NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 461.

Vyživovací příspěvek: * Propůjčení jména nemanželskému dítěti manželčinu ve smyslu § 165 o. z. o. ve znění novely z 12. října 1914 č. 246 ř. z. nezakládá pro dítě nárok na vyživovací příspěvek dle § 2, odst. 3 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z.
(Nález ze dne 17. června 1920 č. 5463.)
Věc: Josefa N. v Nuslích proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jde o nárok stěžovatelky samé za dobu od 28. října 1918 se zrušuje pro vady řízení, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní vyživovací komise na Král. Vinohradech zamítla výměrem z 29. dubna 1918 č. 1120 nárok stěžovatelčin, aby za Josefa N., konajícího od 26. července 1914 službu vojenskou, s nímž dne 4. prosince 1917 vstoupila v sňatek, přiznán byl vyživovací příspěvek jí a její nemanželské dceři. Jako důvody zamítací uvedla jmenovaná komise, že výživa stěžovatelky a jejího nemanželského dítěte nebyla na výdělku povolaného závislá a není ohrožena. Nežily s povolaným dříve ve společné domácnosti a nebyly jím podporovány. Stěžovatelka provozuje obchod se zeleninou a potravinami, jehož výnos zajišťuje jí i nemanželskému dítěti obživu.
K odvolání z tohoto výměru přiložila stěžovatelka výměr okresního hejtmanství na Vinohradech, dle kterého místodržitelství vzalo výnosem z 16. března 1918 č. l/B — 726 na vědomí prohlášení Josefa N., že dává Zdence K-ové ve smyslu § 8, odst. 2 cís. nař. ze dne 12. října 1914 č. 276 ř. z. své jméno. Poukazujíc na tento výměr dovozovalo odvolání, že jmenovaný prohlásil tím, že dítěti dal své jméno, že pokládá je za vlastní, a zavázal se, že bude o ně jako o vlastní pečovati. Má tedy dcera stěžovatelčina nárok na vyživovací příspěvek. Obchod stěžovatelčin je více zavřen než otevřen a není z něho žádných příjmů.
Naříkané rozhodnutí zemské vyživovací komise nevyhovělo odvolání z důvodů první stolicí uvedených.
Pokud sporné nároky týkají se doby před 28. říjnem 1918, jest stížnost neodůvodněna, neboť zákon z 23. září 1919 č. 530 sb. zák. a nař., jenž 1. listopadem 1919 nabyl účinnosti, upravil v § 4, odst. 1 povinnost státu československého k placení vyživovacího příspěvku v ten rozum, že povinnost ta nevztahuje se na dobu před 28. říjnem 1918.
Když by však straně šlo snad o výrok, že nároky ony příslušely vůči bývalému státu rakouskému, není nejvyšší správní soud k rozhodování o tom příslušným, ježto uvedeným předpisem v § 4, odst. 1 cit. zák. úřadům státu československého a tím i nejvyššímu správnímu soudu byla veškera judikující činnost o takových nárocích od 1. listopadu 1919 zakázána.
Pokud sporný nárok vztahuje se na dobu od 28. října 1918, uvažoval nejvyšší správní soud o stížnosti takto:
Stěžovatelka odůvodňuje nárok svůj i své nemanželské dcery jedině o alimentační povinnost povolaného, opírá tedy nároky ty o předpis § 2, posl. odst. zákona ze 27. července 1917 č. 313 ř. z. Avšak takové povinnosti alimentační povolaného vůči dceři stěžovatelky není, zejména nevznikla povinnost ta pouhým propůjčením jména na základě § 165 o. z. o. ve znění novely z 12. října 1914 č. 276 ř. z. Že by však povolaný byl ono dítě přijal za vlastní (§ 179 o. z. o.), stížnost netvrdí a také ze spisů nijak nevyplývá. Není tu tedy tvrzeného předpokladu pro nárok dcery stěžovatelčiny a stížnost v této části je proto bezdůvodna.
Stěžovatelce samé ovšem alimentační nárok vůči povolanému od doby sňatku přísluší. Jak ze znění posl. odst. § 2 zákona ze dne 27. července 1917 v srovnání s odst. 1 téhož § vysvítá, přiznává zákon i osobám k alimentaci oprávněným nárok na vyživovací příspěvek jen tehdy, je-li výživa jejich ohrožena. Žalovaný úřad ohrožení výživy popřel, poukázav na výnos stěžovatelčina obchodu s potravinami a zeleninou. Že takový obchod má, stěžovatelka sama doznala, tvrdila však, že z něho nemá žádného příjmu, ježto obchod je často zavřen pro všeobecný nedostatek potravin a také pro nedostatek peněz na nákup zboží. Podobně vypovídal i povolaný při svém výslechu. O tom, v jakém rozsahu a s jakým výsledkem stěžovatelka obchod provozuje, nebylo nic vyšetřeno a také jinak řízením nevyšlo na jevo nic, co by uvedeným tvrzením strany odporovalo. Se zřetelem k tomu, shledal nejvyšší správní soud, že úsudek žalovaného úřadu, že výtěžek obchodu k výživě stěžovatelky stačí, nemá ve spisech dostatečné opory a zrušil proto naříkané rozhodnutí, pokud týká se jejího nároku za dobu od 28. října 1918 dle § 6 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 461. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 418-420.