NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 10153.

Občanství státní: * Území někdejšího mocnářství Rakousko- uherského, na němž československá republika vykonávala dne 16. července 1920 práva svrchovanosti, třeba nespadalo do definitivně určených hranic, jest pokládali za území, jež »náleží nyní československé republice« ve smyslu § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920.
(Nález ze dne 16. listopadu 1932 č. 17478.) Prejudikatura: Boh. A 4714/25, 3625/24, srov. 4765/25.
Věc: Jan G. v S. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Žal. úřad vyslovil nař. rozhodnutím, že st-1 není po rozumu ustanovení § 1:1 úst. zák. č. 236/20 čsl. státním občanem, neboť podle uvedeného ustanovení jest tu podmínkou, aby dotyčná osoba měla po uvedenou tam dobu domovské právo v některé obci, která důsledkem ustanovení mírových smluv, úmluv a ustanovení je doplňujících skutečně připadla a náleží Čsl. republice. Domovské právo v území, které jen přechodně bylo pod správou československou, avšak při konečném smluvním stanovení hranice nepřipadlo čsl. státu, nemůže býti podkladem čsl. státního občanství podle zmíněného ustanovení zákona, jež předpokládá území rozhraničovací čarou definitivně stanovené. G. měl od 1. ledna 1910 domovské právo v obci V., kterážto obec důsledkem dohody uzavřené mezi republikou Čsl. a Rumunskem v rámci mírových smluv, byla definitivně přivtělena k státu Rumunskému.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí k nss-u tvrdí, že obec V. patří, resp. patřila na základě článku 27. mírové smlouvy Trianonské (č. 102/22) republice Čsl. a že Čsl. republika teprve na základě pozdější dohody směnila tuto obec se státem Rumunským za jiné obce. Vztahovala se tudíž po názoru stížnosti účinnost zák. č. 236/20 také na území této obce a poněvadž není sporu, že st-1 měl v této obci dne 1. ledna 1910 a po té nepřetržitě právo domovské, stal se st-1 státním občanem čsl.
Nss shledal stížnost důvodnou.
Jak zřejmo z obsahu nař. rozhodnutí, vychází žal. úřad z právního náhledu, že domovské právo na území, které jen přechodně bylo pod správou Čsl. republiky, avšak při konečném smluvním stanovení hranice jí nepřipadlo, nemůže býti podkladem státního občanství podle §1:1 zák. č. 236/20, a že tento předpis předpokládá území ohraničovací čarou definitivně stanovené. Má tudíž nař. rozhodnutí za to, že územím, o němž jest řeč v § 1 bodu 1 zák. č. 236/20, jest jen takové území, které leží uvnitř definitivně stanovené hranice čsl. republiky, tedy že rozhodný jsou tyto definitivně stanovené hranice.
S názorem tím nss nesouhlasí.
Podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 jsou státními občany čsl. ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo na území někdejšího mocnářství Rak.- uher., jež náleží nyní Čsl. republice. Podle slůvka »nyní« v souvislosti s předpisem § 20 cit. zák. a vyhláškou č. 492/20 rozhoduje tu stav, který tu byl dne 16. července 1920, a to podle všeobecného znění cit. předpisů i pokud jde o území býv. státu uherského, třebas o tomto území jedná teprve pozněji uzavřená a vyhlášená smlouva Trianonská.
Pro výklad slova »náleží« Čsl. republice jest pak hleděti k zásadám mírových smluv, jejichž ustanovení o státním občanství chtěl právě úst. zák. č. 236/20 uvésti do právního řádu vnitrostátního. V těchto smlouvách pak, jak v čl. 70 mírové smlouvy Saint-Germainské z 10. září 1919 (č. 507 Sb. 1921), tak v čl. 61. mírové smlouvy Trianonské (č. 102 Sb. 1922) jest stanoveno, že všecky osoby, které mají právo domovské na území, jež dříve tvořilo část býv. mocnářství Rak.-uher., stávají se, pozbývajíce zároveň státního občanství rakouského (maďarského), ipso facto příslušníky onoho státu, který na řečeném území vykonává práva svrchovanosti.
Z toho tedy jde, že mírové smlouvy v otázce státní příslušnosti na základě domovského práva na určitém území kladou důraz na výkon práv svrchovanosti; po názoru nss-u nutno tudíž míti za to, že i podle zák. č. 236/20 minimálně aspoň takové území »náleželo« ve smyslu § 1:1 zák. 236/20 Čsl. republice, na němž v uvedený den (16. července 1920) vykonával tento stát svoji svrchovanost, a že území někdejšího mocnářství Rak.-uher., na němž čsl. republika vykonávala dne 16. července 1920 práva svrchovanosti, třeba nespadalo do definitivně určených hranic, jest pokládati za území, jež »náleží nyní Čsl. republice« ve smyslu § 1 :1 úst. zák. č. 236/20.
Opačný názor žal. úřadu není tudíž ve shodě se zákonem.
Po uvedené stránce tvrdí stížnost (a žal. úřad tvrzení to nepopírá), že v obci V. od jara 1920 až do 1. července 1921 Čsl. stát zřídil a měl notářský úřad, o veřejný pořádek že pečovalo čsl. četnictvo a že peníze byly čsl. státem kolkovány; to vše jsou ovšem projevy výkonu práv státní svrchovanosti. Za tohoto právního a skutkového stavu nelze tudíž nař. rozhodnutí pokládati za shodné se zákonem.

Citace:

č. 10153. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 595-597.