Rauscher, Rudolf: . Bratislava: Nákladem Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, 1929, 100 s. (Knihovna Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, sv. 27).
Authors:
= Rauscher, O krádeži a loupeži v českém právu zemském (1929)
PDF

§ 1. Pojem krádeže a loupeže.


V Českém právu zemském, právě tak jako o jiných otázkách z trestního práva, nebylo u nás dosud pojednáno o krádeži a loupeži. Velmi skrovné jsou poznatky, které přináší o tomto předmětu Jireček,1 Jičínský2 a pro právo městské Winter. 3 Jiní autoři zmiňují se o tomto předmětu jen velmi stručně nebo jen v souvislosti s jinými předměty.4
Pokoušíme se tudíž o vylíčení krádeže a loupeže v českém právu zemském po prvé. Právě z toho důvodu je nám třeba uváděti některé podrobnosti, kterých by bylo lze jinak pominouti a stejně tak jsme nuceni zmiňovati se o některých právních pojmech, které ještě u nás vysvětleny nejsou, ač ovšem i tyto zmínky budou se zdáti nadbytečnými. A z týchž důvodů opětně budeme nuceni některých otázek se dotknouti velmi stručně.
Jsme si vědomi toho, že látku úplně vyčerpati nelze. Hlavní překážkou toho jest, že nemáme dosud vydány velmi důležité právní památky 16. století, bez nichž nelze vylíčiti právní vývoj úplně. Mnoho právního materiálu je uloženo v zemských deskách, hlavně půhonných a v kvaternech obeslání, ale ještě více pro náš právní ústav obsahují právní památky úřadu hejtmanského, před nějž se v 16. století látka týkající se krádeže a loupeže soustředila, a pak památky soudu komorního. Pokud bylo nám možno, čerpali jsme i z těchto našich právních památek.
Ačkoliv víme, jaké důsledky plynou z uvedené skutečnosti, přece doufáme, že přineseme několik nových poznatků k dějinám našeho zajímavého právního vývoje v oboru trestního práva, který v mnohém doplňuje i jiné obory starého českého práva. Týká se to i doby starší, z níž některé poznatky doplňujeme, po př. pronášíme několik nových mínění vlastních.5
Dlužno říci, že krádež a loupež ve svém pojetí ve starém českém právu liší se od pojetí moderního. Neboť při krádeži a loupeži ještě více než při usmrcení člověka vystupuje do popředí zájem soukromý před zájmem veřejným. V krádeži a loupeži shledáváno bylo především porušení držby movité věci a klade se důraz na škodu, která pro osobu soukromou z toho vzniká. A tato škoda způsobovala, že bylo úkolem osoby soukromé, aby žádala za nápravu porušení svého soukromého zájmu. Jen v některých případech bylo také úkolem moci veřejné, aby hájila porušení držby movitých věcí soukromých. Zásady zde vyslovené platí původně velmi obecně a teprve ponenáhlu nabývá převahy zásada, že má zasahovati ve stíhání krádeže a loupeže moc veřejná více a více.
Krádež a loupež byly pokládány nikoli za trestné činy obyčejné a všední. Ač vyskýtaly se hojně, byly považovány za trestné činy velmi těžké, těžší často než usmrcení člověka v širším smyslu. A proto také o krádeži a loupeži nalézáme velmi hojně předpisů v našich pramenech. Krádež a loupež byly trestné činy, které vzbuzovaly svou povahou pohoršení společnosti a měly za následek, jak uvidíme, újmu na cti. Byly proto v rozporu s pojmem stavovské cti stavů vyšších. I z této povahy jejich plynou některá zvláštní ustanovení našeho práva.
Abychom snáze poznali pojem obou těchto trestných činů v dějinném vývoji, budeme sledovati nejprve jednotlivé naše právní památky v časovém postupu. Uvidíme, že v historickém vývoji se pojem těchto trestných činů vyvíjel a měnil od doby nejstarší až po 16. století a k Obnovenému zřízení zemskému. Je právě zajímavo, že krádež a loupež možno tak sledovati. A jako v jiných právech, tak i u nás měla krádež a loupež význam neobyčejný. Neboť vznikající škoda z krádeže a z loupeže pro osobu poškozenou hrála velkou roli při úpravě stíhání krádeže a tudíž při hledání právních předpisů, nejen které hleděly napraviti vzniklou škodu, nýbrž i pro vznik předpisů procesních. Budeme míti příležitost, jak se domníváme, ukázati právě na původní procesní předpisy práva českého při stíhání krádeže, neboť ani bez rozřešení otázek čistě procesních se pro úplnost líčení neobejdeme.
Nejstarší naše listiny nevytýkají pojmu krádeže nebo loupeže. Staví oba pojmy vedle sebe a spojují je tím, že o obou trestných těchto činech, o jich trestání a stíhání ustanovují totéž. I výrazy, kterých je použito pro tyto trestné činy, nejsou ustáleny. V řadě listin vytýká se fur vel predo,6 nebo furtum vel rapina,7 nebo konečně fur et latro 8 a furtum seu latrocinium.9
Jaký je mezi nimi rozdíl, zvláště pokud jde o obsah trestné činnosti, není z našich nejstarších právních památek patrno. O obou těchto trestných činech je ovšem jisto, že bylo mezi nimi rozeznáváno a rozdíl jevil se asi především ve stíhání po př. při procesním projednávání žaloby na oba tyto trestné činy.
Kromě uvedených výrazů vyskýtá se i výraz rapina seu furtum,10 nebo furtum vel rapina.11 Je však právě charakteristickým, že toto spojení a výrazy vyskýtají se v nejstarší době jediné v listinách, které vydávány jsou od osob duchovních nebo se zřetelem k duchovním osobám neb ústavům, a nelze tudíž pochybovati o tom, že právě toto spojení výrazů dostalo se do našich pramenů vlivem práva římsko-kanonického.
Statuta Konráda Oty zmiňují se o krádeži velmi hojně12 a to ovšem opětně potvrzuje, že trestný čin tento byl velmi častým. Mluví o krádeži ovšem při otázce jejího stíhání, ale přece jen můžeme i v těchto předpisech pátrati po vlastním pojmu krádeže. Při krádeži podle Statut jde o odnětí cizích věcí movitých.13 Pro toto odnětí užívá se termínu »subtrahere« nebo »furari.«14 Z výrazů těch je patrno, že toto odnětí cizí věci stalo se způsobem tajným, skrytým.
Kromě tohoto způsobu odnětí cizí věci znají Statuta ještě jiný, kterým se rovněž odnímají cizí věci. V článku 19. mluví se o »spoliatio per wybog«. Termínu spoliare užívá se ve Statutech samých o úřední činnosti knížecích úředníků, ve které zabavují, odnímají a konfiskují movité věci těm, kteří spáchali určitý trestný čin a kteří byli úředníky zadrženi při činu. Dosvědčuje tak čl. 20. Statut.15
Chceme-li proniknouti k významu tohoto výrazu, musíme podotknouti, že není žádnou vzácností jen pramenů českých právě uvedené dvojí používání tohoto výrazu. Spoliatio značí i v jiných pramenech středověkých odnětí věcí movitých ve smyslu trestného činu i ve smyslu úřední činnosti úředníků.16 Česky zněl tento termín zcela jasně plenem. Máme to rovněž dosvědčeno v pramenech,17 a to jak pro trestnou činnost, tak také pro úřední činnost úředníků.
Tento plen jako trestná činnost se dál podle Statut výbojem. I při výkladu tohoto slova jsme dosaváde v nejistotě.18 Není sporu o tom, že při výkladu výboje jest vykládati tak, že se jednalo o násilné plenění, t. j. při odnímání věcí bylo použito násilí. Kromě toho v témže článku Statut objevuje se výraz hrdost. Při výkladu tohoto výrazu jest vzíti zřetel k tomu, že jde opětně o plenění, které se děje hrdostí, t. j. se zlým úmyslem poškoditi druhého, tudíž tolik jako škoda, provedená pychem a hrdostí 19v témž smyslu, v jakém se užívá tohoto výrazu později zvláště v pramenech moravských. Označují se tudíž těmito výrazy, pychem a hrdostí, zvláštní okolnosti přitěžující, zdůrazňující způsob provedení trestné činnosti, ale také i psychické rozpoložení toho, kdo trestnou činnost podnikl.20
Proti krádeži jde tudíž při plenu o odnímání cizí věci způsobem zřejmým spolu ovšem s použitím násilí, plynoucího s psychického rozpoložení pachatelova.
S výrazy označujícími krádež a loupež setkáváme se dále od dob nejstarších v půhonech. Není však ani v těchto pramenech nikde vytknut pojem loupeže a krádeže abstraktně a tím méně jsou zde positivní ustanovení, která by nás vedla k stanovení pojmu obou těchto trestných činů. V nejstarších nám zachovaných půhonech uvádí se jednak spolium in via pacis,21 rapina,22 jednak se mluví o škodě, která byla učiněna »furtive«,23 »quia fecit sibi dampnum cum suo posse furtive«. Jde o půhony osob soukromých a tím je řečeno, že klade se v nich důraz na vzniklou škodu, která byla způsobena určitou trestnou činností. Jsou to půhony, které náležejí ke skupině půhonů ze škod vůbec.
Na tomto místě jde nám o otázku, zda je možno zjistiti, jak lišily se od sebe uváděné příčiny, z nichž vznikaly škody. Neboť je ovšem nesporno, že se mezi nimi činil rozdíl. Při uvádění škod vidíme i rozlišování předmětů, na nichž škoda povstává, i způsob, kterým škoda vznikla.
Při spolium in via pacis jako výsledek trestné činnosti uvádí se zpravidla škoda, která povstala takto: perdicio equis, armis bellicis,24 perdicio vestibus, denariis,25 perdicio in pannis,26 perdicio in equis, vestibus et in argento.27 Jde tu tudíž zcela patrně o trestnou činnost, která záleží v násilném odnímání movitých věcí na cestě mimo dům. Věci tyto jsou především koně, zbraně, šaty a pod. Jsou to tytéž předměty, které byly předmětem zabavování úředníků při výkonu úředním. Vidno z toho, že tento trestný čin nazýval se česky plenem a že zde charakteristickým znakem bylo, že trestná činnost stala se právě na mírné cestě, t. j. v době, kdy v zemi byl mír a klid.
Při trestném činu »rapina« nazývaném uváděna je vzniklá škoda takto: perdicio equis, pecoribus, diversis domesticis rebus.28 Formulář půhonů je po této stránce stabilní a pravidelný. Na rozdíl od plenu záleží skutková podstata v protiprávním odnímání různých movitých věcí cizích z držby nikoliv na cestě, nýbrž z domu za účelem osvojení si těchto věcí.29 Zdali použito jest při tomto protiprávném rušení držby také násilí, z půhonů uvedených zřejmo není. Vysloviti však možno mínění, že i rapina měla jako náležitost skutkové své podstaty použití násilí.
Kromě tohoto výrazu »rapina« jsou zde půhony, které uvádějí svůj obsah takto: quia fecerunt sibi dampnum cum suo posse per excussionem n ... hereditate .. .30 I tu se jako výsledek trestné činnosti uvádí: perdicio equis, peccoribus, diversis domesticis rébus. Není tu tudíž rozdílu, pokud jde o výsledek trestné činnosti od loupeže, přece však odchylné označování naznačuje, že jde o násilný, ozbrojený útok na dům, který měl za následek vybití domu a vyloupení ho.
Vedle uvedených půhonů je ještě řada nejstarších českých půhonů, které prostě uvádějí, že škoda vznikla »furtive«. I tu se vytýká ztráta a porušení úrody,31 obilí,32 lesa 33 a pod. Výrazu »furtive« je zde použito však v jiném smyslu než ve významu, že trestná činnost byla způsobena krádeží. Plyne tak z toho, že nalézáme ho i v jiné souvislosti, v níž tohoto významu míti nemůže. Neboť praví se na jiném místě na př.: »quia cremaverunt sibi furtive castrum suum«.34
Ve výrazu »furtive« zdůrazňuje se, že trestná činnost byla provedena skrytě a tajně. Je to označení znaku, který se právě při krádeži u nás zdůrazňuje, jak ještě opětně uvidíme, a jest přijmouti i zde, že uvedeným výrazem označované způsobování škody mělo odlišiti ony případy od plenu a od loupeže, při nichž právě této skrytosti a tajnosti nebylo. Zdá se nám, že i zde objevuje se charakteristický znak trestné činnosti při krádeži v našem právu, t. j. tajnost a skrytost. Pohleďme nyní na pojímání těchto trestných činů v knize Rožmberské. Kniha tato uvádí nám je dosti často, ale nikde opět nevytýká jejich pojmu. Je zde uváděn na prvém místě plen, který koresponduje latinskému výrazu spoliatio in via a pojmu, jak jsme ho vytkli.35 Že je zde míněn týž pojem a týž trestný čin jako spoliatio in via, patrno jest i ze zařádění půhonu o plen mezi jiné půhony: půhon o plen učiněn jest v knize Rožmberské vzorem pro půhony o loupež a zlodějstvo.
Kromě plenu však kniha Rožmberská zná ještě loupež, zlodějstvo, přeboj, výboj a pak porušení držby věci protiprávním odnětím podle jednotlivých věcí.36
Vysvětlení, jak se rozeznávaly trestné činy označené těmito různými názvy, v knize Rožmberské není. Jen v čl. 175. a pak v čl. 176. blíže určuje se pojem zlodějstva. Zlodějstvem se zde uvádí, loví-li kdo na cizím pozemku, pak také, ukradne-li kdo strážního psa.37
Není sporu o tom, že také kniha Rožmberská klade důraz na vzniklou škodu, která povstala různými uvedenými trestnými činy. Srov. na př. čl. 213., 219. a j. 4 Různý trestný čin, kterým byla způsobena škoda na věci, má význam především na procesní řízení, o kterém ještě se zmíníme, a které má za účel ztížiti řízení procesní podle toho, byl-li spáchán podle současného názoru těžší trestný čin.
Památky 14. století v Čechách i na Moravě přinášejí rovněž zajímavé zprávy k poznání pojmu loupeže a krádeže. Latinský tekst Majestas Car. mluví o půhonech »super spolio, rapina et furto«.38 V tekstu tohoto článku mluví se o škodě způsobené plenem (illatum sibi damnum per spolium) a pohánějící žádá za odčinění této škody (restitutionem rerum ablatarum), ale opětně není patrno, v čem činí se rozdíl mezi případy různé trestné činnosti zde uvedené, a zdá se tudíž, že je tu tentýž rozdíl, jako dříve byl uveden.
Zvláště uvádí se v M. C. vybití domů (excussio seu effractio domorum) v čl. CV., spasení obilí dobytkem, čl. CVI., posečení lesa, úrody, vylovení ryb a p. Při těchto trestných činech opětně hledí se jen ke vzniklé škodě a ovšem určuje se zvláštní řízení procesní.39
Proti dřívějším pramenům nutno vytknouti, že se v Majestas Car. nevyskýtá více zdůraznění pojmu plenu, jako tomu bylo v pramenech předcházejících a spolium, rapina a furtum uváděny jsou souřadně vedle sebe.
Řád práva zemského v čl. 43., v českém tekstu, mluví jen o loupeži, která byla spáchána na pokojné cestě. A český termín loupež odpovídá v latinském tekstu výrazu spoliatio, V latinském tekstu v čl. 50. se vytýká: Et similiter in causis factis per rapinam, furtum, sublationem censuum, procedentur per omnia, ut superius est expressům. Článek tento není přeložen z českého tekstu, nýbrž byl dodán ještě mimo původní tekst český a nevíme tudíž, v jakém poměru a v jakém smyslu bylo užito výrazu rapina k výrazu spolium.40Jisto jest ovšem, že v českém tekstu mluví se o loupeži na mírné cestě, o plenu se více nemluví.
Podobně jako v Majestas Car., tak i Rád zvlášť uvádí noční násilí v čl. 51., spasení obilí dobytkem v čl. 54., škody způsobené na štěpích, loukách, při lovení ryb, při poškození lesa v čl. 55., vzetí ůroků v čl. 61. a škodu na štěpích, na včelách, na sveřepicích, na zlatu a zároveň s nimi i škody na chromotě a v tvář posečení v čl. 62.
S hlediska nového trestního práva bylo by mezi uváděnými případy z našich pramenů velmi pečlivě rozlišiti, jedná-li se o krádež či loupež na jedné straně a o trestnou činnost zahrnutou ve veřejném násilí, po př. i v jiných trestných činech. Uvedli jsme však případy z našich pramenů, zdůrazňujíce, že zde jde především o vzniklou škodu, která byla způsobena různou trestnou činností. Bylo nutno uvésti tyto případy také, aby bylo možno porozuměti i vývoji dalšímu. Že ovšem právě tu odlišuje se náš právní řád od moderních ustanovení trestního práva, netřeba ani poznamenávati.
Kniha Ondřeje z Dubé vůbec nevytýká uvedené trestné činy zvlášť. Zmiňuje se na př. v § 8. jen o ukradení zlata a půhonu z kobylího pole, ale není zde toho rozdělení, jako tomu bylo v předcházejících právních památkách na jednotlivé trestné činy. Ondřej z Dubé zná jen půhony a žaloby o škody všeobecně. Klade se zde opětně ještě větší důraz na výsledek trestné činnosti, na škody, které určitou trestnou činností vznikly. V tom je nesporně další vývoj nazírání, který jeví se také, že škody začaly býti přesně děleny podle jiného hlediska, vzniklých z účinku, z příjmu nebo z kázání.41 Jisto je ovšem, že i toto rozlišování bylo známo dříve již v době knihy Rožmberské 42 a zvláště v době Řádu práva zemského.43 Ale v době dřívější bylo rozeznáváno také podle předmětů, na nichž škoda byla způsobena, po př. kterou trestnou činností škoda povstala, jak bylo uvedeno. Že v době Ondřejově bylo novotou rozlišování nové, patrno z knihy samé.44 Ondřej klade změnu do doby Karlovy, ač rozhodnutí Karlova o tom neznáme. Proti době dřívější jeto zjednodušení, které vyplynulo právě z reforem Karlových o procesním řízení, zvláště ze zrušení ordálů, které byly právě ve své různé podobě užívány při procesním řízení o uvedené trestné činy v knize Rožmberské.
V knihu Ondřejovu je však ke konci připojen nález z r. 1402, který týkal se zvláště loupeže.45 V tomto nálezu obecném, jednajícím o ochraně zemského míru, se praví, že mají přestátí všecka brání mocí, všecko násilí, odpovědi, stráže i všecky nátisky, které se dějí buď s odpovědí nebo bez odpovědi. A stejně mají přestáti i strahování, loupeže na silnicích, násilí, výboje a jímání. Jistě pod termín brání mocí dlužno zařaditi odnímání cizích věcí movitých použitím násilí proti osobě držitelově, tudíž loupež. Loupež zde zařaděna mezi jiné trestné činy, které se dály mocí a násilím a neodlišena od nich. Ale proti době dřívější zdůrazněno zde bylo právě použití násilí, nazvané mocí.
Nález z r. 1402 měl neobyčejný význam nejen pro dobu současnou,46 nýbrž i pro dobu příští, neboť na něm byl budován právní řád, pokud jde o uvedené trestné činy, po celé 15. i 16. století.
Kniha Všehrdova, která tak mistrně jedná o soukromém právu, zmiňuje se o krádeži a loupeži mezi různými půhony 47 před zemský soud. Rozeznává pak v nich opětně loupež na cestách a na druhé straně jest krádež doma. Mezi krádeží a loupeží jest mu tudíž rozdílem, zda trestná činnost, t. j. protiprávní odnětí cizí věci stalo se doma či na silnici. Všehrd zvláště mluví o výboji, t. j. o vybití domu v noci,48 ale i zde se hledí ke vzniklé škodě, neboť půhon o výboji je Všehrdovi vzorem pro půhony o všechny škody. Škody dělí Všehrd podle toho, vznikly-li mocí nebo jako náklady na vedení sporu.49 Jak široce je tento pojem škod pojímán, je patrno z toho, že Všehrd právě při půhonu o výboji praví: »A takovýž zpósob práva vedenie jest při všech škodách, při spasení, zžetí, zsečení luk a obilie všelikého, při lesóv, luhóv, stromóv a štěpóv zsekání, při ryb z rybníkóv pokradení, při zatopení gruntóv, luk, dědin, při ryb v rybníciech, v řekách, v potociech, v toniech lovení nebo kradení, při zkopání hrází nebo rybníkóv ztržení, při úrokóv vybrání, včel a kobyl pokradení nebo zbití, zlata nebo pokladóv z země vykopaní, ruky, nohy nebo jiného údu utětí nebo kyjem zbití, nebo ranění, a při všech jiných škodách, kteréž by se tím nebo jakýmžkoli obyčejem staly od kohokoli«50 V této souvislosti mluví se tudíž již o nejrůznějších škodách ještě v širším smyslu, než tomu bylo u Ondřeje z Dubé. Ve formulářích žalob 51 Všehrd uvádí žalobu ze škod,52 které staví po bok žalobu z moci. Žalobu z moci odlišuje od žaloby ze škod tím, že při moci jde o ozbrojený útok na nemovitost, při čemž dochází k zajmutí pohánějícího i k zbití čeledi.
Současné Vladislavské zřízení zemské je rovněž po mnohých stránkách zajímavé, pokud jde o krádež a loupež. Není tu vytčen pojem jejich, ale přece jen na hojných místech se o těchto trestných činech zde mluví. Vladislavské zemské zřízení v článku 408., který náleží v odstavec nadepsaný »O cti ztracenie«, mluví o tom, »co má za moc počteno býti proti právu«. Je to především případ, »ktož by komu statek bral, v odpovědi neb bez odpovědi, mocí a násilím, když práva jdú«. Podle vysvětlení latinského překladu Doubravského, který je zde velmi obšírný, jde zde o násilné rušení držby nemovitostí,53 ač z nejasné stilisace českého tekstu mohlo by se zdáti, že zde šlo o loupež. Druhý případ zde vytknutý týká se žhářství a třetí konečně je vytknut takto: »Kdož by na koho v stráži stával, chtě jej jieti a škodu mu učiniti aneb jej zamordovati.« I toto ustanovení připomíná nález z r. 1402, který je ovšem sám zdůrazněn i v tekstu.54 Ale i zde se nám vyskýtá řada otázek. Neboť uveden je zde vlastně pokus loupeže a loupežné vraždy a na něj jsou zde ustanovovány tresty. Vztahují se tyto tresty také na činy dokonané? Přihlédněme k dalším ustanovením Vladislavského zřízení.
O dokonaných mordech a o dokonaných nešlechetných zlodějstvech na silnicích nebo, jak se jinde praví, o loupežích na silnicích, zmiňuje se Vladislavské zřízení jen v těch článcích, které jednají o stíhání těchto trestných činů při přistižení pachatelově.55 Jde tu právě o rozdíl mezi pachatelem obžalovaným a pachatelem přistiženým a známým, o čemž budeme ještě mluviti. Zde třeba opětně jen upozorniti, že se mluví a vyzdvihuje lupičství a zlodějství spáchané na cestách a na silnicích.
Současně s těmito předpisy Vladislavské zřízení zemské přináší však nový pojem, který určuje a který vyhraňuje část škod, způsobených určitou trestnou činností. V článku 444. zřízení Vladislavské mluví o t. zv. pychu. Pojem zde vytčený je nejen velmi široký, nýbrž je také neurčitý. Praví se zde totiž: »jestliže by se kto v cizie grunty uvázal, buďto lesy, louky, dědiny, řeky, potoky aneb kterýchkoli jiných věcí užívati mu nedal, a jemu škodu činil, aneb rybník na grunt cizí topil, anebolito také louky a lesy přesekal, aneb se v podacie cizie uvázal, aneb v grunty poddacieho, a o to pře byla: ktož by to držal, a těch gruntuov po napomenutí postupiti nechtěl, ten aby jeho pohnal z pychu, ne z moci.«56
Srovnáme-li toto ustanovení s tím, co jsme řekli o moci, jak je její ustanovení vykládáno v latinském tekstu, vidíme, že je zde značná podobnost, ba totožnost,57a že ovšem muselo se v budoucnosti pomýšleti na nápravu, jak o tom ihned uslyšíme. Tím ovšem také je řečeno, že nelze ztotožňovati tuto trestnou činnost, zvanou pychem, s trestným činem, který nazývá se také pychem dnes.
Bylo uvedeno, že pych podle Vladislavského zemského zřízení má neobyčejně široký význam. To je patrno, probereme-li další předpisy Vladislavského zřízení.
Neboť za pych se také pokládá trestná činnost, která podle nálezu z r. 1489 určena jest takto: »kdož by komu v potociech, neb tuniech neb řekách, pychem ryby lovil neb loviti kázal, bez vuole a vědomie toho, číž by ten potok, tuoně aneb řeky byly, ten tu pokutu propadne vedle svolenie prvnieho o pychu.«58 Tím ovšem setkává se pojem pychu s krádeží, neboť i zde jde o protiprávní odnětí cizí věci movité.59 Nahlédneme-li do současných pramenů, je zcela zřejmo, že pychem nazývána polní neb lesní krádež. Příklady toho jsou velmi hojné60 a nalézáme v pramenech i příklady, které dnes bychom zařadili prostě v pojem krádeže.61 Za pych však pokládá se i jiná trestná činnost, vytčená v čl. 446. a 447., ale pod pojem pychu zahrnut je i případ, uvedený v čl. 477., který týká se protiprávního zájmu dobytka, nebyl-li vydán, ač náhrada škody tomu, kdo ho zajal, byla nabídnuta.62 V souvislosti s tím však možno opětně uvésti, že pychem nazývá se i pobrání koně na silnici, ač zde o zájmu mluviti se nedá.63
Pojem pychu podle zpráv současných pramenů byl ovšem tak neurčitý, že muselo býti vytčeno, co za pych pokládáno býti nemá. Máme totiž nález tohoto znění: »Za pych mordu a loupeže nepokládej žádný.« 64 Positivně možno usuzovati, že byla loupež za pych leckdy považována.65 Možno nahlédnouti do pramenů k jednotlivým příkladům a zjistiti, že pojem pychu se často i s pojmem loupeže kryl.66
Důležito jest, že při určení pojmu pychu bylo stanoveno i zvláštní procesní řízení, kterým se spory o pych projednávaly. Byla ustanovena náhrada peněžitá, o níž bylo možno žádati. Proti přísným předpisům o krádeži a loupeži, i při jejím projednávání soudním, se tyto předpisy velmi lišily. Uvedeme je ještě níže. Možno však vysloviti domněnku, že také v otázce stíhání tkvěla nová změna, proč pojem pychu se tak určuje.
Ze škod v nejširším slova smyslu, jak jsme je viděli v právních památkách starších, vyhraňuje se zde určitá trestná činnost, která odlišuje se od jiných, jichž výsledkem byla rovněž škoda způsobená na cizích věcech i škoda způsobená protiprávním odnětím věci, jak bylo úhrnem pojímáno dříve.
Shledáváme v tom další stupeň vývoje, že se zde přesněji určuje trestná činnost, která dříve splývala s jinými případy. Zdá se ovšem, že pojem pychu určený Vladislavským zřízením zemským souvisí s krádeží a loupeží jen nepatrně. Ale je jisto, že pojem tu vytčený není ještě dosti přesně vyhraněn a že pychem často nazývala se i pak i jiná trestná činnost než právě vytknutá, která pojala a obsáhla v sobě i krádež a loupež, jak bylo patrno z příkladů nahoře uvedených.
Sledujeme-li líčený právní vývoj od Řádu práva zemského ke Všehrdovi a k Vladislavskému zemskému zřízení v pozůstalých zbytcích půhonných desk, vidíme tu, že půhony na různé trestné činy a na škody z nich plynoucí mizí. Přestává se rozlišovati, z jakého důvodu škoda vznikla, a hledí se podobně, jak vytčeno v knize Ondřejově, k tomu, zda kdo škodu učinil, zda kdo škody užívá, nebo kdo dal k způsobení škody podnět.67 V 15. století mluví se o škodách vůbec v širším slova smyslu, tak jak je zná Všehrd.68
Je zajímavo, že v zachovaných památkách z 15. a z 16. století úplně mizejí půhony z půhonných desk zemského soudu z krádeže a loupeže a tyto výrazy vyskýtají se jen v půhonech z nářku cti. Tento zjev je až příliš nápadný, než abychom naň neupozornili. Vtírá se tu otázka, kde se projednávaly případy krádeže a loupeže, které právě se v 15. století rozmáhají měrou nebývalou,69a zda se tu také nejeví vliv ze současného pojetí krádeže a loupeže.
Ukážeme ještě níže, až budeme probírati stíhání krádeže a loupeže, že spory o tyto trestné činy v 15. a v 16. století vyskýtají se hlavně před jinými soudy než před soudem zemským, před soudem komorním i před soudem hejtmanským.
Příčinou těchto zjevů jest, že se zdůrazňuje již během 14., pak zvláště 15. století, že krádeží a loupeží porušuje se zemský mír v zemi a stíhání těchto trestných činů víc a více dostává se do kompetence úřadů, které mají právě dbáti o ochranu zemského míru. Stálým upravováním této otázky nabývá krádež a loupež povahy trestných činů, které se stíhají mimo soud. Na druhé straně právě proto vznikají nové pojmy pro trestné činy, které zahrnují v sobě i krádež a loupež a jsou jako takové před soudy projednávány.
Vývoj tento pozorovali jsme ve Vladislavském zřízení a pozorujeme ho i v dalších zemských zřízeních českých.
Stejně tak, jako jsme viděli dříve, ani zemská zřízení česká ze 16. století nevytýkají pojmu krádeže a loupeže. Mluví o půhonech ze škod,70uvádějí podrobně stíhání krádeže mocí veřejnou,71 o čemž budeme ještě podrobněji mluviti, ale zemské zřízení z r. 1549 přináší nový pojem pro označení trestné činnosti, kterou byly působeny různé škody tak, jak jsme o tom slyšeli. Jest to nový pojem výtržnosti v čl. Q. 14.—20. Porušení držby věci ovšem týkají se především článek Q. 14. a Q. 20., ostatní týkají se poranění. Tyto články ovšem svým ustanovením připouštějí opětně široký výklad a zahrnují v sobě s dnešního hlediska trestné činy různé.72 Vidíme však, že nejsou něčím novým svou povahou, nýbrž shodují se s předcházejícím vývojem. V čl. Q. 14. se praví: »Najprvé, kdož by na čí grunty zbrojně přišel neb přijel, aneb na místě svém vyslal, a na těch gruntech jakou škodu učinil na čemžkoli, ježto by těch gruntův v držení a užívání nebyl.« Skutková podstata, která se zde vytýká, uvádí především ozbrojený příchod na cizí pozemek bud vlastní neb těch, kterým bylo tak nařízeno. Na cizích pozemcích musí býti způsobena škoda. Vytčení toto jest opětně neurčité. Zdálo by se, že se zde jedná jen o poškození cizího majetku, aniž by tu bylo nějaké souvislosti s krádeží po př. s loupeží. Ale nahlédnutím do nálezů zemského soudu z 16. století je patrno, že jde o škodu v širším slova smyslu, která obsahuje i případy násilného odnětí věcí movitých z cizích nemovitostí.73 Setkává se tu pojem výtržnosti s trestnou činností, která je skutkovou podstatou u krádeže.
Ale pojem výtržnosti je v zemských zřízeních ještě daleko širší. Neboť čl. Q. 20. (1564) týká se rušení držby nemovitostí a setkává se tu opětně pojem výtržnosti s pojmem moci, který je zemským zřízením vytčen.74
Jako jsme právě viděli, že zemské zřízení z r. 1549 přináší nám nový pojem výtržnosti, tak také mění pojem pychu. V článku Q. 21. vytýká se tento trestný čin takto: »Co se pychu dotýče, jestliže by jej kdo bud z panského, rytířského, neb městského stavu jeden druhému učinil, bud lesy nebo louky přesekal, nebo v řekách, potocích, struhách, poltrubích, v tůních ryby anebo raky lovil, aneb po zápovědi bez myslivosti kdo komu po jeho gruntech jakýchkoli na který den (kolikrátkoli) jezdil a chodil, krom cest a stezek svobodných ...«
Na rozdíl od výtržnosti neuvádí se zde násilný příchod na nemovitost a ovšem vytýká se zde také způsobení škody na movitých věcech na nemovitosti se nalézajících. Vytčení škody je opětovně v širším smyslu než poškození věcí, neboť zahrnuje v sobě především i odnětí věci movité z cizí nemovitosti. Důkazem pro to jsou opětně púhony a nálezy 16. století, které velmi často skutkovou podstatu pychu takto charakterisují.75
K pychu v tomto vytčení náleží podle článku Q. 23. také zajetí cizího dobytka za stejných okolností jako ve Vladislavském zemském zřízení.
Je pozoruhodno, že výtržnost i pych podle našeho výkladu setkávají se s pojmy krádeže i loupeže. A není nemožno vysloviti opětně domněnku, že oba tyto pojmy byly vytvořeny v 16. století proto, aby v určitých případech pro odnětí cizích věcí movitých utvořeny byly i nové způsoby procesního projednávání otázky způsobené škody v případech nejčastěji se vyskýtajících a přece vyhovujících novým potřebám projednávání těchto otázek před zemským i jinými soudy.
Výraz pych překládán jest v Obnoveném zřízení výrazem »Hochmuth« 76 a tím je řečeno, že se zde hledí k psychickému rozpoložení pachatelů, které pramení ze zlého úmyslu spáchati škodu na cizích nemovitostech. Vytkly jsme tuto skutečnost již nahoře a nemůžeme než říci, že i po staletích, kdy výrazu pych bylo použito pro označení trestné činnosti vytknuté ve zřízeních zemských, byl zachován jeho vnitřní obsah, jako tomu bylo dříve. Uvidíme to i z pramenů moravských, kde se výraz pych také často vyskýtá.
Je však jen dalším stupněm vývojovým, vytváří-li se ještě jiné skupiny škod, které oddělují se od původního souborného pojmu škod v širším slova smyslu. Vytváří se nové pojmy pro označení přesněji vymezené trestné činnosti, která přináší také škodu pro poškozenou osobu, která však se odlišuje od škod v širším slova smyslu. Z příkladů vybraných z pramenů je patrno, že nebylo tak snadným, aby se nové pojmy vžily a dobře se jim rozumělo proti všeobecnému pojetí doby dřívější.
O loupežnících a zlodějích mluví zemské zřízení z r. 1549, v souborné kapitole, jež jedná »o mocech, o hrdla, cti a statkuov ztracení a zhoubcích zemských, o jich fedrovnicích, o psancích a povalečích etc.«77 Je tu tudíž tentýž systém jako ve Vladislavském zemském zřízení. Neboť v těchto článcích mluví se zde nejprve o moci, která rozděluje se na dvě kategorie, a pak se probírají způsoby stíhání pachatelů zřejmých a mezi nimi také o stíhání lupičů a zřejmých zlodějů.
Není-li pojem krádeže a loupeže v zemských zřízeních českých určen, je to jistě jejich nedostatek, ale pojmy tyto byly patrně tak vžity, že zemská zřízení, používajíce jich na místech, kde jednají zvláště o veřejnoprávním jejich stíhání, nepokládala za nutno pojmy jejich stanoviti. Velmi názorný doklad toho poskytuje nám srovnání mezi článkem Z. zř., 1564, L. 42. a L. 43. V prvém jde o spáchání pychu, v druhém článku, ač jde o ustanovení téměř shodná, jde o spáchání krádeže, jejímž předmětem jsou tytéž věci jako pychu článku předcházejícího. A přece jen není zde pojem krádeže přesně určen, aby rozlišení bylo plně provedeno.78 Klade se zde důraz na to, zda uvedená trestná činnost byla spáchána ve dne či v noci. Byla-li spáchána v noci, tudíž způsobem tajným, jedná se o krádež a pachatel je také trestán jako zloděj.79 A zde opětně vidíme nejen, v čem se pojem krádeže lišil, ale také, v čem se pojem pychu krádeži blížil.80
Výtržnost a pych lišili se od krádeže a loupeže tudíž způsobem provedení trestné činnosti, která náležela ke skutkové podstatě krádeže a loupeže, ale lišily se i tím, že při výtržnosti a pychu zlý úmysl pachatelův směřoval k vykonání škody, třeba by mohla škoda vzniknouti i tím, že pachatel odňal věci movité na cizí nemovitosti se nalézající. Při krádeži a loupeži, byť i výsledek jejich přinášel rovněž škodu poškozenému, bylo úmyslem pachatelovým zmocniti se cizích věcí movitých za účely zištnými. A v tom právě spatřován tak značný rozdíl mezi krádeží a loupeží na jedné straně a pychem a výtržností na straně druhé.
Dlužno poznamenati, že v Zemském zřízení, 1549 i 1564, byl nově upraven i pojem moci podle sněmu svatohavelského z r. 1510.81 Podle něho moc rozdělena na dvě kategorie.82 V druhou kategorii moci náleží i Strahov vání, o kterém bylo ustanoveno takto: »Kdož by na koho v stráži stával, chtě jej jíti a škodu mu učiniti, aneb jej zamordoval, anebo na koho zoumyslně šel nebo jel, chtě jej zamordovati a jej zranil, by mu pak žádné škody neučinil, ani jeho nezranil a to dostatečně by bylo naň provedeno na schválení soudu podle práva.«83
Zřetelem k tomu, že i zde možno pokládati pojem škod za pojem označující i odnětí věcí movitých, možno v těchto ustanoveních spatřovati i ustanovení o loupežném přepadení, které tvoří zde zvláštní kategorii moci.
Tomuto právnímu vývoji v Čechách odpovídá právní řád na Moravě. Z půhonných knih máme zachovánu neobyčejně velkou řadu půhonů, které týkají se náhrady škody, jež byla způsobena různým protiprávním jednáním na vlastníkových věcech movitých. Trestná činnost se zde vytýká velmi všeobecně: »že mi jest pobral ... a já naň žádné péče neměl ...«
Není sporu o tom, že výrazu »pobral« je užíváno všeobecně o protiprávním odnětí cizí věci movité v nejširším slova smyslu. Je tohoto výrazu na př. užíváno i při sporech o dědický nárok 84 a o sporný nárok civilně-právní mezi dvěma osobami vůbec.85 Výrazu toho užívá se ovšem nejen na Moravě, nýbrž i v pramenech českých, kde vysvětlován je zpravidla ještě výrazem pokrásti.86
Na jiných místech však výraz tento označuje odnětí věci movité z držby osoby druhé proti její vůli ovšem opět v širším smyslu, než je krádež nebo loupež ve smyslu dnešním.87
Možno však přece rozeznávati dvě velké skupiny půhonů, v nichž se o škody pobráním věcí pohání. V jedné vytýká se, že pobrání stalo se násilím na veřejné cestě 88 a v tomto případě mluví se také o loupeži a o loupení.89 Toto násilí se také vytýká jako »moc a kvalt«,90 ale tu opět není vyloučeno, aby týmiž půhony nebylo poháněno zároveň i v případech, kdy moc a násilí projevila se i jinými trestnými činy, na př. žhářstvím,91a ovšem není překážky, aby s pobráním věci nebyly při uvádění příčin, z kterých vznikla škoda, vytýkány současně ještě jiné trestné činnosti proti majetku, ale i proti tělu a zdraví osob.92 A netvoří tu ani zvláštní skupinu trestná činnost, kterou způsobena škoda na majetku lesním a polním.93
Druhou velkou skupinou je opětně velká řada půhonů, v nichž se vytýká, že pobrání movitých věcí stalo se bez použití násilí, zpravidla v noci 94 a tajně bez vědomí držitele věci. A v těchto případech půhony zpravidla mluví o ukradení věci a o krádeži95 a lze tudíž právě označiti opětně tento termín za termín, který obsahuje jako podstatný znak tajnost a skrytost v odnímání cizí věci z držby proti vůli držitele.96
Kniha Tovačovská zná také půhony o škody v širším slova smyslu, v témže významu, jako jsou známy v českých právních knihách a v témže významu, jako jsme viděli právě v deskách půhonných.97
Na Moravě ještě lépe než v Čechách z půhonů je patrno, že jde tu především o škodu, která byla způsobena trestnými činy a to i krádeží i loupeží i jinou trestnou činností.
V půhonech spojují se prostě různé trestné činy a uvádějí se jako příčiny způsobené škody. Vedle půhonů, v nichž, jak jsme viděli, je vytčeno veřejné násilí vůbec, jsou půhony, v nichž jde pouze o krádež nebo o loupež ve vlastním slova smyslu. Po stránce formální i obsahové se však tyto půhony od sebe neliší, neboť v nich pohánějící osoba soukromá žádá vždy určitou náhradu škody, kterou odůvodňuje uváděním různých trestných činů.
Na Moravě rovněž došlo k tomu, že z tohoto širokého pojmu škod vytvářely se jednotlivé trestné činy s pevně stanovenou skutkovou podstatou nikoli však tou měrou jako tomu bylo v Čechách, s pojmy pychu a výtržnosti.98 Neboť v moravských pramenech uvádějí se prostě všeobecně půhony tohoto obsahu a nevytýkají se v 16. století na Moravě zvláště na př. když »kdo co komu na gruntech jeho vezme« 99 a mluví se pak o půhonech a nálezích o pobrání trávy, o pobrání dobytkův, obilí,100 o zajetí dobytka.101
Jde tu ovšem o spory, které plynou z toho, že někdy právní řád současný připustí svémocný zájem, jak bude ukázáno a také někdy proto, že jde tu o sporné právo vlastnické k určitým nemovitostem, o němž v nálezích na uvedené půhony se také rozhoduje.
Jak bylo řečeno nahoře, v půhonech moravských v 15. století vyskýtá se ovšem výraz pych ve smyslu starším jako způsob provedení trestné činnosti, z níž vznikla škoda. Na př.: »že jim strhl stav s mlýna v Řeznovicích pravým pychem«102a j.103 Pojem tento označoval rovněž i škodu způsobenou na nemovitostech, ale v pramenech moravských není tento pojem takovým způsobem stanoven jako v pramenech českých.
Na Moravě však vidíme tentýž zjev jako v Čechách. Těchto půhonů o škody v širším slova smyslu ponenáhlu v půhonných knihách ubývá během století 15. až ke konci století, pokud máme tyto knihy vydány, je jich čím dále tím méně.
Také v knize Tovačovské a Drnovské není pojem krádeže a loupeže stanoven, ani není tu přesných ustanovení o půhonech pro krádež a loupež. A tentýž zjev máme v zemských zřízeních moravských. V tomto ponenáhlém ubývání půhonů zajisté že můžeme spatřovati následek týchž příčin jako v Čechách, neboť i na Moravě pozorujeme ponenáhlé ubývání případů stíhání krádeže a loupeže půhonem osob soukromých.
Příčinu tohoto vývoje shledáváme v tom, že stíhání krádeže a loupeže dostává se během století 15. a ve století 16. převážně do rukou orgánů veřejných a je pak zcela jiný způsob stíhání a trestání těchto trestných činů. než tomu bylo dříve. Krádež a loupež stává se trestným činem veřejně stihatelným a tím ovšem také povaha tohoto trestného činu se mění.
Abychom opětně ukázali, že náš úsudek je správný, budeme sledovati právě uvedený vývoj opět od počátku. Neboť je jisto, že i po této stránce vývoj u nás jest od dob nejstarších až po dobu novější. Dlužno ovšem podotknouti, že s otázkou stíhání krádeže a loupeže setkáme se ještě zvláště v jedné, z následujících kapitol a že na tomto místě jde nám o vysvětlení jen pojmu a vývoje krádeže a loupeže.
Již od doby nejstarší rozeznává se při krádeži, zda jedná se o trestný čin zřejmý či tajný. Prameny mluví o furtum manifestům a furtum occultum. V prvém případě jde o případ, kdy pachatel byl přistižen, v druhém pachatel zůstal neznám.104 Jde tu tudíž o rozdíl, který plyne z přistižení nebo nepřistižení pachatelově při trestné činnosti. Liší se tu pojmově týž trestný čin podle této skutečnosti. Jisto jest, že již v nejstarších zprávách je toto rozlišování patrno a že s pojmem krádeže zřejmé a zřejmé loupeže spojuje se polapení při činu, kdežto s pojmem krádeže a loupeže tajné je spojováno obžalování a usvědčování pachatelovo.105
Uvedené pojetí a rozdělení na furtum manifestům a furtum occultum je známo především i městskému právu českému ve 13. století 106 a není tudíž jen zvláštností práva, které ve 13. století platilo mimo zakládané obce městské.
Velmi jasně a přesně charakterisuje tyto rozdíly však zvláště teprve brněnský Manipulus: »duplex est furtum quoddam: manifestům, sicut cum res subtractae inveniuntur vel cum fur rapitur in actu furti vel cum homo conservat res subtractas fure scienter. Aliud autem furtum occultum est, cum non in actu rapitur, sed tantum de furto inculpatur.107 Toto rozdělení a toto pojetí, které se pak objevuje v dalších pramenech našeho městského práva 108 až do 16. století, je ovšem znám i jiným právním památkám současným, zvláště t. zv. Summě legum,109 a zná je ovšem i starší právní literatura středověká. 110
Právě zřetelem k různému stíhání pachatele při krádeži zná tento rozdíl také právo německé, které mluví tu také rovněž o furtum manifestum,111 a je známo, že právě na postižení nebo nepostižení zloděje bylo závislo různé stíhání zloděje, o němž budeme míti příležitost ještě s hlediska srovnávacího se rovněž ještě zmíniti.112
Právo německé zná právě různé stíhání ukradené věci, které souhlasí se shora uvedeným rozdělením. V pramenech práva německého jsou tyto způsoby velmi jasně patrny. Literatura práva německého také tyto případy podrobně zpracovala a my analogii rovněž použijeme pro právo v našich zemích, majíce ovšem na paměti, že o přímé recepci právních norem z německého práva lze mluviti jen s opatrností.113
Skutečně ve 13. století na četných místech se takto pojem krádeže dělí dle toho, zda jde o krádež tajnou či zjevnou, t. j., zda jde o pachatele přistiženého či nepřistiženého.114 Při tomto rozdílu ovšem nejde pouze o procesní rozdíly, nýbrž jde tu také o rozdíly trestání a nelze o tom pochybovati, že tu jde o pojmový rozdíl.
Tento základní rozdíl mezi krádeží zjevnou a tajnou je patrný i ze Statut Konráda Oty, neboť v nich je jiný způsob stíhání předepsán pro zloděje přistiženého a jiný opětně při pachateli nepřistiženém.115 Statuta mají stejná ustanovení, jaká se vyskýtají v imunitních listinách, a okolnost tato nasvědčuje, že je nelze pomíjeti při vzájemném vysvětlení souhlasných těchto ustanovení.
Ten, kdo byl spáchal veřejně trestný čin a veřejnost jeho se projevovala tím, že byl při trestném činu přistižen, porušoval zemský mír a klid v zemi způsobem jiným než ten, kdo spáchal svůj čin tajně a skrytě, takže bylo jen na poškozeném, aby se ucházel o odstranění vzniklé škody.
Tento názor objevuje se již ke konci století 13. velmi jasně v zachovaných listinách 116i v předpisech zákonných.
Ve stol. 14. a násl. jsou zprávy o krádeži a loupeži v zákonodárství a v nálezích, týkajících se ochrany zemského míru. I v nich rozeznává se mezi krádeží, loupeží veřejně známou a opakem, kde trestný čin není veřejně znám 117 a musí býti tudíž dokazováno, že obviněný se krádeže a loupeže dopustil.
I v těchto nálezích a v zákonodárství mluví se úhrnně o loupeži, krádeži a plenu, po př. o dalších trestných činnostech porušujících cizí věci movité pohromadě, aniž by pojem krádeže, loupeže, po př. jiných trestných činů byl uváděn a rozlišován.118 Krádeži a loupeži při činu přistižené rovná se pak zloděj a lupič, který byl dopaden, když byl zdvižen pokřik.
Z tohoto rozdělení trestných činů vzniká ovšem také různý způsob jejich stíhání před zemským soudem nebo před úředníky, kteří jsou k tomu zvláště ustanovováni, aby stíhali pachatele zřejmé a zvláště zřejmé zloděje a loupežníky.119 O tom budeme mluviti až později.
Na počátku 15. století se začíná však mluviti v nálezích, týkajících se úpravy bezpečnosti v zemi, o zločincích vůbec a o zlodějích a lupičích zvláště,120 aniž by se rozeznávalo, zda jde o pachatele přistižené nebo nepřistižené, ovšem že šlo o pachatele známé a podezřelé.121
Tento charakteristický rys při krádeži a loupeži vystupuje pak i při poskytování moci popravčí se strany panovníka, neboť i zde se zdůrazňuje zřetelnost a známost krádeže a loupeže a odlišuje se od případů skrytých a ovšem nezdůrazňuje se již přistižení pachatele při jeho trestné činnosti.122 Tím ovšem případy, kdy krádež a loupež je stíhána mocí veřejnou, jsou častější a častější, neboť pojem této krádeže a loupeže veřejně stihatelné se rozšiřuje.
Vývoj tento vidíme velmi zřetelně v 15. století v Čechách. Je přirozeno, že k tomuto vývoji přispěly i poměry, které během století 15. se vyvinuly. Byly to nejen okolnosti, které způsobily velmi časté případy krádeží a loupeží v Čechách a to více než na Moravě, ale také zvláštní vývoj krajského zřízení a vznik nových orgánů, které zdůrazňovaly své postavení na ochranu veřejného pokoje i vůči zlodějům a lupičům.
V zákonodárství 15. století se ovšem stále uvádí ještě, že při krádeži a loupeži je důležito, je-li pachatel přistižen »s jistinů duovodnú«,123 ale na jiných místech se zdůrazňuje učiněný pokřik, nebo konečně povinnost všech stíhati zloděje a lupiče bez učiněného pokřiku, kdo zví, že kolem něho uvedení pachatelé nesou nebo ženou uloupené a ukradené věci.124 Na těchto i na jiných místech se již nezdůrazňuje jako dříve, že krádež a loupež se měla státi jen na silnicích, nýbrž kdekoliv jinde.125
Velmi důležité předpisy o krádeži a loupeži pro veřejnoprávní stíhání v zemích českých přinesly zemské míry a pak řády o policejním řádu. Jak v krajských mírech v Čechách, tak v zemských mírech na Moravě 126 i v policejních řádech v Čechách 127 ustanovují se souhlasná pravidla pro stíhání loupeže a krádeže zjevné a loupež a krádež uvádí se vedle jiných trestných činů rovněž zřejmých. Není mezi nimi rozlišováno a úhrnnými přepisy vytvořován je pojem zřejmého pachatele.
Nutno ovšem říci, že naše prameny znají výrazy krádež a loupež a že je staví vedle sebe. Proti krádeži, o které, jak jsme viděli, se mluví tenkráte, byla-li odňata cizí věc movitá z držby tajně a skrytě, o loupeži se mluví zpravidla tam, kde trestná činnost, záležející v odnětí cizí věci z držby, stala se na silnici s použitím násilí.128 Je příliš nápadné stálé zdůrazňování spáchání loupeže na veřejné cestě, na silnici a p., než aby na tuto skutečnost nebylo upozorněno.129 Je tak patrno z různých pramenů našich, zákonných ustanovení i zpráv soukromých, které nejsou řídké.130 I pozdější naše prameny však mluví o krádeži a loupeži, uvádějíce oba tyto trestné činy vedle sebe. 131 Muselo tudíž býti mezi oběma rozeznáváno a rozeznávání to záleželo v tom, bylo-li užito při odnímání cizí věci násilí, či nikoli, ale také, stalo-li se způsobem zřejmým nebo tajným. Prakticky však rozeznávání neznamenalo nic, protože pro oba trestné činy stanovily se shodné předpisy jak pro stíhání, tak také i pro tresty. A právě z těchto názorů vznikají nejasnosti a nepřesnosti rozlišování mezi loupeží a krádeží.
Nevyjasněnost a nepřesnost mezi loupeží a krádeží je v našich právních památkách patrna i z vyjadřování. Neboť prameny ty neužívají ani přesného terminologického rozlišení mezi krádeží a loupeží a mezi zlodějem a loupežníkem. Velmi dobře charakterisuje tento stav vyjádření: »... na silnicích lúpežové a mordové od zločincuov a zlodějuov se dějí«132 nebo »zlodějsky a loupežně pobral«133 a jiné výrazy, se kterými se stále a stále v pramenech setkáváme.134 Této neurčitosti vyhovuje český výraz »brak, kterého užívá se nejen v půhonech, a konečně i jiné výrazy v latinských tekstech, které jsou překlady českých výrazů zloděj a lupič. Na př. v latinském překladu Vladislavského zemského zřízení překládá se výraz zloději prostě výrazem praedatores.135 Totéž vidíme i na Moravě, kde pojem zlodějství je vyloženo takto: »... aby všecky silnice byly svobodny, aby chudý i bohatý jimi mohl jeti i jíti, bez škody své potřeby jednati, tak aby žádný pro žádnů nepřízeň na nich nepřekážel. Pakli by kto na nich komu překazil, aby jemu to bylo za zlodějství položeno i k němu popraveno.«136 Všeobecně se také pro kradenou věc užívá názvu nejen krádež (maskulinum), nýbrž i výrazu vzatek.137 Ale výrazu vzatek je použito i pro označení loupeže.138 Výraz zloděj nebo zloděj zemský je pak užíván v úplně jiném významu, než jaký bychom rozuměli dnes. Neboť zloděj v tomto významu je označení pro člověka, který skutečné zlo dělá v nejširším smyslu a s výrazem zloděj zemský 139 koresponduje označení zhoubce zemský a rušitel pokoje zemského. S tímto výrazem a vytčeným významem setkáváme se opětně velmi brzy v našich pramenech 140a to nejen v Čechách, nýbrž i na Moravě.141
Za zloděje je pokládán pak také ten, kdo by za hranicemi sloužil proti králi a proti zemi a je-li prohlášen psancem.142
Že tu jde o výraz, který nemá označovati pojem pachatele krádeže, je jisto. Že vlastně pak označuje se jím člověk zlo působící, je patrno i z toho, že výrazu zloděj koresponduje výraz »ubelteter« v německých tekstech.143
Naopak výrazu loupežník užívá se ve významu zlý člověk, nad svou ctí zapomenutý, tudíž opětně v neurčitém označení trestné činnosti a v širokém smyslu.144
V dosavadním líčení snažili jsme se o proniknutí k pojmu krádeže a loupeže, přihlížejíce i k historickému vývoji našich pramenů. Bylo zřejmo, že pojmy tyto žily u nás,nejsouce přesně vytýkány v pramenech zemského práva. Byly uvedeny některé znaky těchto trestných činů, jaké plynou z jednotlivých právních ustanovení, při čemž bylo také jasno, proč o obou trestných činech mluvíme zároveň. Možno stručně říci, že krádeží v našem právu bylo skryté protiprávní odnětí cizí věci movité k svému užitku bez svolení držitelova,145 kdežto loupeží bylo odnětí cizí věci movité, při němž byla trestná činnost vykonána zřejmě a zpravidla na silnici a s použitím násilí. Ale není na překážku, aby se nemluvilo také o »tajném lúpeži«, t. j. o loupeži vykonané skrytě.146Mezi oběma těmito trestnými činy nebylo často rozeznáváno nejen při sporech před soudem, nýbrž i při stíhání jich mimo soud. A zvláště při něm bylo vytvořeno pojetí zemského škůdce a zloděje, které zahrnovalo oba tyto trestné činy v sobě.
Aby byl pojem obou trestných činů podrobněji charakterisován, probereme ještě některé jeho znaky.
Krádeže dopouští se podle názorů současných nejen ten, kdo odnímá věc cizí, ale také ten, kdo zcizuje dále věc mu svěřenou,147 po případě, kdo věc svěřenou si přivlastňuje.148 Jde tu o případy, kdy osoba úřední věci svěřené jí jako takové zcizuje, ale také odnímá-li a přisvojuje-li si věci cizí osoba, které byly tyto věci svěřeny k věrné ruce.
I na věcech nalezených páše krádež nálezce, který věci neodevzdá tomu, kdo se přihlásil jako vlastník. Neručí však, přihlásil-li se někdo, ač vlastníkem nebyl.149
Protože při krádeži a loupeži kladl se důraz na vzniklou škodu, bylo rozeznáváno od doby nejstarší, pokud šlo o krádež, také podle předmětů, které byly ukradeny. Tak Statuta Konráda Oty se zmiňují o krádeži dobytka 150 zvláště a o krádeži ovcí, sluhů a včel a lesní krádeži na druhé straně.151
A stejně tak i kniha Rožmberská mluví o různých druzích krádeže podle ukradených předmětů: vzebrání ůroků, krádež zvěře lovné, krádež psa, krádež včel, krádež koní a dobytka.152 Stejně tak mluví se v pramenech, zvláště o vykopání pokladu, zlata.153 Rozlišování toto bylo způsobeno procesními formami, které při různých ukradených předmětech byly různé. Že rozdíly tyto později mizejí, je patrno z ustanovení a z tekstu Všehrdova, který případy různých předmětů uvádí již bez rozdílu154 a jen příkladem.
Podle způsobů provedení rozeznává se krádež a loupež také podle toho, byla-li spáchána v noci či ve dne. A podle toho mluví se také často o krádeži »nočně«155 provedené nebo o krádeži spáchané »noční věcí«.156 Uvádí se zde tento způsob provedení krádeže, aniž by ovšem krádež a loupež v noci provedená tvořila zvláštní kategorii, odlišnou od krádeže a loupeže provedené ve dne.
Z téhož důvodu mluví se také o krádežích a loupežích silničních a domácích 157 a také i o zlodějích krčemních,158 o loupežnících lesních.159
Při krádeži a při loupeži je uznáno v českém právu zemském odnětí věci pro svůj užitek. Znak tento není ovšem v našem právu dosti vytknut a zdůrazněn. Soudíme však, že i v našem právu byl, z jednotlivých případů se vyskýtajících. Dosvědčuje to nejen okolnost, že v půhonech je zdůrazňováno, že pohnaný požil a užil pobraných věcí. Je tomu tak zvláště v případech, kde pobrání věcí je provedeno osobou třetí, od služebníků pohnaného,160 jak o tom budeme ještě mluviti. V tomto případě vyjadřují se prameny také charakteristicky: »že mi jeho služebníci pobrali v pravém landfrídě na Odry v jeho držení.«161
Tento podstatný znak, náležející ke krádeži, je patrný i z příkladu, který nalezli jsme v pramenech z počátku 16. století.162 Jde o případ, kdy okradená pohání toho, kdo k sobě přijal ukradenou věc. »Vinila ho z toho, jakož jí Dorotě sukně ukradena jest, kterůž ona padesáte kop grošuov míšenských pokládá, zlodějsky ukradena jest, i k tomu se jest on Ambrož podvolil dobrovolně a k ní, k Dorotě, mluvil, chtěla-li by mu úplatek VII kop grošuov českých dáti a štuk kmentu, že by tu sukni jí zase zjednati chtěl.« Na to pohnaný se vymlouval: »když sú tu sukni k němu přinesli, že jest ji vzal a ji sehnal, ale že jest jí sobě neosobil, ani chtěl těm zlodějom pomoci ji prodati...« A za uschování žádalna okradené úplatek. a soud uznal jeho jednání za správné. Z tohoto případu je zřejmo, že při krádeži a loupeži i v českém právu hrála důležitou roli aspoň v době pozdější okolnost, zda odňatá věc byla vzata k svému užitku, aby si ji kdo přivlastnil.163
Pobrání muselo býti protiprávním, t. j. ten, kdo pobral věci, neměl k tomuto svému jednání oprávnění plynoucí z určitého právního důvodu, zmocňujícího ke svépomoci. Tato okolnost je zdůrazňována v půhonech slovy, v nichž pohánějící praví: »protože nemaje ke mně žádné viny, tu mi pobral...« 164
A tato formulace je zvláště v půhonech moravských obvyklou,165 v nichž se také zdůrazňuje, že poškozený »neměl žádné péče« vůči pachateli 166 nebo »pobral na mém zboží bez viny.«167
Právním důvodem pro pobrání cizích věcí movitých byl svémocný zájem, zvláště svémocný zájem věcí přistižených zlodějů a svémocný zájem dobytka, který byl přistižen při škodě na vlastních pozemcích.168
Vyskýtají se pak i takové případy, kdy pohánějící pohání druhou osobu proto, že mu tato odňala věci, které pobral při krádeži jeho vlastních služebníků. Uvádí se tu tudíž toto pobrání věcí movitých jako zcela oprávněný důvod, proti němuž nemohl vlastník pobraných věcí vystoupiti zpětným odnětím svých věcí.169
Samo vyjadřování pramenů a půhonů svědčí o tom, že byla#li tu vzájemná péče, vina mezi stranami, že mohly býti věci movité zabavovány zcela právně. Souvisí to s tím, že byla u nás dovolena odpověď (opověď) mezi stranami a byla-li podle ustanovení právních vyhlášena, pak ovšem mezi stranami mohly býti odnímány věci movité, způsobovány i jiné vzájemné škody, aniž strany mohly vzájemně se poháněti z protiprávního jednání.170Šlo tu rovněž o pobrání věcí movitých z držby, avšak toto pobrání opíralo se o právem dovolený a připuštěný důvod. Jisto jest ovšem, že velmi často vystřídalo protiprávní jednání jednání právem dovolené a že odnímání věcí movitých stávalo se velmi často skutečnou krádeží nebo loupeží, trestným činem.171 I tím ovšem nabyla krádež a loupež v našem právu odlišného rázu proti právnímu řádu dnešnímu. Vznikalo tak lapkování, které záleželo právě v násilném odnímání movitých věcí pod záminkou, že jde o právní svémocné zajímání věcí movitých.172Je přirozeno také, že před soudem se projednávaly i spory o to, zda zájem věcí movitých, zvláště dobytka, stal se právně nebo protiprávně.173Je také zajímavo, že v pramenech našich vyskýtají se i případy, že ve vzájemném pobrání z obou stran je spatřováno vzájemné vyrovnání a soudem proto odmítnuta žaloba jedné z nich.174
V moravských půhonech setkáváme se také s tím, že se tu zdůrazňuje porušení landfrídu. Při půhonech z krádeže a loupeže se praví, že se tento trestný čin stal »v pravém landfrídu« a se ovšem byl porušen landfríd.175Dosvědčuje se tím, že landfríd stal se základem právního řádu a podle ustanovení landfrídních byly vynášeny i nálezy zemského soudu.176Ale také se tím potvrzuje, že krádež a loupež nabyla nové povahy tím, že stala se trestným činem, který nepřinášel pouze škodu straně pohánějící, nýbrž porušoval i řád právní, stanovený veřejnou smlouvou stavů v zemi.
V právu našem již od doby nejstarší liší se také krádež podle ceny ukradeného předmětu. O tomto rozdílu mluví již Statuta Ducis Ottonis, která rozeznávají krádež věcí větších (aliqua majora) a věcí menších.177 Příkladem věcí větších uvádějí se kůň neb koně, voli neb krávy neb skot. Za menší věci pokládají se plášť nebo věci podobné. I v dobách pozdějších zajisté tento rozdíl byl znám, ač prameny práva zemského o něm nemluví. Zmiňují se však o tomto rozdílu prameny práva městského, které z něho dovozují nejen rozdíly procesního řízení, nýbrž i rozdíly ukládání trestů.178
Později se liší krádež a loupež podle vzniklé škody, přesahuje-li deset kop grošů, podle rozdělení těchto sporů vůbec.179
K dosavadnímu líčení našemu dlužno říci ještě několik slov. Nám jde v přítomné studii jen o právo zemské, tudíž o to právo, které týkalo se trestných činů, rozsuzovaných na soudech stavů vyšších. Bylo však již zřejmo, že museli jsme se při krádeži a loupeži dosti často zmiňovati i o předpisech zvláště práva městského.
Krádež a loupež však jako trestné činy zvláštního druhu vymykají se z tohoto omezení na předpisy jen zemského práva. Neboť při pachatelích přistižených při krádeži a loupeži není třeba hleděti, o kterou příslušnost stavovskou při pachateli jde. A stejně tomu tak jest i při zlodějích a lupu čích známých. I při nich nejsou předpisy trestněprávní omezeny na určité stavy nebo stav, nýbrž týkají se stavů všech.180 A právě z těch důvodů také musíme se ve své studii zmiňovati i o předpisech zvláště práva městského.
Abychom proto doplnili některé naše úsudky a také pro srovnání, uvedeme zde ještě některé předpisy našeho městského práva pouze v největší stručnosti.
Neboť i pro městské právo české je právě vylíčený vývoj charakteristický. I městské nejstarší památky naše neznají rozdílu mezi krádeží a loupeží. Nejcharakterističtější po této stránce jsou ustanovení Manipulu, který nezná v kapitole »de furtis«181 rozdílu mezi rapina, furtum a spolium. Nikde není vytknut rozdíl mezi loupeží a krádeží a táž ustanovení platí pro oba případy protiprávního odnětí držby cizí věci. Vytýká se rovněž škoda trestnou činností vzniklá 182a mluví se rovněž jen o rozdílu, je-li pachatel přistižen či nikoli a je-li pohnán.
Tytéž předpisy jako Manipulus má ovšem i Brikcí, který tu přejímá je úplně. Nadpis jeho XXV. kapitoly pak zní »O krádeži a loupeži vůbec« a naznačuje se jím plně, že tytéž předpisy platí jak pro krádež tak i pro loupež. Vedle sebe se souřadně kladou výrazy loupež a krádež a nikde není naznačeno, v čem tkví pojmový rozdíl mezi označením různých trestných činů. Teprve Koldínova Městská práva přinášejí vytknutí pojmu krádeže a loupeže. Krádež definují městská práva Koldínova takto v článku P., I.: »Krádež jest lstné dotýkání věci cizí mohovité, kteréž působí a děje se bez povolení pána té věci, k nabytí jakéhožkoli zisku z požívání jejího.« Není třeba ani dokazovati, že zde jde o vytčení podle práva římského.183
I Koldínova Městská práva znají rozdíl mezi krádeží zjevnou a tajnou 184 po způsobu starším.
Koldínova Městská práva přinášejí i pojem loupeže. Vytýkají ho jen mimochodem, ale přece jen stanoví přesně jeho znaky. O loupeži mluví v kapitole jednající o vraždě a mordu, v článku N., XXVIII.: »Avšak ten, kterýž, nezabíjíc člověka, statek druhému pobéře, z šatův svleče, obloupí, loupežník toliko slove.« Městská práva však vytýkají také pojem nákeřníků a loupežníků silničních, tvoříce tak z loupeže na silnicích zvláštní trestný čin, v článku P., XXI.: »Všichni ti, kteříž po silnicích lidi loupí, statky přes pole pracujícím mocí odjímají, nákeřníci aneb loupežníci šlovou a šibenicí se trescí.« Ale v kapitole o krádeži vztahují se časté předpisy i na krádež i na loupež zároveň, aniž se přesné rozdíly vytýkaly.185
Je ovšem pozoruhodno, že Koldínova Městská práva přijímají pojem pychu,186pojem moci,187 výtržností 188 i násilí, způsobeném násilným vpádem do domu.189
Pro pojetí krádeže a loupeže je důležito, že ani v Obnoveném zřízení zemském nebyl pojem těchto trestných činů přesně určen. Obnovené zřízení zemské přejalo plně systém těchto předpisů z předcházejících zemských zřízení. Naprosto pomíjí abstraktně vytknouti pojem krádeže a loupeže všeobecně a obsahuje jen kapitolu »o nákeřnících a zlodějích« (Čl. T., XXXI. až XXXV. »Von denen Strassenraubern und Dieben«), ve které mluví se o stíhání lupičů a zlodějů v širším smyslu mocí veřejnou. Jeví se tu tudíž vliv městského práva českého formálně, ale materiální předpisy jeho Obnovené zřízení zemské nerecipuje. V Obnoveném zřízení moravském byly recipovány právní předpisy, platné podle Obnoveného zřízení českého a nastala tu tudíž rovněž v tomto oboru unifikace právních předpisů českých a moravských. Obnovené zřízení zemské pociťovalo ovšem nedostatek předcházejících zřízení právě v oboru trestního práva velmi citelně. Není pochyby, že rovněž zřetelem ke krádeži a loupeži, a proto v článku R., XXXI. ustanovilo takto: »Poněvadž v prvnějším Zřízení zemském všech těch přečinění a veystupkův způsob a vlastnost zejména položena není, a ti na větším díle v Právích městských se nacházejí: protož milostivě tomu chtíti ráčíme, aby takové věci z dotčených Práv městských sem jako přinešeny, a co by se nedostávalo, odonud zde doplněno bylo.« Ustanovení toto je výslovné. Protože pak v Obnoveném zřízení nesetkáváme se s vytčeným pojmem krádeže a loupeže, lze tvrditi, že tento pojem byl nutně přenesen sem z městského práva našeho. Ale lze učiniti i zpětný úsudek, že již dříve byl u nás vžit ten pojem, který vytýká městské právo Koldínovo i v právu zemském.
Rozdílnost od moderního pojímání krádeže a loupeže je patrna i v posledním trestním zákoníku pro země české, v Hrdelním řádu Josefa I.(1708). V zákoníku tomto XIX., § 28., mluví se o krádeži, jejíž pojem se vytýká takto: Der Diebstahl ist eine unzulässige und gewinnsichtige Entfremdung eines bewoglichen Guts, wieder den Willen des Eigenthummers.« Krádež může býti podle ustanovení tohoto článku spáchána v noci nebo ve dne, s použitím násilí nebo bez tohoto násilí, ozbrojeně nebo neozbroj jeně, a záleží konečně na předmětech, které jsou ukradeny a na jejich ceně. Je tudíž v pojmu zde uvedeném zahrnut nejen pojem krádeže v novém smyslu, nýbrž i loupeže. Naproti tomuto širokému pojmu krádeže zná zákoník Josefův v XIX. art., § 31., loupež na silnici: Die Strassenrauberey . . . wird begangen, wann jemand auff offener strassen mit offentlicher, oder auch nur ringem gewalt, angegriffen und seiner sachen (so wenig ais derer auch immer seyn mogen) beraubet wird. Odlišuje se tu jen jeden způsob provedení loupeže podle místa, kde byla spáchána a tvoří se z ní zvláštní trestný čin, odlišný od širokého pojmu krádeže.
  1. Slovanské právo v Čechách a na Moravě (1864), II., 256 násl.; Über Eigenthumsverletzungen nach dem altböhmischen Rechte, Wien, 1858.
  2. Vývin českého právnictví, 226 n. Velmi málo nalezneme i ve Slavíčkově Úvodu ve studium trestního hmotného práva, II. Část historická (1866).
  3. Kulturní obraz českých měst, II., 808 násl.
  4. Rieger, Zřízení krajské, I. (1889); Lippert, Socialgeschichte Bohmens, I. (1896); Kadlec, O prawie karnem u zachodnich Slawian, Encykl. Polska, IV.; Vacek, Sociální dějiny české doby starší (1905); Vacek, Soudnictví v Čechách, městské a vrchnostní až do XV. stol. Čas. pro děj. venkova, XII.; Stieber, K vývoji správy (1901); Haněl, Obecná poruka v právu slovanském, Právník, XII.; Haněl, K otázce o recepci německého práva v českém právu zemském. Pocta Randova; Solnař, Z dějin českého zemského práva trestního (1921). Jiná díla budou citována v tekstu.
  5. Pro srovnání uvádíme několik dat bibliografických z práv jiných. V právu německém: Rostlin, Der Diebstahl nach dem deutschen Rechte vor der Karolina. Kritische Oberschau, III. (1896); Schreuer, Die Behandlung der Verbrechenkonkurrenz in den Volksrechten (1896); Brunner, Deutsche Rechtsgeschichte, II. (1928), 825 n.; Knapp H., Das alte Nurnberger Kriminalrecht (1896) jedná o krádeži (str. 233 násl.) a o loupeži (str. 160) na podkladě norimberského práva; His, Das Strafrecht der Friesen im Mittelalter, 1901, str. 334 násl., ukazuje na rozdíly, které byly mezi loupeží a krádeží v trestním právu Frísů, zároveň ovšem také, jaké rozdíly byly od pojetí moderního. Velmi podrobně učinil tak týž spisovatel v novém svém díle Geschichte des deutschen Strafrechts bis zur Karolina, München, 1928, na str. 153 násl. Uvedl zde všechny delikty proti věcem. Pro právo uherské srov. Timon, Ungarische Verfassung und Rechtsgeschichte (1909), str. 456, pro dobu starší, která je zajímavá i pro země naše. Na př. nerozeznávání mezi krádeží a loupeží, některá ustanovení o stíhání a p. Ani v právu polském není tato otázka krádeže a loupeže řešena monograficky. Z toho však, co je uvedeno v díle: Kutrzeba, Dawne prawo sadowe w zarysie (1927), str. 33 a 38, je patrno, že právo polské je pojetím těchto trestných činů velmi blízkým právu českému. Zvláště rozeznávání těchto trestných činů podle toho, staly-li se na silnici a veřejně nebo staly-li se tajně, je velmi analogické a stejně tak i široké pojetí škod na majetku.
  6. C. B., II., 230—1 (1222), Regesta, II., str. 1161, č. 2644 (1236).
  7. C. B., II., 201, č. 216 (1221).
  8. Regesta, I., č. 860 (1234), č. 862 (1234).
  9. Regesta, I., č. 1304 (1252), II., 240, č. 619 (1268), 764, č. 1777 (1298).
  10. C. B., II., 71, č. 76 (1208), 276, č. 281 (1226), 349, č. 339 (1230).
  11. C. B., II., 201, č. 216 (1221), 204, č. 217.
  12. Jsou to články: (1222), čl. 3., 4., 5., 6., 7., 10., 11., 12., 13., 15., 18., 20.; ve znění 1229 k tomu přistupují další: čl. 21., 22., 26.
  13. Čl. 5. . . . sua bona amisisse ... 6. Quando aliquis pauper venit de propria re conquerendo ...
  14. Čl. 11. Si quis equum vel equos, boves vel vaccas vel aliqua majora subtraxerit... čl. 18. Si alicui subtrahuntur jumenta vel famuli, apes furantur . . .
  15. . . . nullus de illis, qui custodiunt silvam, debet spoliare aliquem in via vel in foro . .
  16. Srov. Du Cange, Glossarium mediae et infimae latinitatis VII. (1886), heslo spoliatio, str. 560, ale zvláště také prameny polské Hube, Prawo polskie w wieku trzynastym (1874), str. 250, kde se mluví o spoliatio úředníků a kde předměty, které byly úředníky neprávem odňaty, musí býti vráceny. Srov. též velmi charakteristický článek Statut Višlických ve vydání Jirečkově, Svod zákonů slovanských, str. 534, De rapinis aut pignoribus, který je charakteristický i pro naše právní poměry.
  17. Plenem nazývalo se i úřední odnímání věcí při přistižených pachatelích. C. B., II., č. 378, str. 420 . . . confiscationis sententia, que plen dicitur ... Že jde tu o odnímání věcí, svědčí také listina: Regesta, II., č. 2727, kde staví se souřadně vedle sebe spoliatio a usurpatio: propter detentionem talis hominis in crimine uel delicto siue in bonis episcopalibus siue alias occupati bona eiusdem detenti uel uicinorum ipsius spoliare uel usurpare praesumat. O tomto výrazu bylo také v naší literatuře již pojednáno. Srov. Rieger, Zřízení krajské, I. (1889), str. 53, Koss, Forschungen zur mittelalterlichen Gerichtsverfassung Bohmens und Mährens (1919), str. 50, p. 1, a Vaněček, Konfiskace a plen v nejstarším českém právu. Sborník »Naše právo a stát«, 1928, str. 62 násl.
  18. Jest tu výklad Jirečkův, Slovanské právo, II., 256, který ovšem neřešil svůj výklad tak, že se zde vlastně jedná o bližší určení širšího pojmu plenění, nýbrž, že jde zde o trestnou činnost samu, tedy, že výboj a hrdost jsou trestnými činy. Výraz výboj udržuje se v našem jazyku velmi dlouho v témže významu. Srov. A. Č., XIII., 48, č. 1289. Jakož jest jej Voldřicha vinil z vajboje, že jest mu člověka jeho nočně vybil etc...
  19. Srov. k tomu výklad Brandlův v Glossariu, Jičínského Vývin, str. 225, Jireček, Slovanské právo, II., 256.
  20. Nejlépe jest patrno z půhonu Libri cit., I., 284, č. 708 ... ze C. hř. g., že mi jest mu čeleď bil kyji a nohami tlačil pychem a hrdostí nemaje k nim ani ke mpně žádné viny, potom neměv na tom dosti, bil kyji mého notaře i obecního pychem a hrdostí . . . Srov. k tomu také eod. l. 157, č. 205, 280, č. 681, 682.
  21. R. t. t., I., 10, č. 24, 11. č. 26, 12. č. 32. č. 35, 22, č. 72, 24, č. 77, 26, č. 86, 88, 28, č. 93, 36, č. 121, 40. č. 141, 42, č. 150 a j.
  22. R. t. t., I., 12. č. 34, 13, č. 36, 19, č. 63, 25, č. 81, 28, č. 92. 32, č. 108, 109, 110, 35, č. 118 a j.
  23. R. t. t., I., 11, č. 27. 13, č. 38. 15. č. 44, 45, 16, č. 50, 26, č. 86, 26, č. 96 a j.
  24. R. t. t., I., 11, č. 26, 22, č. 72, 26, č. 88, 36, č. 121, 40, č. 141.
  25. R. t. t., I., 12, č. 35.
  26. R. t. t., I., 28, č. 93.
  27. R. t. t., I., 42, č. 150.
  28. R. t. t., I., 12, č. 34, 13, č. 36, 19, č. 63, 25, č. 81, 28, č. 92, 32, č. 108, a j.
  29. R. t. t., I., 61, č. 204 ,.. hoc ipse suscepit et utitur ...
  30. R. t. t., I., 14, č. 42, 16, č. 49, 33, č. 111, a j.
  31. R. t. t., I., 15, č. 44.
  32. R. t. t., I., 16, č. 50, 42, č. 149.
  33. R. t. t., I., 39, č. 132.
  34. R. t. t., I., 58, č. 204, eod. 1. 38, č. 127 . . . quia quando occurit sibi in via pacis cum suo posse interfecit sibi equos suos furtive ...
  35. V čl. 69. a 154. Dosavadní literatura nebyla tu jednotná. Jireček, Slovanské právo, II, 258, vyslovil velmi opatrně, že není možno smyslu tohoto výrazu se dopátrati. Brandl ve slovníku připojeném ke knize Rožmberské a pak v Glossariu vysvětloval plen ve smyslu pozdějšího polního a lesního pychu. Výklad tento podle našeho mínění je vadný, neboť kniha Rožmberská sama zná vedle plenu také lesa posečení. Kadlec, Přísežní pomocníci v právu slovanském. Sborník věd práv. a stát., XV., 272. K pojmu plenu srovnati je také C. j. B, II., 2, 49 ... ani zajmóv ani plenóv ...
  36. Kniha Rožmberská, čl. 69, 71, čl. 154 násl. Výraz přeboj vyskýtá se na př. v kronice Dalimilově (vydání Jirečkově, 1877, str. 185). Přeboj se zde klade na rozdíl noční krádeže.
  37. Čl. 175. a čl. 176., srov. čl. 133.
  38. Čl. CII
  39. Srov. zvl. o vdání, Brandl, O vdání v právě českém, Právník, IX., 829 násl. Kapras, K dějinám českého práva zástavního (1903), 6 násl.
  40. Stejně tak tomu je v latinském a českém tekstu, čl. 79.
  41. Čl. 25. O tomto rozlišování srov. Vacek, Sociální Dějiny, str. 160. C. j. B., II., 2, 327., Rozličné formy písaře Maříka.
  42. Srov. čl. 167., 211., 247.
  43. Čl. 78.
  44. Srov. § 1. ... že žaloby mají v sobě jedno tři škody mieti, a nic viece ...
  45. Čl. 86. Ondřejovy knihy, vydání Palackého, A. Č., III., 507, má nadpis »Nález o bránie, násilé a lúpež«. Nález C. j., B., II., 2, 45—46.
  46. Rieger, Zřízení krajské, I., 51.
  47. Kn. III., 21, 4.
  48. Kn. III., 24.
  49. Kn. III., 21, 3. Jiní póhonové jsú ze škod nebo mocí učiněných nebo svévolně skrze přitaženie k súdu uvedených ....
  50. Vš. III., 24, 8.
  51. II., 10.
  52. II., 10, 5. . . . učinil škodu mocí . ..
  53. ... hoc est si quis se in castra, in munitiones, in oppida, in villas, curias, piscinas hereditarias, feudi, vel oppignoratas, cui intromitteret, subditos capiendo taxaret, piscinas dirueret.
  54. Srov. k tomu A. Č., IV., 510—511 (1499). Srov. A. Č., IV., 422 (1453), kde je pokus loupeže zdůrazněn.
  55. Jsou to čl. 538. násl.
  56. Pojem tohoto trestného činu vidíme na př. ze zprávy A. Č., XIII., 245, č. 1576 (1510). R. t. t., I., 318, č. 269, 270; A. Č., V., 511 (1499).
  57. V obou případech jde o násilné rušení držby nemovitostí. V tomto případě jde o pole, v prvém o vsi, města a hrady. V latinském překladu zní tento článek: si quis ... se in fundum alterius intromitteret, aut silvas aut prata secaret et meteret, aut si se in flumina et riuos intromitteret et in his piscaretur ...
  58. Čl. 445.
  59. Srov. o tom Slavíček, Úvod, II., 252.
  60. A. Č., XXXII., 37, č. 3193, 63, č. 3225, 79. č. 3285, 120, č. 3421, 123, č. 3432, 133, č. 3474, 136, č. 3488, 384, č. 4175, 465, č. 4412, str. 589—590. A. Č., XXXIII., 148, č. 5585, 149, č. 5587, 150, č. 5589, 152, č. 5597, 335, č. 6195.
  61. Na př. A. Č., XXXII., 116, č. 3402 ... že táž Appolena svévolně pychem svým vzala jest témuož Jiříkovi Pavlínovi z domu toho, v kterémž jest týž Jiřík Pavlín tehdáž bydlel, dvě peřiny bez přítomnosti jeho.
  62. A. Č., XXXII., 470, č. 4429.
  63. A. Č., XXXIII., 376, č. 6326, 476, č. 6651.
  64. A. Č., XIX., 621 [38].
  65. Snad by bylo možno uvésti příklad A. Č., XIII., 183, č. 1505 (1509). Obsah pychu zde určen : »pobrala jest jí na královské silnici statek její svévolně ...«.
  66. Srov. úvod Čelakovského, A. Č., XIII., str. XX.
  67. R. t. t., I., 81, č. 19 ... fedt ei dampnum suo posse sine jure ... et ipse hoc dampnum ab eo suscepit et utitur, R. t. t., I., 85, č. 30 ... quia mandavit posse suo facere sibi dampnum ... R. t. t., I., 87, č. 2, 89, č. 5.
  68. Na př. R. t. t., I., 146, č. 5, 157, č. 41, 169, 174, č. 110, 175, č. 113.
  69. Svědčí o tom Všehrd, III., 21, 4, str. 148. I kvaterny půhonné z 16. století obsahují půhony o spory civilněprávní, o urážek cti, zřídka o mordy, ale o krádež a loupež nikoli. Srov. D. Z. m., č. 1.
  70. Z. zř., 1549, K. 8, M. 18, 19, P. 9. Zvl. čl. C. 32. Jestliže by kdo chtěl ze škod z jaké summy pohnati . ..
  71. Na př. čl. R. 29.
  72. Je jisto, že pojem pychu a výtržnosti byl teprve určen podrobněji na uvedeném místě Z. zř. Je tak patrno ze zpráv pramenů, které nám sdělují, že se tyto pojmy musely teprve tvořit, srov. Sněmy České, I., 634 (1545).
  73. Nálezy tu velmi jasně hovoří: Nálezy 148a: Seno pobrati prodané zase když dal, vejtržnost učinil..., 216 a (1533) ... viníc jej, že jest jemu pobral dříví, kteréž jemu Václavovi vezeno bylo na dvou vozech i s vozy i s koňmi... 219a . . . viníc jej z výtržnosti, že jim voves pobrali... 224 a ... pobrání pšenice. Z doby před zemským zřízením z r. 1549, jak se pojem výtržnosti tvořil, je tento příklad: Rkp. N. M., b. č. 98. Zlomky register půhonných soudu komorního z let 1545—1548, fol. B. 5 b (1545) ... že ... přišel jest do jeho domu Adama tu v městečku B., když jest jeho ani manželky doma nebylo, dveře do komory vylámal, zámky otvieral, truhly i almary a z nich jest jemu ... to všechno jest on pan J. pobral a jiným, jakožto rychtáři též pobrati rozkázal vejtržně mimo řád práva a zřízení zemského toho učiniti nemaje ...
  74. Článek tento zní: »Kdož by se jeden druhému v řeky, potoky, dědiny, louky, lesy svévolně bez vědomosti toho, číž jsou, uvázal, anebo gruntóv jeho užívati mu nedal a v ně se vkládal, kromě artikuluov o moci vyměřených.«
  75. V Registrech černých půhonů a obeslání k soudu komornímu (1560—1564). Rkp. N. M., b. č. 657., A. 20 a, pychem jest: vrby posekati a ke dvoru svému k potřebám svým odvésti dal...; B. la ... pychem dříví posekal a k tomu se přiznal, než to za vejmluvu měl, že jeho preč neodvezl...; B. 6a ... několiko dřev dubových pychem stal a pryč odvezl... D. 17b ... dříví posekané v lese ... pychem pobrali a pryč odvezli...; podobně E. 19 b, K. 4 b, M. 6 b, S. 7 b, S. 20 b, W. 12 b. Nálezy F. 234 b... že mu kůň vzal. Srov. R. t. t., I., 278, č. 104.
  76. Obn. zř. z., W. I. Srov. Brandl, Glossarium, výraz pych. V latinském překladu VI. zř. nazývá se pych contumelia. I zpramenů 16. století je tak patrno; na př. A. Č.,XXXIII., 335, č. 6195 ... někteří poddaní lidé jich pobrali jsú Jakubovi židu z Trnovan, poddanému téhož Viléma, peníze a tele a k tomu jej ubili a svuoj pych nad ním ukázali.
  77. Jsou to články T. 20.—U. 12. V Zemském zřízení, 1564, jsou tak nadepsány články L. 1.—L. 14. Články L. 16.—L, 33. jsou nadepsány »O vpádu do země a o honění«.
  78. Stůjž zde srovnání obou článků: 1564, L. 42 . . . Což se lidí poddaných osedlých i neosedlých a čeledi jich i jiných obecních dotýče, jestliže by který z nich kterému pánu neb rýtířskému člověku aneb měštěnínu lesy nebo louky přesekal, anebo v řekách, potocích, struhách, tůních, poltrubích ryby neb raky lovil, aneb po zápovědi (bez myslivosti) po jeho gruntech jakýchkoli, na který den a kolikrátkoli jezdil neb chodil (krom cest a stezek svobodných): takového každého kdož by postihl, muož jej vzíti a do vězení dáti (v dalším mluví se o pychu). Článek L. 43. praví: Kdož by z výš dotčených lidí poddaných i jiných obecních kterému pánu, rytířskému člověku neb měštěnínu nočně v lesích dříví sekal, neb sekané bral, neb v lukách trávy sekal, v řekách, potocích, rybnících, halteřích, struhách, poltrubích, tůních ryby neb raky lovil a kradl, a při skutku byl postižen: takového každého kdož by jej v tom postihl, bude moci vzíti a k němu se jako k zloději chovati.
  79. Srov. k tomu Processus juris municipalis Pragensis, C. j., B., IV., 5., str. 70., Qui de nocte taliter delinqunt, furti supplicio tenentur, si fuerint subditi.
  80. Je zajímavo, že městská práva Koldínova vedle pojmu krádeže uvádějí pojem pychu podle zemského práva. Srov. čl. P. I, a Q. I.
  81. Rieger, Krajské zřízení, 132—133, Z. zř., 1549, T. 20—33, 1564, L. 1—14.
  82. Toto dělení spočívalo vlastně na rozdělení moci na vis publica a vis privata, jak patrno z Obnoveného zř. z., čl. S. I. a S. XV.
  83. Čl. T. 31, 1564, L. 12.
  84. Příkladem Libr. cit., VI., str. 311, č. 1888 ... ze VI set zl. uh. etc., že pobral statek, totiž vína, koně a jiné svrchky p. Jana Puklice, ujce mého, v domu jeho i jinde v městě svém v Jičíně po jeho smrti, k kterémužto já lepší právo mám, než p. Petr dřívepsaný.
  85. Lib. cit., II., 350-1, č. 1403.
  86. D. Z. m., 1., A. 20b, 21 a ... že jsi pobrala a pokradla . . . Rkp. N. M., č. 643, F 18 b (289 b) ... že jest jemu ... na svobodné královské silnici mimo řád a právo pobrati dal ... Podobně tamtéž fol. F. 19.
  87. K tomu srov., jak se vyjadřuje landfríd, 1412: Také bylodi by kde v zemi bráno, aby braného žádný nekupoval.. . Kn. Tovač., str. 26.
  88. Na př. Lib. cit., II., 308, č. 1333 ... nemaje ke mně žádné viny ... na svobodné silnici pobral mi krámnú věc a mé zboží . . . III., 290, č. 62 ... že mi jest vzal na cestě čtyři koně s vozem a s obilím mocí v této jednotě a v mírné zemi nemaje ke mně nižádné viny. III., 585, č. 844 a j.
  89. Lib. cit., III., 222, č. 1007 ... v této jednotě a v mírné zemi na svobodné silnici pravým lúpežem koně a dvě klisně mně vzal ... III., 561, č. 711, 590, č. 878 a j.
  90. Lib. cit., III, 228, č. 1049.
  91. Lib. cit., VI., 55, č. 324 ... že mi jest spálil a pobral v Šumvaldě na Zábřeh lidem mým, nemaje ke mně žádné viny.
  92. Příkladem opětně možno uvésti: Lib. cit., II, 170, č. 691 ... že jemu a jeho lidem pobral v Lestně koně, krávy, svině, ovce i jiný vešken dobytek i nadbyt, což on tu měl i jeho lidé a k tomu jeho lidi zejmal, šacoval a mučil,... Srov. též Lib. cit., III., 116, č. 586, V., 271, č. 21, VI., 27, č. 142.
  93. Srov. na př. půhony, Lib. cit., VI, 43, č. 246 ... že mi jest pobral dobytky na úlehli i lidem mým a ty jedny zbil a druhé poděl, kam chtěl, a člověka šacoval ve XXX žencuov a seno mi na lúce spálil.
  94. Na př. Lib. cit., IV., 27, č. 168 ... že mi jest pobral noční věcí ve vsi M. 1 ve dvoře a já naň žádné péče neměl.
  95. Lib. cit., III., 562, č. 720 ... že mi jeho služebníci svině pokradli... srov. Lib. cit., IV., 278, č. 75, 284, č. 98, 302, č. 218 a j.
  96. Bylo by možno uvésti řadu příkladů, kde se tato tajnost velmi zřetelně vytýká. Na př. Lib. cit., III. 355, č. 297 ... že noční věcí na mé dědině . . . ukradli krávu a jiné věci ... Stejně tak je patrna tajnost provedení, Lib. cit., VII, 279, č. 1381.
  97. Kniha Tovač., kap. 37.
  98. Lib. cit., III., 84, č. 390 ... že v mírné zemi a v landfrídu vylovil mi ryby z mého rybníka ... Lib. cit., III., 146, č. 661; 249, č. 1179, VI., 53, č. 313; ... že mi jest rúbal svévolně v lesích mých a preč vozil... III., 12, č. 56 ... že mi letos mé lúky noční věcí i ve dne kázal spásti ...
  99. Rkp. N. M., č. b. 966. Manuál právní: půhony a nálezy moravské z let 1406—1560, fol. 172 b.
  100. Eod. 1. f., 173 a, b, 174 a, 190 a, b.
  101. Eod. 1. f., 175 a.
  102. Lib. cit., III, 218, č. 983.
  103. Lib. cit., II., 419, č. 261, 262, 429, č. 327.
  104. C. B., II.. 316, č. 320 (1228); Regesta, I., č. 402, č. 860 (1234), C. M., II., č. 248 ,.. si fur vel latro in bonis ecclesiae praememoratae fuerit deprehensus in furto manifeste, vel de aliquo oceulto aceusetur ... Statuta, čl. 15 ... si aliquis capitur in manifeste furto ...
  105. Listiny C. M., II., 537, č. 292 (1238) a ibidem 296, č. 262 (1235) připouštěly by výklad jiný. Neboť v nich se praví: Jus autem, quod datur pro capite, eis concedimus,hoc de fure statuentes, ut si deprehensus fuerit in furto in possessionibus ecclesiae occulto uel manifesto, et coram iudicio convictus fuerit, bona furis eidem remaneant ecclesiae integraliter; fur uero, secundum quod placuerit principi uel beneficiariis, puniatur uel absoluatur. V tomto případě mluví se tudíž i o postižení při krádeži tajné a naopak mluví se o usvědčování pachatele při krádeži zřejmé. Všechny ostatní listiny a zprávy těmto tekstům odporují, zvláště teksty listin C. B., II., č. 320, 321 (1228), které jinak jsou těmto listinám vzorem.
  106. V právu jihlavském z r. 1249, čl. LV. a čl. XXX., C. j., B., I., 99 a 110. Rozdíl tento je patrný i z práva Brněnského z r. 1243, ač jedná se zde o jiný trestný čin, C. j., B., I., 73 a 74.
  107. Rössler, Die Stadtrechte von Brünn, 1852, str. 138, č. 301.
  108. Brikcí z Licka, kap. XXV., art. VII., Koldín, čl. P. III.
  109. Gál, Summa legum brevis, levis et utilis (1926), III., kap. 29., str. 546.
  110. Gál, l. c., úvod, str. 49.
  111. His, Geschichte des deutschen Strafrechts biszur Karolina, 1928, str. 155. Brunner, Deutsche Rechtsgeschichte, II., 637 násl.
  112. Srov. Brunner, Deutsche Rechtsgeschichte, 2,481 n., 495 n.; Hübner, Grundzüge des deutschen Privatrechts, 357.
  113. Srov. zvl. Laband, Die vermögenrechtlichen Klagen nach den sachsischen Rechtsquellen des Mittelalters, 1869, str. 68. násl. Meyer Herbert, Entwerung und Eigentum im deutschen Fahrnisrecht, 1902, str. 8 násl. Pro právo české mluvil přímo o recepci Hanel, K otázce o recepci práva německého v českém právu zemském. Pocta Randova, str. 131 násl.
  114. C. B., II., str. 53, 103 (1213), 105 (1213), 201, č. 216 (1221), 204 (1221), 231, č. 239 (1222), 304 (1227). Regesta, II., 41, č. 106 (1256), 240, č. 619 (1268), 288, č. 743 (1271), 597, č. 1392 (1286), C. M., IV., 322 (1286), V., 114, č. 111 (1299), C. B., II., 408, f. XIII. st., 425, f. XIII. st., 357, f. XIV. st.
  115. Srov. čl. 3. a 5. O tom, co jest rozuměti nárokem, bude pojednáno později.
  116. Názor ten projevuje se v listině Regesta, II., č. 2727, str. 1191—2 (1289). Názor tu vyslovený je patrný i ze zprávy o sněmu v Litoměřicích r. 1249 (Fontes rerum boh., II., 254), kde zakázány byly: omnes injuriarum molestiae, spolia villarum et rapinae — sub obtentu gratiae regalis ac poena sententiae capitalis ...
  117. Srov. C. j.. B., II., 2, 25, nález 1355, resp. 1356, ef. M. C., čl. XXVIII.
  118. C. j., B., II., 2, 25 ... pro crimine furti, latrocinii, seu rapinae ... C. M., XI., č, 451 ... widersagen, nemen, rauben, wahen oder brennen . . . Srov. Palacký, Formelbücher, II., č. 138 ... spoliatores profugos, fures seu alios quoscunque pacis turbatores ac proscriptores... C. M., XI., č. 529, str. 448 (1388) ... raubte, neme, fienge, mordet und schaden tete...
  119. Srov. Rieger, Zřízení krajské, I. str. zvl., str. 45 násl.
  120. K tomu je srov. nálezy z r. 1402, C. j., B., II., 2, 45, 1404, C. j., B., II., 2. 49.
  121. Rieger, l. c. 59. I v artikulech pražských je vytčeno: Všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní skrze ty, na kteréžto slušie, ... buďte stavováni ...
  122. C. M., XIV., 117, č. 127 (1410), Václav dovoluje městu Jihlavě stíhati: notorios invasores, fures, maleficos et pacis turbatores ... C. M., XI., 449 (1388). V prvém landfridu moravském se také praví: Were aber, das imand neme oder raubte von seinem ha use oder reuber hilde uf seinem hause stát oder věstěn . . . Není tu vytknuta ani známost a zřejmost, ač ovšem ji nutno předpokládati.
  123. A. Č., II., 280, 294, XVIII., 485, č. 170 (1509).
  124. A. Č., IV, 421 (1453), 436 (1462), 458 (1472)
  125. Srov. A. Č., I., 250, Zápis kraje Boleslavského. A. Č., I., 257 (1440).
  126. Srov. mé Zemské míry na Moravě (1919).
  127. A. Č., V., 440 n. Z. zř. VI., čl. 538—543, 544—550, Instrukce krajských hejt., A. Č. VI., 380-384, Z. zř., 1549, R. 29, T. 35, 36, U. 8.
  128. A. Č., IV., 442 (1453) ... kteří odvrhli právo a řád a chtěli svých věcí mocí, bezprávím neb lúpežem dovoditi ...
  129. V pramenech mluví se o loupeži na silnici, i když je jisto, že nebylo tu násilí učiněné za tím účelem, aby se kdo zmocnil věci movité. Je tak patrno z případu, kde pohání se pán, aby postavil poddaného, protože . .. týž statek židuo nadepsaných na svobodné král. silnici loupežem s vozu svého pobrati mimo pořad práva dopustil a pokřiku po týchž loupežnících podle zřízení zemského neučinil... Rkp. N. M., b. č. 95, A. 7b (1527) (148b).
  130. A. Č., VIII., 6 (1470) . . . lúpil vaše chudé lidi po cestách ... A. Č., XII., 307, č. 165 (1530) ... kterak když ji loupili na cestě a silnici svobodné . . . Lib. cit., III., 567., č. 753 ... ze XXX hř. gr. dob., že mi jeho lidé zlúpili mé lidi na svobodné cestě. Lib. cit., III, 590, č. 878 a j.
  131. Na př. A. Č., II., 280, 294, IV. 421, 423, 522.
  132. A. Č., V., 444.
  133. A. Č., XII., 477, č. 1089 (1501).
  134. A. Č., V., 426 (1485) ... Item také jestliže by kto lúpili anebo brali a po nich pokřik byl . . . Item kdož by takové zloděje chtěl přechovávati, a lúpeže k sobě přijímati ... VI., 381 (1508) ... Když by se morduov nebo lúpežuov na silniciech nebo na cestách přihodilo ... (a v témže odstavci se pokračuje dále) ... a těch zhúbcí zemských nebo zlodějuov nehonil ... Podobně A. Č., V., 440 a 443. A. Č., XXII., 101 ... Pokradl-li by kdo něco komu aneb že by zlodějsky zlúpil... Srov. také A. Č., I., 252.
  135. Z. zř. VI, 1500, čl. 532.
  136. Kniha Tovač., str. 26.
  137. Na př. A. Č., XIII, 90, č. 1355.
  138. Rkp. N. M., 859, N. 3b.
  139. A. Č., V., 396 (1479) ... Také jestliže by kto v tomto našem slavném pokoji a jednotě koho jal aneb komu pobral, tehdy všickni veřejně v tomto kraji... aby vzhuoru byli a honili ... aby bez milosti ty všechny rušitele pokoje dali zvěsiti.
  140. Ondřej z Dubé, § 6., 106 ... O honění zhúbce zemského anebo zloděje . . . C. j. B., II.. 2, 45. A. Č., I., 258.
  141. Na př. A. Č., X., 348, XI., 295 (1516). V knize Tovač. v zemském míru, str. 26, se praví o těch, kteří překážejí na silnicích: »Pakli by kto na nich komu překazil, aby jemu to bylo za zlodějství položeno i k němu popraveno.
  142. C. j. B., II., 2, 45 (1402). Z. zř. VI., čl. 409... »Pakli by ktokolivěk ven z země slúžil proti králi J. M neb zemi... A ten každý k tomu aby odsúzen byl práva všeho, cti, jako psanec a za zemského škuodci a zloděje ... Z. zř., 1549, U. 17. Sněmy, Č. III., 503 (1569—70).
  143. Srov. C. M., XI., 449 (1388) a A. Č., X., 248. A také O. Zř. Z. čl. T. XXXIV., český tekst a německý tekst: aby před takovými škůdci a zloději lidé dobří na silnicích i v domích svých s sebou bezpečni býti mohli. V něm. dass der gemaine Frid und Wolstand im Land vor dergleichen bösen Leüten erhalten und ein jeder sowol auff der Landstrassen ais in seinem Hauss sicher seyn könte.
  144. A. Č.. X., 322 (1496), XI. 287-8 (1516), Z. zř. 1535, fol. C. X., VI. b. C. X., VII. a, Z. zř. 1604, fol. X. b, XI. a.
  145. Tato skutečnost je v pramenech našich vytknuta takto: Rkp. N. M., b. č. 643, G. I a (262 a) . . . viniti ho chce z toho, že jest on Ch. mimo pořad práva na tvrzi B. z truhlic oukradí bez vuole a vědomí téhož Albrechta vzal XIII zlatých uherských, tři zlaté prsteny, ...
  146. A. Č., X., 322 (1496): »... nebo lúpežem tajným se obchodili.«
  147. A. Č., XIII., 113, č. 1392 (1506). Máme příklad, kdy kněz postupuje věci zádušní třetí osobě. Patron kostela pokládá ho za zloděje podle úvahy: »A to dání jeho knězovo jemu Malovcovi mocné nenie; neb čehož jest kněz neměl, toho jest dáti nemohl; ale že jsou to věci zádušní, kostelní a božské, k kostelu Netvorskému příslušející, kteréhožto kostela on Jan s bratrem svým pán poddací jest; a ten kněz že jeho člověk poddaný a farář byl, a jsa tu v městečku jeho v Netvořících a maje vosadní obecní k tomu kostelu příslušející klenoty sobě svěřené a poručené, ty jest bez vuole a vědomí jeho Jana jakožto pána svého poddacieho, i také té vosady odpuštenie nevzav, počtu jim neučiniv, zlodějsky pobrav, pryč vezl.« Srov. Lib. cit., II., 493, č. 496.
  148. Lib. cit, III., 458, č. 129.
  149. Rkp. N. M., b. č. 859, A. 20 b, B. 1 a. Srov. Koldín, čl. N.
  150. V čl. 11. Si quis equum vel equos, boves vel vaccas vel aliqua majora . . . Srov. Jireček, Slovanské právo, II., 260.
  151. V čl. 18., 20.
  152. Srov. čl. 156., 157., 159., 175., 176., 179., 143. násl.
  153. Kniha Rožmberská, čl. 161. Řád pr. zem., 62, Ondřej z Dubé, čl. 15.
  154. Všehrd, III., 24, 8.
  155. A. Č., XIII., 84, č. 1346, 85, č. 1347 (1504).
  156. Lib. cit., II., 48, č. 239, III., 547, č. 616, 555, č. 670, 616, č. 1034, IV., 27, č. 168, 98, č. 574. Že »noční věcí« značí tajně, je zřejmo z příkladu, Lib. cit., VII., 148, č. 765. Srov. Rkp. N. M., č. 642, B. 2.
  157. Z. zř., 1549, R. 29.
  158. A. Č., II., 295.
  159. Lib. cit., VI, 321, č. 1945.
  160. Na př. Lib. cit., IV., 315, č. 305 a j.
  161. Lib. cit. III, 506, č. 353.
  162. A. Č., XII, 550, č. 1195 (1503).
  163. Příkladem možno uvésti případ z r. 1526 (Rkp. N. M., č. 103 f, 7b), kdy zdůrazňuje se přijetí kradené věci k svému užitku: ... a tu je u sebe měv, od nich jest k sobě přijal kožich kuní a nětco hotových peněz a zlatých, věda o tom, že sou je tak krádežem pobrali ...
  164. Lib. cit., II., 209, č. 926.
  165. Lib. cit., II, 105, č. 442, 308, č. 1333; III., 96, č. 458, 103, č. 491, 103, č. 493.
  166. Na př. Lib. cit., III., 210, č. 942.
  167. Lib. cit., II, 544, č. 728; III, 313, č. 202.
  168. Kapras, K dějinám českého zástavního práva (1903), 37 násl.
  169. Lib. cit., III., 397, č. 429 ... z padesáti hř. gr. dob. etc., že mi jest pobral koně mocí. kteréž jsem já byl jeho lidem pobral v lese, ježto mi muoj les kradli a k tomu mi jest mocí muoj vuoz ztlukl, šle pobral, sekyry i braň služebníkem mým, sedlo mé v této mírné zemi a jednotě.
  170. Srov. Glossarium Brandlovo, Odpověď, Odpovědník a Odpovědní list. Srov. mé Usmrcení člověka (1926), 36—37.
  171. Na př. Lib. cit., III., 598, č. 934 ... že mi pobral mé zboží na svobodné cestě a řka právě, že jsem já zboží Kašparovo pobral na Strážnici.
  172. A. Č., II., 364 (1404) ... aby žádný člověk nepřijímal ani kupoval žádných věcí válkami anebo lapkováním braných ...
  173. Rkp. N. M., b. č. 103f, 12b, 13a »viní ho z toho: kterak by on Hyne jemu dobytek jeho všecken, kterýž na dvoře svém jměl pod zpuosobem snad zájma jest pobrati dal ...«
  174. Lib. cit., IV., 202, č. 270 . . . poněvadž páně Jaroslavovi služebníci brali Janovi Budčovskému a jeho lidem a Budčovský zase jeho služebníkóm pobral, proto jedno za druhé aby minulo a lidi Budčovský aby páně Jaroslavovy propustil.
  175. Lib. cit., I., 191, č. 415, II, 105, č. 442, 308, č. 1333, III., 90, č. 422, 92, č. 435, 96, č. 458, 200, č. 883, 290, č. 62, 458, č. 133, 134, 135, 459, č. 137, 463, č. 171, 465, č. 181, 183, 470, č. 214, 474, č. 242, 500, č. 315, 509, č. 370, 472, č. 228, 506, č. 353, 518, č. 431, VI., 11, č. 68, 18, č. 87 a j.
  176. Lib. cit., II., 225, č. 242. Jakož jemu vinu dává Jan, že jemu na svobodné pobral silnici, když bude po semnu páni chtí lantfríd ohledati a podle toho súditi.
  177. Čl. 11. a 13. (1222).
  178. Na př. Regesta, II., 276, č. 711 (1270).
  179. Řád práva zemského, čl. 43. latinského tekstu: Petrus spoliavit Johannem in via pacis sine iure, et recepit vestes et promptos denarios et equos snos, qui se extendunt in valore ad X marcas argenti minus uno lotone. Srov. český tekst M. C., čl. CII. O lúpeži a o zlodějství ve zkráceném znění.
  180. Zásady zde vytčené musely býti uvedeny i ve smlouvě Svatováclavské z r. 1517 v čl. 6.
  181. Čl. 300.-318.
  182. Čl. 304.
  183. D. 47, 2, 1, 3. Paul. Srov. vytčené v Processus juris municipalis Pragensis, C. j. B., IV., 5, 75. Furtum nihil aliud est nisi contrectatio fraudulenta rei alienae, mobilis, cor; poralis, vel etiam usus ejus, possessionisve, quae fit animo lucri faciendi, invito domino. Je zajímavo, že zde také vysvětleno je furtum takto: Furtum dicitur a furvo seu nigro, quod dam et obscure fiat, et plerumque de nocte; vel a ferendo et a portando.
  184. P., I., P., III.
  185. P., V., P., X.
  186. Q. 1.
  187. Čl. N., III.
  188. N., XVIII. násl.
  189. N., XI.
Citace:
Pojem krádeže a loupeže. Rauscher, O krádeži a loupeži v českém právu zemském (1929). Bratislava: Nákladem Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, 1929, s. 15-46.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).