NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 1211.

Postoupil-li knihovní vlastník týž pozemek dvěma různým osobám, připadne pozemek tomu, kdo dříve žádal za knihovní zápis, třebaže věděl o dřívějším prodeji pozemku. Byl-li však pozemek dřívějšímu mimoknihovnímu nabyvateli odevzdán do držby, musí mu ustoupiti knihovní nabyvatel, jemuž bylo to známo.
(Rozh. ze dne 27. září 1921, Rv II 177/21.) Žalobce nabyl pozemku č. kat. 971 v roce 1915 od Jana В-a v dobrovolné dražbě, a ujal se ihned jeho držby a užívání. Listina o smlouvě nebyla sepsána a vlastnictví nebylo na žalobce knihovně převedeno. V roce 1919 postoupil Jan B. usedlost i s pozemkem čís. kat. 971 své manželce Františce, na niž bylo též v knihách pozemkových vlastnictví převedeno. Žalobu, jíž domáhal se žalobce na žalované knihovní vlastnici uznání, že jest vlastníkem sporného pozemku, že žalovaná jest povinna to uznati a vydati žalobci listinu schopnou ku vkladu práva vlastnického procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Žaloba opírá se o ustanovení § 440 obč. zák. a závisí jedině na tom, zda žalovaná jednala obmyslně čili nic. Z jednání žalované nelze s úplnou určitostí dovozovati, že jednala lstivě a obmyslně a že si byla při uzavření notářské smlouvy vědoma, že tím zkracuje žalobce, který kupní cenu dosud nezaplatil a jenž ostatně měl podati žalobu proti Janu B-ovi na vydání listiny k vkladu práva vlastnického způsobilé, nehledě ani k tomu, že žaloba proti žalované ostatně postrádá též potřebné náležitosti, neobsahujíc žalobní prosby, že se převod majetku na Františku B-ovou prohlašuje bezúčinným. Odvolací soud vyhověl žalobě v tom směru, že uznal, že žalobce jest faktickým vlastníkem pozemku, že žalovaná jest povinna to uznati a připustiti vklad práva vlastnického ve prospěch žalobce. Důvody: Žalobce koupil v roce 1915 od manžela žalované, tehdejšího vlastníka, parcelu č. kat. 971 a byla mu také parcela ta ihned předána do skutečného držení a užívání, ve kterém jest až dodnes. Knihovním vlastníkem se žalobce doposud nestal. Ježto však titul k nabytí vlastnictví má a také držby pozemku pravým způsobem nabyl, náležejí žalobci k oné parcele práva, v §§ 372 a 373 obč. zák. uvedená. Manželu žalované zůstalo po oné trhové smlouvě a po odevzdání sporné parcely k prodanému pozemku jen knihovní vlastnictví a to se smluvní povinností, pozemek ten proti zaplacení kupní ceny žalobci i do knihovního vlastnictví odevzdati. Prodaná parcela přešla spolu s mlýnem smlouvou ze dne 18. listopadu 1919 na žalovanou a byla tato za knihovní vlastnici po svém manželi zapsána. Ježto však, jak řečeno, manžel její k zmíněné parcele jen knihovní vlastnictví měl a tedy (§ 442 obč. zák.) více ohledně toho pozemku jí postoupiti nemohl, ježto dále žalovaná také dle citované smlouvy postoupené jí reality jen v těch mezích a s těmi právy, které měl její muž, nabyla, následkem čehož § 440 obč. zák. se na daný případ nehodí, a konečně, protože žalovaná o prodeji sporné parcely a odevzdání jejím žalobci věděla, nenabyla žalovaná k sporné parcele ničeho více než pouhého vlastnictví knihovního. Tento skutkový i právní stav vychází z přednesu stran zejména z údajů žalované při jejím výslechu, z výpovědi slyšených svědků a z rozsudku vydaného v dřívějším sporu vedeném manželem žalované proti žalobci o vydání sporné parcely. Z tohoto postavení stran k parcele, o kterou jde, na straně žalobcově tedy z jeho postavení jako skutečného, platný titul a pravý způsob nabytí majícího faktického vlastníka, a z postavení žalované jen jako knihovní vlastnice, která, jako její předchůdce, má povinnost žalobci, jakmile týž splní svou povinnost z trhové smlouvy a o vklad svého práva řádně zakročí, v knihovním svém vlastnictví ustoupiti, plyne, když žalovaná tohoto postavení žalobcova a jeho práva k sporné parcele uznati nechce, nárok pro žalobce, by žalovaná uznala jeho faktické vlastnictví a mu při případném zápisu jeho práva vlastnického do knih ustoupila. Více však, než toto, žalobce žádati nemůže, pokud se týče přiznati mu vůči žalované nelze. Nemůže žalobce, když mu ono dosud nenáleží, žádati uznání svého vlastnictví jako úplného, což slovem »vlastník« v petitu patrně je míněno a nemůže žádati, aby žalovaná vydala mu vkladní listinu, kdyžtě žalovaná k žalobci v žádném smluvním poměru, který by ji k vydání listiny zavazoval, není a taková povinnost nebyla na ni od manžela přenesena, aniž od ní převzata.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, opravil však rozsudek odvolacího soudu v ten rozum, že na místě ustanovení, že žalovaná je povinna připustiti vklad práva vlastnického na jmenovaném pozemku ve prospěch žalobcův, má vstoupiti ustanovení, že na základě tohoto rozsudku může býti v uvedené vložce jmenovaný pozemek odepsán a na něj v nové vložce vlastnické právo pro žalobce vloženo.
Důvody:
V příčině posouzení věci po stránce právní dlužno souhlasiti s názorem, v dovoláni hájeným, že, postoupil-li knihovní vlastník týž pozemek dvěma rozličným osobám, připadne pozemek podle § 440 obč. zák. tomu, kdo dříve žádal za vklad do knih pozemkových; tato přednost přísluší tomuto knihovnímu nabyvateli bez ohledu na to, zda-li věděl o dřívějším prodeji téhož pozemku, neboť není obmyslností prostá vědomost o obligačním nároku dřívějšího kupitele proti společnému prodateli. K nabytí vlastnictví k nemovitostem v pozemkové knize zapsaným arci nestačí podle §§ 425, 431 obč. zák. při singulární sukcesi smlouva a tradice, nýbrž jest potřebí zápisu do knih veřejných, a dokud nabyvatel, jemuž nemovitost byla fakticky odevzdána, není do knih zapsán, pokládán býti může toliko za bezelstného držitele s právy v § 329 obč. zák. uvedenými, jež v §§ 307, 308 obč. zák. jsou počítána mezi práva věcná. Kdo však může dokázati, že nabyl držení pozemku bezelstně platným titulem a pravým způsobem, pokládán jest podle §§ 372, 373 obč. zák. za pravého vlastníka, je-li jeho odpůrce obmyslný nebo žádného titulu nemá nebo má titul slabší. Aby žaloba mohla míti průchod, musela by tedy býti dokázána také obmyslnost žalované, totiž její vědomost o tom, že kupovaný pozemek již přešel platným titulem a pravým způsobem do bezelstného držení žalobcova. Tuto vědomost žalované však odvolací soud pokládá za zjištěnu a rovněž je zjištěno, že žalobce nabyl držby pozemku platnou smlouvou kupní a pravým způsobem. Naproti obmyslné vlastnici knihovní musí tedy pokládán býti za pravého vlastníka žalobce, jemuž žalovaná jeho pozemek zadržuje tím, že jest v knize pozemkové jako vlastnice pozemku toho zapsána. Okolnost, že žalobce kupní ceny posud nezaplatil, nýbrž z ní podle ujednání platí úroky, nepřichází v úvahu, protože žalovaná v první stolici ani nenamítala, že žalobce smlouvy nesplnil, ale ani nemá významu, protože byl pozemek žalobci odevzdán ve smyslu § 1063 obč. zák. před zaplacením kupní ceny a žalovaná netvrdila, že jí pohledávka kupní ceny byla postoupena. Neopodstatněnému dovolání nebylo proto vyhověno, výrok odvolacího soudu byl však ve smyslu shora uvedeném opraven, aby umožněno bylo provedení rozsudku podle § 350 ex. ř.

Citace:

č. 1211. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 638-640.