Čís. 1361.Není nemravnou úmluva při prodeji z volné ruky, že jeden uchazeč vyplatí druhému určitý peníz za to, že tento nesúčastní se koupě. (Rozh. ze dne 20. prosince 1921, R I 1363/21.) Žalobkyně i žalovaný dostavili se do bytu S-ové, jež vyhlásila, že prodá dobrovolně nábytek. Žalovaný slíbil žalobkyni, že jí vyplatí 2000 nebo 3000 K, nechá-li ho nábytek koupiti. Žalobkyně na to přistoupila, žalovaný nábytek koupil a, ježto se zdráhal zaplatiti žalobkyni slíbený peníz, domáhala se ho tato žalobou, již procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že úmluva, z níž bylo žalováno, se příčí dobrým mravům. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a nařídil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, o věci dále jednal, a ji znovu rozhodl. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody: Nesporno je, že žalovaný slíbil vyplatiti žalobkyni 2000 až 3000 Kč, upustí-li od zamýšlené koupě nábytku u S-ové. Úmyslem žalovaného bylo, jak sám přiznává, by se zbavil konkurentky při nakupování. Poněvadž větší poptávkou ceny, jak všeobecně známo, stoupají, mohl tím žalovaný zamýšleti, by žalobkyně spolukupujíc onen nábytek, přeplácením nepůsobila na zvýšení ceny kupní. Ustoupení žalobkyně od nákupu nábytku samo o sobě nemohlo míti v zápětí snížení kupní ceny, k tomu bylo by zapotřebí nějaké k tomu směřující činnosti kupujícího. Na tuto činnost zbyvšího uchazeče (žalovaného) neměla žalobkyně ani přímého ani nepřímého vlivu; přijetím odstupného o sobě nemohla způsobiti snížení kupní ceny, nýbrž mohla toliko zameziti její zvýšení. Stát nemá však při prodeji z volné ruky, jako při veřejné dražbě, zájmu na tom, aby se sešel co možná největší počet uchazečů, by cena trhová byla hnána do výše; není zde tedy při prodeji z volné ruky onoho všeobecně prospěšného motivu, docíliti za svršky, prodávané osobám, v tísni postaveným, cen příznivých, aby prodej neměl v zápětí jich hospodářskou zkázu, jaký zde jest při dražbách veřejných, pravidelně exekučních, při nichž nemůže exekut, jako při volném prodeji, dražbu překaziti, od prodeje upustiti, vidí-li nabídku nedostatečnou. Tato snaha byla asi vůdčím motivem ustanovení dvor. dekretu ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s., jenž směroval proti chabrusu při dražbách a proto nelze zákona toho, jako zákona výjimečného, obdobně použíti i na prodeje z volné ruky. Ale ani nic nemravného nelze shledati v přijetí nabídky odstupného žalobkyni, vždyť odstupné to ji mělo zajisté odškodniti za námahu a výlohy, spojené se sháněním jiného prodavače nábytku, když tuto vhodnou příležitost k nákupu přepustila žalovanému; odstupné to mohlo jí býti, jak správně podotýká odvolací soud, i náhradou za vyšší cenu, kterou po případě bude musiti jinde za potřebný nábytek zaplatiti. Viděti v jednání tom zakrytou lichvu, jako prvý soudce, není odůvodněno, neboť není nikterak prokázáno, ba ani tvrzeno, že prodatelka nábytku S-ová byla nějak v hospodářské tísni, která by ji byla ku prodeji nutkala nebo že byla lehkomyslnou, nezkušenou, rozčilenou při prodeji, a nelze proto mluviti o využitkování této tísně neb lehkomyslnosti, nezkušenosti neb rozčilenosti, jednou neb druhou ze sporujících se stran (§§ 1 a 4 cís. nařízení ze dne 12. října 1914. čís. 275 sb. z. a n.). Tvrzení žalovaného, že měl před svatbou a že kupoval nábytek pro zařízení své domácnosti, bylo předneseno teprve v rekursu a jest tudíž jako nedovolená novota nepřípustno. Tvrzení jeho, že chtěl stlačiti cenu nábytku a že mu v tom byla žalobkyně nápomocnou. nestačí, musil by dokázati, že žalobkyně o tomto jeho úmyslu věděla a že odstupné vědomě přijala, aby on cenu kupní stlačiti mohl. Avšak ani tím by nebyla vyloučena bývala úplná volnost prodávající prodati, či neprodati dle svobodného rozhodnutí. Není zde tedy jednání nemravného, nebo dobrým mravům se příčícího, aniž smlouvy zavazující bez důvodu. Správně tudíž odvolací soud sporný právní poměr posoudil a rozsudek prvého soudce, poněvadž nezjištěna výše odstupného, k vůli doplnění řízení dle § 496 čís. 3 c. ř. s. zrušil.