NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6565.

Horní právo. — Bratrské pokladny. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: I. O hranicích dozorčí moci min. veř. prací vůči Ústř. bratrské pokladně. — II. Otázku nároku na invalidní důchod podle zák. č. 242/22 mohou úřady správní u výkonu své dozorčí moci vůči orgánům bratr. pokladen posuzovati jenom prejudicielně; nss může výrok jejich v tomto směru zkoumati jenom s hlediska § 6 zák. o ss.
(Nález ze dne 18. května 1927 č. 10483). Věc: Ústřední bratrská pokladna v Praze proti ministerstvu veřejných prací (min. r. Ing. Dr. Boh. Rudl) o dozorčí zakročení ve věci invalidního důchodu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo min. veř. prací: »Na základě sem předloženého zápisu o schůzi správní komise Ústř. bratrské pokladny v Praze, konané dne 17. prosince 1925 a na základě sem došlé stížnosti dohlédací zrušuje min. veř. prací usnesení zaznamenané v bodu III— 6 uvedeného protokolu, pokud se týče členů S., K. a M. jako protizák. Podle jmenovaného bodu přiznala správní komise většinou hlasů invalidní důchod těmto 3 členům revírní bratrské pokladny v Mor. Ostravě: 51letému Ludvíku K., 50letému Aloisu M. a 51letému Eduardu S. U všech 3 členů byla provedena lékařská prohlídka lékařem rev. bratrské pokladny v M. Avšak posudky jeho vyzněly v takový nález, že usnesení správní komise rev. bratrské pokladny v M. o přiznání provise nemohlo býti jednohlasné a bylo proto nutno ve smyslu § 28 odst. 6 zák. č. 242/1922 předložiti záležitost tu k rozhodnutí Ústř. brat. pokladně. Posudky lékaře m-ského byly však takového rázu, že důvěrný lékař Ústř. brat. pokladny ve svém dobrozdání nemohl uznati žádost za provisionování za oprávněnou. Podle § 11 zák. č. 242/22 lze přiznati provisi členu mladšímu než 55 let jen, je-li neschopen svého dosavadního povolání. Podle § 75 téhož zák. nesmí se používati prostředků pokladny k účelům jiným než v tomto § označeným. Proto jest usnesení na přiznání provise členům, kteří příslušným odborníkem nebyli uznáni k práci neschopnými, protizákonné a bylo třeba na základě § 68 zák. č. 242/22 toto usnesení zrušiti.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Jde o zásadní otázku po zákonných mezích a po předpokladech dozorčí moci státní podle částky V. zák. z 11. července 1922 č. 242 Sb. o pojištění u báňských bratr. pokladen. Podle § 68 tohoto zák. vykonává min. veř. prací státní dozor nad Ústř. bratr. pokladnou. Dohled tento týká se především přesného zachovávání předpisů zákonů a stanov. U vykonávání státního dozoru může dozorčí úřad dle odst. 4. § 68 vydávati nařízení, jejichž obsah může a má býti zřejmě takový, aby účelu dozoru bylo dosaženo. Budou to dle povahy věci dozorčí rozkazy nebo dozorčí zákazy. Je-li v rámci stát. dozoru i dohled nad tím, zdali zachovávají se přesně předpisy zákonů, je také v jeho rámci dozor nad tím, zdali se zachovává předpis § 75, dle něhož není dovoleno užívati jmění bratrské pokladny k účelům jiným, než k dávkám zákonem (nebo stanovami) předepsaným.
Min. veř. prací je podle toho oprávněno zakročiti mocí dozorčí, jestliže orgán bratrské pokladny se usnese použíti jmění Ústř. brat. pokladny k dávkám, které a pokud zákonem předepsány nejsou. Dozorčí zakročení min. není podle své povahy podmíněno stížností a nezáleží tedy na tom, zdali a kým stížnost taková byla podána. Neboť dozorčí stížnost má jen povahu faktického podnětu bez právní relevance.
Žal. min. vykonávajíc v daném případě dozor, formulovalo svůj dozorčí akt v ten způsob, že zrušuje určité usnesení správní komise Ústř. brat. pokladny, jímž byla určitým pojištěncům přiznána provise, případně důchod invalidní. Stížnost obrací se proti tomuto kasačnímu rázu dozorčího aktu a upírá žal. úřadu pravomoc usnesení správní komise Ústř. brat. pokladny zrušiti.
Stížnosti sluší jen potud přisvědčiti, že pro kasační pravomoc dozorčího úřadu není v zákoně výslovné opory. Nelze však přehlížeti, že v právu dozoru jest zásadně obsaženo právo vydati takový akt dozorčí, který je způsobilý a nutný, aby účelu dozoru bylo dosaženo. V daném případě šlo o dozorčí zakročení proti usnesení, podle kterého důchod invalidní se přiznává a má tedy býti vyplacen. Bylo-li usnesení toto nezákonné, byl dozorčí úřad oprávněn čeliti mu aktem dozorčím, jímž se provedení usnesení zamezuje. Přesně vzato měl se dozorčí úřad arci omeziti na výrok, jímž se realisace usnesení pro futuro zakazuje. To bylo by nepochybné v mezích práva dozorčího. Je tedy jen otázka, zdali výrok zrušovací, který žal. úřad u výkonu moci dozorčí učinil, má vůči bratrské pokladně jiný právní účinek nežli dozorčí zákaz. Podle náhledu nss-u nelze však nalézti podstatného rozdílu, neboť dozorčí úřad — zrušiv usnesení — neučinil vůči brat. pokladně více nežli že jí zabránil zrušené usnesení v budoucnosti prováděti, neboť dalších důsledků zrušovacího výroku ve své dozorčím aktu nevyvodil. Zrušovací výrok žal. úřadu jeví se tedy co do svého účinku jen jako zákaz dalšího provádění inhibovaného usnesení, takže výraz, jehož žal. úřad použil, (»usnesení« se »zrušuje«) jest jen nesprávným označením. Nelze proto v dozorčím aktu, jehož obsah jest zásadně přípustný a jen dikce nepřesná, nalézti nezákonný zásah do práv Úst. brat. pokladny.
Zbývá tedy jen ještě otázka, zdali byly dány zákonné předpoklady pro dozorčí zakročení. Žal. úřad použil dozorčí moci, poněvadž měl za to, že u dotyčných pojištěnců byl nárok na důchod invalidní přiznán neprávem, ježto není náležitě prokázána neschopnost dosavadního povolání, jak stanoví § 11 zák. č. 242/22.
Nss musil si uvědomiti, do jaké míry je povolán nař. dozorčí akt po této stránce přezkoumati. Šlo o otázku existence nároku na invalidní důchod podle zák. č. 242/22. O otázce této přísluší podle § 60 a násl. judikátně rozhodovati výhradně rozhodčím soudům, pokud se týče vrch. rozhodčímu soudu. Nikdy nerozhoduje o tom judikátním způsobem úřad dozorčí. Úřad dozorčí, maje vykonávati dozor na přesné zachovávání zákonů (tedy i § 75 cit. zák.), musil si ovšem utvořiti úsudek o tom, zdali in concreto jsou dány zákonné podmínky na přiznání důchodu. Avšak tento jeho úsudek netvoří součástku jeho judikátního výroku. Dozorčí úřad řešil za účelem vykonávání práva dozorčího otázku, náležející do kompetence rozhodčího soudu toliko prejudicielně. Nss ve své judikatuře důsledně hájí náhled, že prejudicielní výroky úřadů správních tvoří s hlediska kognice nss-u — tak jak v zákoně o ss jest upravena — toliko součástku skutkové podstaty. Tím jsou dány pro nss hranice jeho jurisdikce, neboť skutkovou podstatu může nss přezkoumávati jen v mezích § 6 zák. o ss. Mohl tedy jen zkoumati, zdali úřad měl pro svůj úsudek, že důchod byl neprávem přiznán, dostatečnou oporu ve spisech.
Ze spisů je patrno, že lékařská dobrá zdání nedávají spolehlivého podkladu pro posouzení neschopnosti k dosavadnímu povolání, neboť jsou buď přiznání nároku nepříznivá, neb aspoň obojetná. Dospěl-li žal. úřad dozorčí za tohoto stavu věci k úsudku, že usnesení Ústř. brat. pokladny, jímž provise, pokud se týče důchody invalidní byly přiznány, není v zákoně odůvodněno, nemohl nss uznati, že úsudek žal. úřadu nemá ve spisech dostatečné opory a musil tedy podle § 6 odst. 1. zák. o ss od úsudku tohoto vycházeti.
Ježto pak nešetření předpisů zákonných jest podle § 68 cit. zák. dostatečným důvodem dozorčího zakročení, nemohl nss stížnost uznati důvodnou.

Citace:

č. 6565. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 875-878.