NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 1

Dávky báňské. — Dědic. 209
Dědic.
Kdo přihlásí se ku dědictví jemu připadlému, jest dědicem v užším smyslu. Delát jest jen dědicem v širším smyslu; dědicem ve vlastním smyslu stává se teprve, když se byl úřadu pozůstalosť projednájícímu ku dědictví přihlásil a když přihláška jeho přijata byla. Dědici přísluší právo dědické t. j. výlučné právo ujmouti se držby celé pozůstalosti nebo poměrné její části (podílu dědického) (§ 532 o. o. z.). Každý dědic jest universálním následovníkem (sukcessorem) t. j. nastupuje přímo ve
Dr. Veselý: Slovník právní. Dědic. — Defensor matrimonii.
veškery majetkové poměry zůstavitelovy jak aktivné tak i passivné, v jeho práva i závazky, pokud ovšem smrtí nezanikají; je-li tu dědic jen jeden, nastupuje v každý majetkový poměr a to celý, spoludědic ovšem jen v poměrnou čásť, naň připadající. Odtud plyne, že dědic representuje ve příčině pozůstalosti zůstavitele (§ 547 o. o. z.) a že jen na něho, jako na universálního následovníka a representanta zůstavitelova, mohou se obrátiti věřitelé pozůstalostní za příčinou uspokojeni svých pohledávek (§ 548. o. o. z.). V tom spočívá též podstatný rozdíl mezi dědicem a odkazovníkem. Zda ten, kdo závětí byl obmyšlen, jest dědicem či odkazovníkem, o tom rozhoduje ne snad pojmenování, jehož byl závětitel užil, nýbrž ta okolnosť, zda obmyšlený dle pravé vůle závětitelovy i věřitelům pozůstalostním ve příčině závazků zůstavitelových zavázán býti má čili nic.
Co se týče názvosloví, jest podotknouti: Zákon nazývá toho, jenž ku dědictví byl povolán, za živa zůstavitele domnělým dědicem; někde nazývá se dědicem i nepřihlásivší se delát, druhdy opět zahrnují se výrazem »dědic« i odkazovníci (tak v § 712 o. o. z.), většinou však užívá se slova »dědic« ve vlastním smyslu.
Dědic nepominutelný stává se dědicem jen tehdy, byl-li jemu díl povinný zůstaven výslovně, jako podíl dědický (§ 774 o. o. z.), neb byl-li omylem pominut (§§ 777 a 778 o. o. z.); ve všech ostatních případech může dědic nepominutelný vznésti pouze nárok, aby jemu byla soudem na penězích vyměřena hodnota jeho povinného dílu; nárok na poměrnou část jednotlivých věcí movitých i nemovitých, do pozůstalosti náležejících, však činiti nemůže (dvor. dekr. ze dne 31. ledna 1844 č. 781 sb. z. s.) a není tudíž universálním následovníkem a též ne ani dědicem. Viz čl. Právo dědické.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Dědic. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 221-222.