NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 20 (1911)

Čís. 579.

Zákon o právu manželském ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.
Žádati dle § 15 za rozluku pro nepřekonatelný odpor oprávněn jest i ten i onen z obou manželů, nechť si předchozí rozvod byl rozvodem dobrovolným, nebo vysloven rozsudkem, v tomto případě nechť rozsudkem uznáno bylo na vinu navrhovatele rozluky nebo na vinu druhého manžela. Výrok rozsudku o vině na rozvodu nepřevezme se do usnesení, jímž povoluje se rozluka, zůstává však nicméně i na dále v platnosti.
(Rozh. ze dne 7. července 1920, R II 155/20.)
Rozsudkem ze dne 11. listopadu 1916 bylo manželství manželů Jana a Anny B-ových od stolu a lože rozvedeno z viny manželovy. Rozsudek nabyl právní moci. V roce 1920 navrhl manžel, by jeho manželství bylo po rozumu § 17 nebo §§ 15 a 16 manžel. zák. prohlášeno za rozloučené. Soud prvé stolice návrh zamítl. Důvody: Návrh není přípustným ani podle § 17, ani podle §§ 15 a 16. Neboť podle § 17 může soud tehdy vysloviti rozluku manželství, rozsudkem rozvedeného, nabude-li přesvědčení, že rozluka mohla býti z důvodů, jež byly zde v době rozvodu manželství, již tenkráte povolena, kdyby totiž již tenkráte žaloba na rozluku po zákonu byla bývala možnou a tehdy také byla bývala podána. Avšak za rozluku manželství může podle § 13 manžel žádati jen tehdy, když důvod k rozluce zavdal druhý manžel, ne však zavdal-li žádající sám tento důvod. V tomto případě mohl by manžel návrh na rozluku podat jen, kdyby on byl býval mohl žalovati, kdyby tudíž rozsudkem zjištěný důvod rozvodu — a jen tento přichází v úvahu jako důvod rozluky nyní požadované — přihodil se u protistrany, t. j. u manželky. Rozsudek praví však opak, ježto manželství bylo rozvedeno z důvodů zaviněných manželem. Proto není tu podmínek § 17. Totéž platí o podmínkách §§ 15, 16. Nespornou cestou provedená rozluka ve smyslu §§ 15, 16 je přeměnou rozvodu v rozluku s vyloučením otázky viny, předpokládá tudíž rozvod, při němž manželé soudní zjišťování viny vyloučili, t. j. dobrovolný rozvod. Použitím ustanovení §§ 15 a 16 na manželství, rozvedené rozsudkem, mohl by manžel, který v rozsudku na rozvod byl uznán vinným, obejíti § 17, což by po případě mohlo vésti k velkému bezpráví na nevinné straně. Tak by i v tomto případě při použití § 15 byla tu rozluka, kde by manžel, ji navrhující, byl viny sproštěn, poněvadž se v nálezu o rozluce vina nezjišťuje, a manželka byla by připravena o právo na plné zadostiučinění, které jí podle § 1266 obč. zák. proti vinné straně přísluší, ačkoliv svého času žalovala s výsledkem o rozvod z viny manželovy a nechtěla tudíž otázku viny míti vyloučenu. Nález o rozluce, kterému jest předpokladem a základnou předchozí rozvod, musí tento míti jako základ i pokud jde o otázku viny, musí se tudíž i v tomto bodě krýti s rozhodnutím o rozvodě. Rekursní soud prohlásil manželství rozloučené. Důvody: Dle jasného znění předpisu § 15 zák. ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. z. a n. může, bylo-li manželství soudně rozvedeno před vydáním tohoto zákona, každý manžel žádati za rozluku pro nepřekonatelný odpor. Zákon tu, jakž upozorňuje vládní nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n. ve čl. 2. odst. 1., nečiní rozdílu, zda bylo manželství rozvedeno o žalobě rozsudkem nebo jen dobrovolně. Názor soudu prvé stolice, že předpokladem rozluky manželství dle § 15 jest rozvod dobrovolný, nemá v zákoně opory. Že usnesení soudu o povolení rozluky neobsahuje výroku o vině, ačkoliv v rozsudku, vydaném ve sporu o rozvod manželství vina jest zjištěna, na správnosti uvedeného výkladu § 15 ničeho měniti nemůže. Nelze také seznati, proč by i manžel, který rozvod zavinil, neměl míti práva pro nepřekonatelný odpor, který u rozvedených manželů častým bývá, za rozluku manželství žádati. Ostatně není zákonného ustanovení, že by usnesením o rozluce manželství předcházející rozsudek o rozvodu manželství, co se týče viny pozbyl veškerého právního účinku a bude snad třeba ustanovení § 1266 obč. zák. novému zákonu přizpůsobiti. Ostatně jest poukázati v tomto směru na ustanovení § 19 zák. ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. z. a n. Ježto tu jde o případ § 16 lit. a) odstavec druhý, poslední věta, jest žádost stěžovatelova o povolení rozluky manželství oprávněna a bylo proto stížnosti vyhověti.
Nejvyšší soud, nevyhověl dovolacímu rekursu manželky.
Důvody:
Jak sluší zákon vykládati, stanoví jasně § 6 obč. zák. Jde vždy o vystižení pravého smyslu zákona, čerpaného z přirozeného významu slov a úmyslu zákonodárcova. Stanoví-li zákon všeobecně, že za rozluku pro nepřekonatelný odpor může žádati každý manžel, bylo-li manželství soudně rozvedeno (§ 15 zák. ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n.), nelze souditi jinak, než že má zákon na mysli výroky vyslovené dle §§ 107 —109 obč. zák., nehledě ku předpisu § 15 cit. zák., tedy i rozvody vyslovené dle §§ 107 —109 obč. zák. spadají pod § 15 cit. zák. Toto ustanovení má na mysli rozvody vůbec pro nepřekonatelný odpor, § 17 cit. zák. řeší však ještě zvláště otázku rozluky při rozvodech vyslovených dle §§ 107 —109 obč. zák. z důvodů v § 13 cit. zák., nevylučuje však užití § 15 cit. zák. pro tyto rozvody. Že by tedy pod předpis § 15 cit. zák. spadaly pouze dobrovolné rozvody, ze zákona vyvozovati nelze. Dle § 15 cit. zák. může žádati za rozluku každý manžel, tedy i manžel, z jehož viny bylo manželství rozvedeno. Jest to v souhlase s povahou nepřekonatelného odporu, pro nějž lze žádati za rozluku. Nelze tedy navrhovateli odepříti právo na rozluku dle § 15 cit. zák. proto, že bylo manželství rozvedeno z jeho viny. Výrok o rozluce týká se toliko výroku o rozvodu, nedotýká se však nikterak otázky viny. Výrok o vině zůstává i nadále v platnosti, třeba by nebyl převzat do výroku o rozluce, jak jest tomu v případě § 17 cit. zák. Při rozluce dle § 15 cit. zák. nenařizuje zákon převzetí výroku o vině do výroku o rozluce, a beze všeho důvodu žádá tedy stěžovatel, aby do výroku o rozluce byl pojat výrok, že se rozluka vyslovuje z viny navrhovatelovy.

Citace:

Čís. 4055.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 50-51.