NPD documents search: Všehrd, 14 (1933)

Univ. prof. Dr. Ernst Swoboda: Das Privatrecht der Zukunft.
Berlin-Grunewald 1932. Rotschild. Str. 64. — O některých pracích tohoto autora bylo již v našem časopise referováno. Nejnovější práce S-ova je v podstatě do němčiny přeložené jeho italsky vyšlé dílo: »Il diritto civile del l’avvenire«. Swoboda dovozuje, že zvláště civilní právo v nynější době se značně odcizilo od cítění lidu. Důvod této zvláštní roztržky, kde předpisy právních řádů jsou pociťovány jako ztrnulé, zastaralé, nevyhovující, jest hledati podle S-y v tom, že moderním zákonodárným dílům chybí základ, jenž by jednotlivá ustanovení organicky vtmelil do skladby moderního hospodářského života a tímto podmíněného moderního myšlení. Zde tkví pravá příčina nedostatečnosti moderních zákonodárných děl. Rychlá změna hospodářského života, jíž jest charakterisována moderní doba, vyžaduje pružné ustanovení právních řádů, ustanovení, jež při garancii právní jistoty dovede se přizpůsobiti novým změněným poměrům životním.
Nynější doba vyžaduje nikoliv statické, nýbrž dynamické utvoření jednotlivých ustanovení právních. V myšlence dynamičnosti spočívá jádro S-ových vývodů. Ovšem čistě dynamický právní řád a čistě dynamické soukromé právo jest nemyslitelné, neboť je v rozporu s essen- tielní vlastností práva — právní jistotou. Dynamika i statika tvoří dva prameny, jež pro pokrok lidského poznaní a tím pro pokrok kultury jsou nepostradatelné. Vývoj práva jest nerozlučné spojen také s kulturním vývojem. Proto nutno hledati nitky spojující přítomnost s minulostí. Za doby osvícenství dynamický způsob myšlení si zjednal převahu nad statikou. První náběhy k dynamickému vytvoření přirozeného práva а k jeho vymknutí z neplodných pout statiky učinil Imanuel Kant. Staré přirozené právo trvalo na axiomu nezměnitelnosti a věčnosti svých ustanovení. Bylo proto neschopné jakéhokoliv pokroku. Kant tuto neměnitelnost a ztrnulost omezil na nejvyšší základní myšlenky, z nichž se skládá. »Idee des Rechts im höheren Sinne«.
Tyto nejvyšší základní myšlenky tvoří regulativní principy, určené k tomu, aby zákonodárství a nalézání práva ukazovali cestu. Kant touto myšlenkou doufal překonati nekonečnou různost občanských zákonů a tím podle Swobody položil základ pro moderní systém práva. Kantovi chyběla však potřebná právní zkušenost. Myšlenku Kantovu uskutečnil věrný jeho žák, přední tvůrce o. z. o., Franz Zeiller.
Kantova a Zeillerova idea práva ve vyšším smyslu jest charakterisována trojjediností základních myšlenek, a to myšlenky spravedlnosti, svobody omezené svobodou druhých, a rovnosti před zákonem. K těmto třem základním myšlenkám přistupuje ještě myšlenka harmonie. Na tomto ideovém podkladě jest vybudován o. z. o., stěžejní zákonodárné dílo, a podle Swobody jedno z nejlepších. Přímým ohlasem tohoto Kantem po prvé raženého učení je § 7. Ale i pojem věci i osoby je založen na podkladě dynamickém. Swoboda žádá, aby právní dynamika tak prostoupila zákon, aby pokud možno zabránila kasuistice a místo ní snažila se získati vedoucí principy.
Ony čtyři nejvyšší základní myšlenky jsou povolány k tomu, aby plnily tři velké funkce: 1. pro budoucí právo byly směrnicí, 2. pro platné právo prostředkem výkladu na širokém poli pochybování, tedy nikdy proti jasnému znění zákona, 3. v oblasti mezer zákoníka pak bezprostředním právním pramenem. Na tomto podkladě vybudovaná zákonodárná díla budou s to uzavříti onu průrvu mezi právem a právním cítěním občanstva, budou s to beze změny a bez nutnosti stálého vydávání a hromadění speciálních zákonů přizpůsobiti se novým hospodářským poměrům a v nemalé míře dopomohou také sblížení mezi státy.
S-ova práce vůči dřívějším jeho dílům, zejména vůči vynikající práci »Das ABGB, im Lichte der Lehren Kants« nebo »Franz von Zeiller«, nepřináší celkem nic nového. Je to opět jeho pojetí práva ve smyslu moderního směru přirozenoprávního, které u S. tryská z jeho náboženského založení a které na několika místech jej přivádí k tomu, aby ostře polemisoval proti Kelsenovi, při čemž však výtky jeho míjejí se cíle a musí se cíle minouti, jelikož jeho kritika je transcendentní, při čemž ještě se zdá, že nevnikl do podstaty čisté nauky právní, vybudované na kriticko-idealistické filosofii Platona a Kanta. Přehlíží, že Kelsen ostře odlišuje poznání a chtění, právní teorii a praxi a že teoretikem pak jest jen ten, kdo normy soustavně poznává, i to, že normativní teorie nechce odpovídati na otázku, jak by právo utvořeno býti mělo, aniž by o důležitosti této otázky chtěla pochybovati. S-ovi ušlo zejména učení normativní teorie o mnohostupňovitosti právního řádu a o vzájemném poměru normy nižší a vyšší.
Přes tyto nedostatky práce S-ova se vyznamenává opět mistrným zvládnutím látky, pečlivým zřetelem k literatuře a především křišťálovou čistotou a jasností podaných výkladů, jež zajisté v nemalé míře přispěla k tomu, že S. v poměrně krátké době stal se velmi známým.
Dr. Vladimír Kubeš, Brno.
Zodpovědný redaktor Dr. Karel Novák. — Tiskl B. Stýblo v Praze, Václavské nám. 32.

Citace:

LUBY, X.. David Lloyd George: La vérité sur les réparations et les dettes de guerre.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 3, s. 113-114.