Č. 2915.

Státní občanství: * Osoby v § 9 úst. zák. č. 236/1920 označené, které příslušely dříve domovským právem do obce ležící v území nynější republiky rakouské, stanou se, nepodaly-li žádost za přiznání stát. občanství čsl. ve stanovené lhůtě nebo byla-li žádost ta zamítnuta, ve smyslu či. 77 mír. smlouvy s Rakouskem příslušníky státu tam uvedeného s účinností ode dne, kterého nabyla tato mír. smlouva působnosti t. j. od 16. července 1920.
(Nález ze dne 27. listopadu 1923 č. 20 247.)
Věc: Karel a Albertina E. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím odmítl žal. úřad opční prohlášení, jež podali Karel E. za sebe, za svou manželku a své děti Karla, Jana, Terezii, Růženu, Edmunda a Albertina E. ve smyslu čl. 8 brněnské smlouvy.
Stížnosti do těchto rozhodnutí podané shledal nss důvodnými.
Žal. úřad nepřijal opci st-lů vycházeje z předpokladu, že st-lé nebyli v den, kdy nabyla brněnská smlouva působnosti, příslušníky republiky rakouské.
K tomuto závěru dospěl žal. úřad patrně proto, že si vykládal čl. 77 mírové smlouvy St. Germainské (č. 507 Sb. z r. 1921), na nějž se k odůvodnění svých rozhodnutí odvolal, hledě k ustanovení § 9 úst. zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., v ten rozum, že osoby, k nimž se vztahuje čl. 76 uvedené smlouvy, pokud se týče § 9 uvedeného ústavního zákona, se stávají příslušníky státu vykonávajícího práva svrchovanosti na území, kde měly dříve právo domovské, teprve potom, až lhůta k žádosti o přiznání státního občanství čsl. ve smyslu § 9 uved. ústavního zákona uplynula nebo až žádost ta byla zamítnuta.
Názor ten nelze uznati správným.
Mírová smlouva s Rakouskem z 10. září 1919 v či. 64 a smlouva mírová mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými s Československem v čl. 3 ustanovily za základ pro nabytí státního občanství v Rakousku, pokud se týče v Československu právo domovské v den, kdy smlouvy ty vejdou v platnost.
Z těchto ustanovení jest zřejmo, že uvedený den jest zároveň dnem, kterým osoby požívající práva domovského na určitém území staly se ipso facto státními občany státu, který vykonává na území tom práva svrchovanosti.
Ježto čl. 70 mírové smlouvy s Rakouskem vyslovuje jen všeobecně zásadu v čl. 64 stanovenou, neurčuje blíže dobu, kdy osoby tam uvedené se stávají příslušníky určitého státu, nelze pochybovati o tom, že i dle čl. 70 jest den, kterým vešla mírová smlouva s Rakouskem v platnost, dnem nabytí státního občanství ipso facto. Také smlouva mezi republikou čsl. a republikou rak., podepsaná v Brně dne 7. června 1920, stanoví v čl. 1 i 2 den, kdy mírová smlouva s Rakouskem a smlouva s Československem nabudou působnosti, za den směrodatný pro určení státní příslušnosti podle těchto smluv.
Tendencí mírové smlouvy s Rakouskem a smlouvy s Československem bylo tedy, jak patrno jest z doplňujících se ustanovení čl. 64 a 70 smlouvy s Rakouskem a z čl. 3 smlouvy s Československem, aby úprava otázek státního občanství se stala ve státech vykonávajících svrchovanost na území bývalého mocnářství rak.-uh., k témuž určitému dnu. Ustanovení čl. 76, tvořícího obsahově jediný celek s čl. 77 (v mírové smlouvě trianonské č. 102 Sb. z r. 1922 jsou ustanovení doslovně shodná s oběma uvedenými články shrnuta skutečně již v jediný čl. 62), jest toliko částečnou úchylkou z čl. 70 (arg. slova čl. 76 »přes ustanovení čl. 70«) a nutno míti tudíž za to, že také či. 77 spočívá na téže myšlence bezprostředního nabytí státního občanství dnem, kdy nabyla působnosti mírová smlouva, poněvadž úchylka od čl. 70 se této otázky netyče a tudíž platí po stránce časového určení státní příslušnosti zásada čl. 64, pokud se týče čl. 70. Pak nelze však ustanovení čl. 77 vykládati jinak, než že osoby v něm zmíněné se stanou, nežádaly-li o povolení podle čl. 76 nebo bylo-li jim odepřeno, příslušníky státu vykonávajícího práva svrchovanosti na území, kde měly dříve právo domovské, již s účinností ode dne 16. července 1920 jakožto dne, kterým ve smyslu vyhlášky min. vnitra z 20. srpna 1920 č. 492 Sb. nabyla mírová smlouva St. Germainská působnosti.
Ustanovení § 9 úst. zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. tomuto výkladu nepřekáží, poněvadž tento paragraf prováděje toliko čl. 76, nedává žadatelům kvalifikace zdejších státních občanů, nýbrž ustanovuje v poslední větě své toliko, že se k osobám v něm označeným hleděti má až do uvedené doby jako by byly státními občany čsl.
V tomto případě není sporu o tom, že st-lé podali opční prohlášení až 22. února 1922 a že za přiznání čsl. státního občanství ve lhůtě sta- novené nařízením č. 601/20 nežádali. Stali se tedy ve smyslu čl. 77 mírové smlouvy s Rakouskem státními občany rakouskými již s účinností ode dne 16. července 1920. Odmítl-li tedy žal. úřad opční prohlášení jejich z důvodu, že nebyli státními občany rakouskými v den účinnosti smlouvy brněnské, t. j. dne 10. března 1921, jsou rozhodnutí jeho v rozporu se zákonem, pročež je slušelo zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2915. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1074-1076.