NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 7 (1907)

Literatura.

Právní dějiny.

Josef Kalousek, Řády selské a instrukce hospodářské 1627—1698. (Archivu Českého díl XXIII.) V Praze, 1906. (Stran 600.)
V několika měsících po vydání prvého svazku Kalouskových Řádů selských, vyšel svazek druhý, v němž jest obsažen materiál z doby od obnoveného zřízení českého i moravského až do sklonku XVII. stol. Jak vydavatel sám dobře tušil a v prvém svazku poznamenal, nemohl tento druhý svazek při velikosti látky býti zakončením, nýbrž jen pokračováním materiálu pro dějiny českého selského stavu.
Většinu obsahu tvoří pravidla vydávaná vrchnostmi, jednak pro úřednictvo, jednak pro rychtáře, konšely a sedláky. Jsou to tedy vesměs pravidla rázu autokratického. Už tím se jeví v pravém světle poměr sedláků k vrchnostem. Kdežto v prvém svazku uveřejněno bylo ještě dosti materiálu svědčícího o selské autonomii, uvádí se ve svazku druhém jediný takový kus z doby kolem r. 1654 (samodílný řád městečka Frymburka nad Vltavou). Po někdejší poddanské autonomii není už ani stopy. Poddaní neupravují si už své obecní poměry sami, nýbrž řídí se jen tím, co jim každého roku — obyčejně v zimních měsících — na vesnickém soudě při obnovování „úřadu“ (rychtáře a konšelů) vrchnostenským úředníkem bylo jakožto „poddanský řád“ nebo „soudní artikuly“ přečteno, jakož i tím, co jim z rozkazu vrchnosti nařizuje rychtář. Postavení sedláků zhoršilo se v XVII. stol. tou měrou, že nemohouce snášeti panských a jiných útisků, raději ze statků svých utíkali. A nebylo divu. Sedlák platiti musel vysokou kontribuci státu, desátek faráři, rozličné peněžné a naturální dávky vrchnosti a ke všemu ještě robotovati několik dní týdně. Poněvadž v zemích sousedních, jmenovitě ve Slezsku a v Uhrách, postavení sedláků bylo značně lepší, utíkali čeští a moravští sedláci do těchto zemí. (Na str. 286—297 otiskuje prof. Kalousek zřízení o poddanství a volnosti lidu obecného vydané 1. října 1652 knížaty a stavy slezskými.) Ve druhé polovici XVII. stol. pozorují už vrchnosti, že sedláků ubývá, a žádají své úřednictvo, aby tomu odpomáhalo a se sedláky šetrněji nakládalo. Hrabě Jan Adolf Schwarzenberg půjčoval Hlubockým sedlákům i svůj tažný dobytek, a teprve když si toho nevážili, dával působiti k tomu, aby měli svůj (čís. 303). Kníže Ferdinand ze Schwarzenberka nařizuje 18. ledna a 4. října 1685, aby úředníci na Třeboňsku robotami nepřiváděli poddané na mizinu (čís. 322). Takových vrchností jako Schwarzenberkové bylo však málo. Našliť se i duchovní, kteří sedláky vykořisťovali, žádajíce na nich mnohem více než k čemu podle obyčeje byli povinni. Tak žádá komora česká 18. listop. 1661 Hogena, hejtmana panství Pardubského, aby vyšetřil a dílem hned zastavil nové dávky a roboty ukládané lidem od faráře Ždanického a Osického (čís. 274). Mnoho bylo opuštěných selských statků, jež vrchnosti hleděly využitkovati tím způsobem, že pozemky k nim náležející buď daly vzdělávati ve vlastní režii nebo je propachtovaly sedlákům „na třetí mandel“, t. j. vybíraly od sedláků třetinu úrody, nebo se snažily osaditi je novými sedláky. (Srov. čís. 219, 264 a j.) Někde dávaly vrchnosti na takových pustých pozemcích pásti ovce, jichž mívaly hojnost (čís. 315). Pod čís. 231. uvádí vydavatel usnesení českého sněmu z r. 1650 (24. října až 7. prosince), kterým se osvobozují všichni ti, kdož by pustý dům v městě znova vystavěli, anebo pustý selský statek ujali a v něm obývali, ode všech kontribucí povinných císaři nebo zemi i od platů k vrchnosti na tři léta. Za příčinou srovnání budiž tu dodáno, že totéž obsaženo jest v instrukci Ferdinanda III. pro král. komisaře k moravskému zemsk. sněmu, resp. v panovníkově proposici z 9. srpna 1650. (D’Elvert, Beiträge zur Geschichte der Rebellion . . ., str. 598.) Na Moravě byly vůbec podobné právní a hospodářské poměry jako v Čechách. V jedné i druhé zemi za tehdejších stálých nepokojů chovaly se v městských domech i selských statcích zbraně, které tvořily jich příslušenství (viz čís. 205, zřízení Meziříčské z doby okolo r. 1630). Sedláci tak byli zvyklí choditi se zbraní, že ji nosili i k řízení svému na zámek, což pak bylo zapovídáno (čís. 319). Za třicetileté války dávali se mnozí sedláci i mezi loupežníky anebo jim aspoň poskytovali přístřeší. Zdá se, že čeští Petrovští, o nichž se děje zmínka pod čís. 229 (sněm. usnesení z r. 1650), podobně jako moravští loupežníci valašští a jako uherští hajdukové doplňovali se hlavně z utiskovaných sedláků, kteří se pak mstili na vrchnostech a vedle toho ovšem i na jiných lidech páchali násilí. Podobná opatření proti loupežníkům, jaká uvádí vydavatel z r. 1650 (str. 234—235), „aby jeden každý z obyvatelův království tohoto na panstvích a gruntech svých v lesích z jedné i druhé strany silnice dříví velké toliko posekati a . . . pryč odkliditi . . . ano i budoucně každého roku v týchž místech . . . mládí a křoviny jedněch honův z šíři, aneb co by z pistole přestřeliti moh, . . . mejtiti dával,“ stalo se na Moravě již r. 1638. Sněm usnesl se tehdejšího roku, aby šlechta před blížícím se jarem k zamezení lupičského řemesla Valachů vysekati dala poddaným lidem na šíř provazce silnice a cesty, a to aby se dálo každého roku. Jak v Čechách tak na Moravě nařízeno bylo po uzavření Vestfálského míru desarmování sedláků, avšak z pozdějších zákazů, aby sedláci nenosili zbraň, vyplývá, že starý obyčej nedal se vykořeniti.
Druhý svazek Kalouskových Řádů selských podává znamenité doklady toho, jak ve starém stavovském státě všechno na venkově pracovalo jen pro milostivou vrchnost, všechno jen jí sloužilo: úředníci, čeládka i poddaní. Moc vrchnosti byla tak veliká, že na jejím území nesměl přímo nařizovati ani král. Každé panství bylo takořka zvláštním státem, naproti němuž „cizopanství“ bylo skutečnou cizinou. Na půdu cizí vrchnosti nesměl se poddaný sedlák bez vrchnostenského svolení vystěhovati, tam se nesměla ženská selská provdati, sirotci selští nesměli tam dáni býti do služby, za člověka cizího panství nesměl nikdo ručiti, z cizích poddaných neměl nikdo děditi, na cizí panství nesměl se dobytek prodávati, cizí pivo nesmělo se kupovati, v cizím mlýně nesměl nikdo mlýti atd. Zkrátka vrchnost byla na svém území pravým suverénem, a sedlák nevolníkem. Zajímavo je, že vývoj selského nevolnictví dovršil se právě v XVII. stol., kdy politická moc šlechty byla zlomena, tak že, co šlechta ztratila v oboru práva veřejného, bylo jí dvojnásobně nahraženo v ohledu hospodářském. Veškeren venkovský lid byl jí dán do úplné moci a všestranně byl využitkován. Aby vrchnost měla všeho dost, o to se starali mužští i ženské, mladí i staří, pro ni pracovali bezplatně v letě i v zimě, na polích, na lukách, v lesích, ve dvoře i jinde. Na panském statku pěstovaly se všechny druhy obilí, zelin, ovoce a jiných hospodářských plodin, choval se tam různý dobytek, velký i drobný atd. Četné úřednictvo pečovalo o to, aby vrchnost nejen všemi možnými viktualiemi byla z vlastního panství opatřena, nýbrž aby produkováno bylo mnohem více, tak aby všechno, co se nespotřebuje, bylo prodáno. Rozličné vydavatelem uveřejněné instrukce, jež dávaly vrchnosti svým úředníkům, nejsou věru čtením suchopárným. Dovídáme se z nich, jak se u nás v XVII. stol. hospodařilo racionálně. Veškera práce dobře a úsporně je rozdělena na leto i na zimu, aby se zbytečně nemařil čas. Věci, které se sedlákům i jinému odevzdávají anebo od nich přijímají, řádně jsou odměřeny, zváženy, odpočteny a zapsány, tak aby o všem byl náležitý přehled a nic aby se neztratilo. Opětovně upozorňuje se úřednictvo na chytrácké praktiky služebnictva i sedláků (ovčáci na př. rádi bijí ovcím cvoky za ucho, „vytáhnouc z kůže, maso schovají a potom sežerou,“ str. 202). Řády selské vysvětlují nám také, proč český sedlák nabyl pověsti vychytralého ptáčka. Tato vlastnost jeho vyplynula z oboustranné neupřímnosti, jaká panovala mezi ním a vrchností. Poměr obou stran byl nepřirozený. Bezdůvodně žádáno bylo na jedné straně, aby pro druhou pracovala až do úpadu, a tím se vyvinula u sedláka snaha břemeno své co nejvíce zmírnit.
Obsah i tohoto druhého svazku jest tak bohatý, že jest ve stručném referátě těžko úplně jej udati. Užívání knihy usnadněno jest seznamem všech v ní uveřejněných písemností, rejstříkem jmen osobních a místních a rejstříkem věcným. K rejstříku věcnému měli bychom poznámku, že Granawetber nejsou brusinky, jak přeloženo jest s otázkou, nýbrž jalovec (Kranabiter).
Kadlec.
Zikmund Winter. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století. V Praze 1906. Nákladem České akademie. Stran 976.
K řadě spisů svých o různých otázkách z českých dějin kulturních, připojil prof. Winter letos nový rozsáhlý spis, který od starších prací jeho i methodou a časovým obmezením se liší. Neobmezujeť se zajisté v práci o obchodu a řemesle v Čechách na jmenovanou dobu XV. a XVI. století, jak tomu bývalo v pracích ostatních, nýbrž počav dobou starší, stoletím X., a rozlišuje dobu přemyslovskou, lucemburskou a husitskou, dospívá ku století XVI., kterémuž zamýšlí věnovati práci zvláštní.
Ve příčině známé své methody, kterou Winter hájil již nejednou a o které v úvodě i tohoto díla se zmiňuje (str. III. a IV.), konstatovati dlužno, že Winter v dějinách řemesel a obchodu více než v ostatních starších pracích přihlížel k vývoji těchto odvětví lidské činnosti i mimo Čechy, zvláště v Německu a ve Francii, a že úvah všeobecných jak úvodních tak i souhrnných k jednotlivým oddílům speciálním značnou měrou přibylo, čímž ovšem výklad sám nestal se ani nezáživným ani suchopárným.
Práce sama začíná stručným vylíčením poměrů obchodních a řemeslných v době před založením měst v Čechách (str. 3.—29.). Není pochyby, ač pramenů pro to není, že nejstarším útvarem hospodářským u nás jako všude jinde bylo uzavřené hospodářství domácnostní, jež trvalo v původní své podobě až do převratu sociálního, jímž vytvořeny u nás byly třídy: šlechta, dědinníci a poddaní. Na tomto stupni vznikají nové hospodářské útvary, veliká hospodářství, veliké dvory, v pramenech curiae cum villis, dvory, kolem nichž bydlí různí řemeslníci. V této době je práce nesvobodná, ale již značnou měrou specialisovaná. Hospodářství je posud naturální, práce nemá přesné organisace; jen tu a tam, kde je více stejných řemeslníků, vyskytuje se vrchnostenský dohlížitel.
V době tohoto naturálního hospodářství nebylo pro obchod mnoho místa. K obchodu domácímu vedly hlavně nedostatek soli a snaha dvorů a velmožů, aby své mocnější postavení i zevně označili. Důsledkem toho jsou v této době sůl a luxusní předměty nejobyčejnějšími věcmi dovozu, jako otroci a koně hlavními předměty vývozu. Hlavním obchodním centrem ovšem byla Praha, kam vedly a kde se soustřeďovaly hlavní cesty obchodní. Vedle toho na všech stranách vznikaly při cestách obchodních tržiště a vsi trhové. Ze zboží doveženého i vyveženého platilo se clo, původně naturální, později peněžní.
Obchod vedli většinou cizinci (hlavně židé), a tito soustřeďovali se v Praze ve hrazené hospodě, zvané týn.
Nových forem nabyly obchod a řemesla založením měst. Zde vsunuje Winter vlastně exkurs a podává stručně způsob zakládání měst u nás dle nejnovějších prací, zvláště pojednání Čelakovského (str. 30.—44.). Bylo by také bývalo snad radno precisněji a obšírněji vyložiti, že naše města zvláště venkovská, na rozdíl od německých jsou převahou rolnická, jen Praha byla hned od počátku městem obchodním, jakž tomu i zmínka na str. 38. nasvědčuje.
Založením měst nevymizel starý nesvobodný živel z dosavadních řemesel rázem, nýbrž postaven vedle něho nový, svobodný. Došlo tudíž ke konkurenčnímu zápasu obou, v němž ovšem druhý zvítězil. Nesvobodný řemeslník pracoval pro pána a na jeho účet; městský řemeslník však obdržel právo k samostatné práci od města jako korporace, pracoval pro sebe, získal samostatnou existenci hospodářskou a byl v ní také městem chráněn, kdežto nesvobodnému, který netrpěl s městem, činěny překážky všemožné. A tak konečně nesvobodný zatoužil vykoupiti se, což se mu podařilo tím spíše, čím méně pro mocnou konkurenci se svobodným živlem městským, jenž zatím v ceších nabyl pevné organisace, poskytoval vrchnosti užitku (str. 45.—50.).
Ke zřízení cechovnímu máme u nás v době Přemyslovců jen skrovné počátky; vždyť v době, kdy k nám přišlo zřízení městské, nebyla instituce tato ani v Německu ještě řádně vyvinuta a nebyla tudíž ani prostě recipována, nýbrž vyvinula se též u nás ze stejných poměrů jako tam. Při té příležitosti podává Winter dvě hlavní theorie o vzniku cechů v Německu, totiž jednu (Belowovu), která vykládá vznik cechů z městského hospodářského života, a druhou, která spojuje cechy se starými magisteriemi, a zcela správně poznamenává, že není mezi nimi valného rozdílu, leč že nestejně oceňují tytéž momenty vývojové (str. 50.—62.). U nás máme v této době pouze bratrstva, která sledují účely duchovní, nemajíce ráz svazkův účelně řemeslnických (str. 63.—69.). Z výpočtu různých řemesel (str. 70.—93.) lze uzavírati, že specifikace práce v této době již dobře se ujala a značně pokročila.
V obchodě ustoupilo znenáhla hospodářství naturální hospodářství peněžnímu, čímž vzkvétal i obchod lokální. Tento byl buď drobný, nebo ve velkém. Drobný dál se buď v krámcích a kotcích, aneb na trzích jednak týdenních, pro denní potřebu stanovených, jednak výročních, tak řečených jarmarcích. Kdežto obchod v krámcích byl obmezen na příslušníky města, stýkal se na týdenních trzích venkov s městem, a jarmarky často i čtrnáctidenní poskytovaly příležitosti i cizím obchodníkům a řemeslníkům odbyti své zboží (str. 94.—100.). Praha byla i v této periodě středem obchodních cest, podél kterých byla zakládána přední města, jimž dostávalo se nuceného skladu zboží jako privileje. Z jednotlivých končin dováženo sem zboží různého druhu. Tak ze severu země sukna, slanečci a sůl, z východu hlavně uherské produkty, ze západu sůl, sukna a p., z jihu zboží benátské a prostřednictvím Benátek i zboží orientální. Nestejnost měr a váh a leckterý nepořádek v celnictví bývaly velice na újmu obchodu (str. 100.—114.).
V době vlády rodu Lucemburského specialisace výroby jen ještě pokročila. Všeobecný rozkvět blahobytu v zemi, který byl připravován již za vlády krále Jana, a který nastal za Karla IV. nutně měl za následek nebývalý dosud rozkvět řemesel, jež Winter (str. 116.—177.) uvádí. Z výpočtu toho vidíme, že Praha, která se stala za Karla předním městem střední Evropy, i v řemesle místo toto zaujímala, zastiňujíc daleko stará německá města, zůstávajíc v počtu řemeslníků a řemesel jen za Paříží. Ale i menší města jako Hradec nad Labem se svými 80 různými řemesly vykazují značný rozkvět řemeslný (str. 177.—179.).
Zároveň nastala řádná organisace řemeslnictva v ceších, které se vytvořily ze starých bratrstev. Městské rady sice odporovaly této přeměně, ale konečně byly nuceny od zásady volného obchodu, kterou dosud hájily, ustoupiti, a monopol s nuceným vstupem do spolku připustiti. Spolek ovšem přijímal svého správce od rady. V takto založeném spolku tvořila se pravidla znenáhla a návykem, která konečně předložena radě ku potvrzení jako statuta cechovní. Tato statuta cechovní mívají často v sobě vedle autonomních částí, i ustanovení rázu živnostensko-policejního, z nařízení konšelských přejatá, a privileje královské neb panské jednotlivým cechům udělené, neboť u nás nedošlo k tak všeobecným zápovědím cechovním jako v Německu. Sice i u nás na počátku vlády Karlovy a Václavovy ojedinělé zápovědi se vyskytují; v celku však panovník ponechával oběma zápasícím stranám — cechům a radě — volnost (str. 180—186.).
Nejstarším cechem je cech krejčí pražských, jehož statuta jsou z r. 1318. Po něm následuje celá řada jiných, vesměs ze XIV. století (str. 187.—220.). Koncem století XIV. je u nás většina řemesel sorganisována. Ze statut cechovních vysvítá tuhá závislost cechů na městské radě. V čele cechů je mistr, původně radou, později cechem samým volený. I jurisdikce cechovní je po celé XIV. století velmi nepatrna. Přístup do cechu byl celkem volný, podmíněn jsa jen zaplacením určité sumy. K tomu přidružil se později požadavek vstupné svačiny a kusu mistrovského. Když synové, dcery a vdovy řemeslníků počali míti jisté výhody proti cizím osobám, do řemesla vstupujícím, vznikla tím přednost cechovního příbuzenstva, a cechovní právo stalo se tak právem dědickým. Statuta upravují soutěž jednotlivců i řemesel mezi sebou, jakož i poměry tovaryšů, plat, dobu pracovní a j. (str. 220.—230.).
S počátku v ceších jako v městech převládal živel německý, který však znenáhla českému přívalu ustupoval, až válkami husitskými vymizel. Winter snaží se přesně, pokud jen možno zevrubně, zvláště pro Prahu, postup tento vylíčiti (str. 231.—244.).
Konečně věnuje p. spisovatel zvláštní pozornost znamenitější dílům průmyslovým a uměleckým této doby, práci řemeslné v tehdejším slova smyslu (str. 245.—302.).
A jako v řemesle, značí Karlova doba i v obchodě veliký rozruch. Za Karla počíná účelná obchodní politika, která překážky kladené českým kupcům odstraňuje buď smlouvami obchodními aneb retorsí (str. 303—306). Za tím domácí obchod se rozvinul a specialisoval. Trhy týdenní i místní nabyly velkého významu. Kupci se organisovali jako řemeslníci, a dostali také privilegia, zvláště veliké privilegium pro Prahu z r. 1351. Snaha celá směřovala k tomu, aby cizímu kupci znesnadněna, ač nikoli znemožněna byla soutěž s domácími, čehož docilováno prostředky různými (str. 306 až 348.).
Nucené sklady a privilegované cesty zůstaly v té periodě téměř beze změny; naproti tomu však za hranicemi obchod se rozvinul a rozšířil, byť i jak se zdá, dovoz měl větší význam, než vývoz (str. 349—364).
Obchod podporován i vzmáháním se hospodářství úvěrového, upravením cla, měr a váh (str. 365—391). Ku konci odstavce věnuje také pan spisovatel několik slov tehdejším cenám a židům (str. 381—389).
Doba husitská nebyla ovšem svými bouřemi pokojnému zaměstnání valně přízniva, ale neznamená pro české řemeslo takovou ztrátu, jakou by rádi konstatovali někteří němečtí historikové, tvrdíce, že odchodem Němců ve válkách husitských řemeslu městskému zasazena silná rána. Kdo snad byl v pochybnostech o tom, toho nyní Wintrovy vývody zajisté přesvědčí. Odchodem Němců stalo se řemeslo vesměs českým, které po válce i bez cizích živlů vzkvétalo neméně utěšeně, jako před ní. Čísla Wintrem v té příčině sebraná jsou věru poučná (str. 394—572).
Organisace řemesla spočívala i v této periodě v ceších, které hlavně po válkách husitských značně se rozmáhaly a téměř všude monopolu dosáhly, vynutivše si v statutech svých nucený přístup (přímus cechový). Nový nepřítel cechům vzešel najednou ve vyšších stavech, kteří, považujíce výtěžek z řemesel za sebe nedůstojný, až dosud o ně se nestarali. Koncem XV. století názor ten však změnili. Vrchnosti počaly pivo vařiti a na svých vsích řemeslníky usazovati, kteří stolířsky pracovali, a tím velkou konkurenci městským řemeslníkům dělali. Spor tím vzniklý urovnán smlouvou svatováclavskou, kterou vše ponechalo při starém, t. j. dovoleno vrchnostem i pivo vařiti i řemeslníky chovati. Tím byl učiněný průlom do dosavadního městského monopolu utvrzen (str. 572—608). Vedle cechů jednoduchých, zahrnujících v sobě jen jedno řemeslo, byly i spolucechy, kde buď souřadně nebo podřadně spojeno bylo řemesel několik. V Praze vyvinovaly se časem nejen cechy meziměstské, spojující řemeslníky obou měst pražských, ale i cechy vrchní, které tvořily jednak vrchní instanci pro cechy venkovské, jednak i jednotný teritoriální cech pro ony mistry venkovské, kteří (jako malíři) pro malý počet členů v městech netvořili cechův, ale přímo na pražském cechu záviseli. — Ve městech poddaných vznikaly též cechy interlokální, t. j. takové, které spojovaly řemeslníky různých měst (obyčejně téže vrchnosti) v jednotu. Cechy mívaly přesně určené místo v pořadí při slavnostech, při kterýchžto se svými odznaky se súčastnily. Prvními bývali řezníci, posledními lazebníci (strana 609—633). Ani král ani sněm nestarali se v této periodě mnoho o řemeslníky, kteří byli odkázáni na radu městskou jako vyšší instanci. Opírajíc se o tuto závislost řemeslných cechův a vykonávajíc živnostenskou policii nad řemesly, rada užívala této své moci v nejedné příčině ku prospěchu konsumentů.
Jinak ovšem cechy majíce orgány svými valnou hromadu a cechmistry, byly autonomní. Valná hromada, která pravidelně čtyřikráte do roka, vždy na suché dny se konala, jakožto nejvyšší orgán cechu rozhodovala o všech důležitějších věcech řemesla a živnosti se týkajících, usnášela se na statutech cechovních a volila cechmistry. Tito byli orgánem výkonným, spravovali pokladnu, vykonávali jurisdikci nad členy v záležitostech řemesla, dohlíželi na práci a výrobek a starali se o zachování statut cechovních (str. 634—681).
Vstup do cechů vázán byl pevnými podmínkami, které pro syny a zetě, jakož i pro muže vdov po řemeslnících byly usnadňovány. Podmínky ty byly: právo měšťanské, náboženství husitské (někde), listy o poctivém původu, znalost odborná (postup od učedníka k tovaryši a mistru a kus mistrovský), peníz přístupný a svačina a někde i podmínka, aby vstupující se oženil. Vstupem do cechu stával se mistr plnoprávným členem a měl nárok na všechny výhody. Cech jmenovitě staral se o rovnost svých členů, obmezuje soutěž mezi nimi a upravuje podmínky výrobní tak, aby chudý vedle bohatého mohl existovati. Ovšem úplná rovnost ani tu v tak malém okruhu zúčastněných docílena býti nemohla (str. 682—724).
Cech si dělnictvo vychoval. Poměry mezi tovaryši a mistry byly dosti dobré, ač práce bylo dost a plat ne příliš veliký, a to stejný bez ohledu na poptávky, stanoven jsa statuty. Pravidlem býval plat týdenní a jen výjimkou plat od kusu. Znenáhla vyvíjely se poměry tak, že chudší tovaryš neměl mnoho naděje státi se mistrem samostatným; vznikly tím tovaryši jako stav. A stav ten hleděl se sorganisovati, aby se lépe vůči mistrům uplatnil. Neobešlo se to bez bojů, stávek, až konečně tovaryši organisace přece dosáhli. V jejím čele stáli starší tovaryši, kterým náleželo jednak vykonávati jakousi jurisdikci nad tovaryši, jednak starati se o nemocné a vandrovné tovaryše (str. 725—770).
Na to podává Winter ve dvou statích „práce umělecké“ a „díla všedních potřeb“ přehled tehdejší práce řemeslnické (str. 770—891). Obchodu se valně nedařilo. Války husitské, bouře po smrti Albrechta, boje za Jiřího, odpor a nechuť husitů k obchodu vůbec způsobily značné klesání jeho. Nezanikl tím ovšem úplně a zase se vzmáhal, jakmile nastala jen poněkud klidnější doba. Jinak zásady obchodní se valně nezměnily; rozvíjely se pouze ty, které již před tím se byly vytvořily (str. 892—962).
Toť stručný nárys přebohatého látkou, spisu Wintrova. I z tohoto nepatrného vylíčení tuším je patrno, jak mnoho nového spis nám podává. Přináší nám pragmatické vylíčení řemesel a obchodu našeho, nejen v Čechách, ale v některých otázkách i na Moravě a ve Slezsku, od nejstarších dob až do počátku šestnáctého století, jakého jsme posud neměli. Práce založena jest v první řadě jako všechny práce Wintrovy na pramenech rukopisných. Velice dobře při tom užito i práv „Soběslavských“, která u nás posud málo v úvahu brána bývají, ač onu dobu případně karakterisují, byť jako celek nikdy nebyla platila.
Mimo to velice slušný zřetel obracel pan spisovatel k literatuře, jednající o otázkách toho druhu u národů sousedních, čímž celá jeho práce nabyla rázu studia historicky srovnávacího a velice instruktivného. I tato práce jako všechny předcházející páně Winterovy, bude zajisté vítaným zdrojem pro poučení mnohým.
Těšíme se, že pan spisovatel brzy splní slib svůj v předmluvě daný a vydá pokračování své práce, obsahující dějiny obchodu a řemesel v XVI. století, a k tomu přejeme mu již předem mnoho zdaru.
Kapras.
Stieber Dr. M., Das oesterr. Landrecht und die böhm. Einwirkungen auf die Reformen K. Ottokars in Österreich (Forschungen zur inneren Geschichte Österreichs-Hft. 3. 1905. 154 str.)
Spis tento jest spracováním oné části dřívější lit. práce téhož spisovatele: „K vývoji správy“, kteráž se týče vzniku kratšího znění rak. práva zemského (Sborník III., str. 123 m.). Spisovatel část tuto podstatně rozmnožil a doplnil, tak že nová tato práce v mnohém ohledu od dřívějších vývodů sp. se liší. Rozdělena jest ve tři oddíly, z nichžto prvý se zabývá otázkou o povstání t. zv. kratšího znění rak. práva zemského (LR I.), druhá poskytuje pojednání o českém vzoru reforem, Otakarem II. v Rakousích zamýšlených, třetí pak základy soudních oprav Otakarových tamtéž objasňuje.
Vývody spisovatele ohledně prvé otázky vrcholí ve tvrzení, že širší znění rak. pr. z. (LR II.) jest starší kratšího (LR I.), jež náleží do r. 1295. Sp. blíží se v jednom ohledu názoru Luschinovu (Die Entsthg. d. oesterr. LR. 1872), dle něhož znění širší položiti sluší k r. 1298, odchyluje se však od tvrzení, kteréž od Sieglova dotyčného pojednání (Sitzgsber. d. W. Akad. 25, str. 109 nn.) takřka všeobecně panovalo, že LR I. jest starší než LR II. Prioritu tohoto před oním dovozuje sp. především z toho, že LR. II. čerpá bezprostředně z mohučského míru z r. 1235 a míru z. kr. Otakara z r. 1254, dále z té okolnosti, že LR II. jeví povahu jednotné kodifikace, kdežto LR I. se jeví jako druhdy dosti povrchní, k obmezení zeměpanské moci výkonné čelící, od rak. z. stavů pocházející spracování LR II. Podstatnou oporu pro názor svůj nalézá sp. v tom, že LR I. přímo poukazuje k jednomu usnesení z. sněmu českého z r. 1265, dále v použití z. míru z r. 1276. Rok 1295 jeví se sp. proto jako doba povstání LR I., poněvadž v ten právě rok sahá vzpoura rak. stavů proti Albrechtu, která as dala bezprostřední podnět k sepsání LR I., k obmezení zeměpanské moci čelícího.
V druhé části zkoumá sp. český vzor rakouských reforem Otakarových. Sp. tu přistupuje k názorům, od Lorenze, Luschina i Werunskýho vysloveným o českých vlivech, ve směru tom se jevících, podporuje je však zejména výkladem o původní organisaci veřejné správy v Čechách a oněch poměrech sociálních tamějších, které pro rozluštění otázky této důležitými se jeví. Sp. se odchyluje v posledním tomto ohledu od běžného názoru o t. zv. župním zřízení v Čechách, vycházeje z toho přesvědčení, že slovanský národ v Čechách původně žádnou státní jednotu netvořil, nýbrž jen v kmeny bez jakékoliv vnitřní souvislosti rozdělen byl; v jejich čele nestál žádný panovník, nýbrž jednotliví předáci z lidu, středisko pak všeho veřejného života každého kmene a útočiště proti vpádům nepřátelským že tvořily hrady, vůkol kterých se osady šířily. Opíraje se o podobné poměry u Germánů panovavší, tvrdí sp., že původní organisace slovanského národa v Čechách byla vojenskou, za vlivů avarských se uskutečnivší. Župa že nebyla nic jiného než avarský hrynk, do něhož se vůkolní obyvatelstvo ve válce utíkalo a obvod ke každé župě náležející, civitas, že se skládal z několika místních osad, z nichž každá byla sídlem jednotlivých dekanií, vojenských to oddílů. Župané pak byli vojenští náčelníci těchto osad, kteří měli jejich obyvatelstvo ve válce do žup uvésti a jejich obranu říditi. Tak jako v Německu bylo u t. zv. ministerialů, uzavřeli se v Čechách i župané, jejichž úřad pozvolna dědičným se stal, ve zvláštní třídu nižší šlechty zemské, stojící oproti vysoké šlechtě pozůstávající ze zbytků starých rodin kmenových náčelníků a úředníků, konsolidací moci vévodské vždy větší vážnosti nabývajících. K župám připojovala se též organisace soudní. Bylyť pak v župách dva soudy v souladu s rozdíly osob, soudu podřízených, totiž soud panský i vladycký; v prvním vykonával právomoc soudní iudex, v druhém villicus. Řízení bylo podobným franckému.
Za vlády Otakara II. nastoupila však podstatná změna veškerého soudnictví v Čechách, v souvislosti s rozdělením krajským, za panovníka tohoto provedeným. Sp. stopuje tuto změnu, poukazuje k organisaci církevních arcijáhenství jako vzoru organisace soudní, zejména řádu t. zv. popravců i vzniku soudu zemského, církevními immunitami i soudní právomocí sněmu zemského připravovanému.
Část třetí věnována úvaze o Otakarových změnách soudních v Rakousích. Sp. pozoruje především soudní řízení, jak se tu do 13. stol. bylo vyvinulo a snaží se dokázati, že ono vykazuje v leckterém ohledu podobnost se souvěkou organisací soudů v Čechách. Tak vyskytuje se i v Rakousích župan a lze i tu předpokládati existenci hradů. Rakouské zemské soudy s hraběcí právomocí souhlasí s českými župními soudy a i český kmet jako orgán zeměpanské moci v župním okresu má totéž postavení jako rakouský soudce zemský; okresy soudů zemských, jejichž počet významným způsobem blízkostí k slovanskému území na východ roste, souhlasí se zcela malými obvody župními. Tytéž momenty konečně rozhodovaly o kompetenci soudů zemských rakouských, jako o kompetenci českých župních soudů. Nelze-li takto popírati důležité podobnosti mezi právními poměry českými i rakouskými již před změnami Otakarovými, lze dle vývodů sp. přímý vliv českých vzorů na reformy jeho v Rakousích přímo dokázati. Reformy tyto uloženy jsou jednak v míru zemském z r. 1254, jednak ve zřízení zemském z r. 1266 (LR II.), ačkoliv se jednotlivé z nich týkají řádů, již dříve v život uvedených. Reformy ty jdou před se souběžně s oněmi, jež přicházejí k místu v Čechách. To platí zejména o nejvyšším soudu zemském, zeměpanské radě, kteráž vlivem českým v Rakousích trvalou institucí se stává, o úřadu vrchních soudců zemských, upraveném dle vzoru českých popravců s tím pouze rozdílem, že oněm příslušela i soudní právomoc civilní. K českému vzoru poukazuje obzvláště též udělení zvláštního soudu pro rytířstvo, kteréž rozvoj stavovských poměrů velice podporovalo. A i v Otakarovu zákonodárstvu městském zrcadlí se rozmanitost českých práv městských zcela jasně.
Z uvedeného vysvítá, že spis Stiebra jest cenným příspěvkem k prozkoumání rakouských právních dějin a zejména že poukazuje k takovým činitelům rozvoje práva v Rakousku, jejichž význam doposud náležitě oceněn nebyl. Každý nový výzkum na poli dějin práva rakouského jest zároveň důležitým i pro dějiny německého práva a lze tudíž spisu sh. uv. též pro tento obor studia právnického, zejména pro historii německého territorialního práva veřejného nepopiratelný význam přikládati.
Hanel.
Kapras Dr. J., Das Pfandrecht im böhmisch-mährischen Stadt- und Bergrechte. Ein Beitrag zur Geschichte des deutschen Rechtes (Gierke, Unterschg. deutschen Staats- u. Rechtsgesch. Hft. 83), 1906. 92 str.
Velice pilný i snaživý sp., jehož český spis o právu zástavním, sv. č. na tomto místě již s pochvalou oznámen byl (Sborník V., str. 554 sl.), zpracoval látku spisu tohoto na novo i uložil výsledek práce své v monografii sh. uv., kteráž poskytuje nový důkaz o tom, jak horlivě se sp. právními dějinami českými i německými zabývá a studia svá neustále doplniti se snaží.
Spis sh. uv. jeví se jako věcný i soustavný rozbor pramenů, z nichž zprávy o poručnictví čerpati lze. Prameny ty se z pravidla doslovně uvádějí a na jejich základě spočívají pak vývody spisovatelovy.
V úvodu poskytuje sp. stručný, ale jasný přehled o rozšíření se práva německého v Čechách i na Moravě a stanoví ony právní prameny, které nabyly platnosti ve městech, na německém právu tam osazených, pokud tyto jednak k právu m. Magdeburku, jednak k jihoněmeckému původu poukazují.
Vlastní obsah spisu poskytuje výklad oněch právních zásad, jež v pramenech těchto jsou obsaženy a k právu zástavnímu mobiliarnímu i immobiliarnímu se vztahují. Důsledně tomu dělí se celá práce na dvě kapitoly, z nichž prvá pojednává o zástavě exekuční i při obstávce, dále o zástavě mimosoudní pro úrok, pro škodu dobytkem spáchanou, pro škodu způsobenou někým na poli i v lese i pro náklady těžířské. K novým výsledkům spisovatel sice nepřichází, jakož jinak ani očekávati se nedalo; avšak velezáslužným jeví se, že spisovatel prameny a sice ne pouze již vytištěné, nýbrž i některé rukopisné a i literaturu, k otázkám, o nichž spis pojednává se vztahující, svědomitě i pilně probírá a zejména v místních poměrech založené, druhdy dosti důležité odchylky práva v Čechách i na Moravě platného přesně vystihuje i vykládá. V posledním tomto ohledu obzvláštního uznání zasluhují výklady o oněch zvláštnostech, kteréž při t. zv. nové zástavě nemovité v českých právech městských se vyskytují a jež sp. zcela důvodně obmezenějšími společenskými i hospodářskými poměry, v českých i moravských městech panujícími, vykládá.
Podrobnější výklad o výsadách, kteréž židům v Čechách i na Moravě, vzhledem k movitým zástavám, jim daným, jsou udíleny, jakož i změnách, kteréž se během času vyskytují ohledně hypothek, ve prospěch židů znějících, zakončuje stručný, avšak obsažitý i též s hlediska formalního bezvadný spisek.
Hanel.
Rudolf Dvořák: 1. Jednání sněmů Moravských v letech 1792.—1835. Z protokolův a jiných akt sněmovních. V Brně 1904. Stran XX. a 247.
2. Jednání sněmů Moravských v letech 1835.—1848. S dodatkem Akt korunovačních r. 1791., 1792., 1836. V Brně 1906. Stran 335.
Za Leopolda II. vrácena byla stavům moravským práva, která měly před Josefem II. A v tomto rozsahu udrželo se zřízení stavovské až do r. 1848. Byl to ovšem jen odlesk staré moci stavovské, zařízení vlastně více formálního než věcného významu. Že rozhodujícím faktorem byli tehda úředníci zeměpanští, viděti lze již i z formy vzájemného styku stavů s úřednickou vládou. Kdežto stavové ve svých suplikacích k vládě užívali výrazů velmi ponížených, projevovala vláda ve svých odpovědích stavům svou moc a povýšenost.
Z této doby stavovského zřízení uveřejňuje Dvořák jednání sněmů moravských v českých výtazích, které mimo vynechané zbytečné formality podávají úplný ač stručný obsah jednání toho.
V úvodě (I.—XX.) p. sp. v hlavních rysech předvádí stavovské zřízení této doby. Vidíme v nich jasně, že zůstala stavům hlavně jen působnost ve věcech finančních, jmenovitě v bernictví, a že centrální orgány vídeňské o to pečlivě se staraly, aby stavovská moc se nad to nepovznesla. Naproti tomu nebývalo námitky, aby stavům v různých formálnostech jmenovitě ve vnějších okázalostech stavovských bylo povolováno. Tak na př. 1807 povolena jim byla zvláštní uniforma a to slavnostní pro větší a kampaňová pro menší slavnosti (str. XV.). Složení, svolávání a zasedání sněmu dělo se způsobem obvyklým.
Stálým orgánem sněmu byl zemský výbor, volený a složený ze dvou zástupců každého stavu. Tito zástupcové byli na šest let zvoleni a požívali za svou práci určité náhrady peněžní. Zemský výbor byl nejen orgánem sněmu, ale i komisí pro daň dědickou a komisí rektifikační pro daň pozemkovou (XVI.—XX.). Z vlastních akt sněmovních, které vyplňují svrchu uvedené samotné publikace, jsou patrny jednak malá kompetence stavů sněmujících a zvláště naprostá bezmocnost ve věcech důležitějších, zákonodárných, jednak úcty hodná snaha a mnohonásobná činnost stavů v otázkách národohospodářských a kulturních. V té příčině jest vydání Dvorského důležitým a hojným pramenem pro studium kulturního života a národohospodářského vývoje moravského v první polovici XIX. století.
Z podrobných a pečlivě sestavených věcných a jmenných seznamů uvádíme, že stavové jednají často a zevrubně o vyšším školství (stavovské akademii, lyceum olomouckém, universitě, akademii výtvarných umění a j.), o různých kulturních ústavech (Františkovém museum), o zařízeních k obecnému prospěchu (Lužánkách, Františkovu), o historii země (zachování a získání sbírky Cerroniho, Codexu diplomatickém) a j.
Hlavní obsah akt ovšem tvoří otázky finanční, povolování a vybírání berní, věci vojenské, přijímání na sněm a do stavu a částečně i poměry poddanské.
Ze zajímavých, jednotlivostí budiž uvedena pouze jedna (str. 251). R. 1847 vznikl spor o platnost smlouvy, uzavřené r. 1486. mezi stavem městským a stavy vyššími a potvrzené r. 1493. Vladislavem, dle které přiřčeno měšťanům královských měst právo kupovati a držeti zemské statky. Jmenovaného roku totiž žádal na guberniu na základě té smlouvy velkoobchodník František Lettmayer, aby mu dle měšťanského práva brněnského byla přiřčena schopnost držeti zakoupený statek Dukovany. Gubernium vyžádalo si dobré zdání sněmu v této záležitosti. Stav městský držel se zásady, že smlouva dosud jest platna, kdežto stavové vyšší považovali ji za zrušenou zřízeními obnovenými a pozdějšími habilitačními předpisy. Zůstalo na tom rozhodnutí ponechati panovníkovi.
K druhému svazku připojená akta korunovační z let 1791., 1792. a 1836. (str. 267.—320.) podávají zvláště zajímavé příspěvky k názoru moravskému o poměru k Čechám. V jednáních sněmovních samých je o tom zmínka pouze na jediném místě. V mimořádném sezení sněmu 14. března r. 1805. povoleno zvýšení platu ročního česko-voličskému vyslanci při říšském sněmě jednohlasně a bez debaty; ministerský list, jímž zvýšení to jest navrženo, mluví o stavech moravských jako „o těle dosud povždy s Čechami spojeném“ (str. 32.). Akta korunovační ukazují všude jevící se snahu stavů moravských, aby nebyli považováni za podřízené stavům českým. Snaha ta prozírá hlavně z žádosti opětované od doby korunovace Leopolda II. při každé korunovaci, a směřující k tomu, aby bylo moravským stavům dovoleno jako za korunovace Ferdinanda III. holdovati samostatně na Moravě. Žádosti té ovšem vyhověno nebylo a nařízeno holdování společné (str. 268., 277., 283.) s dodatkem, „že všechno to nemá býti na újmu jich nezávislosti od stavů českých“ (str. 288. a 291.).
Také jazyková otázka je na několika místech dotčena, a všude po právu a spíše theoreticky je přednost jazyka českého před německým uznávána (I. str. VI., II. str. 280.) Prakticky ovšem stavové českého jazyka v jednání sněmovním neužívali, protože většina z nich česky neuměla.
Jak viděti podávají vydané spisy Dvořákovy hojný a rozmanitý materiál a jsou velmi důležitým pramenem pro každého, kdo se chce zabývati hlavně kulturními a právními dějinami markrabství Moravského v prvé polovici předešlého století. Těm všem se p. Dvořák velice prací svou zavděčil. Ne menšího vděku zasluhuje též Matice Moravská, která tato v pravdě cenná díla svým nákladem vydala.
Kapras.
A. Dubieński, Głowszczyzna w Statucie litewskim trzecim. (O. Balzer, Studya nad historyą, prawa polskiego. T. II. Z. 3. Lwów 1906.)
Třetí Statut litevský z konce XVI. století tvoří v rozvoji práva trestního přechod od starší soustavy komposiční k soustavě trestů odstrašujících. Jmenovitě při vraždě a zabití je to patrno.
Výrazem hlava (Głowszczyzna) rozumí se tu jen zřídka vražda sama, obyčejně peníz za vraždu placený. Summu tu platí pravidelně sám pachatel, výminečně někdo jiný buď na základě smlouvy nebo předpisu zákonného. Úmluvou mohl totiž pachatel za souhlasu žalobce jmenovati za sebe zástupce. Častěji byla povinna k placení hlavy osoba cizí buď na základě pokrevenství (otec za rodinu, děti svými osobami za otce), dědického nápadu, poměru pána vůči sluhům a poddaným, na základě poměru rukojemského aneb proto, že pachatele kryla aneb úřadu v odkrytí jeho zabraňovala. Ze starší doby zachovala se ještě t. zv. kopa, kde ručili všichni na dvě míle od místa činu, mohouce se přísahou, že na vraždě viny nemají, sprostiti. Za vraždu z rozkazu odpovídal pán; při najmutí byli zavázáni jak najatý tak najímatel; za zvíře ručil ten, kdo zavinil, že zabití jím bylo způsobeno (str. 5.—22.).
Hlava se platila v případě mužebojstva, t. j. jak v případě vraždy tak i zabití. Osvobozovala od ní nutná obrana, odvrácení nebezpečenství proti své osobě a svému majetku. Stalo-li se zabití též bez vůle „nie z chęci nie z wásni, ale z niewiadomości,“ nebyl pachatel, ač od trestu jinak byl prost, od placení hlavy osvobozen (str. 23.—45.). Nárok na zaplacení měl u poddaného pán, u svobodného člověka příbuzní a to tím pořadem, jakým dědili; následkem toho byla žena vždy vyloučena. Zároveň byla osoba ta oprávněna žalobu z hlavy podati. Neboť převládala tehdy ještě žaloba soukromá, ač se již uznávalo, že vraždou porušena nejen práva soukromá, ale i rušen veřejný pořádek, na jehož zachování společnosti záleželo. Důsledkem toho připuštěna aspoň v určitých případech žaloba veřejná a to při otcovraždě, při vraždě manželky, při vraždě vlastního dítěte a při vraždě cizince (str. 46.—57.).
Čím výše postavená osoba byla zabita, tím vyšší placeno odškodné. Ale i vyznání a stáří zabitého, místo, kde vražda se stala, a nástroj, kterým se stala, rozhodovaly o výši hlavy (str. 58—71).
P. sp. nepovažuje głowszczyznu třetího statutu Litevského více za trest, ani za instituci smíšenou, nýbrž na rozdíl od Demczenka (O karze wedle Litewskiego Statutu w jego trzech redakcyach) jedině za odškodnění civilní.
Celkem práce, ač nepodává mnoho nového, je velmi svědomitě zpracována. Sbírka prof. Balzerem založená a redigovaná, v níž pojednání Dubieńskiho vyšlo, a která přinesla již řadu cenných monografií, podává důkaz, jak mnoho dá se poměrně malými prostředky při dobré organisaci provésti. Že by i nám v právní historii české podobná sbírka posloužila, dodávati netřeba.
Kapras.
Dr. Przemysław Dąbkowski: Litkup. W dodatku: O przysiędze i klątwie. Studium z prawa polskiego. (Archivum naukowe D. I. T. III., Z. 2. Lvov 1906.)
O pojednáních dra Dąbkowskiho z dějin polského práva soukromého a zvláště obligačního měli jsme příležitost již několikráte referovati v těchto listech. Řadu těchto studií rozmnožil p. sp. o nový člen, jednající o litkupu a o utvrzení smluv tímto způsobem.
Napřed jest podáno dogmatické vylíčení instituce jmenované. Litkup vyskytá se u směn či frejmarků, rukojemství a zvláště u smlouvy trhové a to hlavně při koupi koní a jiného dobytka, méně při koupi ostatních věcí movitých a nejméně u nemovitých (str. 4.). Toto poslednější je zcela přirozeno, neboť u věcí nemovitých byly všechny prostředky utvrzení smluv, zvláště pak ty, které jako litkup v první řadě k důkazu směřovaly, zatlačeny zápisem do knih veřejných, jenž i v Polsku nepopiratelně českým vlivem nabyl nemalého významu. Pokud se týče terminologie na str. 7. sestavené, dodáváme, že v Čechách vedle obyčejného označení litkup, vyskytá se ojediněle i označení „boží peníz“.
Průběh litkupu sestával ze tří částí: ze soudu litkupního (iudicare mercipotum), t. j. z úvahy o tom, je-li litkupní summa ceně hotové přiměřena, z blahoslavení litkupu, a z požití jeho (str. 9.). Litkup sestával pravidelně z určitého množství nápoje (v Polsku z medoviny a piva) a jen výminečně a to zvláště v dobách pozdějších dostával se v penězích. Mohl býti konán buď v krčmě, nebo v domě soukromém, ovšem teprve, když smlouva a její modality perfektně byly stanoveny. Tíhu litkupu nesla ta strana, které na tom záleželo, aby si zabezpečila svědectví o svém nabytí práva (str. 17.).
Litkupníci bráváni pravidelně z lidí na trhu přítomných, nejčastěji ovšem z lidí domácích, ale i cizích, při čemž se nehledělo na stav jejich, tak že na př. i šlechtici brali si k litkupu měšťany, jen když to byli lidé boni, probi, honesti, fidedigni (str. 21.) a byli při uzavírání smlouvy, aby ji mohli dosvědčiti. V starší době býval aspoň jeden z litkupníků důvěrníkem obou stran a v jeho ruce skládána byla i cena trhová i věc prodávaná. Později ovšem tato funkce odpadla a litkupníci zůstali pouze prostředníky při uzavírání smlouvy a svědky jednacími (str. 25.).
První zmínka o litkupu v Polsku je z r. 1385. Zvyk ten udržel se částečně dosud, nemá však již od XVI. a XVII. století rozsahu dřívějšího, jsa obmezen pouze na smlouvy o dobytek. Ačkoli se zdá býti institucí
Sborník věd právních a státních. VII. 23 zvykovou, všelidskou, dlužno přece v Polsku lišiti vedle původního zvyku i pozdější elementy, převzaté z práva německého (str. 33.). Proti německé teorii, která vidí v litkupu vesměs závdavek, přidržuje se p. sp. i pro polské právo názoru Estreicherova (Poczatki prawa umownego, Kraków, 1901), jenž vysvětluje litkup jako zbytek starých zvyků z doby pohanské, kdy pořádány hostiny na počest bohů, aby jejich přízeň k jednání nějakému byla získána. Hostin těch zúčastňovali se tehdy všichni přítomní, později jen dožádaní svědci. — Zvyk vzniklý prý původně v říši franské, rozšířil se odtud na východ (str. 41.).
Tolik je jisto, že význam litkupníků je v první řadě svědecký a potom utvrzovací, vždyť smlouva, která dosud volně mohla býti odvolána, litkupem stává se neodvolatelnou; ale Estreicherův názor, zbudovaný na methodě srovnávací, je jako celá jeho práce plný fantasií a hypothes a nebudí veliké důvěry.
Že litkup souvisí i se zálibou středověku v symbolismu, je rovněž nepopíratelno (str. 43.).
Litkupníci vystupovali zvláště účinně v řízení trestním, při nářku krádeže; kde, nebyl-li po ruce soukup, nezachránili sice věc, ale uchránili žalovaného od infamie (str. 48.).
V části této vloudilo se p. sp. nedopatření ve příčině práva českého. Tvrdí totiž, (str. 36.), že v XV. a XVI. století v právu moravském svědectví litkupníků bylo obmezeno na rok a den. Již lhůta tato mohla jej upozorniti na to, že v tom případě jde o právo německé a nikoliv o právo české.
Dodatkem (str. 56.—68.) přidán stručný výklad o klatbě (zaklínání se) a přísaze. Přísaha jako prostředek utvrzovací vyskytovala se hlavně v právu veřejném, mezinárodním a církevním. Zaklínání se bylo zbytkem starších pohanských dob, z něhož zbyly jen lání, přísaha a klatba církevní, která neobmezovala se pouze na pole církevního práva.
Svědomitá tato práce řadí se dobře k ostatním pracím pilného autora.
Kapras.
V. Bogišić et C. Jireček, Liber statutorum civitatis Ragusii compositus anno 1272. (Sumptibus Academiae scientiarum et artium Slavorum Meriodionalium.) Zagrabiae, MCMIV.
Zaznamenáváme prozatím jen zběžně publikaci, která náleží bez odporu k nejpozoruhodnějším zjevům v oboru právní historie u Slovanů v posledních letech. Dva přední slavisté spojili se a vydali sbírku dubrovnických zákonů z r. 1272, a sice způsobem tak dokonalým, že nelze si vůbec přáti lepší edice. „Kniha statutů“, t. j. zákonných ustanovení dubrovnických uveřejněna tu jest na základě dvou hlavních recensí s nepatrnými slovními změnami dalších dvou recensí méně důležitých. Za textem zákonníka, který zaujímá jen polovici celé knihy, následuje obsáhlý, neobyčejně cenný appendix, který jest jakýmsi klíčem k těžko srozumitelnému dubrovnickému zákonníku. Appendix tento jest — až na několik stránek — prací jednak slavného dubrovnického právníka XVI. stol. Fr. Gunduliće (de Gondola), jednak vydavatelů samých. Obsahuje několik kusů. Na prvém místě (str. 232—248) jsou Tabulae rubricarum singulis statutorum libris praemissae, totiž nadpisy jednotlivých kapitol zákonníka, nato Annotationes marginales, poznámky na okrajích tří kodexů (str. 249—251), kteréž odkazují čtenáře k jednotlivým kapitolám zákonníka z r. 1272 nebo jiných zákonných sbírek dubrovnických, o nichž níže bude řeč, nebo naznačují, že jisté zákonné ustanovení bylo změněno, resp. zrušeno. Oba vedené prvé kusy Appendixu pocházejí ještě z doby před Gundulićem. Nejpozdější recense zákonníka — vydavatelé ji nazvali E —, uspořádaná v XVI. stol. Gundulićem, podává apparát mnohem dokonalejší, než jsou dotčené Tabulae rubricarum a Annotationes marginales. Sepsalť Gundulić ke všem kapitolám důkladná, při tom však stručně stilisovaná summaria a hojná scholia a připojil znamenité indexy (vedle čehož ještě text recensoval a kapitoly rozdělil na paragrafy). Tyto kusy Gundulićovy zaujímají v knize str. 251—421. V summářích podává Gundulić stručně několika málo slovy obsah každé kapitoly zákonníka podle jednotlivých paragrafů. Poněvadž neužívá vždycky terminů zákona, nýbrž někdy svých vlastních slov, má summář jeho na některých místech velkou cenu pro výklad neznámých terminů zákona a ovšem i pro výklad slov ne zcela jasně stilisovaných. Index sestavený abecedně ve formě slovníka usnadňuje hledání v zákoně a opatřen jest novým indexem, seznamem všech hesel obsažených v indexu hlavním. Do tohoto hlavního indexu vložena jest pod literou P Praxis judiciaria, traktát o soudním řízení dubrovnickém, rozdělený na 21 titul (str. 384—389). Své marginální poznámky (str. 409—421) nazývá Gundulić v indexu i v samých poznámkách apostillami. V jedněch děje se odvolání k jiným ustanovením nejen Knihy zákonů, nýbrž i jiných zákonných sbírek dubrovnických, kde se ty které právní předpisy nebo instituty ruší, mění, doplňují, potvrzují, nebo kde se zákony mezi sebou nesrovnávají, ve druhých podán jest výklad slov v XVI. stol. zastaralých a institucí v oné době už ne dosti známých. Za apostillami Gundulićovými následuje Index nominum et verborum novus, jejž sepsali vydavatelé (str. 421—459). Jest to nejdůležitější část celého Appendixu, v níž se vykládají technické terminy zákonníka, část tak nezbytná, že bez ní nebylo by vůbec možno Dubrovnického zákonníka užívati. Obsahujeť jeho text takové množství neznámých termínů, že bez odbornického výkladu byla by mnohá místa nesrozumitelná. Vedle slov středověké latiny dnes už jen málo komu známých, vyskytují se tam i středověká slova řecká, jako entega (ἐνϑηκη), aptagi (ἐκταγιατικά), pivati (ἐπιβάται), perchivium (προι̃ξ̔), pitropi (ἐπίτροποι) a j. Sem tam užívá se i slov slovanských, z nichž některá jsou dosti znetvořena, jako patacum (potok), lidigna (ledina) a j. Velkou cenu mají i Prolegomena, obšírný vědecký úvod (str. V.—LX.), v němž vydavatelé pojednávají o Knize zákonů dubrovnických a seznamují se i s jinými právními sbírkami dubrovnickými, podávají přehled literatury i edici dubrovnického práva a rozepisují se zvláště o rukopisech, na jichž základě uspořádali svou publikaci. Sdělíme stručně obsah prolegomen. Přes jedno tisíciletí trvala Dubrovnická republika, ale Kniha statutů z r. 1272 jest jediným jejím soustavně uspořádaným zákonníkem. Kodex tento byl sepsán na základě starých zákonů (statutů) dubrovnických. Co si ze starých právních pravidel odporovalo, to bylo srovnáno, zbytečné věci vypuštěny, mezery vyplněny a temná místa vysvětlena. Liber statutorum civitatis Ragusii jest kodex povahy všeobecné. Podáváť staré právo civilní, trestní, námořní i mnohá ustanovení týkající se veřejné správy. O starších zákonech vydaných před r. 1272 zmiňují se vydavatelé na str. VI. prolegomen a uveřejňují z nich některé na str. LXI. až LXIX. Dosti podivno jest, že zákony vydávané po r. 1272 nebyly už v jeden soustavný celek zredigovány, a že tedy přes půl tisíciletí neměla Dubrovnická republika žádného kodexu v pravém slova smyslu. Jsouť zákonné sbírky z pozdější doby (po r. 1272) uspořádány jen chronologicky. Jsou to tyto tři knihy zákonů popsané již ve starší práci Bogišićově Pisani zakoni na slovenskom jugu (Záhřeb, 1872, str. 106 a násl.):
1. Liber reformationum, redigovaný r. 1335. První konstituce této knihy byla sankcionována r. 1306. Dodatky jdou až do r. 1410.
2. Liber Viridis, sbírka zákonů od r. 1358 do r. 1460.
3. Liber Croceus počíná r. 1460 a jde až přes polovici XVI. st., v některých kodexech do pol. XVII. stol., v jednom exempláři do r. 1806, tedy do zániku republiky Dubrovnické.
Vydavatelé vypočítávají dále právní sbírky obsahující jen určitou, úzce vymezenou právní látku, jež byly sepsány na základě zmíněných čtyř hlavních knih zákonů dubrovnických. Obsahujíť výňatky z nich. Jest to jmenovitě kniha zv. Criminalium (patrně zkráceno místo Liber legum criminalium), trestní předpisy ze všech čtyř zmíněných zákonných sbírek. (Psáno italsky.) Dále sem patří Statuta Stagni, sborník ustanovení, jež se týkala úřadu kneze (comes) dubrovnického v městě Stonu a v jeho poloostrově. Obsahuje výňatky nejen ze zákonných, předpisů, nýbrž i z instrukcí (commissiones), které byly dávány knezům stonským nastupujícím úřad. Sbírka tato započata r. 1335, a zákony její, pokud jsou datovány, vyskytují se z let 1350—1406. Jiných rukopisných knih podávajících excerpta ze čtyř základních zákonných sbírek, vydavatelé neuvádějí.
Na str. VIII. prolegomen vypočítávají vydavatelé právní sbírky dubrovnické, zabývající se speciální látkou, jež však nejsou pouhým zpracováním zákonů již uvedených. Jsou to: a) Capitulare parvae curiae z doby před r. 1272, o němž se zmiňuje Liber statutorum v kn. VIII., kap. 3., které je však ztraceno; b) Liber statutorum doane z r. 1277, c) Capitolare della dogana grande z r. 1413 s dodatky do r. 1674, d) Regolamenti della dogana grande, per la navigazione nazionale, tišť. v Dubrovníku r. 1794 a 1815 (nové vyd. od Gelciche).
Na území republiky Dubrovnické měly své vlastní zákony ostrovy Lastovo (Lagosta) a Mlet (Meleda). I o nich zmiňují se vydavatelé.
Právo dubrovnické obsaženo jest dále v knihách rad dubrovnických: malé rady, rady dožádaných (consilium rogatorum, srov. benátské consiglio dei pregadi, senát) a rady velké, v nichž jest popsána agenda těchto rad. „Libri de consiliis et reformationibus“, počínají se r. 1301 a končí se zánikem republiky Dubrovnické r. 1806. Za tuto pětistoletou dobu čítají 430 svazků (chovaných v městském archivu) mimo Libri commissionum (Lettere e Commissioni) z let 1358 a násl. a jiné knihy. Knihy rad z let 1301—1379 vydala Jihosl. Akademie v Monum. Ragus., sv. I.—V. Na str. IX. a X. děje se zmínka o třech sbírkách soudních nálezů dubrovnických, jež má ve své bibliotece Bogišić. Důležitým pramenem k poznání práva dubrovnického jsou i soukromé právní knihy, jež se vesměs týkají soudního řízení. Jest to zmíněná již Gundulićova Praxis judiciaria, dále podobná práce Šimona de Benessa Praxis curiae ad formam legum et consuetudinum reipubl. Ragus., pak Mikuláše de Bona Praxis judiciaria a konečně Marina Tudisi Praxis juridico-civilis fori Rag. (str. X. a XI.).
Některé z uvedených právních pramenů dubrovnických byly vydány tiskem. Nápadné jest, že všechny čtyry hlavní sbírky zákonů — počínajíc Knihou zákonů z r. 1272 — kolovaly pouze v rukopisech a tištěny nebyly. Vydavatelé vyslovují domněnku (str. XII.), že snad schválně řečené sbírky nebyly dány do tisku a chovány byly v tajnosti. — Bibliografickými daty o literatuře a edicích pramenů dubrovnického práva (str. XIII. a XIV.) končí se prvá kapitola prolegomen.
Kapitola druhá zabývá se formální stránkou Knihy zákonů. Liber statutorum byl potvrzen r. 1272 jak malou, tak velkou radou a pak teprve schválen ve shromáždění celé obce (in concione, in arengo populi) a publikován dubrovnickým knezem (comes) Markem Justinianem (Giustiniani) z Benátek. Jest rozdělen na osm knih, ačkoli celá sbírka se nazývá Liber. V knize prvé jedná se o úřadech republiky Dubrovnické, o odměnách úřednictva, resp. dávkách obyvatelstva odváděných úředníkům a o některých právech církve, arcibiskupa, kleriků a řeholníků. V knize druhé obsaženy jsou přísežné formule všech úředníků počínajíc od kněze až k nejnižším zřízencům a přísaha lidu holdujícího benátskému dožeti a dubrovnickému knezi. Kniha třetí zabývá se soudním řízením. Na konci jejím jsou ustanovení o soudních sjezdech Dubrovčanů se sousedy, zvaných lat. stanicum (od slov. stanak, místo sastanak = sejíti se, shromáždění, sněm), o nichž Bogišić napsal zvláštní rozpravu již r. 1877. Kniha IV. a V. věnovány jsou civilnímu právu. V knize čtvrté upraveno jest právo rodinné a manželské majetkové. Velmi mnoho podrobných ustanovení má tato kniha zvláště o věně. V knize páté jedná se o rozličných otázkách týkajících se vlastnictví k nemovitostem, o prodeji nemovitostí, o služebnostech, o podílnickém pachtu pozemků a jiných věcech. Kniha šestá obsahuje právo trestní, kniha sedmá námořní. V knize osmé — největší — upraveny jsou rozličné otázky. Jest to jaksi doplněk knih předešlých. Jen přední část osmé knihy uspořádána jest soustavně, jinak sestaveny jsou kapitoly podle časového pořadí až do r. 1358, kdy poslední comes benátský odešel z Dubrovníka. Třídíce látku, sestavovatelé Knihy zákonů nedrželi se ani Institucí ani Pandekt, ani jiné nám známé právní sbírky, nýbrž rozdělili zákonník svým způsobem na osm knih, a knihy zase na větší nebo menší počet kapitol. Další rozdělení kapitol na paragrafy (čili numeri) jest, jak již uvedeno, dílem Fr. Gunduliće.
Jednotlivé kapitoly psány jsou stilem mnohomluvným, v němž se slov nešetří. Vykládáť se leckde důvod zákonného ustanovení, což se činí sice mnoha slovy, ale právě tyto výklady mají velkou cenu pro právního historika. Některé kapitoly zaujímají 2—2 1/2 stránky, kdežto jiné jen jedinou nebo dvě řádky.
Jest otázka, kdo sepsal Liber statutorum? Že to nebyl comes, který zákonník ten prohlásil, jest jisto. Neboť comites bývali dožetem do Dubrovníka posíláni jen na dvě léta, a za tu krátkou dobu nemohli se s právem dubrovnickým tak seznámiti, aby mohli roztroušená jeho ustanovení sebrati a zredigovati. Liber statutorum byl tedy sestaven právníky domácími, nejspíše soudci. Jména jejich však ani nic bližšího o práci jejich není známo. Víme jen, že zákonník dubrovnický sepsán byl r. 1272 za knezování Marka Justiniana, který pocházel ze známé benátské rodiny, měl příjmení Ursi a byl po dvakráte dubrovnickým knezem, v l. 1270—72 a pak 1276—78. Vydavatelé podávají některá data z jeho života (str. XVIII. a XIX.).
Kapitola třetí prolegomen věnována jest vnitřní stránce kodexu. Redaktoři zákonníka sebrali právní normy již existující, uvedli je v soustavu, doplnili a jen částečně zrušili nebo pozměnili. Dílo jejich nemělo však býti úplnou sbírkou zákonů, vedle níž by neměly jiné právní prameny platiti. Zůstaloť ještě mnoho právních obyčejů nekodifikovaných, na něž se kodex výslovně odvolává.
Vydavatelé nadhodili otázku, jakého původu jsou jednotlivá ustanovení práva dubrovnického, a podávají na ni částečnou odpověď. Nelze pochybovati, podotýkají, že některá ustanovení práva dubrovnického jsou původu cizího, ale tyto elementy z největší části před r. 1272 přijaté již srostly se zákony staršími, než jest Liber statutorum. Ačkoli Dubrovník byl na půdě, kde se vždycky pěstovalo právo římské, jest v Knize zákonů podle slov vydavatelů velmi málo vypsáno z Corpus juris civilis. Co bylo recipováno, to jest změněno nebo zkráceno. Na str. XX. podány toho doklady.
Co se týče práva kanonického, podotýkají vydavatelé (str. XX.): Etsi in ordine litium instituendarum quaedam sine dubis accepta sunt ex jure canonico, tamen legem quandam ex hoc fonte in Librum statutorum ad literam translatam non animadvertimus. A také dějepisci dubrovničtí uvádějí, že ani právo římské ani církevní nemělo v Dubrovníku platnost podpůrnou. Výsadám církve a jejím snahám o moc se v Knize statutů přímo odporuje.
Naskytuje se další otázka, čerpal-li a pokud Liber statutorum z práva benátského. Ačkoli comites dubrovničtí byli od r. 1205 do r. 1358 dosazováni benátským dožetem, který bděl nad tím, aby se do zákona nedostalo nic, co by nebylo na prospěch Benátek, právo benátské podle vydavatelů „Ragusinis fontem juris parum suppeditavit“ (str. XXI.). Již svým uspořádáním liší se statuta benátská z r. 1243 úplně od statutů dubrovnických z r. 1272. (Mají 5 knih proti osmi dubrovnickým.) Dalo by se očekávati, že Liber statutorum čerpal aspoň v VII. knize (v oboru práva námořského) mnoho ze statutů benátských. Ale ani tu nebylo přijato mnoho. Naproti tomu však čerpáno jest více z byzantského zákona námořského (νόμος ναυτικός) z VIII. stol.
S Knihou statutů dubrovnických srovnati sluší dále některá místa statutů obcí dalmatských, zejména Kotoru a Kurčoly. Vydavatelé uvádějí (str. XXI.) příklady. Z Knihy zákonů čerpaly statuty Lastova, Mletu a Hvaru.
Redaktoři zákonníka brali některá ustanovení i z práva obyčejového, ale jak již uvedeno, vedle zapsaných právních obyčejů připouštěli i platnost obyčejů nezapsaných.
Ve čtvrté kapitole prolegomen pojednávají vydavatelé o dodatcích a změnách Knihy zákonů. Změny činěny byly na dubrovnickém zákonníku již od třetího roku po jeho vyhlášení, tedy od r. 1275 až do r. 1408. Běží tu totiž o změny pojaté do zákonníka. Chronologický přehled těchto změn a dodatků podán jest na konci publikace (str. 459—463). Dodatky jsou dvojího druhu. Jedny učiněny byly za doby knezů benátských do r. 1358, druhé za doby správců dubrovnických, t. zv. rektorů, po r. 1358. Změny učiněné r. 1358 a později jsou nepatrné. Počalť se r. 1358 vésti Liber Viridis.
Obšírnější kapitola pátá prolegomen věnována jest Gundulićovi a jeho indexům a scholiím. Podávají se tu přesná životopisná data o Gundulićovi a vypisuje se i bohatá jeho činnost literární (str. XXIX.—XXXV.).
O summariích, indexech a apostillách Gundulićových ke Knize zákonů učiněna zmínka již shora. Podobným apparátem opatřil jmenovaný slavný právník dubrovnický i tři ostatní hlavní sbírky své vlasti. Také k Liber Reformationum sepsal summaria a indexy; poznámek marginálních přičinil však málo. Od Knihy statutů liší se Gundulićova recense Knihy reformací tím, že kapitoly nejsou rozděleny na paragrafy. Před indexy vypočítávají se knezové benátští, kteří se v těchto zákonech jmenují, a reformace zrušené. I Liber Viridis a Liber Croceus opatřeny jsou podobnými pomůckami. V indexu sbírky posléze uvedené jest pod slovem Consules nový kommentář o soudním řízení dubrovnickém, rozdělený na 26 titulů. Od Praxe soudní v indexu Libri statutorum liší se v tom, že doklady béře ze všech sbírek zákonů dubrovnických. Velmi důležitý jest titul tohoto kommentáře, v němž se pojednává o pravomoci světských soudců ve sporech o církevní statky. Gundulić píše tu o svém poslání do Říma v l. 1582—83 jménem Dubrovnické republiky. Z tohoto výkladu i jiných poznámek jest viděti, že apparát Libri Crocei pochází od Fr. Gunduliće. Rovněž tak jest to jisto o apparátu Libri Viridis, kdež to vysvítá z dedikačního listu před indexem opatřeného jménem Gundulićovým. Na str. XXXIX. a XL. dokazují vydavatelé, že i apparát (kommentáře, indexy, poznámky) Libri statutorum a Libri reformationum dlužno přičítati témuž Gundulićovi.
Šestá kapitola prolegomen zabývá se pěti recensemi Knihy statutů, a podávají se tu i snímky ze dvou kodexů. Z kapitoly sedmé (poslední), dovídáme se, jak došlo k vydání Knihy statutů, a seznamujeme se s podrobnostmi edice.
Rádi bychom přešli i k obsahu jednotlivých knih Dubrovnického zákonníka, avšak to překročuje již meze stručného referátu. Učiníme tak na místě jiném.
Ke konci měli bychom jen přání, aby všechny slovanské právní památky vydány byly způsobem tak dokonalým jako Liber statutorum civitatis Ragusii.
Dr. Karel Kadlec.

Citace:

Právní dějiny.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1907, svazek/ročník 7, s. 351-372.