NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 4316.

Revolucí jest násilný převrat, po případě násilná změna platné ústavy, pokud se týče formy vlády (demokraticko-republikánské formy čsl. státu).
Subjektivní skutková podstata zločinu podle § 16 čís. 2 zák. na ochr. rep. předpokládá pachatelovo vědomí, že se jeho projevem prohlašuje za chvalitebný, za záslužný a za následování hodný čin, jímž jest při správném výkladu zákona splněna skutková podstata některého ze zločinů uvedených v § 16 čís. 2 zákona.
Pokud sem nespadá v podnapilostí pronesený výrok »ať žije revoluce«.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1931, Zm II 468/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. listopadu 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle § 16 čís. 2 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení.
Důvody:
Napadený rozsudek nezabývá se ani po stránce objektivní výkladem souzeného projevu: »ať žije revoluce«, neuvádí, kterými úvahami dospěl k závěru, že projevem byl vychvalován zločin úkladů o republiku, a neurčuje, ke kterému ze způsobů úkladů těch vypočtených v § 1 zákona na ochranu republiky projev hleděl. Avšak po stránce té není rozsudek napaden. Zřejmě uznává zmateční stížnost, že revolucí mohou býti míněny úklady o republiku, a zřejmě zdůrazňuje stížnost neurčitost pojmu revoluce jen k opodstatnění výtky vadnosti rozsudku po stránce subjektivní. Proto stačí ohledně-objektivní skutkové podstaty připomenouti, že revolucí rozumí — jak vysloveno zrušovacím soudem v nálezu čís. 1759 sb. n. s. — obecná mluva násilný převrat, po případě násilnou změnu platné dosud ústavy, pokud se týče formy vlády (demokraticko-republikánské formy čsl. státu). Uplatňujíc číselně důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a čís. 9 písm. a) tr. ř., vytýká stížnost, že zločin § 16 čís. 2 zákona na ochr. rep. jako trestný čin dolosní předpokládá, že pachatel mínil (veřejně) vychvalovati některý z činu vypočtených v § 1 (povšechně v § 16 čís. 2) cit. zákona; to prý v prostém výkřiku »ať žije revoluce« bez dalšího spatřovati nelze a soud tento úmysl a vědomí vůbec nezjistil. Stížnost je v právu. Zločin, o který jde, vyčerpává se již v (pouhém) vychvalování trestného činu, který je jedním ze zločinů vypočtených v § 16 čís. 2 zákona na ochr. rep., a nepředpokládá podle jas¬ ného doslovu a smyslu tohoto ustanovení (skutečný) vznik (některého) určitého protiprávního účinku. Proto nelze po subjektivní stránce ani s hlediska § 1 tr. zák. požadovati, by úmysl pachatelův směřoval ke způsobení určitého zla, k tomu, by nastala z vychvalování zločinu buď v zevním životě, nebo v myslích osob, jimž vychvalování svědčí, určitá změna povahy pro právní řád škodlivé neb alespoň nebezpečné, třebaže zákon stíhá vychvalování trestných činů právě pro nebezpečí, že se jím zviklávají právní a mravní názory jiných osob o zavržitelnosti trestných činů. Avšak ze zločinné kvalifikace činu, o který jde, ba již ze sama smyslu slova »vychvalování'« plyne nutně požadavek úmyslnosti jednání, požadavek pachatelova vědomí, že vychvaluje dotčený zločin, t. j. že se jeho projevem prohlašuje za chvalitebný, za záslužný a za následování hodný čin, jímž jest při správném výkladu trestního zákona (jehož neznalostí by se pachatel podle § 3 tr. zák. hájiti nemohl), splněna skutková podstata některého ze zločinů uvedených v § 16 čís. 2 zákona na ochr. rep. Na soudu nalézacím bylo tudíž i v souzené trestní věci, by uvažoval a vyslovil se o tom, je-li prokázáno stěžovatelovo vědomí naznačeného obsahu, to tím spíše, an se stěžovatel hájil úplným opilstvím, a že k nedostatku vědomí, o něž jde, mohou po případě poukazovati zjištěná podnapilost stěžovatele, a další okolnosti, že jde o prostého dělníka, a že se stěžovatel omezil na slova »ať žije revoluce«, aniž dal — jakž učinil spoluobžalovaný František G. — současnými dalšími výkřiky projev případné nevraživosti (záští) proti samému státu a jeho vládě. Naznačené úvahy a zjištění soud opomenul. Netřeba podrobněji dokazovati, že zjištění stěžovatelova vědomí naznačeného obsahu neb i jen. řádné vypořádání se s řečenými prameny pochybností o něm nelze spatřovati ani v pouhém poukazu, že projev byl učiněn v rozhovoru o politické situaci v republice, třebaže poukaz ten může vědomí tomu nasvědčovati u lidí střízlivých, ani ve větách rozhodovacích důvodů, že obžalovaní byli při smyslech a věděli přes podnapilost, co dělají; jestiť těmito větami zjištěno jen vědomí, která slova jsou pronášena, nikoliv i vědomí, co slova znamenají a kam podle povšechné své povahy míří. Uznal-li soud přes opomenutí onoho zjištění stěžovatele vinným, shledal zločin, o který jde, ve skutkovém ději, ve kterém se po případě nedostává nutné složky subjektivní, takže jest rozsudek v této části zmatečný, a to — ano není ani v rozsudku, ani ve spisech opory pro názor stížností mimochodem projevený, že by mohl souzený projev zakládati snad přečin podle § 14 (asi § 14 čís. 1 nebo 5), nebo přestupek § 20 zákona na ochranu republiky — podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř.

Citace:

Čís. 4316. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 553-555.