NPD documents search: Právník, 77 (1938) - K pojmu tiskopisu podle § 4 tisk. zákona a čl. II uv. pat. k trest. zákonu.

Čís. 666.

Podvod spáchaný neoprávněným braním vyživovacích příspěvků. Účinná lítost (§ 187 tr. zák.) nepřichází při podvodu v úvahu.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1921, Kr II 319/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 22. března 1921, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu dle §§ 197 a 200 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 9 a), b) § 281 tr. ř. Namítá dle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že obžalovaná nejednala v podvodném úmyslu, přijavši vyživovací příspěvky za svého narukovaného manžela také po uplynutí jeho tříměsíční dovolené, když se do vojenské služby více nevrátil — za dobu od 15. února do 15. května 1919. Byla a jest dosud přesvědčena, že jí a jejím dětem podpora skutečně příslušela, poněvadž její manžel ležel po tu dobu doma nemocen malarií a byl k práci nezpůsobilý; má také za to, že by jí byly vyživovací příspěvky právem příslušely, kdyby byl její manžel ohlásil příslušnému vojenskému velitelství, že se po uplynutí dovolené pro nemoc nemůže vrátiti do služby. Opomenutí ohlášení nelze jí dávati za vinu. Důvody, které uvádí soud pro zjištěný úmysl obžalované, jsou slabé; zlý úmysl musel by býti zjištěn již pro dobu, kdy obžalovaná podporu přijala a nikoli odvozen z pozdějších neodůvodněných domněnek. Stížnost není odůvodněna a, pokud brojí proti zjištěnému a náležitě odůvodněnému úmyslu, v jakém dle přesvědčení prvého soudu obžalovaná jednala, není provedena dle zákona. Na vyživovací příspěvky mají dle § 1 a 2 zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 237 ř. zák. nárok příslušníci osob povolaných k vojenské aktivní službě, pokud se ve službě nalézají. Jest zjištěno, že manžel obžalované, byv propuštěn 7. listopadu 1918 z vojenské nemocnice na 3 měsíční dovolenou, po jejím uplynutí se k vojenské službě již nehlásil, k vojsku nenarukoval, vojenské služby nekonal, nýbrž zůstal doma. Následkem toho pozbyla obžalovaná dnem 7. února 1919 nároku na výplatu další podpory. Přes to dala si dle rozsudečných zjištění vypláceti vyživovací příspěvky ještě po dobu dalších 3 měsíců. Že obžalovaná věděla, že na podporu nemá nároku, že tedy, přijímajíc ji, jednala v podvodném úmyslu, aby stát poškodila, zjistil soud a bezvadně odůvodnil poukazem na řadu okolností i na doznání manžela obžalované, s nímž stěžovatelka žila ve společné domácnosti, na její vlastní zodpovídání, na znění písemného poučení, jež jí bylo od vyživovací komise doručeno, a na protokolární prohlášení obžalované ze dne 7. července 1919 před politickým úřadem. Nepokládá-li stěžovatelka tyto důvody za dostatečné, neprovádí tím ještě žádného z důvodů zmatečnosti § 281 tr. ř.; že by byly uvedené důvody nelogické sama netvrdí. Otázka, v jakém úmyslu jednala pachatelka, jest otázka skutková; soud nalézací jí řeší na základě volného přesvědčení, získaného z ocenění výsledků průvodního řízení; skutkové zjištění soudu o subjektivní vině pachatelově nelze bráti v odpor materielně právním důvodem zmatečnosti, a dokonce ne, jak zde činí zmateční stížnost, na skutkovém podkladě libovolně vytvořeném, v rozsudku neobsaženém. V tom směru jsou vývody stížnosti zejména pokud tvrdí, že obžalovaná jednala bezelstně, majíc za to, že jí podpora skutečně příslušela, pouhým nepřípustným brojením proti skutkovým zjištěním prvního soudu a nelze k nim v řízení zrušovacím přihlížeti (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). S hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 b) § 281 tr. ř. dovozuje stížnost, že se obžalovaná stala beztrestnou, poněvadž z účinné lítosti prohlásila dne 7. července 1919 u úřadu, že nahradí státu způsobenou škodu, a že její závazek byl vzat úřadem na vědomí dříve než bylo učiněno trestní oznámení (20. dubna 1920); skutečně prý také vrátila celý přeplatek 712 K ovšem pro nemoc manželovu teprve po podání trestního oznámení. Avšak rozsudek neobsahuje ani výroku o domnělém důvodu beztrestnosti ani nezjišťuje okolností, z nichž jej stížnost dovozuje, není zde tedy formálních předpokladů pro uplatňování důvodu k této otázce dle čís. 9 b) § 281 tr. ř. Soud nalézací neměl ani příčiny, zaujati k této otázce stanovisko, poněvadž se obžalovaná dle obsahu protokolu o hlavním přelíčení nehájila tak, jak ve stížnosti tvrdí. Jest tudíž i výtka neúplnosti, uplatňovaná v tom směru, že se soud nezabýval obhajobou obžalované, že škodu nahradila z účinné lítosti a že se opozdila se splněním závazku jen pro nemoc manželovu — neodůvodněna. Budiž ještě k uplatňované námitce podotčeno, že zločin podvodu, jímž byla obžalovaná uznána vinnou, byl dokonán tím, že obžalovaná v podvodném úmyslu uvedla v omyl úřad, poukazující výplatu vyživovacích příspěvků, lstivým předstíráním, že její manžel se nalézá v aktivní vojenské službě. Zločin podvodu nenáleží k těm, jejichž trestnost pomíjí účinnou lítostí, po dokonání činu projevenou; dokonaný zločin podvodu nemůže již býti touto cestou odčiněn a státi se beztrestným. Proto jest také pro otázku viny úplně lhostejno, jak a kdy k náhradě škody došlo. Okolnost, že škoda byla nahrazena, přichází zde v úvahu jako polehčující při výměře trestu a soud nalézací k ní skutečně také přihlížel.

Citace:

č. 666. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 525-526.