Čís. 9432.

K tomu, by se věc stala příslušenstvím hlavní věci, se vyhledává, by byla ve vlastnictví toho, komu patří věc hlavní.
Žalobu podle § 37 ex. ř. lze vznésti jen proti vymáhajícímu věřiteli, nikoliv proti vydražiteli věci.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1929, Rv I 24/29.)
V exekuční věci proti Heřmanu W-ovi vydražila žalovaná banka dlužníkův hotel. Ve vydražené nemovitosti byla též dvě piana, k nimž uplatňovala žalobkyně vlastnické právo, tvrdíc, že je prodala dlužníku na splátky s výhradou vlastnického práva a že v čase dražby nebyla dosud kupní cena za piana zaplacena. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované bance, by bylo zjištěno, že žalobkyni přísluší k pianům vlastnické právo a že exekuce vedená žalovanou na piana jest nepřípustná, a by byla žalovaná uznána povinou vydati žalobkyni piana. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Pochybený jest názor nižších soudů, že se piana, o která tu jde, stala příslušenstvím prodané nemovitosti tím, že je Heřman W. určil k stálému užívání hlavní věci. Ustanovením § 297 a) obč. zák. nebylo nic změněno na všeobecných předpokladech příslušenství (§§ 294 a 297 obč. zák.). Opačný názor vyslovený v rozhodnutí čís. 5192 sb. n. s., jímž se bylo uchýleno od dosavadního stálého rozhodování tohoto nejvyššího soudu (srov. rozh. čís. 3263, 3699, 5141 sb. n. s.) a od běžného právního názoru nauky, byl pozdějšími rozhodnutími pozměněn (srovn. rozh. č. 6348, 7449, 7769 sb. n. s.). Platí nadále zásada, že se vyhledává k tomu, by se věc stala příslušenstvím věci hlavní, by byla ve vlastnictví toho, komu patří věc hlavní. Tomu však podle skutkových zjištění v souzené věci tak není. Heřman W. nebyl vlastníkem pian, jak prvý soud ze zjištěných okolností správně usoudil a nemohla se tedy piana státi příslušenstvím nemovitosti tím, že je určil k stálému užívání věci hlavní. Naproti tomu bylo nižšími soudy zjištěno, že si žalobkyně vyhradila vlastnictví k oběma pianům až do úplného zaplacení, že tato výhrada práva vlastnického byla v odhadním protokole poznamenána, že při dražbě nemovitosti zástupce žalobkyně uplatnil vlastnické nároky a že tyto nároky byly prodavačům oznámeny, čímž vyloučena byla bezelstnost (§ 170 čís. 5 ex. ř.). Žalobkyně domáhá se toho, by proti žalované bylo zjištěno, že jest vlastnicí pian, aby exekuce ohledně těchto pian byla prohlášena za nepřípustnou, a by žalovaná byla uznána povinnou, by piana žalobkyni vydala do 15 dnů pod exekucí. Žaloba tato není ovšem na místě, pokud se opírá o § 37 ex. ř. a uplatňuje právo vybavovací. Neboť tuto žalobu lze vznésti jen proti vymáhajícímu věřiteli, ana se exekuce sice provádí soudem, avšak k návrhu vymáhajícího věřitele а k vymožení jeho soukromoprávních zájmů. Leč žalovaná není vymáhající věřitelkou. Pokud se však žalobkyně domáhá práva vlastnického ohledně vydání pian, jde o žalobu vlastnickou. Tuto žalobu může vlastník podati proti každému, kdo věc má (§ 366 obč. zák.) a s ní disponuje, jmenovitě i proti vydražitelovi, jehož bezelstnost, jako v tomto případě, je vyloučena. Jde tedy jen o otázku, zda žalovaná má piana již ve své moci. Touto otázkou se nižší soudy vůbec nezabývaly a následkem toho nezjistily skutkové předpoklady, na jichž základě by se tato otázka dala řešiti, ana žalovaná nebyla dosud uvedena v držení vydražené nemovitosti, nýbrž zavedena byla pro ni jen správa nemovitosti a ze spisů nelze vyčisti, zda žalovaná splnila dražební podmínky a zda opětná dražba jest vyloučena. Nelze tedy rozhodnouti, zda žalovaná může již nyní býti odsouzena k vydání pian, či zda jen svolením k vydání pian mohla by splniti žalobní nárok. Následkem nesprávného právního posouzení věci zůstalo řízení kusé, a to již ve stolici prvé, a bylo proto napadené rozsudky obou stolic zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by o věci znovu jednal a rozhodl.

Citace:

č. 9432. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 747-748.