Pocta podaná českou fakultou právnickou panu dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904. Praha: Bursík a Kohout, 1904, 653 s. (Sborník věd právník a státních, 4 (1903-04), svazek zvláštní).
Authors:
= Pocta Antonínu Randovi k 70. narozeninám
PDF

O neodolatelném donucení dle rak. zákona trestního.


Ustanovení § 2 lit. g 1. odst. platného zák. tr. rak., »že se činění za zločin nepřičítá, když skutek se stal z neodolatelného donucení«, náleží k pastorkům trestní vědy a praxe právnické rakouské. Různost ve výkladu citovaného ustanovení, nejistota při uskutečnění normy a nespokojenost s výsledky řízení, která se objevuje, jakmile jde o řešení případu souvislého s t. zv. neodolatelným donucením, charakterisují »stav nouze«, v kterém se život právní ohledně výš citované normy nachází.
Poslední vážný pokus o řešení palčivé otázky stal se šl. Ruber-em, býv. ministrem práv, a to v pojednání pod titulem »Criminalistische Fragmente« v Časopisu Allg. österr. Gerichtszeitung r. 1902 č. 40—45. Pojednání se zabýva způsobem kladení otázek v řízení porotním, jakož i otázkou neodolatelného donucení; v obou směrech sluší je pokládati za práci směrodatnou, nejvýš poučnou a vzácnou učeností slynoucí.1 Spatřujeme v ní třebas nevyslovené, ale proto neméně důtklivé vyzvání k dalšímu spracovaní obzvláště otázky »neodolatelného donucení«, kdežto otázka první, o kladení otázek dle § 319 tr. ř., již v 10. sešitu »Právníka« z r. 1899 p. prof. Storchem byla zevrubně probrána.
Praktický případ, jenž zavdal podnět k pojednání Ruberovu, byl následující: A. zastřelil vlastní dvě děti a při dvou jiných svých dětech dopustil se vražedného pokusu. Obžalovaný byl podloudníkem a po smrti jeho manželky byly děti jedině naň odkázány. Marně se A. o to pokoušel, by děti u cizích lidí zaopatřil; strach, že by skutek milosrdenství měl v zápětí zápletky s orgány finančními — pro podloudnické živobytí A-ovo, byl příčinou, že prosbě otcově za poskytnutí přístřeší jeho dětem vyhověno nebylo. A, aniž by hledal poctivou práci, potloukal se s dětmi a nikoli pod tíží okamžitého návalu citového, nýbrž po bedlivém uvážení provedl čin jemu za vinu kladený, když si byl dříve příhodnou zbraň k vraždě opatřil. Pohnán před soud porotní, tvrdil A., že se skutku dopustil, by sebe a děti před trapnou smrtí hladem zachránil.
Po dobrém zdání lékařů soudních nebyl A. při skutku stižen psychopathologickým stavem v § 2 v odst. a—с vytknutým, avšak lékařové dosvědčili, že jednal v stavu největší zoufalosti; k otázce, zdaliž affekt tento lze pokládati za neodolatelné donucení po rozumu § 2 lit. g tr. z., lékařové odepřeli odpovědi, dovolávajíce se toho, že soud o tom nenáleží do oboru kompetence soudních znalců. K návrhu obhájce soud připustil přes ohražení státního návladního otázku dodatečnou ohledně neodolatelného donucení, ku kteréž otázce porotcové přisvědčili, načež soud obžalovaného A. z obžaloby propustil.
K zmatečné stížnosti státního návladního kassační soud zrušil provedené hlavní řízení pro nesprávné kladení otázek. Při opakovaném hlavním řízení dotyčná otázka dodatečná o neodolatelném donucení více položena nebyla, avšak porotcové dali k jediné otázce hlavní o vině odpověď zápornou, načež A. byl opětně žaloby sproštěn!
Dr. šl. Ruber prohlašuje výrok poroty, který se stal základem rozsudku osvobozujícího, za uskutečnění zásady »sic volo, sic jubeo« (G. Z. 1902 str. 394), s kteroužto ostrou kritikou se však srovnati nemůžeme.
Rozhodující moment jest zajisté ten: Jaký dosah má pojem »neodolatelného donucení«? Jestliže »nejvyšší affekt« může býti pokládán za druh »neodolatelného donucení« ve smyslu § 2 lit. g pak byla porota »in thesi« oprávněna k svému výroku, že obžalovaný jednal pod neodolatelným donucením, a nepadá na váhu, zdali stav obžalovaného právem pokládala za stav nejvyššího affektu čili nic. Nemění to dále na formálním právu poroty přisvědčiti k otázce o neodolatelném donucení, jestliže zákon správně nejvyšší affekt uznává za druh »neodolatelného donucení«. Byť pak dotyčné stanovisko zákona bylo pochybeným, oprávněnost poroty k vynesení verdiktu, jenž byl základem prvního rozsudku osvobozujícího, nemohla by proto býti vzata v pochybnost. — Případů, podobných onomu, který zavdal podnět k významnému pojednání Ruber-ovu přibývá, z vlastní zkušenosti mohli bychom se mnohých jiných dovolávati, v kterých porotcové buďto k otázce o neodolatelném donucení přisvědčili, anebo když jim otázka položena nebyla, vinu obžalovaného prostě popřeli.
Je-li kritika p. šl. dra Rubera oprávněna, pak ona sesiluje odpor proti porotnímu řízení, očividně se vzmáhající. Dá-li se však rozhodnutí porotců zněním zákona ospravedlniti, pak by judikatura toliko změnou zákona mohla býti napravena. Rozhodným jest zajisté dosah pojmu »neodolatelného donucení«, pročež budiž především k tomu hleděno, jaký výklad se dotyčnému ustanovení §u 2 lit. g v theorii dosud dostává.
Finger, »Das österreichische Strafrecht« (1894) § 32 zcela stručně vykládá: »Im § 2/g bezeichnet das Österr. Strafgesetz noch alseinen die Schuld ausschliessenden Grund den unwiderstehlichen Zwang. — Von den Fällen des Zwanges gehören zu den schuldausschliessenden nicht jene, wo der Zwang nur ist die durch die Intensität der Gefühle, die sich an Vorstellungen knüpfen, erzeugte Anziehungskraft, in einer bestimmten Richtung zu handeln, sondern jene, wo der Zwang der Ausdruck eines krankhaften Willens ist.« Nejasnost mluvy Fingerovy stěžuje výklad i kritiku jeho názoru; avšak to přece vychází z jeho slov, že uznává toliko chorobnou vůli za neodolatelné donucení, příčetnost pachatelovu vylučující. S tímto názorem však souhlasiti nemůžeme, stavu choromyslnosti se ustanovení § 2 lit. g nedotýká.
Zákonodárce, když byl v § 2 v odstavcích a, b, с uvedl případy duševní chorosti, přičítatelnost pachatelovu zrušující, měl při ustanovení § 2 lit. g zajisté člověka psychicky zdravého na mysli.
Ani výklad, jejž o neodolatelném donucení podává Janka, nemůže nás uspokojiti. Ve své učebnici »Das österreichische »Strafrecht« praví v § 47 V. toto: »Das österreichische Strafgesetz verfügt (§ 2 g) Straflosigkeit, wenn die That durch unwiderstehlichen Zwang erfolgte. Unter den unwiderstehlichen Zwang subsumirt sich jedoch nicht nur der äussere Zwang . . . sondern weiters auch der psychische (psychologische) Zwang, das innere Gezwungensein des als solches sich zur Ausführung bringenden und daher den Ausgangspunkt der Handlung oder Unterlassung bildenden Wollens.
Der psychische Zwang nun könnte, wenn er nach dem Wortlaute des Gesetzes als Schuldausschliessungsgrund zugelassen werden sollte, nur auf die Unzurechnungsfähigkeit bezogen werden. Denn hier liegt ein Wollen in der verbrecherischen Richtung unzweifelhaft vor; man müsste also diesem Wollen seine rechtliche beziehungsweise widerrechtliche Qualität, dem Wollenden (wegen mangelnder Willensfreiheit) die Delictsfähigkeit absprechen. Der psychologische Zwang kann aber als Schuldauschliessungsgrund, da er als solcher, ernst und gewissenhaft genommen, in der praktischen Anwendung alles Strafrecht nothwendig aufheben müsste und da der Gesetzgeber selbstverständlich nicht die Absicht hatte, seinem ganzen Strafcodex zu derogiren, trotz der Anordnung des Gesetzes nicht anerkannt werden.
Der Zwang kann daher einen Ausschliesungsgrund der Zurechnungsfähigkeit überhaupt nicht bilden.«
Janka tedy uznává, že ustanovení § 2 lit. g se táhne nejen k zevnějšímu, nýbrž i k vnitřnímu donucení — on však platnost této normy popírá, aneb lépe řečeno, on žádá, aby tato norma, kterou on sám z jasného znění zákona vyvozuje, za platnou uznána vůbec nebyla. Toť již vrchol zmatku, jenž svědčí částečně až o zoufalém stavu theorie, pokud se výkladu normy o »neodolatelném donucení« týká. Chápeme, když se zákon kritisuje, když se za bezúčelný, ba za právu nebezpečný prohlašuje, že se však zákonu, který neodpovídá theorii spisovatelově, prostě odpírá formální platnost, toť stanovisko, jež seriosní polemiku již předem vylučuje.
Také výklad Lammasch-üv postrádá potřebné jasnosti a určitosti. Ve spise »Grundriss des Strafrechtes« (II. vyd.) na str. 20 praví: »Der Versuch des St. G. В. in § 2, а, b, с und theilweise auch g, psychologische Kriterien der Geisteskrankheit im Anschlüsse an die zur Zeit der Codification herrschende philosophische Terminologie aufzustellen, ist durch die Entwicklung der Psychiatrie als selbstständiger Wissenschaft vollständig überholt worden.«
Doznáváme, že výkladu Lammasch-ovu dobře nerozumíme; co to znamená, praví-li, že se zákon o to pokusil, by v § 2 lit. g zčásti uvedl psychologická kriteria choroby duševní? Míní-li Lammasch, že pojem »neodolatelného donucení« táhne se jednak k chorému stavu duševnímu, jednak k jiným poměrům příčetnost vylučujícím, pak se měl o tom rozhodně vysloviti ; ve formě, ve které se o »neodolatelném donucení« prohlašuje, konstatujeme jakési kolísání, se kterým se jindy u tohoto bystrého myslitele nesetkáváme. Má snad L. v souhlasu s Jankou za to, že hledě k výsledkům vědeckého bádání ustanovení zákona pozbylo platnosti? Kdyby L. stál na tomto stanovisku, o čemž též určitě se nevyslovuje, pak by slušelo k tomu poukázati, že vědecké výzkumy mají sice působiti na změnu zákona, avšak zákon co takový své platnosti pro jakýsi nový vědecký názor nikterak pozbývati nemůže.
V 1. a 2. vydání svého spisu »Grundriss« prohlašuje L. »neodolatelné donucení« za okolnost vinu vylučující (Schuldausschliessungsgrund); ale v 1. vydání L. nezmiňuje se o zákonném ustanovení dotýkajícím se stavu nouze (str. 32 a 33), kdežto v 2. vydání jmenovaného spisu (na str. 42) výslovně se uvádí: »Das geltende Recht zieht dadurch, dass es den Notstand als »unwiderstehlichen Zwang« bezeichnet (§ 2 lit. g), demselben zum Theile engere Grenzen.« Má tedy L. — po našem náhledu mylně — za to, že »neodolatelné donucení« sluší identifikovati se »stavem nouze.«
Na stejném stanovisku, že totiž stav neodolatelného donucení sluší identifikovati se stavem »nouze« a že tedy § 2 lit. g jedná jednak o stavu nouze, jednak o spravedlivém bránění se, stojí též Dr. šl. Ruber, jenž zejména ve svém spisu »Zur Lehre vom unwiderstehlichen Zwange und der Nothwehr«, uveřejněném v 26. sv. Praž. časopisu »Juristische Vierteljahrschrift« k tomuto názoru takto dospívá: On cituje názory Hye-ho, Jennulla a Herbst a, které později budou vyloženy, popírá, že by různé »manie« se zakládaly na neodolatelném donucení, popírá dále, že by skutek fysicky donuceného člověka byl skutečným jednáním, a prohlašuje proto, že předmětem ustanovení § 2 lit g může býti toliko tak zv. stav nouze (der sogenannte Notstand). S touto institucí zabývá se jak v citovaném pojednání, tak i v článku »Criminalistische Fragmente« co nejdůkladněji, prohlašuje zásadu, že jednání v stavu nouze podniknuté jest sice bezprávním (es wird Unrecht begangen), že však toto bezpráví nemá býti potrestáno, protože stát jenom ony skutky stíhá, které pořad práva ohrožují; zde však porušení práva se děje ve prospěch zachování práva jiného a t. d.
Uznáváme cenu nauky Ruberovy, avšak i on obchází takořka důsledně otázku, zdaliž se pojem »neodolatelného donucení« obmezuje toliko na t. zv. »stav nouze«, aneb zdaliž i za jinými poměry možno, k hájení beztrestnosti skutku, dovolávati se momentu »neodolatelného donucení«. Toliko v určité a správné odpovědi k této otázce lze nalézti klíč k uspokojujícímu řešení problému, dosud dle našeho náhledu neobjasněnému.
Herbst (Handbuch des österreichischen Strafrechtes) vykládá ustanovení §u 2 lit. g, pokud jde o »neodolatelné donucení« namnoze v úplném souhlasu s Jenullem (Das österreichische Criminalrecht str. 78). Oba učenci pokládají za »neodolatelné donucení«:
a) stav nouze, ve kterém každá vyhrůžka trestová své působivosti pozbývá;
b) psychologické donucení, záležející v tom, že bylo spáchání deliktu vynuceno vyhrůžkou zla, které se jeví býti větším onoho, jež leží v trestu ustanoveném na dotyčný delikt; i zde jako v případu ad a) vytknutém nemůže vyhrůžka trestaná na pachatele působiti, an menšímu zlu sluší dáti přednost před zlem větším, jímž bylo pachateli vyhrožováno pro ten případ, kdyby se vynuceného deliktu nebyl dopustil;
c) fysické mechanické donucení, následkem kteréhož pachatel se stává pouhým fysickým nástrojem v rukou donucujícího, jenž jest pravým pachatelem;
d) manii, ve které »maniacus« sice rozumu svého nepozbývá, avšak pro duševní chorobu s to není, by náruživým svým choutkám odolal, jako na př. v případech pyromanie, kleptomanie a j.
Jak již šl. Ruberem k tomu poukázáno bylo, nezakládá se manie na jakémsi neodolatelném donucení, nýbrž na stavu duševní chorosti, o které jedná § 2 lit. c; podobně nelze fysické mechanické donucení uvésti co případ ustanovení §u 2 lit. g, neboť, jak ostatně Herbst i Jenull sami připouštějí, není zde vůbec skutku po straně donuceného, který jest pouhým fysickým nástrojem donucujícího, jehož za neprostředního pachatele považovati sluší.
Největšího významu pro theorii má výklad Hye-ův, kteréhož za tvůrce platného zákona ze 27. kv. 1852 pokládati lze. Hye, Erörterungen des österr. Strafgesetzes (str. 193 a nasl.) vykládá, 1. větu lit. g §u 2 tr. zák. rak. takto: Rozeznává jako ostatní kommentatoři mezi neodolatelným donucením zevnějším a vnitřním.
Za vnitřní donucení prohlašuje porušení mysli (Seelenstörung) aneb chorobu psychickou, při které se nedostává pachateli volnosti vůle. O tomto porušení mysli praví (str. 193 a násl.): »Hierher gehören nun vorzugsweise
a) die Monomanie ;
b) die Wuth ohne Verrücktheit (mania sine delirio);
c) Affect im eigentlichen Sinne d.i. eine so heftige Gemütsbewegung, dass dadurch alle Wirksamkeit des Willens(regelmässig wohl auch des Erkenntnis s-) Vermögens ausgeschlossen und hiernach eine vorübergehende Seelenstörung vorhanden ist (?), wohin insbesondere der krankhafte Jähzorn gehört;
d) die Gelüste der Schwangeren, Gebärenden und Wöchnerinnen ;
e) die krankhaften Begierden der Pubertäts-Entwicklung;
f) Heimweh;
g) die wuthähnlichen Begierden bei der Wasserscheu u. s. w.
Dále vykládá Hye ve smyslu shora uvedené nauky Jenullovy, že t. zv. zevnější donucení jest buďto donucením mechanickým nebo psychologickým. Mechanické donucení shledává v bezvládné činnosti fysicky přemoženého člověka, kdežto psychologické donucení spatřuje v t. zv. stavu nouze, ať již tento stav byl způsoben náhodou aneb výhrůžkou. O příkazu vrchnostenském praví Hye, že pouze po případě skutek spáchaný omlouvá a to sice tenkráte» když jest, jako na př. ve vojsku, podřízeným bezvýminečná poslušnost uložena, jinak shledává Hye v příkazu toliko okolnost trestuhodnost zmírňující.
Jak vidíme, prohlašuje Hye (str. 194) nejvyšší affekt za okolnost trestuhodnost naprosto vylučující, však připojuje k tomuto tvrzení následující poznámku: die Vergleichung mit § 46 lit. d mag bewähren, dass unser Gesetz den sogenannten Affect . . . . . nicht unter die Aufhebungssondern unter die Milderungsumstände der strafbaren Zurechnung einreihe. Doch, wenn nur de lege ferenda darum gefragt wird, soll es doch nicht Fälle geben, wo nach menschlicher Beurtheilung wirklich alle Zurechnung, alle Strafbarkeit ausschliesst? Wenn etwa ein zärtlich liebender Vater den Erzieher seines bisher unverdorbenen Sohnes auf der unnatürlichen Schändung des Knaben . . . antrifft und in der Raserei des ersten Zornausbruches (in continenti) den verruchten Verbrecher tödtet: wer möchte da überhaupt noch ein Schuldig über der unglücklichen Vater zu fällen wagen?
Kolísáni nauky o »neodolatelném donucení« jest výklady Hye-ovými co nejjasněji prokázáno. Jednak uznává »affekt v pravém smyslu« za okolnost trestuhodnost zrušující, však dodává k tomu, že podmínkou jest, aby podobný affekt spůsobil alespoň přecházející ztržení mysli. K tomuto poslednějšímu tvrzení však opět připojuje — jak jsme se toho právě dočtli — theorii, vedle které se nejen uznává beztrestnost zločinu v nejvyšším affektu spáchaného, nýbrž dokonce odsouzení skutku podobného za největší bezpráví se prohlašuje!
Vývodem posiez uvedeným docházejí různé výroky porotcův o dosahu »neodolatelného donucení« svého dostatečného ospravedlnění, neboť když konservativní státník a učenec, věhlasný učitel práva a zástupce moci zákonodárné stojí na stanovisku, že vražda uraženým otcem na zprzniteli syna vykonaná nesmí dojíti potrestání, pak sluší při nejmenším tolerovati ony rozsudky osvobozující, které dosud v podobných případech na základě odpovědí porotcův byly vyneseny. Nespokojenost neměla by se obraceti proti instituci poroty, nýbrž proti ustanovením zákona, kteráž zjezně zásadu indeterminismu uskutečňují.
Ani v praxi nedochází ustanovení § 2. lit. g, pokud se týká momentu »neodolatelného donucení«, jednotného posouzení. Tak rozhodl kassační soud rozsudkem ze dne 10. března r. 1882 (sb. Nowak. č. 434), že obžalovaný, který se byl hájil, že určitého skutku súčastnil se pod nátlakem strachu, jest vinným skutku, pro který byl obžalován, i odůvodnil toto rozhodnutí takto: »Aus der Vergleichung des § 2 lit. g und § 46 lit. с St. G. В. ergibt sich, dass das Gesetz unwiderstehliche und solche Drohungen auseinander hält, welche zwar auf den Willen einwirken, aber die Möglichkeit eines Widerstandes nicht ausschliessen. Der Ausdruck »unwiderstehlich« wird dabei allerdings nur in uneigentlicher Bedeutung gebraucht. Noch ist jenes höchste Maass von Schmerz oder Lust nicht gefunden, von dem sich sagen Hesse, dass ihm kein Mensch widerstanden hat. Dass es einen Grad der Versuchung gibt, gegen welchen selbst der Stärkste nur bei äusserster Anstrengung seinen besten Geisteskraft die Willensfreiheit wahrt, ist nicht zu bestreiten. Aber vom Einzelnen lässt sich die Widerstandskraft dieses Umfanges nicht verlangen. — Nur auf soviel Widerstandskraft darf die Strafrechtspflege Anspruch erheben, als im gewöhnlichen Leben ein Durchschnittsmensch vom Ändern voraussetzen kann und sie muss fordern, dass eintretendenfalls diese Kraft biss zum Aussersten erschöpft werde ........«
I v těchto vývodech jeví se nepopiratelná náklonnost k učení indeterministickému. Uznává se, že člověk při nejvyšším stupni bolu aneb radosti není s to, aby pokušení k činu odolal, a tedy přestává býti příčetným. Též co do míry, mnoholi snášeti má ohrožený, podává nám rozhodnutí nejvyššího soudu normy dosti určité. Žádá se na pachateli, by tolik snesl, kolik muž prostředních vlastností (ein »Durchschnittsmensch«) při největším napjetí svých sil snášeti s to jest, aniž by nátlaku naň učiněnému podlehl. Nedostávalo-li se podobného odporu, má se skutek přes donucení, které se stalo, pokládati za trestuhodný.
Na stanovisku nauce indeterminismu ještě příznivějším stojí rozhodnutí kassačního soudu ze dne 4. června 1883 č. 3467: J. S. syn občana W. S. byl pro přečin čl. II. zák. ze dne 24. května r. 1882 č. 51 ř. zák. (k zamezení rozšíření moru dobytčího) obžalován, a soudem lní inst. proto žaloby sproštěn, že jednal k příkazu otcovu a že se proto nalézal ve stavu příčetnost vylučujícím dle § 2 lit. g tr. zák., to jest pod vlivem neodolatelného donucení. Státní návladnictví podalo zmatečnou stížnost z tohoto rozsudku, dovolávajíc se jednak toho, že ustanovení §u 2 g týká se pouze zločinů, nikoli přečinů, jednak toho, že poslušnost syna k příkazu otcovu nelze pokládati za důvod beztrestnosti dle § 2 lit. g Kassační soud však zmateční stížnost zamítl a přidal se k výroku lního soudce, obviněného naprosto osvobozujícímu. V důvodech rozhodujících prohlásil, že soud právem sprostil obviněného, měl-li za prokázáno, že spáchal přečin k příkazu otcovu, a že vzhledem k útlému věku а k odvislosti od otce nemohl syn onomu příkazu odolati. Za takových poměrů nabývá ustanovení § 2 lit. g o neodolatelném donucení plné a neobmezené platnosti.
Zcela opačně však rozhodl kassační soud rozsudkem ze dne 8. března r. 1889 č. 14759 (č 1211 sb.): Nezletilá dcera k nařízení otcovu byla ve prospěch někoho křivě svědčila; soud lni inst. z obžaloby ji propustil, zjistiv, že dívka povždy se řídila míněním a příkazem otcovým, že i ohledně udání u soudu myslila se býti povinna plniti to, co jí otec byl přikázal, že nemohla miti tušení, že by se tím dopouštěla bezpráví. Kassační soud k zmateční stížnosti žalobcově odsoudil 16.letou dívku pro zločin podvodu spáchaný křivým svědectvím, dovolávaje se toho, že o neodolatelném donucení nelze mluviti, pokud nehrozí pachateli přítomné, značné nebezpečenství, jež jiným způsobem, nežli spácháním zločinu odvrátiti se nedá. Ne každá vyhrůžka, nýbrž pouze vyhrůžka skutečně nebezpečná může býti uznána za důvod zákládající neodolatelné donucení ve smyslu § 2 lit. g zák. tr.
Podobně uznal kassační soud v rozhodnutí ze dne 27 dubna r. 1889 č. 2184 (sb. Nowakova č. 1234), že obava před ztrátou jmění neomlouvá křivé svědectví, jež k odvrácení této ztráty bylo složeno; a rozhodnutím ze dne 18. ledna r. 1890 č. 10927 (sb. Nowakova č. 1290) byla vyslovena zásada, že nedostatečná volnost vůle teprve tenkráte skutek omlouvá, když byla spůsobena neodolatelným donucením psychologickým, jež však ve stavu opilství, působícího pouze na způsobilost rozpoznání, nikdy nemůže býti shledáno.
Zvláštní světlo však vrhá na judikaturu rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 25. května . 1871 (č. 1373 sbírky Glaserovy): Obžalovaný byl volní i v 2hé instanci (dle řádu z r. 1853) pro zločin těžkého poškození na těle odsouzen proto, že v návalu žárlivosti byl poranil milence své choti. Nejvyšší soud k mimořádnému dovolání uznal obžalovaného nevinným, prohlásiv, že byl žárlivostí na mysli pomaten a že tedy skutek vzhledem k ustanovení § 2 lit. c, nelze mu přičísti. Sluší uvážiti, že obžalovaný pomatení mysli se nedovolával, že znalci (dle vylíčení případu) slyšáni nebyli, a že ani soud lni, ani 2hé instance o takovém stavu duševním obžalovaného se nezmínil; jest tedy patrno, že se soudu nejvyššímu žádného faktického podkladu k dotyčnému rozhodnutí nedostávalo, a že on toliko řešení otázky, zdaliž obžalovaný jednal pod neodolatelným donucením psychickým, svým výrokem o pomatení mysli obcházel. Nemístnost takového způsobu rozhodování jest patrná, avšak ona v praxi se dosti často objevuje, svědčíc o naprosto neuspokojujícícim stavu judikatury, jenž stálým kolísáním výkladu pojmu neodolatelného donucení nastal, ano nastati musil.
Marně se tedy jak v theorii tak i v praxi ohlížíme po nepochybném zjištění onoho důležitého pojmu právního, zbývá tedy toliko pokus, zdaliž by smysl a objem pojmu »neodolatelného donucení« nedaly se prokázati pátráním po historickém vzniku normy §u 2 lit. g platného zákona trestního rakouského.
Hrdelní řád císařovny Marie Terezie z r. 1768 uvádí v čl. (Art.) 11 okolnosti, trestuhodnost zločinů zmírňující, po případě zrušující, a jednají zejména §§ 2, 3 a 4 citovaného článku 11. o nedostatcích duševní činnosti, — § 5 o opilství, — § 6 o útlém věku, — načež
§ 8 slovně ustanovuje: Es beschiehet auch durch heftige Gemütsbewegungen, dass man in einige Verwirrung gerathen kann, als durch Zorn, Schrecken, durch dronsame Befehl der Oberen (die marg. gl. ob iracundiam, vim ac metum, jussum superiorům) ; — konečně za důvod, po případě trestuhodnost zrušující ustanovuje § 9. omyl (Irrthum enthebet von aller Straffe, wenn der Irrende mit erlaubter Sache umgeht, und ihme der Irrung halber keine Schuld kann beigemessen werden).
Theresiana staví tedy zlost, strach a poslušnost rovnoprávně vedle sebe jako »vehementes animi affectus«, které po případě trestuhodnost skutku vylučují, a o všech platí ustanovení čl. 11 § 8 ad 2 vytknuté » soll man eines jeden seinen besondern Stand, Leibsund Gemütsbeschaffenheit und andere dergleichen Umstände wohl in acht nehmen, und darnach ermessen, wie weit die Straffe zu mildern oder nachzusehen sein möchte«.
Tato zde citovaná ustanovení Čl. 11. hrdelného řádu Marie Terezie přešla po našem soudě nezměněná do všeobecného zákona Josefa II. o zločinech a jejich potrestání z r. 1787. Zní totiž § 2. zmíněného zákona: »Zu einem Kriminalverbrechen gehört böser Vorsatz und freyer Wille.« Po vyložení pojmu »böser Vorsatz« v §§ 2, 3, 4 stanoví § 5: »der Abgang des freyen Willens spricht von der Anschuldigung eines Kriminalverbrechens in folgenden Fällen los — a) wenn der Thäter unsinnig, des Gebrauches der Vernunft gänzlich beraubt ist; — b) wenn bei abwechselnder Sinnenverrückung die That in der Zeit begangen wurde, da die Verrückung dauerte; — c) wenn die Uibel-That in einer Berauschung . . . oder sonst in einer Sinnenverwirrung verübt werden . . ; — d) im Kindesalter, das ist, vor Erfüllung des zwölften Jahres; — e) wenn bei der gesetzwidrigen Unternehmung ein Zwang, eine unwiderstehliche Gewalt vorhanden war; — f) wenn ein Irrthum mitunterlaufen ist . . . . . .
Porovnáváme-li zde citovaná ustanovení §u 5 trestního zákona Josefínského s ustanoveními čl. 11. Theresiany, nelze o tom pochybovati, že § 5 zákona Josefinkého byl spracován dle čl. 11. zákona Marie Terezie. Uspořádání látky, obsah jednotlivých ustanovení, ba jednotlivé výrazy úplně se shodují.
Rozdíl jest jediné v následujícím: Zákon Josefa II. vyhnul se rozvláčnému slohu a doktrinářskému způsobu v Theresianě obvyklému, libuje si v krátkých odměřených normách. O trestuhodnosti neb beztrestnosti jednotlivých případů rozhoduje dle Josefiny přesné, určité ustanovení zákona, kdežto Theresiana to ponechávala namnoze uvažování soudcovu, zdali na př. za jistými poměry ten který čin přísněji aneb mírněji trestán, aneb dokonce prominut býti měl. Takto byla ustanovení čl. 11. § 8 Theresiany nahrazena krátkým ustanovením §u 5 odst. e Josefínského zákona; zlost, strach, příkaz vyšší a veškeré jiné momenty, pro které soudce dle Theresiany po případě mohl trest prominouti, byly v Josefínském zákoně shrnuty pod pojmem »násilí a neodolatelného donucení«, i bylo soudci uloženo, aby propustil na dobro obviněného, jakmile by vůle pachatelova v té míře se jevila býti obmezenou, že by za vůli »volnou« ve smyslu §u 2 zák. považována býti nemohla.
Že však v dobách Josefa II. a za platnosti jeho zákona i nejvyšší affekt za moment volnost vůle vylučující byl považován, o tom nemůže býti pochybnosti, hledíme li k současně panující doktríně, jak nám ji Anselm Feuerbach autoritativně vyličuje. Dočítámeť se v jeho proslulém spise »Lehrbuch des gemeinen peinlichen Rechtes« a to v § 88, že se nedostává imputability (aneb jak Feuerbach to nazývá »imputativity«), když byl zjištěn: — 1. věk dětský, — 2. stav hluchoněmosti, aniž by se pachateli bylo dostalo náležitého vyučování, — 3. vysoké stáří, stal-li se pachatel již úplně dětinským, — 4. choroba duševní a úplné blbství, — 5. nezaviněné úplné opilství, — 6. spravedlivý affekt v nejvyšším stupni, — 7. spaní a hluboká ospalost, — 8. nezaviněný omyl. K tomu dodává § 89 cit. díla, že se i tenkráte imputability nedostává: a) když byl pachatel náhodou neb kompulsivním násilím jiného člověka ve stav nouze uvržen, b) když byl mechanickým způsobem ku spáchání skutku nucen (vis absoluta).
Uvažujeme-li normy zákona Josefa II. a nauku Feuerbachovu, shledáváme, že jest zde stanovisko indeterminismu co nejrozhodněji zachováno. Působivost trestu předpokládá možnost, upustiti od spáchání skutku trestem ohroženého ; kde však této možnosti pro obmezenost vůle z jakékoli příčiny nestává, tam dle theorie jak Josefínského zákona, tak i Feuerbachovy nelze mluviti o příčetnosti.
Nedostává se tedy příčetnosti dle Josefínského zákona a najmě dle výš citovaného §u 5. — jednak pro nedostatek rozumové činnosti (odstavce a, b, c, d, f), — jednak pro nedostatek volnosti vůle (odst. e). Zákon se zmiňuje o tomto nedostatku vůle způsobem zcela všeobecným, veškeré případy obmezování volnosti jsou v onom ustanovení §u 5 lit. e) zahrnuty a to pod kollektivním pojmem »donucení a neodolatelného násilí«.
I měřítka dostává se nám ku posouzení, kdy »donucení i násilí« za neodolatelná pokládati máme, a to měřítka zákonného. Ustanovujeť výš citovaný čl. 11. § 8 Theresiany slovně: »Wenn Gewalt, Noth und Forcht zur Entschuldigung vorgeschützet wird, ist zu erwegen : ob solche Zunöthigung so beschaffen gewesen, dass auch eine standhafte Person sich hieran entsetzen können ... nebstdem soll man eines jeden seinen besondern Stand, Leibesund Gemütsbeschaffenheit und andere dergleichen Umstände wohl in acht nehmen, und darnach ermessen, wie weit die Straffe zu mildern оder nachzusehen sein möchte«. To co tedy »vir constans«, eine standhafte Person, snášeti může, aniž by se poddal, to nemělo býti pokládáno za násilí neodolatelné ; beztrestnost počíná teprve tam, kde by bylo neobyčejné síly třeba, aby pachatel nátlaku naň učiněnému odolal.
Tato soustava, zákonem i theorií ke konci 18. století zachovaná, nebyla nikterak opuštěna, když se vystřídal zákon Josefa II. se zákonem ze dne 3. září 1803.
§ 5 zák. Josefa II. byl co § 2 pojat do osnovy, která se napotom stala zákonem, s tou toliko stylistickou změnou, že slovo »násilí« (Gewalt) bylo škrtnuto, načež dotyčné ustanovení § 2 lit. e) znělo takto: »Wenn die That durch unwiderstehlichen Zwang erfolgte«.2
Poslední změna dotyčného základního ustanovení § 5 zákona Josefa II. nadešla, když i zákon ze 3. září 1803 ve formě nyní platného zákona trestního ze dne 27. května 1852 na novo vydán byl.
V hrdelním řádu císařovny Marie Terezie, v zákoně Josefa II., jakož v zákoně ze dne 3. září 1803 bylo totiž ustanoveno, že spravedlivé bránění se (Nothwehr) platí toliko ohledně zločinu vraždy a zločinu zabití. Při vydání zákona ze dne 27. května 1852 bylo však ustanoveno, že spravedlivé bránění se jest všeobecnou okolností trestuhodnost vylučující. Za tím účelem bylo ustanovení §u 2 lit. g) (původně § 2 lit. e) rozšířeno v ten smysl, že došlo k následujícímu znění: »Nepřičítá se činění . . . za zločin, když skutek stal se z neodolatelného donucení nebo ve spravedlivém bránění se násilí svému.«
Dle našeho soudu stala se tato stylistická změna § 2 lit. g) (dříve lit. e) jedině z příčiny technického zevnějšího uspořádání látky zákonodárné. § 2 trestního zákona ze 27. května 1852 měl jako § 2 zákona ze 3. září 1803 jednati o všeobecných důvodech nepříčetnosti pachatelovy, a bylo proto ustanovení o nutné obraně prostě připojeno k poslednímu odstavci §u 2 jednajícímu o »neodolatelném donucení«.
Avšak následky tohoto pouze zevnějšího způsobu uspořádání látky zákonodárné staly se pro trestní právnictví rakouské závažnými, ba téměř osudnými! Vyvinulo se totiž jakés: dictum tralatitium, že jedná § 2 lit. g) v nově upravené formě jednak o stavu nouze, jednak o spravedlivém bránění se — výklad to pochybený, k němuž však, jak jsme prokázali, i učenci jako Lammasch, šl. Ruber a j. bez zralého uvažování přistoupili. Náhled, že § 2 lit. g) jedná jednak o stavu nouze, jednak o stavu nutné obrany, zamlouvá se zvláště těm, kdož na vnitřní spojitost obou zmíněných institucí právních hlavní váhu kladou, avšak proto ještě daleko není prokázáno, že také zákonodárná moc při ustanovení norem v § 2 lit. g) obsažených zmíněné stanovisko k platnosti přivésti chtěla.
Postrádáme ve směru naznačeném především určitého a jasného projevu vůle zákonodárcovy. Kdyby zákonodárce byl stál na stanovisku zde vylíčeném, pak by ustanovení § 2 lit. g) znělo: » Nepřičítá se skutek, když pachatel jednal ve stavu nouze, aneb ve spravedlivém bránění se« ; jedná-li však ustanovení v § 2 lit. g) obsažené o »neodolatelném donucení«, pak nelze nikterak tvrditi, že zákonodárce staví instituce stavu nouze a nutné obrany vedle sebe.
Jiný důvod, správnost onoho náhledu vyvracející, jest následující: Kdyby pojem »neodolatelného donucení« táhl se jedině k »stavu nouze«, pak by zajisté zákonodárce nebyl opomenul podati bližší výklad o »stavu nouze«, podobně asi, jak ho byl podal v posledním odstavci § 2 platného zákona trestního o instituci spravedlivého bránění se. Zákonodárce byl by zajisté ustanovil, za kterých okolností sluší pokládati určitý stav za »stav nouze« ; on by byl dále ustanovil, které statky lze v stavu nouze beztrestně hájiti, zdaliž se omlouvá skutek v nouzi spáchaný, když pachatel stav nouze sám byl zavinil; jak se stíhá přehmat při jednání v stavu nouze se vyskytnuvší, a t. d., a t. d.
Máme tedy za to, že ustanovení o »neodolatelném donucení« v § 2 lit. g) tr. zák. vytknuté nelze nikterak obmeziti na normu prohlašující »stav nouze« za důvod beztrestnosti, nýbrž že se ono ustanovení táhne ke všem případům nejvyššího tlaku na vůli pachatelovu, a to zejména i ku nejvyššímu affektu, ač-li arciť onen affekt zakládá se na ethických pohnutkách!
Běžná námitka, která se ozývá proti tomuto náhledu, námitka totiž, že dle znění § 46 lit. d) tr. zák. rak. affekt může býti toliko okolností trestuhodnost zmírňující, nikoli však trestuhodnost zrušující, neobstojí před kritikou. Co medie ustanovuje § 46 d)? Že jest to okolností polehčující, když pachatel jednal v prudkém hnutí mysli, ježto povstalo z obyčejného citu lidského . . . — Toto znění § 46 lit. d) nikterak nevylučuje, aby nejvyšší affekt z obyčejného t. j. ethického citu lidského povstalý nemohl býti pokládán za okolnost trestuhodnost naprosto zrušující!
Pravíme dokonce, že si rak. zákon libuje v podobném stupňování, mocí kterého jakýsi stav za určitých poměrů prohlašuje se za okolnost trestuhodnost pouze zmírňující, kdežto za jiných poměrů vede až ku úplnému prominutí trestnosti skutku spáchaného. Takto jest »mdlý« rozum — dle § 46 a) — okolností trestuhodnost pouze zmírňující, dostoupí-li však nedostatek rozumové činnosti stupně v § 2 odst. a) naznačeného, pak mine veškerá trestuhodnost pachatelova. — Spáchal-li pachatel skutek jinak za zločin pokládaný ze »strachu«, pak jest to okolností polehčující — § 46, с —; byl-li však strach spůsoben nespravedlivým útokem na pachatele aneb na jinou osobu, pak tento »strach« jeví se jako okolnost trestuhodnost po případě úplně zrušující (§ 2 lit. g) poslední odst.). — V »opilství« sluší shledati okolnost zmírňující; úplné opilství však sproštuje pachatele veškeré zodpovědnosti — § 2 lit. с) tr. zák.; atd. atd. Proč by tedy dle vylíčené soustavy nemohl býti pokládán affekt za okolnost zmírňující, však affekt v nejvyšším stupni, jenž odpor pachatele proti skutku trestuhodnému úplně vyhlazuje, za okolnost příčetnost vylučující?
Nejtužší odpor proti náhledu, že znění §u 2 lit. g) připouští beztrestnost pachatelovu za příčinou každého nezměrného nátlaku na vůli pachatelovu, tedy i za příčinou nejvyššího affektu, kladou ti, kdož stojíce na půdě deterministické, vůbec volnosti vůle neuznávají a proto v menším aneb větším vlivu vášně na vůli žádného momentu neshledávají pro který by příčetnost mohla býti vzata v pochybnost.
Zdaliž takové stanovisko jest správným, čili nic, o tom nemá zde býti rozhodováno; však nelze neuznávati, že podobná argumentace není stanoviskem podnes platného zákona trestního rakouského. Tento platný zákon jest v prokázaném přímém filiačním poměru k zákonu Josefa II. z r. 1787, ve kteréžto době došel indeterminismus plného uznání, jak o tom svědčí shora citované spisy Feuerbachovy, jež nejvyšší affekt za okolnost imputabilitu zrušující výslovně uznávají. I rakouské zákonodárství trestní z oné doby zná se k theorii, kterou naznačil Feuerbach slovy: »Das Strafgesetz ist gegeben zur Abschreckung; für den Fall, wo es unmöglich und undenkbar ist, dass es diesen Zweck erreiche, kann also auch das Strafgesetz nicht gegeben sein.« Člověka v nejvyšším affektu jednajícího zákon trestní zastrašiti nemůže, jeho »imputativita«, jak ji nazývá Feuerbach, mine v takovém stavu a on proto stává se beztrestným.
Správnost zde naznačeného stanoviska Feuerbachova může arciť býti vzata v pochybnost, avšak důkaz o tom, že by trestní zákonodárství rakouské bylo toto stanovisko ku konci 18. století zaujaté někdy opustilo aneb změnilo, tento důkaz až dosud podán nebyl a po našem soudě také podán býti nemůže. Proto trváme na následujícím přesném tvrzení:
Pojem »neodolatelného donucení« v § 2 lit. g obsažený jest kolektivním označením každého psychického nátlaku na vůli pachatele skutku trestuhodného, jímž volnost u vysoké míře se obmezuje. — Za neodolatelné donucení sluší pokládati stav nouze, přemocný příkaz, ano i nejvyšší affekt, zakládá-li se na ethických motivech. Neodolatelným jest donucení tenkráte, když pachatel při prostředních vlastnostech není s to, aby nátlaku naň učiněnému odolal.
Že tento výklad dochází v praxi vždy rostoucího uznání a uskutečnění, o tom svědčí způsobem téměř překvapujícím následující zjev. V době sepsání tohoto pojednání byly ve Vídni, v sídle nejvyšší správy justiční, během jediného týdnu vyneseny následující rozsudky osvobozující:
Dne 5. ledna 1904 stála před soudem sborovým Amalie Široká, 17tiletá dívka, dcera slepého dělníka, která doznala, že své chlebodárkyni náušnice a prsten ukradla a tyto předměty zastavila, aby obnos 6ti zlatých rodičům co příspěvek týdenní odvésti s to byla. Soud ji z obžaloby propustil a odůvodnil rozsudek osvobozující slovy: »že jednala pod neodolatelným donucením, jež volnost vyloučilo«.
Dne 9. ledna 1904 stála Hermina P. před soudem okresním, jsouc obžalována, že nepravě se vydávala za provdanou, aby od dětí svých nemanželských odvrátila hanu nemanželského porodu. Soudce ji z obžaloby pro přestupek dle § 320 lit. e propustil, odůvodniv rozsudek tím, že jednala obžalovaná pod neodolatelným donucením, jsouc vedena citem mateřským, jemuž opříti se nemohla.
Dne 13. ledna 1904 popřela porota 6 hlasy vinu doznávajícího se poštovního úředníka, jenž byl obžalován, že 350 K zpronevěřil, když byl obhájce k tomu poukázal, že obžalovaný jednal pod neodolatelným donucením, jelikož svým měsíčním platem 97 K potřeby života v hlavním městě krýti nemohl!
Máme tedy zde rozsudky tří rozličných soudů — okresního, sborového a porotního — shodující se v tom, že zvlášť prudké hnutí mysli za určitých poměrů volnost v té míře obmezuje, že tím příčetnost pachatelova jeví se býti vyloučenou. — Máme za to, že podobné zjevy, připomínající živě na jednání proslulého »dobrého soudce« (bon juge) francouzského, neměly by zůstati nepovšimnuty, neboť nelze o tom pochybovati, že podobné souzení rychle dojde napodobení, hledíc zejména k tomu, že o uvedených případech časopisy s pochvalou a s rozhodným uznáním obšírné zprávy podávati nemeškají. Neschvaluje-li justiční správa podobnou judikaturu, čemuž se nikterak nedivíme, pak musí se uchopiti prostředků způsobilých, jež spatřiti můžeme jedině v náležitém pojímání a upravování otázky trestové.
Dle našeho soudu zakládá se trest na odporu společnosti proti chování se jednotlivce, jež spůsobem sociálně pathologickým znepokojuje společnost. Tato reaguje odrazem až skoro mechanickým proti znepokojování způsobenému pachatelem určitým jednáním. Reagování se strany společnosti Jest však v stálém proudu, stoupá někdy, pak zase co do objemu klesá, jak toho právě skutečná neb i jen domnělá potřeba společenského soužití žádá. Odtud různost trestního práva dle místa i dle času!
Skutky v spravedlivém bránění se, ve stavu opravdové nouze spáchané již nevyvolávají oné společenské reakce, jsou proto již formálně za beztrestné prohlášeny; kdežto ohledně skutků v nejvyšším rozechvění mysli spáchaných dosud se nedostává přesné normy, skutky tyto za beztrestné prohlašující, ač theorie jindy (ku konci 18. a z počátku 19. století obvyklá) i beztrestnosti podobných skutků se již zastávala.
Snad ještě nenadešla doba, aby podobné skutky »a priori« byly prohlášeny za beztrestné (i uznání beztrestnosti spravedlivého bránění se a beztrestnosti skutků v nouzi spáchaných vyvinulo se ponenáhlu), ale tolik bychom mohli připustiti, aby soudci byla udělena moc, by po případě beztrestnost oněch skutků vyslovil, aneb alespoň trest co nejmírněji ustanovil.
Podobná norma nebyla by takovou novotou, jakou snad na první pohled býti se zdá: Prohlášení viny nemusí nezbytně býti spojeno s prohlášením trestu, kterýž může i soudcem samým a to dle zákona býti prominut. Svědčí o tom ustanovení §§ 414, 415 a 419 tr. zák. rak., kde soudci jest zůstaveno, by po případě ustanovil trest aneb se spokojil s domluvou nebo s pokáráním, která dle zák. rak. za trest pokládati nelze (§ 240 tr. zák.). Svědčí o tom dále praxe řízení trestního, která v případech § 265 tr. ř. nezřídka si v tom libuje, že prohlašuje se vina obžalovaného, že však trest nižádný se neustanovuje. I v podmíněném odsouzení, jež se tak rychle rozšiřuje, lze seznati výrok viny, jemuž se nepřipojuje výrok o bezvýminečném trestu. Nelze konečně přehlédnouti, že již v samém trestním řízení, třebas by nevedlo k výroku trestnímu, leží zlo pachateli způsobené, zlo, jímž se mu někdy úplně splácí to, co on byl spácháním skutku zapovězeného zavinil, zlo, jež ho zastraší, ano i napraví, kdežto ustanovení trestu a výkon jeho dosti často docílí pravého opaku.
Stačí-li výrok soudcův o vině obžalovaného namnoze k uskutečnění účele trestního, nemělo by býti bezvýminečně saháno k obmezování svobody pachatele, k jeho pokutování atd., ježto tentýž výsledek již pouhým odsouzením se uskutečniti dá!
Námitka, že by prominutí trestu, ač jestliže vina obžalovaného soudcovským výrokem jest zjištěna, náleželo pouze onomu státnímu orgánu, který rozhoduje o udělování milosti, dá se snadno vyvrátiti. Poukazujeme k tomu, že orgán ten jednak pouze v případech výminečných do správy trestní zasahovat) má; jednak sluší uvážiti, že k posuzování otázky, zdali výkon trestu jest zbytečným, jest třeba neprostředního poznání poměrů, za kterých skutek trestuhodný byl spáchán, jakož i neprostředního poznání osobnosti a povahy pachatelovy, jež v řízení mimosoudním se uskutečniti nedá.
Soustava, která by udělovala soudci moc, ve zvláštních případech ustanovovati trest minimální aneb dokonce trest úplně prominouti, nepochybně by se zvlášť osvědčila v řízení porotním.
Pátráme-li po příčinách, z kterých porota v případech shora vylíčených k výrokům vinu obžalovaných popírajícím dospívá, zjišťujeme z pravidla tyto: Porota pokládá trest zákonem ustanovený ohledně činů v nejvyšší vášni ze žárlivosti, z lásky atd. spáchaných, za přísný, ba za krutý, a nechce aby vinník onomu trestu byl podroben. Toho, aby porota k trestu, jenž obviněného Čeká, nepřihlížela, nikterak se nedá docíliti — a proto porota raději propouští, nežli by obžalovaného svým výrokem vydala trestu vině jeho nepřiměřenému. Toť skutečný stav věci, který zkušeností zjištěn jest.
Z toho však plyne, že otázka trestová musí býti především napravena, nemá-li nadále docházeti k oněm zjevům téměř pohoršlivým a autoritu správy trestní kompromitujícím, ve kterých pachatelé ke svému činu se znající výrokem poroty na dobro se propouštějí. Soudci musí býti udělena moc daleko sahající ku zmírnění, ba k úplnému prominutí trestu, aby porota, důvěřujíc ve výkon soudcovské moci ohledně ustanovení trestu, při výroku svém o otázce viny obžalovaného řídila se jedině svým přesvědčením — a svou poslušností k zákonu.
Že by se podobná změna zákona osvědčila, o tom nám podává právo anglické, jež onu zásadu již dávno uskutečňuje, nepopiratelného dokladu. Chceme to prokázati na praktickém případu, před několika lety v Londýně provedeném.
Mladý slušný člověk bavil se v kavárně hrou na kulečníku. Přistoupil pověstný rváč a znepokojoval mladíka, jenž, pokud mohl, urážky rváče klidně snesl; však rváč stával se vždy dotíravějším, až konečně mladíka ku pěstnímu souboji (tak zv. boxování) vyzval. Mladý muž, který výčitku zbabělosti snésti nechtěl anebo nemohl, přijal vyzvání a sestoupil do nádvoří u kavárny, kde za přítomnosti četných svědků boj pěstní byl zahájen. Během zápasu udeřil mladý muž rváče tak nešťastně, že tento následkem rány stal se k dalšímu boji neschopným a po krátké nemoci zemřel.
Při líčení o zabití (mislaughter) před porotou hájil se obžalovaný mladík prostým, avšak účinným vylíčením celého příběhu a svědkové svědčili vesměs v jeho prospěch, vylíčivše hrubé a vyzývavé chování pověstného rváče. Porota byla obžalovanému nakloněna a byla by ráda mu pomohla, pokud arciť při současném šetření zákona a dobrých zvyků řízení porotního se tak státi mohlo. Po skončené poradě tázal se vrchní porotce soudce ve veřejném líčení, »zdaliž by se nedalo říci, že smrt zabitého nastala náhodou«. Soudce vážným způsobem porotcům vyložil, že výrok podobný by neměli pronésti, an smrt rváčova za poměrů vylíčených nahodilou nebyla. Porotcové odebrali se k nové poradě a opět předstoupivše před soudce, tázali se ho, zdaliž by nemohli odevzdati »speciální verdikt« na jednání v nutné obraně. Soudce i k tomu názoru nepřistoupil, načež porotcové po 3. poradě vyřkli, že se obžalovaný dopustil zabití.
Na to soudce dojemným způsobem vyložil správnost zmíněného výroku, avšak připojil, vylíčiv celý příběh, že obžalovaný jednal, jak jinak ani jednati nemohl; i podotknul, »že by i on — soudce — za podobných poměrů stejně se byl zachoval.« Ku konci své řeči doložil: Úcta před zákonem vymáhá toho, aby trest byl ustanoven ; tento však má býti určen dle spravedlnosti, že tedy co soudce ustanovuje zcela nepatrný trest vězení, který jest úplně odbyt vazbou vyšetřovací. Na to byl obžalovaný za srdečného souhlasu poroty, obecenstva a zajisté i k vlastnímu velikému uspokojení ihned nadobro propuštěn.
Případ zde vylíčený mohl by snad poskytnouti důležité ponaučení o nutných reformách, jak co do hmotného práva trestního, tak i co do řízení porotního.
Co do řízení porotního, konstatujeme dojemné styky mezi soudem (zastoupeným v Anglii jediným soudcem) a mezi porotci. Porotcové nenuceně se dotazují soudce po tom, jak souditi mají a docházejí ponaučení, dle něhož bezvýminečně se řídí, plnou důvěrou k soudci lnouce. Avšak i navzájem soudce váží si názoru a právního přesvědčení porotců, vyhovuje jejich přání po mírném potrestání a třebas po beztrestnosti, pokud může, k čemuž arciť zákonem a dobrým, starým zvykem nejrozsáhlejší moc mu jest poskytnuta.
Kdyby případ zde vylíčený byl se udál v Rakousku, k jakým medie výsledkům by řízení porotní bylo zde dospělo? Buďto by porotcové přisvědčili k otázce o zabití, a pak by nezvratně byl ustanoven trest, který by pro svou přísnost zajisté neuspokojil, anebo porota by propustila vinníka ke svému skutku se přiznávajícího, a ani tento výsledek nemohl by se potkati se souhlasem.
Způsob anglický smiřuje zásadu přísného formálního práva se zásadou nezbytné humanity a vyhovuje při tom obecnému přesvědčení — on ale spolu přispívá mocně k zachování úcty před institucí, která jest rázu téměř světového.
Důvody tyto měly by dojiti uznání a ocenění v Rakousku, a urychliti reformu jak co do práva trestního, taktéž co do řízení porotního, reformu, kterou, hledíc k určitým zjevům ve správě trestní naprosto neuspokojujícím, sluší prohlásiti téměř za nezbytnou.
Prof. A. Zucker.
  1. Illustraci k učenému aparátu Ruberovu podává citát as 250 prací O donucení alfabeticky uspořádaných v č. 41. Ger. Ztgu, kteréhož citátu se i my zde dovoláváme, bychom přesně vymezeného prostoru svého pojednání překročiti nemusili.
  2. Illustraci k učenému aparátu Ruberovu podává citát as 250 prací O donucení alfabeticky uspořádaných v č. 41. Ger. Ztgu, kteréhož citátu se i my zde dovoláváme, bychom přesně vymezeného prostoru svého pojednání překročiti nemusili.
Citace:
O vývoji a předmětu řízení nesporného. Pocta podaná českou fakultou právnickou panu dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904. Praha: Bursík a Kohout, 1904, s. 363-406.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).