Čís. 9213.

Za pozůstalostního řízení musí se vzdání dědictví státi soudně; mimosoudní soukromé prohlášení nemá právních důsledků pro projednání pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 27. září 1929, R I 561/29.) K návrhu dědice Josefa K-a vzal pozůstalostní soud na vědomí, že se pozůstalý manžel Václav H. vzdal nároků na pozůstalost. Rekursní soud zamítl k rekursu Václava H-a návrh Josefa K-a. Důvody: Výtka stěžovatele, že prvý soud nároky, jichž se prý stěžovatel vzdal, blíže neoznačuje, takže není zřejmo, o jaké nároky tu vlastně jde, jakož i další výtka, že napadené usnesení postrádá důvody pro výrok, že se vzdání nároků na pozůstalost bere na vědomí, jsou bezpodstatné. Jak z prohlášení ze dne 29. ledna 1929 jasně plyne, jde o vzdání se veškerých nároků na pozůstalost Anny H-ové tedy bez rozdílu, zda jde o nároky obligační a věcné či z práva dědického. Prohlášení takové, jsouc úplně jasné, stačilo by k tomu, by je soud vzal na vědomí, aniž by potřebovalo odůvodnění, kdyby tu byly jinak ostatní náležitosti. Než tomu tak není a proto jest stížnosti přiznati opodstatněnost. Prohlášení předložil Josef Κ., osoba od vydatele prohlášení různá, v době, kdy se ještě k pozůstalosti nepřihlásil a tudíž účastníkem pozůstalostního řízení dosud nebyl. Mimo to bylo prohlášení předloženo jen v opisu, v němž ani není vyznačeno, že vydatelův podpis byl ověřen. Nebylo tu ani aktivního oprávnění k návrhu na straně Josefa K-a a nebyla předložena listina prokazující vzdání nároků na pozůstalost tak bezvadně, by mohlo býti vzato na vědomí soudu, aniž by před tím byl slyšen jeho vydatel. Byla tudíž porušena zásada § 797 obč. zák. tím, že prohlášení bylo pozůstalostním soudem vzato na vědomí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle § 805 obč. zák. má ten, kdo může svá práva sám spravovati, na vůli. ujmouti se dědictví nebo se ho i vzdáti. Otázkou jest, jakým způsobem má býti prohlášeno vzdání se dědictví, by bylo platným. Podle § 797 obč. zák. nepřechází pozůstalost na dědice jeho soukromou činností, nýbrž po projednání pozůstalosti jejím odevzdáním se strany soudu. Z toho však vyplývá, že za pozůstalostního řízení i vzdání se dědictví musí se státi na soudu a že mimosoudní a soukromě učiněné prohlášení nemá právní důsledky pro projednání pozůstalosti. Názoru toho jest i věda (Stubenrauch str. 986, Krainz-Ehrenzweig, Erbrecht str. 467), i judikatura (rozh. víd. nejv. soudu ze dne 27. června 1916, čís. jedn. Rv II 336/16 Práv. 626/16 úř. sb. čís. 1763). Podle obsahu podání zákonného dědice Josefa K-a a obsahu dovolací stížnosti vydal zákonný dědic, pozůstalý manžel Václav H., dědici, Josefu K-ovi písemné prohlášení ze dne 29. ledna 1929 řízené na notáře Dr. H. tohoto znění: »Sděluji Vám tímto zdvořile, že na pozůstalost po mojí zesnulé manželce nečiním si žádných nároků. Na důkaz toho můj vlastnoruční podpis. Václav H.« Že notář Dr. H. nebyl soudním komisařem v pozůstalostním řízení, o něž jde, uznává dovolací stížnost. Jde tedy o vzdání se dědictví, učiněné zákonným dědicem Václavem H-em soukromě, které však podle toho, co bylo řečeno, nemá právních důsledků pro projednání pozůstalosti. Pozůstalostní soud neměl tudíž zákonného důvodu, by toto vzdání se vzal na vědomí.

Citace:

č. 9213. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 323-324.