Čís. 1057.
Zákon ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák., o povinnosti státu nahraditi škodu za bezprávná poškození civilních osob za nynější války.
Stav, jenž v zákoně míněn jest obratem »přítomná válka«, nepřestal v Českoslov. republice o sobě státním převratem ze dne 28. října 1918, ovšem ale nejpozději formelním uzavřením míru. Zda v tomto mezičasí byl zde tento stav, jest otázkou případu.
(Rozh. ze dne 20. května 1921, Be II 2/20.)
Žalobou na vrchním zemském soudě domáhal se žalobce na Čsl. republice odškodnění za úraz, jenž mu byl způsoben koncem listopadu 1918
čsl. vojskem, zakročivším proti shluknuvšímu se davu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobce zakládá žalobní nárok oproti čsl. eráru na ustanovení zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 817 ř. zák.; neboť v žalobě se tvrdí, že nezl. žalobce byl »v přítomné válce
příslušníkem vojenské moci poraněn. Tomuto názoru nelze však přisvědčiti. Neboť zmíněné ustanovení vztahuje se pouze na světovou válku, kterou vedlo býv. Rakousko-uherské mocnářství v době vydání onoho zákona proti státům dohodovým. V době, kdy se poranění žalobcovo stalo
— dne 29. listopadu 1918— byla tato válka nastavším státním převratem
ve skutečnosti již ukončena, ježto jednak Čsl. republika proti žádnému
z nepřátel býv. Rakousko-uherské říše válečně nevystupovala, jednak
válečné operace a opatření této říše proti všem zevnějším nepřátelům
v té době již byly ukončeny. Nelze proto zmíněného zákona užíti na tento
spor.
Nejvyšší soud zrušil po listním odvolacím líčení napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Soud procesní vychází z názoru, že ustanovení zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. vztahuje se pouze na světovou válku, kterou vedlo
býv. Rakousko-uherské mocnářství v době vydání zákona toho proti
státům dohodovým a že tato válka byla státním převratem ve skutečnosti již ukončena, ježto jednak Čsl. republika proti žádnému z nepřátel
bývalé Rakousiko-uherské říše válečně nevystupovala, jednak válečné
operace a opatření této říše proti všem zevnějším nepřátelům v té době
byly již ukončeny. Prvým z uvedených důvodů staví se procesní soud
na stanovisko, žalovanou stranou obhajované, že »přítomnou válkou« dle
zákona shora uvedeného rozuměti jest toliko válku, kterou vedl stát, jenž
zákon ten vydal, totiž říše Rak-uherská s dohodovými státy, že říše Rak.-
uherská státním převratem dne 28. října 1918 přestala jako politický a
mezinárodní útvar existovati, a že zánikem jejím jako jednoho z válčících
soupeřů zanikla sama sebou i válka. Stanovisku tomu nelze přisvědčiti.
neboť jest pochybeným v závěru: i když říše Rak.-uherská přestala jako
politický a mezinárodní útvar státní existovati, nepřestala faktem tím
ještě válka jako faktický stav. Se zánikem říše Rak.-uherské jde ruku
v ruce vznik Čsl. republiky; obé jest v tak úzké časové i příčinné souvislosti, že okamžikem, kdy Čsl. republika vstoupila v život, rozpadla se
dosavadní říše Rak.-uherská. Nově vzniklá Čsl. republika již samým faktem svého zrození vstoupila do války; nezáleží na tom, že Čsl. republika
se postavila na stranu dohodových mocností ve válce té, proto ještě válečný stav, v němž se Čsl. republika při svém vzniku nalézala, nebyl
jinou válkou, nežli ona, kterou vedla bývalá říše Rak.-uherská. Válka ta
zůstala touž »přítomnou válkou«, kterou míní zákon shora uvedený. Že
válka ta státním převratem ze dne 28. října 1918 nebyla pro Čsl. republiku skončena, vysvítá nejlépe z toho, že náš stát jako strana smluvní
se súčastnil všech mírových jednání, jež přece v prvé řadě směřují ke
skoncování války, a podepsal mírové smlouvy, sjednané mezi mocnostmi
spojenými a sdruženými se strany jedné a Německem a státy nástupními
se strany druhé. Jest tedy přistoupiti k řešení druhé otázky, zdali totiž
shora uvedený zákon ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. platí pro Čsl.
stát, přes to, že říše Rak.-uherská přestala existovati. Proti kladnému zodpovědění otázky tě bude vzhledem k ustanovení čl. 2 zákona ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n. sotva co namítati. Zbývá tedy pouze rozhodnouti otázku, zda dne 29. listopadu 1918, kdy poranění žalobcovo se
přihodilo, trvala ještě »přítomná válka« po rozumu zákona ř. čís. 317 z roku 1918. Teoreticky může býti sporno, kdy se válka končí. Že formelním uzavřením míru jest válka skončena, netřeba pochybovati, ač
vesměs dlužno připustiti, že formelní uzavření míru není nezbytnou podmínkou zakončení války, poněvadž jest možným, že strany válku vedoucí se spokojí faktickým obnovením mírového stavu. Nelze však oproti
tomu přehlédnouti, že zastavením nepřátelství zakládá se toliko faktický,
právního podkladu postrádající poměr příměří, za jehož trvání opětně
vzplanutí nepřátelsví není vyloučeno. Z toho, co právě řečeno, vyplývá
pro tento spor, že formelní uzavření míru jest nejzazší hranicí časovou,
po jejímž překročení vzniknutí nároku ze zákona opětovně zmíněného
jest vyloučeno. Zdali však stav, vznik nároku takových vylučující, nastal
dříve, před formelním uzavřením míru, dlužno rozhodnouti uvážením veškerých pro otázku tu důležitých okolností. Tu dlužno přihlížeti především k tomu, že v době, kdy se poranění žalobcovo stalo, nebyly poměry,
zejména právně-politickě, nijak ještě ustáleny, že ke srážce mezi vojskem
a obyvatelstvem, při kterém ku poranění tomu došlo, zavdala podnět
právě okolnost, že následkem politického převratu, válkou přivoděného,
ohledně politického příslušenství oné části území Čsl. republiky, kde se poranění přihodilo, panovaly poměry do jisté míry neujasněné, jež definitivního, každou námitku vylučujícího řešení došly mírovou smlouvou
Versaillskou, dále že i v ostatní republice ještě trval stav válečný, jak nejlépe vychází na jevo z toho, že nařízením ze dne 13. listopadu 1918, čís. 47 sb. z. a n. byla propuštěna toliko část vojska a domobrany čsl. ze služby
vojenské, kdežto demobilisace úplná ještě provedena nebyla. Nelze proto
tvrditi, že v kritickou dobu tu se Čsl. republika ve válce nenalézala, naopak dlužno za to míti, že tehdy ještě trval stav, který jest míněn »přítomnou válkou« v zákoně ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák. Soud procesní, vycházeje ze stanoviska, jak provedeno, právně mylného, nezabýval se ostatními pro rozhodnutí sporu důležitými momenty, pročež
bylo dle § 496 čís. 2 c. ř. s. rozsudek zrušiti a věc odkázati soudu procesnímu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí.