Č. 3043.

Stavební právo. — Živnostenské právo: Stavební úřady jsou povolány, aby rozhodujíce ve věcech stavebních, řešily prejudicielně otázku živnostenského oprávnění stavbyvedoucího.
(Nález ze dne 31. prosince 1923 č. 20456).
Věc: Firma N. et Comp. ve V. proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavební věci. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Stěžující si firmu, jíž udělena byla koncese k provozování živnosti zednické, purkmistrovský úřad ve V. výměrem ze 6. října 1921 upozornil, poukazuje na §§ 50 a 51 stav. řádu, že vůči stav. úřadu může jako stavbyvedoucí (podpisování plánů, účast při stavebních komisích a skutečné vedení stavby) vystupovati jedině společník Antonín Ch., mistr zednický v K., jenž osp-ou byl označen jako odpovědný stavbyvedoucí. Zároveň vrátil purkmistrovský úřad plány firmou předložené s poukazem, aby jmenovaný plány osobně podepsal a stavbu skutečně vedl.
Když firma proti tomu podala odvolání, městská rada rekurs výměrem ze 14. listopadu 1921 zamítla poukazujíc na §§ 23, 23 a) a 14 e) živn. řádu a dovozujíc, že § 50 stav. řádu osobami k provádění stavby ve smyslu platných zákonů oprávněnými u firem společenských rozumí onoho společníka, jenž prokázal způsobilost k výkonu živnosti, jenž také jest ve směru stavebně a bezpečnostně policejním a trestním osobně odpověden. Živnostenské oprávnění zůstává při tom mimo úvahu. Společenská firma může po stránce živnostenské býti zastupována každým oprávněným společníkem, společník nemající způsobilosti pro stavební živnost nemůže však býti odpovědným stavbyvedoucím.
Osk rozhodnutím z 3. února 1922 odvolání podané firmou proti výměru městské rady jako stavebního úřadu I. stolice zamítla z jeho důvodů.
Toto rozhodnutí pak zsv v pořadí instancí nař. rozhodnutím potvrdil, odvolávaje se na důvody nižších stolic.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané musil se nss zabývati nejprve námitkou povahy formální, že úřady stavební a tudíž ani zsv nebyly příslušny rozhodovati o otázce, jež jest na sporu, poněvadž rozhodnouti o tom, kdo jest oprávněn stavbu prováděti, jsou povolány úřady živnostenské, nikoli úřady stavební.
Uvažoval o námitce té takto:
Jest ovsem pravda, že spor o to, je-li některá osoba oprávněna prováděti stavbu (§ 50 stav. ř.) — k čemuž náleží i oprávnění podpisovati plány jako stavbyvedoucí (§ 33 stav. ř.), účast při stavebních komisích a vlastní vedení stavby, — jakým způsobem a v jakých mezích smí toto oprávnění vykonávati, řešiti jest na základě předpisů řádu živn. ve spojení se zák. z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z. o živnostech stavebních, a jest také nepochybno, že vydávati rozhodnutí s účinkem právní moci schopným o otázkách práva živnostenského jsou příslušny toliko úřady živnostenské, nikoli úřady stavební.
Leč stavební řád, k jehož provádění povolány jsou úřady stavební (část X. stav. ř.) tím, že pojal do § 50 ustanovení, podle něhož stavebníci smějí dáti stavby své prováděti jen osobám, které k tomu dle platných zákonů právo mají, že v § 122 nařídil, aby další provádění bylo zakázáno, provádějí-li je osoby, jež k tomu nemají práva a proti takovému zákazu připustil odvolání v instančním pořadí úřadů stavebních, uložil také stavebním úřadům, aby v mezích své působnosti bránily tomu, aby stavby nebyly prováděny osobami po rozumu předpisů práva živnostenského k tomu neoprávněnými. Tuto funkci zákonem na ně vloženou vykonávati mohou stavební úřady podle povahy konkretního případu právě tím, že odepřou zavésti stavební řízení o stavebních plánech, jež nebyly podepsány jako stavbyvedoucím osobou oprávněnou, nebo že nepřipustí, aby komisí stavebních se účastnila jako stavbyvedoucí nebo stavbu skutečně vedla osoba neoprávněná. Zakročení takové založeno jest vždy na předpokladu, že osoba jako stavbyvedoucí vystupující není podle práva živnostenského k provádění stavby oprávněna. Jinými slovy: zákonitost opatření ve smyslu předcházejících vývodů náležejícího do kompetence úřadů stavebních jest závislá na posouzení prejudicielní otázky práva živnostenského o živn. oprávnění stavbyvedoucího. Také pro řízení správní platí zásada, že úřad, vydávaje v mezích své příslušnosti rozhodnutí, jest oprávněn v jednotlivém případě pro svoji potřebu řešiti i otázky náležející do jiných oborů právních a podrobené o sobě kompetentnímu rozhodování orgánů jiných — pokud ovšem výslovný předpis zákona řešení otázky prejudicielní nevyhrazuje orgánu, do jehož oboru působnosti tato otázka primérně náleží. Takovéhoto výslovného předpisu, jenž by úřadům stavebním bránil, aby si otázku živn. oprávnění stavbyvedoucího řešily pro svou potřeby prejudicielně, nss v stavebním řádě nenalezl. Zejména nemohl předpis takový spatřovati v ustanovení § 122, nařizujícím, aby v případech, kdy další provádění stavby se zakáže pro nedostatek oprávnění stavbyvedoucího, bylo o tom zároveň učiněno oznámeni úřadu živnostenskému, ježto tímto předpisem jest podle jeho znění uložena úřadům stavebním toliko povinnost denunciační zřejmě proto, aby úřadu živnostenskému byla poskytnuta možnost také s hlediska práva živnostenského učiniti potřebná snad opatření. Těmito úvahami dospěl soud k závěru, že stavební úřady jsou povolány, činíce v mezích stavebního řádu opatření, aby stavby nebyly prováděny osobami neoprávněnými, řešiti otázku živnostenského oprávnění osoby stavbyvedoucí samostatně jako otázku prejudicielní. Jsou ovšem v tom směru vázány platným výrokem úřadu živnostenského, byl-li vydán; nebyl-li vydán, mohou — nejsou však povinny — si jej od úřadu živnostenského před vlastním rozhodnutím vyžádati.
V tomto případě spatřovaly stavební úřady, jak ze spisů vysvítá, v sdělení živnostenského úřadu, že Antonín Ch. jest »odpovědným« společníkem stěžující si firmy, výrok živn. úřadu pro stavební úřady závazný toho obsahu, že jedině tento společník jest oprávněn ve smyslu živnostenského řádu za stěžující si firmu jako majitelku koncese zednického mistra stavební plány podpisovati, stavebních komisí se účastniti a stavbu vésti. Poněvadž v onom sdělení živn. úřadu možno po názoru soudu spatřovati toliko oznámení o tom, který ze společníků podal průkaz způsobilosti ve smyslu §§ 23 a) a 14 e) živn. řádu, nikoli však výrok živnostenského úřadu o tom, jakým způsobem smí firma své živn. oprávnění vykonávati, jest nař. rozhodnutí založeno na předpokladu, který ve spisech nemá opory a bylo proto rozhodnutí to zrušeno podle § 6 zák. o ss.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Promlčení (v právu směnečném).. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 831-833.