Čís. 15057.

Patronát věcně váznoucí na statcích zapsaných v zemských deskách zaniká odepsáním zatížených statků z desk zemských a zrušením příslušné knihovní vložky.
Tomu, kdo žádá za odepsání zemskodeskových pozemků, náleží, aby buď předložil listinný doklad, že se vypořádal s oprávněnými z patronátu, neb aby postupoval podle §§ 2, 3 a 4 zákona čís. 18/69 ř. z.
Církevní ústavy, které tvrdí, že jim přísluší věcný patronát, jsou formálně oprávněny k rekursu proti usnesení knihovního soudu, jímž bylo povoleno odepsání zemskodeskových pozemků podle § 1 zákona čís. 18/69 ř. z.
(Rozh. ze dne 20. března 1936, R I 73/36.) Prvý soud povolil k žádosti knihovního vlastníka přenesení celého statku V. z vložky zemských desk do rustikální vložky a zrušil příslušnou knihovní vložku v zemských deskách. O tomto postupu neuvědomil římsko-katolický kostel a obročí v P., jež tvrdí, že jim k těmto nemovitostem patří věcné právo patronátní. Rekursní soud zrušil ke stížnosti příslušného římsko-katolického kostela a farního obročí toto usnesení prvého soudu a uložil mu, by po doplněném řízení znovu rozhodl. Důvody: Na nemovitostech zapsaných v zemských deskách vázne podle sdělení stěžovatelčina podle platných předpisů (čl. XIV. čís. 1 uv. zák. k ex. ř., §§ 32—34 zákona ze dne 7. května 1874 čís. 50 ř. z. a § 20 tractatus de iuribus incorporalibus ze dne 16. března 1679) jako věcné veřejnoprávní břemeno reální patronát k řím.-kat. kostelu a faře v P. a jeho filiálním kostelům. Břemeno patronátu je břemenem věcným i bez zápisu do knih. Patronát nepřechází s nemovitostmi přepsanými z vložky deskové do vložky rustikální, nýbrž se zrušením vložky deskové zaniká. Nemají proto oprávněné ústavy po zrušení vložky deskové možnost dáti knihovně vyznačiti reální patronát v rustikální vložce, ale mají právo stížnosti proti příslušnému knihovnímu usnesení. Podle sdělení stěžovatelčina vlastník nemovitostí věděl a věděti musel o existenci reálního patronátu, protože plnil a plní povinnosti z něho plynoucí. Byl tedy povinen, aby buď doložil svou knihovní žádost prohlášením stěžovatelčiným, že svoluje s hlediska práva patronátního k odepsání pozemků bez tohoto břemena nebo žádal o zavedení vyzývacího řízení (§ 94 čís. 3 a 4 knih. zák., § 2 zák. čís. 18/69) a navrhl v něm podle § 4 zák. čís. 18/69, aby vzhledem k patronátu bylo soudní usnesení, povolující a zahajující toto řízení, doručeno i stěžovatelce, která by pak byla oprávněna k odporu podle § 3 téhož zák. bez ohledu na to, zdali patronátní právo je zapsáno v knize pozemkové či ne (Sb. n. s. rozh. čís. 6117). Slušelo proto napadená usnesení zrušiti a věc vrátiti prvému soudu k doplnění řízení v naznačeném směru.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Patronát jakožto soubor oprávnění a závazků vížících se ke kostelu nebo nižšímu církevnímu obročí, může na statcích zapsaných v zemských deskách věcně váznouti a ve velkém počtu případů také skutečně vázne bez knihovního vyznačení (nález spr. soud. ve Vídni z 13. dubna 1887 čís. 805, Budw. čís. 3481, rozh. čís. 6117 a 6163 Sb. n. s., Ehrenzweig: »Sachenrecht« z r. 1923 str. 401). Podle nálezu vysloveného v nálezu nejvyššího správního soudu ze dne 1. září 1934 čís. 11544/32 (Bohuslav čís. 11396) vyloučením statku, na němž patronát vázne, ze zemských desk a zrušením příslušné knihovní vložky patronát zaniká, ježto podle § 20 traktátu de iuribus incorporalibus, vydaného císařem Leopoldem I. dne 13. března 1679, je patronát akcesorium »panství«, totiž dominia a jako takové nemůže býti spojen s pozemky nezapsanými do desk zemských, a je spojen s pozemky jen potud, pokud tyto jako zemskodeskové pozemky nepominou. To se však stane tím, že se z desk zemských odepíší. Tyto dvě okolnosti jest míti na zřeteli, je-li podána žádost za přenesení veškerých nemovitostí, na nichž vázne nezapsané věcné právo patronátní, ze zemských desk do pozemkové knihy rustikální s přenesením všech váznoucích práv podle § 1 zákona čís. 18/1869 ř. z., neboť provedení takového převodu má v zápětí zrušení příslušné vložky zemských desk, a tudíž í zánik věcného patronátu. Povolí-li soud žádané přenesení nevěda o patronátu, nelze postiženému církevnímu ústavu upříti právo k rekursu proti onomu usnesení nejen podle §§ 123, 126 knihovního zákona, nýbrž i podle § 35 zák. čís. 100/31 Sb. z. a n., i když mu nebylo usnesení to doručeno, neboť jest účastníkem, který může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen (§ 37 zák. čís. 100/31). O takový případ zde jde, ježto prvý soud vyhověl knihovní žádosti žadatelů za přenesení celého statku V. ze zemských desk do rustikální vložky a římsko-katolický kostel v P. s filiálními kostely a farním obročím, které tvrdí, že jim ke statku V. přísluší věcné právo patronátní, nebyly o tom soudem uvědoměny, poněvadž právo to nebylo v zemských deskách vyznačeno. Výtka dovolacích rekurentů, že těmto církevním ústavům nepřísluší formální právo k rekursu proti usnesení prvého soudu, není správná. Jde na jedné straně o církevní ústavy, s nimiž patronátní právo bývá spojeno, na druhé straně pak o deskový statek, na němž právo takové může i bez knihovního zápisu věcně váznouti. Dovolací rekurenti sami uvádějí, že až do roku 1910 všichni majitelé statku O., pokud byli současně též majiteli statku P., právo patronátní stran patronátního kostela v P. vykonávali, ovšem tvrdí, že tak činili jenom jako majitelé statku P. a nikoliv jako majitelé statku O., ale to je otázka, kterou v tomto knihovním řízení nelze řešiti. Konečně tvrdí dovolací rekurenti, že v roce 1930 a 1934 odepřeli presentaci na úřad faráře, když bylo beneficium uprázdněno, a že byli výnosem okresního úřadu v K. ze dne 11. února 1935 vyzváni, aby opatřili náklady na nutné opravy farní budovy, že proti výnosu tomu podali odvolání na zemský úřad, přes to však na žádost farářovu zaslali mu určitou částku s upozorněním, že částku tu poskytují jen jako zálohu čili zápůjčku, kterou jest povinen zaplatiti ten, kdo bude uznán definitivně povinným zaplatiti náklady na nutné opravy farních budov. Z toho plyne, že mezi odvolacími rekurenty a jmenovanými církevními ústavy o patronát skutečně jde, že ústavy existenci patronátu k statku tvrdí, kdežto dovolací rekurenti ji popírají. Nelze proto ústavům těm upírati formální legitimaci k rekursu v této věci a odkazovati je na příslušné řízení o zjištění existence onoho patronátu, neboť, kdyby mezitím byl statek O. převeden ze zemských desk do rustikální vložky pro katastrální území O. a potom teprve na existenci patronátu bylo pravoplatně nalezeno, nemohly by po případě již řečené církevní ústavy své patronátní nároky provésti, ježto by patronát oním přenesením statku O. ze zemských desk do pozemkové knihy rustikální mohl zaniknouti a nemohl by po případě již býti obnoven (srov. rozh. čís. 6163 Sb. n. s.). Dovolací rekurenti poukazují stále na to, že v tomto případě nejde o §§ 2 a 3, nýbrž o § 1 zák. čís. 18/69 ř. z., ježto prý žádají o převedení statku O. do pozemkové knihy rustikální s přenesením všech závad, při tom však zamlčují, že věcné právo patronátu, existuje-li, do rustikální vložky podle shora uvedeného názoru nejv. správního soudu přenésti nelze a že tudíž v příčině něho převedení statku O. podle § 1 cit. zákona provésti nelze. Mohla by tedy vzniknouti taková situace, že by zájmy církevních ústavů, jichž se patronát týká, mohly býti ohroženy a uplatnění jejich práv z patronátu plynoucích stíženo, a již toto pouhé stížení a ohrožení stačí, aby těmto církevním ústavům byla přiznána právní ochrana a aby řád práva uveden byl v soulad. Nezbývá proto, než aby buď žadatelé předložili listinu o tom, že se s jmenovanými církevními ústavy stran uvedeného patronátu vypořádali, nebo aby se stran patronátu postupovalo podle §§ 2, 3 a 4 cit. zák., by se ústavům těm umožnilo, chrániti svých práv odporem podle § 3 cit. zákona (srov. rozh. čís. 6163, 6117 Sb. n. s.). Že slovům »zapsaná« práva v §§ 1 a 3 cit. zák. jest rozuměti jako »váznoucí« práva, bylo vyloženo v rozhodnutí čís. 6117 Sb. n. s. Lichá jest také výtka dovolacích rekurentů, že uplatňování patronátních práv v rekursu řečených církevních ústavů jest novotou v řízení rekursním podle § 125 knih. zák. nepřípustnou. Vázlo-li na deskovém statku O. v době podání knihovní žádosti nezapsané právo patronátní, jsou údaje uvedené v rekursu církevních ústavů pouhým upozorněním soudu na skutečný stav a nikoliv novotou. Žadatelé měli sami ve své knihovní žádosti na tuto okolnost upozorniti, i když jest otázka existence patronátu mezi nimi a církevními ústavy sporná, aby první soud mohl k ní zaujmouti stanovisko, a ne přejíti ji mlčením ve své žádosti za přenesení celého statku O. ze zemských desk do vložky rustikální, pro něž neuvedl ani žádných důvodů, tak že nelze ani rozumně nahlédnouti, proč žadatelé bydlící v P. o toto přenesení usilují.

Citace:

PŘENOSIL, J.. Registrík rozhodnutí Najvyš. správného súdu. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1930, svazek/ročník 11, číslo/sešit 9, s. 317-317.