Č. 4066

Státní zaměstnanci: I. * Státní úředník pověřený funkcí zkušebního komisaře parních kotlů, má nárok na poplatek za povoz, koná-li zkoušku parního kotle sice v místě svého úředního působiště, ale je-li místo zkoušky od úřadovny jeho vzdáleno přes 2 km § 12 výn. býv. min. obch. z 1. října 1875 č. 25 021 a usnesení ministerské rady ze 4. června 1920 o náhradě cestovného.). — II. Zřetelem na § 58 služ. pragmatiky řídí se nároky státních úředníků na diety též takovými předpisy, které nebyvše vyhlášeny nemají povahu zákona nebo nařízení.
(Nález ze dne 29. října 1924 č. 9402).
Věc: Jan S. v K. proti ministerstvu veřejných prací o náhradu poplatku za povoz při komisi.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.

Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad v pořadí instancí, že st-li nepřísluší náhrada za povoz při komisích v jeho místě úředním za účelem zkoušení parních kotlů konaných a to z těchto důvodů. »V § 12 výn. býv. rak. min. obchodu z 1. října 1875 č. 25 021 jest ustanoveno, že zeměpanští (státní) úředníci, jimž svěřily se zkoušky a revise parních kotlů, mohou při vykonávání této činnosti započísti si výlohy cestovné a stravné, stanovené pro státní úředníky a v každém případě poplatek za povoz. Vzhledem k dalšímu obsahu uvedeného paragrafu, jednajícímu o jiných osobách pověřených funkcí zkušebních komisařů, dlužno vykládati ustanovení to tak, že poplatky za povoz náležející úředníkům státní stavební služby, vykonávajícím činnost komisařů pro přehlídky parních kotlů toliko tehdy, konají-li přehlídky ty mimo své úřední sídlo a to i v tom případě, jen jde-li o vzdálenost větší než 2 km, jak také stanoveno v odst. II. bodu 1 nové prozatímní úpravy cestovních požitků státních zaměstnanců při zkušebních cestách mimo úřední místo, schválené ministerskou radou dne 4. června 1920, kterýmž opatřením byly všechny dosavadní předpisy, pokud mu odporují a pokud nepřiznávají státním zaměstnancům snad na podkladě zákona větší výhody, zrušeny.« Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí u nss vytýká jemu nezákonnost dovozujíc, že dle cit. § 2 přísluší úředníkům, jimž svěřeny zkoušky parních kotlů,, náhrada za povoz v každém případě, tedy i tehdy, konají-li přehlídky v místě svého působiště. Ustanovení to nebylo zrušeno usnesením ministerské rady v nař. rozhodnutí cit. Rozhoduje o této stížnosti veden byl nss těmito úvahami: Nelze sdíleti názor žal. úřadu, že výnos býv. rak. min. obch. z 1. října 1875 č. 25 021, jímž stanoveny zejména i odměny státních úředníků pověřených funkcí zkušebních komisařů parních kotlů, byl v celém rozsahu zrušen výnosem min. fin. z 13. července 1920 č. 5034 schváleným ve schůzi ministerské rady ze 24. června 1920; vždyť tento poslednější výnos pod VII. výslovně stanoví, že pro zaměstnance, s nimiž v tom neb onom ohledu pro zvláštní předpisy nebude možno naložiti dle předchozích směrnic, upraví se příslušné požitky obdobně zvlášť a není správné, že by v něm bylo výslovně řečeno, že dosud platné předpisy pokud nové normě odporují, se odvolávají, jak tvrdí to odvodní spis žal. úřadu. Okolnost, že onen výnos býv. rak. min. obch. nebyl vyhlášen v žádném zákoníku, jest nerozhodná, poněvadž dle § 58 služ. pragm. řídí se nárok na diety dle předpisů o tom vydaných vůbec a nikoliv tedy jen dle zákonů resp. nařízení v technickém slova smyslu, nehledě ani k tomu, že by námitka ta musila míti stejnou platnost i pro výn. z 15. června 1920 schválený ministerskou radou, který také v žádném zákoníku uveřejněn nebyl. Jest proto nárok st-lův posuzovati dle cit. výn. z 1. října 1875 č. 25 021. § 12 tohoto výnosu stanoví, že úředníci státní pověření funkci zkušebních komisařů mohou v každém případě si započísti náhradu za povoz. Neliší předpis ten případy, kde zkouška provádí se v úředním sídle zkoušejícího od případů, kde děje se mimo toto sídlo. Přes to však nelze sdíleti názor stížnosti, že by st-l z výnosu toho mohl dovoditi právní nárok, aby mu za každých okolností přiznána byla náhrada za povoz, zkouší-li parní kotel v místě svého úředního působiště. Jsouť jistě možné případy, kde použití povozu není vůbec myslitelno, na příklad, kde místo zkoušky jest v bezprostřední blízkosti úředních místností zkoušejícího úředníka. V takovém případě zajisté ani cit. výn. nárok na náhradu přiznati nechtěl, jak vyplývá z povahy věci, když přece použití povozu samo sebou jistou vzdálenost, jakousi cestu předpokládá. Tomu svědčí i výn. býv. rak. min. obch. z 10. prosince 1896 č. 21 796 vydaný při řešení konkrétního případu k místodržitelství ve Štýrském Hradci, v němž se uvádí, že i profesoři zkoušku parního kotle konající, případně nároku na náhradu povozu by neměli, kdyby místo zkoušky od jejich bydliště bylo jen nepatrně vzdáleno. Nelze proto slova § 12 cit. výn. »v každém případě« vykládati tak široce, jak činí to stížnost. Nutno spíše hledati určitou mez v těch případech, kde státní úředník koná funkce zkušebního komisaře v místě svého úředního působiště. Mez ta není výslovně stanovena ve výn. z 1. října 1875. Ale shledává ji nss v cit. výn. min. fin., schváleném ministerskou radou, kde jako všeobecný princip vysloveno, že vzdálenost, na níž náhrady cestovních výloh vůbec nepřísluší, stanoví se jednotně pro všechny účastníky na 2 km. Pro státní úředníky pověřené zkoumáním parních kotlů neplatí ovšem vzhledem ku specielnímu předpisu cit. výn. býv. min. obch. zásada ve výn. min. fin. schváleném ministerskou radou také stanovená, že při komisích v úředním sídle vůbec náhrada cestovného státnímu úředníku nepřísluší, ale nutno trvati na tom, že vzdálenost místa zkoušky od místa úřadovny musí činiti nejméně 2 km, aby vůbec o náhradě nějakého cestovného tedy i náhradě za povoz mohla býti řeč. Nároz ten nalézá opory i v tom, že, jak odvodní spis žal. úřadu sám uvádí, ze zásady, dle níž za komise v místě úředním náhrada vůbec nepřísluší, stanoveny byly určité výjimky pro větší města právě vzhledem na větší jejich rozlohy. Jest tedy nss toho názoru, že by st-li náhrada za povoz příslušela, kdyby závod, v němž zkoušku parního kotle prováděl, byl od úřadovny jeho vzdálen přes 2 km, třeba by se nalézal v místě sídla jeho úřadu, v daném případě tedy v K. Názor žal. úřadu, že st-l při zkouškách konaných v K. vůbec nárok na náhradu povozu nemá, jest však právně mylný. Následkem tohoto mylného právního názoru nebylo vyšetřeno, zda revise st-lem 13. května a 14. července 1921 prováděné nebyly konány v závodech vzdálených přes 2 km od místa jeho úřadovny a zůstalo tedy šetření o rozhodujících okolnostech neúplným. Neúplnost ta zaviněna nesprávným právním názorem žal. úřadu a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4066. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 692-695.