NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

— Čís. 7398 —
Čís. 7398.

Pokud posavadní dlužník neučinil výzvu k věřiteli ve smyslu § 1408 obč. zák., nemůže na poměru mezi ním a věřitelem nic změniti okolnost, že věřitel přijímal úroky od nového vlastníka nebo že mu vypověděl jistinu.
(Rozh. ze dne 13. října 1927, Rv I 595/27.)
Žalobcova manželka, Anna R-ová, zapůjčila žalované Barboře F-ové 45 000 Kč, začež jí dala žalovaná do zástavy dům. Dům prodala žalovaná Janě P-ové, jež převzala onu pohledávku Anny R-ové na srážku z kupní ceny. Anna R-ová napotom zemřela a její pozůstalost byla odevzdána žalobci. Žalobě proti Barboře F-ové o zaplacení 45 000 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Žalovaná brání se proti žalobnímu nároku námitkou nedostatku pasivní legitimace, kterou odůvodňuje tvrzením, že Jana P-ová, do jejíhož vlastnictví přešel dům, tvořící hypotéku pro zažalovanou pohledávku, převzala zaplacení zažalované pohledávky na srážku z kupní ceny a žalobce sám také Janu P-ovou přijal jako osobní dlužnici na místě žalované Barbory F-ové a od Jany P-ové úroky přijímal, s ní o dluhu jednal a jí pohledávku vypověděl. Žalované Barboře F-ové nepodařilo se však prokázati, že žalobce, pokud se týče jeho předchůdce Anna R-ová přijali s převodem vlastnického práva k domu Janu P-ovou za osobní dlužnici. Nesporná skutečnost, že Jana P-ová převzala zažalovanou pohledávku proti žalované Barboře F-ové na srážku z kupní ceny, nic nezměnila na právním poměru žalované Barbory F-ové jako osobní dlužnice, založené nesporným dlužním úpisem ze dne 4. června 1920, neboť žalovaná ani netvrdí, že jako zcizitelka nemovitosti učinila opatření podle § 1408 obč. zák. k dosažení toho, by se nabyvatel nemovitosti stal na místě zcizitele osobním dlužníkem, totiž že po převodu vlastnictví k nemovitosti písemně vybídla žalobce (jeho právního předchůdce Annu R-ovou), by za ni Janu P-ovou přijali za osobního dlužníka, a nesporné — Čís. 7398 —
skutečnosti, z nichž žalovaná Barbora F-ová přijetí Jany P-ové žalobcem za osobní dlužnici vyvozuje, že totiž od té doby, co se stala Jana P-ová vlastnicí domu, žalobce na žalovanou Barboru F-ovou o placení úroků se nikdy neobracel, pohledávku jí nevypověděl, a vždy jen s Janou P-ovou v této věci jednal a jí také pohledávku vypověděl, nejsou s to, by založily právní poměr mezi žalobcem (jeho právní předchůdkyní a Janou P-ovou), žalovanou Barborou F-ovou tvrzený, neboť právě uvedenými nespornými skutečnostmi uplatňoval žalobce jen své právo pro něho z ustanovení § 466 obč. zák. plynoucí proti Janě P-ové jako vlastnici hypotéky k úlevě žalované Barbory F-ové jako osobní dlužnice, a nelze z nich vyvozovati ani působení žalobce případně jeho právní předchůdkyně ku převzetí tohoto dluhu Janou P-ovou ve smyslu § 1405 obč. zák. V důsledku těchto věcných a právních skutečností převzetím zažalované pohledávky Janou P-ovou na srážku kupní ceny založen byl toliko právní poměr převzetí dluhu podle §§ 1404 a 1408 obč. zák. mezi žalovanou Barborou F-ovou a Janou P-ovou, podle kterého tato ručí oné za to, že věřitel na ni nedokročí a jenž se práv žalobcových nijak nedotýká. Zůstává tedy žalovaná Barbora F-ová samojedinou osobní dlužnicí žalobcovou ve příčině zažalované pohledávky, a právem proto žalobce, když splatnost zažalované pohledávky Kč 45 000 — pro neplacení úroků jest nesporná, žaluje Barboru F-ovou podle práva jemu dle § 466 obč. zák. příslušejícího, jenž mu dává na vůli, chce-li nastupovati dříve proti osobnímu dlužníku, a pak teprve domáhati se uspokojení ze zástavy. Nerozhodno jest, že žalobce nesporně nevypověděl zažalovanou pohledávku žalované Barboře F-ové, nýbrž Janě P-ové jako vlastnici hypotéky, jak sám tvrdí, poněvadž vzhledem k nesporné splatnosti zažalované pohledávky následkem neplacení úroků nebylo výpovědi pohledávky ani zapotřebí a vzhledem k postavení žalované Barbory F-ové jako dlužnice а k jejímu právnímu poměru k Janě P-ové ohledně pohledávky bylo věcí žalované Barbory F-ové, by se sama starala o to, by bylo v čas vyhověno závazkům, plynoucím z dlužního poměru. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka vytýká, že prvý soud nesprávně vykládá ustanovení § 1408 obč. zák., nepokládaje Janu P-ovou za osobní dlužnici. Výtka ta je zcela neoprávněna. § 1408 obč. zák. stanoví, že, převezme-li nabyvatel při zcizení nemovitosti zástavní právo na ni váznoucí, sluší tím v pochybnostech rozuměti převzetí dluhu. O pochybnosti se zde jednati nemůže, když jest prokázáno, že Jana P-ová převzala zaplacení zažalované pohledávky na srážku kupní ceny a tím je také skutečně převzetí dluhu prokázáno. Tímto převzetím dluhu vznikl však závazek jen mezi kupitelem a prodatelem s účinky § 1404 obč. zák. a nedotčen zůstal právní poměr osobního dlužníka ku věřiteli. Ku převzetí dluhu podle § 1405 obč. zák. bylo by došlo jen tehdy, kdyby věřitel ku převzetí dluhu byl dal výslovné svolení. Svolení toho však zde není. V druhé větě § 1408 obč. zák. poskytuje se zciziteli nemovitosti jako osobnímu dlužníku možnost, by se sprostil z osobního závazku. K tomu je zapotřebí, by věřitel byl písemně vyzván, by schválil převzetí dluhu za podmínek tam — Čís. 7398 —
uvedených. Těchto podmínek však tu není. Žalovaná ani netvrdila, že věřitele písemně vyzvala, by za ni přijal Janu P-ovou za osobní dlužnici, tím méně prokázala, že věřitel k tomu svolil. Z okolnosti, že Jana P-ová byla jako osobní dlužnice žalována, nelze ještě souditi, že jest osobní dlužnicí, poněvadž tato okolnost nemůže nahraditi výslovné svolení věřitelovo podle § 1405 obč. zák., pokud se týče vyzvání na věřitele podle § 1408 obč. zák. Zůstává proto žalovaná osobní dlužnicí a právem věřitelovým jest, by své osobní právo v prvé řadě vymáhal na dlužnici a teprve potom plné uspokojení hledal v zastavené věci (§ 466 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výklad § 1408 obč. zák. odvolacím soudem jest správný. Smluvními stranami v souzeném případě při převzetí hypotéky, stejně jako při převzetí dluhu (§ 1405 obč. zák.) jsou posavadní dlužník a přejímatelka, tedy starý vlastník nemovitosti (žalovaná jako osobní dlužnice), a nový nabyvatel nemovitosti, tu Jana P-ová, jež má po případě vstoupiti na místo posavadního osobního dlužníka. Smlouvou touto nenastala však změna v poměru dřívějšího vlastníka k věřiteli, jak za to má dovolatelka. § 1408 obč. zák. mluví o »převzetí dluhu« a nikoliv o »převzetí splnění«, jak činí § 1404 obč. zák. a usnadňuje důkaz, neboť se v pochybnostech má za to, že převzetí hypotéky jest převzetím dluhu. Avšak i tu se vyžaduje další prohlášení věřitele ve lhůtě zákonem ustanovené, zda nového dlužníka nezamítá. Prohlášení toto má vyvolati posavadní osobní dlužník po převodu vlastnictví na přejímatele písemnou výzvou k věřiteli s tím, že se, neodepřel-li věřitel do šesti měsíců přijetí nového dlužníka na místo posavadního dlužníka, bude míti za to, že přivolení k tomu bylo uděleno. Pokud posavadní dlužník této výzvy neučinil, nemůže na poměru mezi ním a věřitelem nic změniti okolnost, že věřitel přijímal úroky od nového vlastníka nebo že mu kapitál vypověděl. Vždyť k sproštění původního dlužníka z osobního závazku jest nutno podle § 1408 obč. zák., by sám dal věřiteli na jevo, že má posavadní poměr mezi nimi uhasnouti. Kdyby k sproštění posavadního dlužníka ze závazku stačilo pouhé převzetí hypotéky, po případě přijetí úroků nebo splátky od nového vlastníka, byly by věty druhá a třetí § 1408 obč. zák. úplně bezvýznamné, neboť by oné výzvy s výslovným poukazem na následky případného mlčení věřitele vůbec nebylo třeba. To by ovšem nemohlo zůstati bez vlivu na § 466 obč. zák., jenž třetí novelou nebyl ani změněn, ani zrušen a jenž právě ustanovuje, že věřitel může své osobní právo uplatňovati nejprve proti dlužníku a pak své plné uspokojení pohledávati ze zastavené věci. Z okolnosti, že snad žalobce původně Janu P-ovou společně s dovolatelkou žaloval jako osobní dlužníky, nelze usuzovati na zánik právního poměru к dovolatelce, jelikož žalobce vzal žalobu proti ní zpět; s touto žalobou nelze se tudíž v žádném směru obírati.

Citace:

č. 7398. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 266-268.