NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4270.

Mimořádná opatření. — Řízení před nss-em: I. Jakou právní povahu má ředitelská konference ostravsko-karvínského uhelného revíru? — II. Ministerstvo veř. prací nebylo oprávněno, ukládati po 31. prosinci 1922 těžařstvům povinnost, aby odváděla příplatek k uhelným cenám (na maso a mouku).
(Nález ze dne 27. prosince 1924 č. 23023.)
Věc: Těžařstva sdružená v ředitelské konferenci ostravsko-karvínského kamenouhelného revíru v Mor. Ostravě (adv. Dr. Karel Winkler, advokát z Mor. Ostravy) proti ministerstvu veřejných prací o příplatek k uhelným cenám.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Když min. veř. prací vyhláškou z 1. března 1923 vydanou v dohodě s min. fin. a obch. stanovilo s platností od 1. února 1923 pro revír ostravsko-karvínský příplatek k cenám uhlí ve výši 20 resp. 10 h z 1 q, určený pro výstavbu státních nájemných obytných budov pro horníky a týmž dnem zrušilo v tomto revíru příplatek na zlevnění potravin pro horníky obnášející 50 h při uhlí a 80 h z 1 q při koksu a zavedený resp. na dále v platnosti ponechaný svého času pode jménem příplatek na maso a mouku obdobnou vyhláškou, uveřejněnou v č. 254 Úředního listu z 11. listopadu 1922, obrátila se Ředitelská konference ostravsko-karvínského kamenouhelného revíru v Mor. Ostravě jménem těžařstev tohoto revíru na žal. min. podáním ze 14. března 1923, upozornila, že mnozí odběratelé při dodávkách z ledna a února 1923 zdráhají se příplatek na maso a mouku zaplatiti, jiní pak zaplativše jej požadují jej zpět z toho důvodu, že shora cit. vyhláškou, uveřejněnou v č. 254 Úředního listu, byla platnost těchto příplatků časově omezena do 31. prosince 1922 a nebyla žádným dalším nařízením obnovena. Současně žádala, ježto těžařstva příplatky ty vybírají pro osobu třetí, aby v tom případě, kdyby min. nařídilo odvedení příplatků těch za leden 1923 stranami zaplacených, převzalo také záruku v tom směru, že dotčené strany vrácení příplatků těchto vyříditi musí přímo s min. a že nelze vrácení jich požadovati od těžařstev.
Podání toto vyřídilo žal. min. nař. rozhodnutím, adresovaným stěžující si Ředitelské konferenci, v němž jí oznámilo, že příplatky za maso a mouku za leden 1923 z uhlí a koksu jest odváděti jako dříve Velkonákupní společnosti v Mor. Ostravě po odečtení uhelné dávky, jejíž výše bude stanovena min. fin.
Stran příplatku od 1. února 1923 poukázáno na to, že tato záležitost jest vyřešena tím, že vyhláškou z 1. III. 1923 byl tento příplatek přeměněn na příplatek nepodléhající uhelné dávce, určený na výstavbu státních nájemných budov pro horníky.
Do rozhodnutí toho podává Ředitelská konference stížnost a vytýká jemu nezákonnost.
Pojednávaje o této stížnosti musil se nss v prvé řadě zabývati námitkami vznesenými žal. úřadem v jeho odvodním spise, v němž upírá st-lce aktivní legitimaci k podání stížnosti, jednak popírá příslušnost nss-u pro nedostatek náležitosti § 2 zák. o ss.
V prvém směru tvrdí žal. úřad, že st-lce v jejích právech ublíženo býti nemohlo, poněvadž se příkaz obsažený v nař. rozhodnutí ve skutečnosti dotýká výhradně práv jednotlivých těžařstev revíru ostravsko-karvínského, nikoli však práv st-lčiných, jež není žádnou právnickou osobou, nýbrž pouhou poradní kanceláří zmíněných těžařstev.
Jest sice pravda, že formálně podává stížnost tuto Ředitelská konference a že také plná moc k právnímu zastoupení v této věci podepsána jest jménem Ředitelské konference předsedou jejím Drem Hugonem D. Leč z obsahu stížnosti jest patrno, že podána jest jménem a na ochranu práv jednotlivých těžařstev v Ředitelské konferenci sdružených, a formální nedostatek písemného dokladu o zmocnění odstraněn ve lhůtě stanovené usnesením tohoto soudu z 1. září 1923 tím, že právní zástupce předložil plné moci, jimiž fysické osoby tvořící uvedenou Ředitelskou konferenci byly od jednotlivých majitelů dolů zmocněni hájiti jejich zájmů, jakož další plné moci, podle nichž předseda této konference byl zmocněn vystupovati před úřady jménem všech jejích členů.
Jest tedy fakticky stížnost podána všemi těžařstvy v ředitelské konferenci sdruženými, tedy subjekty, o nichž stížnost tvrdí, že práva jejich byla porušena.
Nepříslušnost nss-u dovozuje žal. úřad z toho, že podnět k vydání výnosu, proti němuž si st-lka stěžuje, vyšel přímo od ní samé, která svými podáními žádala žal. min. o rozhodnutí, jak má naložiti s vybranými a skutečně zaplacenými příplatky za leden 1923, že tedy st-lce nebylo v jejich právech ublíženo, vyhověl-li žal. úřad její žádosti, a schází tu tedy vůbec předpoklad pro příslušnost nss-u ve smyslu § 2 zák. o ss.
Takto formulována není ovšem námitka tato vůbec s to, aby dokázala nepříslušnost nss-u. Otázka, zda někomu bylo či nebylo v jeho právech ublíženo, tvoří předmět meritorního rozhodování tohoto soudu; pro založení jeho kompetence stačí již, že st-l tvrdí, že mu bylo v jeho právech ublíženo, a tento předpoklad jest v daném případě plně splněn, pročež nelze o příslušnosti tohoto soudu k rozhodování o podané naň stížnosti, resp. o přípustnosti této stížnosti k rozhodování o ní tímto tribunálem pochybovati.
Avšak ani tehdy, posuzuje-li se námitka tato s hlediska důvodnosti stížnosti, nelze jí dáti za pravdu. Z té pouhé okolnosti, že se strana obrátí na úřad se žádostí, aby jí o nějaké otázce rozhodl a úřad skutečně tak učiní, nelze dovozovati, že by rozhodnutím tímto — ať je mu dán materielní obsah jakýkoli — byl nárok strany plně uspokojen, takže by pak neměla již práva vyžádaný výrok úřadu bráti v odpor. Zde uspokojen pouze procesní nárok strany na vydání požadovaného rozhodnutí, po stránce materielní však dlužno obsah takového rozhodnutí posuzovati stejně jako jinou emanaci úřední.
Snad bylo by lze jinak posuzovati případ — a takový má patrně žal. úřad na mysli — kde by strana již ve své žádosti za vydání úředního rozhodnutí dala způsobem zcela jasným a každou pochybnost vylučujícím na jevo, že se zavazuje podrobiti se požadovanému úřednímu výroku v každém případě, ať dopadne jakkoli, v čemž by bylo lze spatřovati vzdání se práva proti vyžádanému rozhodnutí se dále brániti — leč o případ takový zde vůbec nejde, neboť nějaký závazný projev obsahující takovéto vzdání, v podáních st-lčiných spatřovati nelze. Netřeba se proto zabývati ani otázkou, zda by submise taká byla a priori pro stranu závaznou či nikoli.
Za tohoto stavu jest tedy řešiti otázku, zda žal. úřad byl v době vydání nař. rozhodnutí oprávněn uložiti těžařstvům revíru ostravsko-karvínského, aby příplatky na maso a mouku vybrané za leden 1923 odvedli Velkonákupní společnosti v Mor. Ostravě. Neprávem vytýká tu ovšem stížnost po stránce formální, že příkaz takový mohlo žal. min. uděliti těžařstvům jen po dohodě s min. obch. a fin. a že by jej musilo vyhlásiti v úředním listě. Bylo by tomu tak, kdyby nař. rozhodnutí obsahovalo novou, normativní úpravu zmíněných příplatků ve smyslu § 5 cit. zák. č. 260/20. Leč o takovou novou úpravu v daném případě nešlo. Nař. rozhodnutí svou formou i svým obsahem jeví se pouhým decernátem v otázce na min. vznesené, zda dle platných dosud norem jsou těžařstva revíru ostravsko-karvínského povinna zmíněné příplatky Velkonákupní společnosti odváděti i za leden 1923. K tomuto čistě deklaratornímu výroku bylo však žal. ministerstvo nesporně samo povoláno.
Po stránce materielní bylo naproti tomu stížnosti dáti za pravdu.
Bylo již shora uvedeno, že při periodické úpravě cen uhlí a koksu pro tento revír, provedené shora cit. vyhláškou min. veř. prací ve shodě s min. fin. a obch. bylo stanoveno, že příplatky na maso a mouku, vybírané dosud v tomto revíru, ponechávají se v platnosti nejdéle do konce roku 1922. Ježto pak žádnou pozdější až do vydání nař. rozhodnutí vyhlášenou normativní úpravou nebylo vysloveno, že by těžaři ostravsko-karvínského revíru byli povinni vybírati a odváděti tyto příplatky i po 31. prosinci 1922, nebylo ani žal. min. — vydávajíc nař. rozhodnutí — oprávněno ukládati těžařstvům povinnost, aby odvedla uvedené příplatky za leden 1923 Velkonákupní společnosti v Mor. Ostravě a to ani tenkráte, jestliže je těžařstva již vybrala.
Ježto tedy žal. min. pro své rozhodnutí nemělo zákonného podkladu, slušelo rozhodnutí jeho zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4270. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1104-1107.