, (). :
Authors:
= Sborník věd právních a státních, 12 (1912)
PDF

Právní věda.


Dvě kapitoly z methodologie a filosofie práva.

1
Napsal Dr. František Weyr.
Je pravda: Na konečné, veškeré obory své vědy obepínající otázky má se každý vědecky činný odborník odvážiti teprve, když stojí na vrcholu své vědecké činnosti; jimi má jaksi korunovati své dílo. Neboť jen po dlouhé praxi, dlouhém přemýšlení a usilovné práci dosáhne patřičného rozhledu a cviku k řešení otázek, které mají činiti střechu pro budovu, jejíž stavbě věnoval své síly. Avšak neméně je pravda: Každý, kdo věnovati se chce po celý svůj život určitému oboru, musí hned zpočátku orientovati se o jeho předmětu, rozsahu a způsobu, jakým bylo by prospěšno jej pěstovati. Tedy co a jak se má pracovati. Podobně také každý prozřetelný cestovatel sestaví si již před počátkem cesty určitý cestovní plán, byť by cesta šla do končin jemu dosud úplně neznámých nebo aspoň ne zcela známých, a nedbá námitek, že nelze někomu, kdo nezná ještě podrobně svůj cíl, činiti rozvrhy a plány pro budoucí cestu. Jsou ovšem cestovatelé, kteří bezpodmínečně a bez vlastní kritiky svěřují se svým „Bädekrům“ a radám oněch lidí, kteří onu cestu již vykonali. O takových cestovatelích říkáme, že jsou nesamostatní a málo individuelní lidé. Jich máme také ve vědeckých oborech mnoho, ba oni činí ohromnou většinu. Neboť i ve vědách existují spolehlivé Bädekry a mnoho lidí, kteří se uspokojeně vrátili již ze svých cest a nabízejí novým cestovatelům své zkušenosti. Bylo by ovšem bláhové, neužíti dobrých rad těchto lidí. Jenže okolnost, že tyto rady se zhusta velice rozcházejí, ba o mnohých zásadních otázkách budoucí cesty vůbec mlčí, nutí toho, kdo se na cestu chce vydati jako uvědomělý a kritický cestovatel, zaujati hned na počátku své vlastní kritické a individuelní stanovisko, byť by mu ještě mnohé zkušenosti a vědomosti scházely.
To chtěl jsem předeslati, aby mi jako cestovateli, který sotva první stanici oné cesty má za sebou, nebylo v neskromnost vykládáno, když v následujících kapitolách budu rozbírati nejdůležitější zásady a problémy methodologie a filosofie práva. Zároveň upozorňuji, že následující vývody, pokud týkají se methodologických otázek právní vědy, tvoří doplněk toho, co jsem o tomže předmětu napsal v dřívějších svých pracích (ve spisu: „Příspěvky k theorii nucených svazků“ a článku ,,Zum Problem eines einheitlichen Rechtssystems“ v Archiv für öffentliches Recht 1908).
I.
Pokus ohraničení předmětu právní vědy.
Jsou jisté základní otázky a obory lidského vědění, které právě pro svou všeobecnost jsou veškerým vědám společným. Snad právě proto chápou se jich neradi odborníci, ponechávajíce řešení oné vědě, která jaksi in nuce spojuje veškeré vědy v sobě t. j. filosofii. Že nějaká otázka je všem vědám společná, z toho ovšem ještě nijak neplyne, že by zodpovědění její musilo být pro všecky vědy stejné. A ježto zmínění odborníci nemohou právem očekávati od svých kolegů z vědy filosofické tak ohromné polyhistorie, aby na tyto otázky pro specielní vědu, ve které se nazývají odborníky, dali tito konečnou a vyčerpávající odpověď, vzcházela by pro ně aspoň povinnost, aby odpověď svých filosofických kolegů podrobili náležité kritice, pokud se jejich specielní vědy týče.
Jedna z takových základních otázek jest tato: co jest právní věda a její předmět? Na tuto otázku ovšem dána je odpověď skoro ve všech právnických učebnicích a filosofiích práva — avšak vždy způsobem řekl bych poněkud šosáckým t. j. ve formě slovní definice. (Na př.: předmětem právní vědy jsou právní styky lidské společnosti a normy tyto styky upravující a pod.) Pro mne znamená zde tato otázka něco zcela jiného, neboť rozumím jí toto: Jaký musí být předmět, aby právník, který se s ním zabývá, mohl oprávněně o sobě říci, že to, čím se zabývá, je právní vědou? nebo: jakým způsobem musí se právník zabývati právními styky . . . atd., aby jeho činnost mohla býti právem nazývána vědeckou? Při obou otázkách leží těžisko ne tak na slovu ,,právní“ jako spíše na slovu ,,věda“.
Ptáme-li se nyní, kam zodpovědění této pro každého vědecky činného právníka tak nadmíru důležité otázky patří, nebudeme váhati: zajisté do systému filosofie práva. Avšak marně ji tam hledáme! Naše systémy filosofie práva jsou vlastně něco zcela jiného než co název jejich naznačuje. Označil bych je spíše jako „dějiny názorů o právní politice“, kterýmž tu a tam bývá přidán eklektický rozbor vlastní právní politiky autorovy. Předvádějí se nám tam názory starých a mladších mudrců, jak by měly býti právní poměry zařízeny, aby co nejvíce prospěly státu a v něm spolčeným členům lidské společnosti, a to názory někdy dost naivní, i když vycházejí od myslitelů jinak vynikajících a geniálních (Platon!). Je to skutečně spíše právní politika než filosofie. Zveme-li to filosofií, pak vlastně nelze nahlédnouti, proč se nauka, která oficielně se zve národohospodářskou politikou a obsahuje různá pravidla a maximy pro praktickou činnost národohospodářskou, nenazývá se také raději „národohospodářskou filosofií“, což by bez odporu znělo učeněji; stejným právem mohli bychom mluviti o „finanční“ a „správní filosofii“ (místo nauce).
Snad lze hledati právě v tomto výše vypsaném obligátním obsahu našich „.filosofií právních“ vysvětlení pro zajímavou jinak okolnost, že literární činnost v tomto oboru jest oproti jiným oborům tak úžasně malá. Sestavovati názory vynikajících filosofů a mudrců všech věků o nelepším (eudaimonickém) státu jest věcí velice nevděčnou, a pamatovati si je, věcí velice nesnadnou. Neboť zde bychom raději slyšeli názory geniálního státníka-praktika než filosofa-theoretika. A proto jest mi, ačkoliv jinak stavím Kanta neskonale výše než ,,největšího Němce všech časů“ Bismarcka, právě v oboru právní filosofie názor tohoto zajímavějším než onoho.
Právní filosofie měla by se, jak myslím, zabývati více theoretickými problémy. Mezi tyto patří zajisté v první řadě otázka, které jsem se svrchu dotkl: Co jest a jak má se pěstovati právní věda? К tomuto účelu jest ovšem zapotřebí zodpovědění prae- judicielní otázky: co jest věda a jaká musí býti činnost, abychom ji mohli nazvati v pravdě vědeckou? V nynější době, ve které kde kdo ohání se slovy ,,věda“, „vědecky“ atd., stala se tato slova velice populární. Každý má jakousi nejasnou představu o tomto pojmu a směle usuzuje: ,,tato věc nemá žádné vědecké ceny“, „ona kniha jest vědeckým činem“ a pod., avšak málo který by dovedl přesně odpovědět, proč právě tomu upírá a onomu přikládá epitheton „vědeckosti“. Počněme tedy ab ovo.
Slovo „věda“ pochází od slova „věděti“, „zvěděti“. Je tedy — zásadně aspoň — vše, co se dá zvěděti, způsobilým předmětem vědeckého bádání. K tomuto nad míru širokému vymezení přistupuje další, ne méně široké, negativní: Věda jest něco idealního, co nemusí míti dalšího účelu (sc. praktického), jest sobě sama účelem. Tak praví již básník:
Einem ist sie die hohe, die himmlische Göttin, dem Anderen
Eine tüchtige Kuh, die ihn mit Butter versorgt.
(Schiller, Xenien).
Keplerovy věty ještě nikomu prakticky neprospěly a jsou vědou v nejvznešenějším slova smyslu, ba lze přímo tvrditi, že vlastnost praktické neupotřebitelnosti dodává vědeckým činům — ceteris paribus — větší vědeckosti. Tak uvykli jsme ideální povaze vědecké činnosti! Kdybychom zůstali při tomto právě podaném, velice širokém vymezení — a při něm skutečně zpravidla zůstává státi ona zmíněná již nejasná představa — bylo by skutečně vše, co se dá „zvěděti“ vědou a veškerou činnost, která nám nové poznatky zprostředkuje, musili bychom důsledně zváti „vědeckou“. Že tomu však tak není, každý přizná. Kde tedy máme hledati odlišné kriterium? Najdeme je v předmětu vědecké činnosti nebo ve způsobu vědeckého badání? Na předmětu jako takovém nezáleží, jak jsme právě viděli. Musí tedy vše spočívati ve způsobu bádání. „Vědeckým“ nazývá se vulgárně každý způsob, kterým samostatně nějaký předmět se zpracuje, tedy něco nového se odkryje (Erforschung, Erfindung), nově sestaví nebo seskupí, popíše, vysvětlí atd. Kdo má však pojem vědy a vědecké činnosti ve skutečné úctě, tomu ani toto vymezení nepostačí. Neboť jest pořád ještě příliš široký. Ani když přidáme další požadavek zvláštní „důmyslnosti“, „duchaplnosti“ atd. autorovy, neuspokojí nás. Vždyť veškeré tyto předpoklady můžeme shledati v díle, kterému přes to vlastnost „vědeckosti“ upíráme a to právem. Vzpomeňme si jen na případ důmyslně a originelně sestavené učebnice! Proč zde mluvíme s jakýmsi přídechem hany o „pouze“ kompilatorské činnosti? Vždyť jest zde zajisté zapotřebí více práce, více důmyslu, a činnost skytá většího prospěchu, než když na př. poštěstí se nějakému přirodozpytci náhodou nalézti nějakou abnormální zrůdu, kterou vědecky popíše, čímž zajisté něco nového odkryl. Zde jest to tedy přece určitá vlastnost předmětu, která určuje — ovšem jen podružně — vědeckou cenu. Platí totiž věta: Za stejných okolností má abstraktní, všeobecný poznatek větší cenu, než konkrétní, zvláštní. Čím konkrétnější, individuelnější jest, tím méně má vědecké ceny. .
Musíme tedy hledati kriterium vědeckosti — nechajíce se při tom vésti onou nejasnou představou, kterou každý o něm má — v určitém subjektivním vztahu vědeckého badání k osobě badatelově, která určuje způsob jeho činnosti. Tento subjektivní vztah musí — a tím opíráme se o Weiningera — záležeti v tom, že činnost ona má určitou cenu kulturní v první řadě pro badatele, pak však zcela všeobecně pro lidské pokolení vůbec. Podstatu vší kultury pak nachází Weininger všeobecně ve smyslu pro problémy.2
Abych právě řečené objasnil, uvádím příklad: proč nutí nás ona zmíněná nejasná představa o podstatě vědeckosti pokládati mathematické stanovení vzdálenosti dvou planet za vědečtější čin než stanovení vzdálenosti dvou vesnic od sebe? Naivním a přímo nejapným bylo by zajisté, hledati snad důvod ten v okolnosti, že stanovení vzdálenosti dvou hvězd je obtížnější. Na vědecké ceně nebo bezcennosti nějaké činnosti nemůže, jak jsme již podotkli, nic měniti obtížnost práce a důmysl pracovníka. Neboť jinak musili bychom na př. všelikým zvlášť piplavým a třeba i důmyslně sestaveným pracím přiřknouti korunu vědeckosti, což, jak známo, nečiníme. Spíše platí pravý opak: Velké vědecké a umělecké myšlenky vznikají zpravidla v jejich tvůrcích samovolně a lehce, a pravdu má Vauvenargues, když dí: Les grandes pensées viennent du coeur. To, co nás tedy nutká, dáti vědeckou přednost astronomovi před geodaetem, jest nepochybně větší jeho blízkost k všeobecným problémům: K problému vesmíru a jeho tajům.
Co kdo a jak toto ,,co“ v sobě cítí jako problém, jest otázkou subjektivní, otázkou jeho individuality. Nelze zde tedy vysloviti nějaké všeobecné, objektivní pravidlo. 3 Co plyne nyní z právě podaného rozboru pro toho, kdo má ambici, býti vědecky činným? Weininger v citovaném spisu na to přímo neodpovídá. Přidávám tedy ze svého: Kdo chce býti v určitém směru vědecky činným — mluvím zde ovšem o takové vědecké činnosti, která se obrací na venek t. j. která předstupuje se svými výzkumy před veřejnost publikacemi — ptejž se v každém konkrétním případu: zajímal bych se o tuto věc nebo otázku, pracoval bych o jejím rozluštění i kdybych věděl, že výsledky svého badání nemohu nikomu sdělit, tedy hlavně kdybych je nemohl publikovati?
Myslím, že z odpovědi na právě uvedenou otázku lze čerpati dost spolehlivé kriterium vědeckosti v pravém smyslu. Kdo tudíž na otázku tu může upřímně odpověděti „ano“, pracuje skutečně „du coeur“; jemu jest otázka problémem (čímž ovšem ještě není řečeno, že bude všemi čtenáři pokládána za problém). Má aspoň upřímnou vědeckou ambici, které si musíme vždy vážiti, i když snad nedostatek intelligence a vědomostí zabrání v konkrétním případě vznik objektivně cenného díla. S kulturního stanoviska jest však „du coeur“, avšak bez dostatečné intelligence a znalosti psané dílo vždy cennější než sebe učenější, avšak po řemeslnicku pracované. Kdo ostatně jest jen poněkud sečtělejší, pocítí hned na prvních stránkách jakéhokoliv odborného díla, je-li psáno du coeur nebo po řemeslnicku.
Dosud mluvili jsme povšechně o vědecké činnosti. Co jsme o ní řekli, platí tedy, je-li naše stanovisko správné, též o vědecké činnosti právnické zvlášť. Ze specielní, typické její podstaty plynou však některé zvláštní restrinkce, které tudíž nyní jest nám rozebrati. Věda právní jest t. zv. vědou praktickou. Praktickou nazýváme onu vědu, jejíž účelem jest skytati praktické t. j. nějakým způsobem ve vnějším světě upotřebitelné výsledky. Oproti těmto vědám stojí vědy theoretické (Ryze theoretickou jest snad jediná astronomie.). Velkou většinu tvoří však vědy theoreticko-praktické (na př. mathematika, jejíž výsledky dají se zčásti upotřebiti — v mechanice, zeměměřictví atd. — částečně však mají toliko theoretickou cenu — jako některé partie vyšší mathematiky (a hlavně geometrie).
Béřeme zde pojem právní vědy v užším smyslu, tedy s vyloučením pomocných věd na př. i právní historie. Z právě řečeného plyne pro nás: Právnická činnost může míti buď cenu vědeckou nebo praktickou, anebo má cenu vědeckou a zároveň praktickou. Konečně jest ovšem možný i případ, že nemá ani tu ani onu cenu. Ryze praktickou cenu má na př. činnost praktických právníků (úředníků, advokátů atd.). Nikdo nebude přikládati činnosti právnického úředníka, který vyřizuje akt, vědeckou cenu (aspoň zpravidla ne, i když mohou býti i zde výjímky).
Ptám se nyní: Kolika právnickým spisům a článkům, které vystupují se zjevnou pretensí vědeckou, musili bychom upříti vlastnost vědeckosti, kdybychom měli na snadě upřímné odpovědi na otázku svrchu uvedenou? Snad ani 10 procent by z nich nezbylo. Souvisí to s jistou neupřímností, kterou vykazuje naše právnická produkce — nemíním zde snad jen produkci českou nýbrž také a snad hlavně ohromnou nadprodukci německou —, k níž chci tedy v následujícím poukázati.
Máme totiž ve spisovatelské mluvě jisté terminy, které jaksi mlčky předpokládají a praesumují, že činnost spisovatele, který jich užívá nebo o jehož spisovatelské činnosti se užívají, jest vědeckou. V češtině máme zde především termín „bádání“, ,,zkoumání“, „badatel“, „učenec“ atd. V němčině těší se pak zvláštní oblibě terminy „Forschen“, „Erforschen“, „Forscher“, „Durchforschung“ a pod. Jsou to terminy, které již samy o sobě naznačují, že ona činnost děje se „du coeur“, že se jí řeší něco, co pro řešitele jest problémem (záhadou). Když někdo sebe důvtipněji a intensivně oddává se řešení hádanek nebo rébusů, nebudeme ho titulovati „badatelem“ nebo „Forscher“. Tím právě naznačujeme, že nepokládáme za možné, že by mu mohl býti předmět, kterým se zabývá, skutečným a vážným problémem. 4 Neupřímnost soudobé právnické literatury spočívá nyní v tom, že spojuje často bud úmyslně nebo bona fide pojmy ,,badání“ a „forschen“ s literární činností právnickou a vzbuzuje tak domněnku či praesumci, že se jedná o vědeckou činnost. Chci uvésti konkrétní příklad, který mám právě po ruce: Ve svém nedávno vyšlém spise „Die Verwaltungsrechtswissenschaft“ oblíbil, si Spiegel tyto terminy velice. Na str. 31 mluví o „wissenschaftliche Durchforschung und Bearbeitung des Verwaltungsrechts“, na str. 32 о „Detailforschung auf verwaltungsrechtlichem Gebiete“, na str. 42 praví „Sobald aber Forscher verschiedener Disziplinen auf einem Rechtsgebiete Zusammentreffen . . .“, na str. 43 „Die Aufgabe des Verwaltungsrechts zu einer selbständigen Darstellung der einschlägigen Probleme...“, na str. 76 mluví о deskriptivní methodě v právu organisačním, „die überall dort am Platze ist, wo Tatsachenkomplexe erforscht werden sollen“. (Jako příklad takového komplexu uvádí počet ministerstev v Rakousku jaký jest a jaký by dle práva měl být.)
Takovou mluvou vzniká, jak jsem již podotknul, praesumce vědeckosti pro toho, kdo na př. deskriptivní methodou „badá“ o počtu ministerstev. Abychom zcela jasně poznali, že v ní skutečně spočívá zmíněná již neupřímnost, představme si toto: Co jest tím na př. vlastně míněno: „Detailforschung auf verwaltungsrechtlichem Gebiet“? To znamená vědeckou práci v jednotlivých oborech správního práva. Mohu tedy směle říci: Die Erforschung der Wiener Dienstbotenordnung“, „Die Durchforschung der Prager Feuerlöschordnung“ atd. Nikomu však při tom neujde a každý zajisté instinktivně pocítí, že máme zde co činiti s jakousi inkongruencí mezi předmětem a praesumovaným způsobem činnosti. Proč? Protože každý z předu cítí, že je těžko nacházeti v čeledním řádu pro Vídeň problémy a že je tudíž těžko zabývati se s ním „du coeur“. Přec však musíme aspoň možnost toho připustiti. Vidí-li tedy skutečně někdo problémy v ustánoveních tohoto řádu a pokládá-li se tudíž upřímně za „badatele“ („Forschra“), jest to soukromá věc jeho individuality a nelze proti tomu nic namítati. Nesmí se ale pozastavovati nad tím, když se mu leckdo podiví, tak jako se Goethův Faust diví svému žáku Wagnerovi: „Wie nur dem Kopf nicht alle Hoffnung schwindet,
Der immerfort am schalen Zeuge klebt,
Mit gier’ger Hand nach Schätzen gräbt,
Und froh ist, wenn er Regenwürmer findet.“
Kdyby zmíněné příliš vznešené titulování různých činností, kterým pro relativní malichernost předmětu aspoň zpravidla nelze přiřknouti vlastnost vědeckosti, nemělo žádných dalších následků, mohli bychom to zcela klidně snésti. Co záleží na tom, když někdo pokládá svou činnost za vědeckou, která má vlastně pouze praktickou cenu? Na slovu nesejde. Ale ono následky má a to dalekosáhlé. Souvisí to s tím, že ona činnost ani praktickou cenu nemusí míti. Představme si totiž, že takový badatel prozkoumává služební řád, který již před ioo lety pozbyl platnosti! Že v takových případech jeho činnost nemá praktické ceny, toho jest si dobře vědom, — těší se však nadějí, že bude míti aspoň ,,theoretickou“, vědeckou cenu. Viděli jsme však, jak obtížné jest, přistoupiti právě k takovému předmětu vědecky. A skutečně také snad nanejvýše jeden ze sta těchto badatelů nepřistupuje ku svému předmětu s onou vskutku vznešenou subjektivní vlastností, kterou jsem svrchu označil jako bezpečné kriterium vědeckosti. Zbývajících 99 byli by totiž nuceni na naší kardinální otázku (str. 149.) — předpokládajíc ovšem, že jsou upřímní — odpověděti rozhodným ,,ne!“.
Zmíněná, všeobecně užívaná fraseologie jest tedy jedním z důvodů, proč tak mnozí bona fide míní, že pracují vědecky. Nějaký zcela libovolný předmět, dostatečná intelligence a trochu daru konstrukčního — to, myslí, stačí, aby vzniklo vědecké dílo! Tato neujasněnost o pravém kriteriu vědeckosti zavinila také, jak se domnívám, ohromnou nadprodukci odborné literatury, kterou právní věda přímo trpí. Neboť kdyby každý, kdo hodlá sepsati vědecký spis nebo článek, byl si jasně vědom tohoto kriteria, mnohý by pak asi upustil od svého úmyslu — zajisté pak aspoň ten, kdo má skutečně vědecké ambice a komu nestačí psáti pouze prakticky upotřebitelné věci. Ten, kdo ve svém životě napíše deset knih, o kterých sám nejasně se domnívá, že jsou vědeckými v pravém slova smyslu, napsal by pak ovšem snad toliko jednu, ale ta byla by pak tím cennější. (Neboť praví vědečtí spisovatelé bývají zpravidla „oligografy“, jak sám sebe hrdě tituloval Schopenhauer.) Vědecká produkce nabyla by tím onoho důstojného, individuelního rázu a ztratila by přídech řemeslnickosti, kterou toho času valná část její nepopiratelně vykazuje. Nepsalo by se pro knihovny a bibliografie, nýbrž pro čtenáře.
Jiný důvod, že mohla vzniknouti tak veliká nadprodukce odborné literatury právnické — každý upřímný pěstitel právních věd musí doznati, že se nečte ani pětina toho, co se publikuje —, spočívá v tom, že nestává žádného regulačního vlivu na produkci oné třídy, která se velice význačně nazývá „republikou učenců“ (Gelehrtenrepublik). Nadprodukcí nazýváme v národohospodářském smyslu nepoměr mezi nabídkou a poptávkou. Nepoměr ten v národním hospodářství netrvá zpravidla dlouho, jelikož nabídka a poptávka regulují se automaticky. Bylo-li více vyrobeno než zapotřebí, klesá poptávka a tím opět nabídka. Vědecká produkce však postrádá této regulace, ježto pro ni není poptávka čtenářů jediným regulativem: máť ohromné a neomezené exportní území v knihovnách, které vždy ochotně výrobky její přijímají, není-li mezi čtenářstvem dost konsumentů. Takováto nadprodukce pracuje pak pro „vědu jako takovou“ nebo spíše pro fantom vědy, jelikož pravou vědou může být jen ta, která svou prací působí kulturně, k čemuž ovšem v první řadě jest zapotřebí, aby výtvory její se četly. A i zde mohu citovati trpká, v jádře svém však pravdivá slova Weiningerova (1. c. str. 160):
Weil in der Reihe der Paraffine noch einige Homologe nicht zur Darstellung gebracht worden sind, gilt es, auch diese zu gewinnen, nicht als ob davon eine wirkliche Förderung des Denkens erwartet würde, sondern „für die Wissenschaft“. Weil das Verhältnis der ebenmerklichen zu den übermerklichen Empfindungsunterschieden mit Bezug auf die Schallstärke noch nicht untersucht ist, muß es ehestens geschehen. Wozu? Für die Wissenschaft. Die Arbeit selbst liest kein Mensch, sie kommt in die Bibliotheken und Bibliographien, und man hat nur die Beruhigung, daß „es gemacht ist“. Machen: das ist das Wort für den heutigen Fabriksbetrieb des Erkennens, . . .
Jsme si dobře vědomi, že jsme svým výměrem velice omezili to, co vulgárně nazývá se vědeckou prací právnickou. Je-li podané vymezení pojmu a rozhodujícího kriteria vědeckosti objektivně případné, nechceme tvrditi, neboť zde více než jinde rozhoduje subjektivní pocit toho kterého posuzovatele. Avšak to troufáme si aspoň tvrditi, že ostré vyhranění onoho nadmíru důležitého základního pojmu má — byť by se i nepokládalo za případné — objektivně větší ceny, než nevyjasněné a mlhavé představy vědeckého pracovníka o své práci.
Vyloučili jsme tudíž z všeobecného pojmu literární činnosti právnické onu, kterou pokládáme za vědeckou: Ježto jest však právní věda vědou praktickou, zůstává jistě veliké pole pro skutečně cennou literární činnost. Tato ovšem musí býti praktickou. 5
Nemá-li tudíž někdo přímou ambici vědeckou, může, zodpoví-li naší kardinální otázku záporně, směle započíti se svou prací, musí si však ještě zodpověděti další otázku: Má-li to, co chci publikovati, nějakou cenu praktickou? Zodpoví-li však i tuto otázku záporně a neustane-li přes to ve své práci, pak povstane dílo vskutku úplně bezcenné. Zde leží velký obor pseudovědeckých publikací, proti kterým se naše stať v první řadě obrací. Kdy však bude míti právnická činnost literární praktickou cenu? Na tuto otázku není těžká odpověd: bude ji míti skoro vždy, když spisovatel obírá se právem dosud platným. 6
Tím dospěli jsme však k základnímu rozdílu mezi právním dějepisem a právní dogmatikou. O tomto předmětu budtež mi dovoleny následující poznámky:
Vědu historickou lze posuzovati jednak jako samostatný obor vědeckého poznání, jednak jako pomocnou disciplinu jiných věd. To platí také o právní historii. Tato jest bud částí všeobecné vědy historické — tedy dějepisu a dějezpytu vůbec — nebo pomocnou vědou právnických věd. Nás přirozeně zajímá zde tato druhá její funkce. Historické discipliny skytají lidskému duchu zvlášť velký počet problémů. Jest to již pouhá časová vzdálenost určitých poměrů a událostí, která sama o sobě působí jako problém. To, co se stalo před 1000 a více lety, zajímá problematicky naladěného ducha již pro tuto vzdálenost více než kdyby se to bylo stalo včera nebo dnes (opačně se povede ovšem duchu podstatně praktickému). Idea vývoje, jeho skutečná či zdánlivá zákonnitost — toť kardinální problém historiků. Ježto i tvorba práva nachází se v ustavičném toku, ve kterém předcházející podmiňuje následující, může míti literární činnost historicko-právní také vynikající cenu praktickou: jí poznáváme platné právo lépe a to tím, že odkrývá nám historie kořeny, z nichž vzniklo. Ovšem že se i zde potkáváme se zcela nepoměrným přeháněním: Tvrdí-li se totiž na př., že nelze naprosto náležitě porozuměti vlastní podstatě rakouského práva zástavního bez znalosti historických pramenů, z nichž vzniklo, tedy zástavního práva římského a germánského, musím takové tvrzení označiti za velice přehnané. Neboť pojem a podstata práva zástavního nejsou naprosto nic tak záhadného, aby k jejich porozumění bylo zapotřebí rozsáhlých historických studií. Skutečnost učí nás naopak, že mnozí lidé rozumějí jim velice dobře a podrobně, aniž by měli potuchy o historických kořenech, ideách a zákonech vývoje a pod. 7 Avšak nám zde běží o vědeckou cenu historickoprávní vědy jako pomocné discipliny právní vědy vůbec.
V této své funkci má dva podstatné úkoly. Jednoho jsme se již dotkli: záleží v napomáhání k pravému poznání platného práva odkrýváním historických kořenů, z nichž toto vzniklo. Z nich poznáváme zákony vývojové, dle kterých právo — sociální zjev v ustavičném toku se nacházející — se tvoří. Praktickou cenu tohoto úkolu historickoprávní vědy neklademe, jak již podotknuto, tak vysoko jako všeobecně se tvrdí. Druhý úkol této vědy právní záleží však v poskytování direktiv pro tvorbu nového práva — opět na základě oněch odkrytých vývojových tendencí. Tento druhý úkol má ovšem dle našeho mínění mnohem větší praktické důležitosti než první.
Co plyne nyní pro náš specielní předmět co do ceny oné druhé funkce historické vědy právní? Vznik a tvorba nového práva podléhá naprosto všeobecnému zákonu o příčině: nemá zde tedy místa liberum arbritrium indifferentiae. Právě v této okolnosti spočívá celá vědecká cena historické vědy právní. Avšak nové právo tvořiti se může bud jaksi samovolně — t. j. tvůrci jeho neuvědomí si motivy jeho vzniku — nebo vědomě t. j. tvůrci jednají dle dobře uvážených motivů. Přehlédneme-li vývoj práva od nejstarších dob k nejmladším, neujde nám zajisté úkaz, který lze karakterisovati takto: Vývoj a vznik právních institutů děl se zprvu zcela samovolně a pokračuje pozvolna k formám vždy více uvědomělé tvorby. (Jako typus neuvědomělého tvoření práva lze uvésti právo obyčejové. Toto vzniká zcela samovolně a odpovídá to tudíž zcela naší právě vytknuté větě, když shledáváme, že v novějších dobách právo obyčejové vždy více ustupuje právu vědomě tvořenému: iuri scripto.)
Tak jako zdá se nám člověk, který si uvědomuje své motivy před činem, "svobodnějším“ než ten, kdo si jich neuvědomuje, zdá se nám zákonodárce tvořící nové právo dle jasně uvážených motivů „svobodnějším“ než národ, který tvoří neuvědoměle své právo. Mezi zcela neuvědomělou tvorbou práva (právo obyčejové) a účelnou tvorbou moderního zákonodárce leží ovšem mnoho odstínů. Vezmeme-li však v úvahu tyto dva nejkrajnější typy, můžeme říci toto: Uvědoměním si motivů našeho činění emancipujeme se do jistého stupně od zákona vývojového, nebo jinými slovy: stoupající intelligencí a kulturou žije lidstvo uvědoměleji t. j. svobodněji od zákonů přírodních a vývojových. (To platí ovšem všeobecně a nikoliv toliko co do právního vývoje.) Co do vývoje a vzniku nových institutů právních plyne však z toho, že onou zmíněnou tendencí od nesvobodné k svobodné, uvědomělé tvorbě práva stávají se nově vznikající právní instituty vývojově vždy neodvislejšími od svých historických předchůdců.
Ježto jest tento poznatek právě pro účely tohoto článku velice důležitý, chci jej vysvětliti příkladem: Moderní zákonodárce XX. stol. stojí před úkolem nové úpravy nějakého právního institutu. Dejme tomu, že má na snadě dva způsoby úpravy: A a B. Řekne-li si snad: způsob A odpovídá sice bez odporu více skutečným potřebám moderním než způsob B; vynikající autority vědecké dokázaly však na základě pronikavých studií historickoprávních nad slunce jasně, že vývoj tohoto institutu spěje důsledně k úpravě dle způsobu B, zvolme tedy tento způsob? Žádný moudrý zákonodárce nebude zajisté takto argumentovati. Uvědomí si naopak jasně své motivy a ani za mák nebude se pak starati o to, zda úprava odpovídá historickému vývoji čili nic.
Je-li to, co jsme až dosud řekli, správné, jest správný i tento důsledek: Čím uvědoměleji si národové tvořiti budou své právo, tím menší praktické ceny budou míti historickoprávní výzkumy. Ne- mají-li aspoň ceny vědecké (viz předcházející vývody), pak nebudou míti důležitost skoro žádnou. Napíše-li tedy na př. právní historik objemný spis o nějakém specielním institutu právním, který platil v určité zemi v zašlých stoletích, jest na něm, aby si uvědomil, zda-li předmět spisu tvořil proň problém, jemuž věnoval se du coeur a con amore, či zda se jím zabýval jen proto, aby také tyto poměry byly konečně „probadány“ (erforscht) a výsledky tohoto badání s mnoha jinými, analogickými uloženy byly k věčnému spánku do knihoven.
Zbývá nám ještě — pro úplnost — poukázati na zvláštní vlastnost, kterou dle našeho mínění vykazuje pravá vědecká činnost historicko-právní v rozdílu od historickoprávní činnosti, která sleduje v první řadě praktické účely, a podotýkáme ihned, že jsme si dobře vědomi, že mnohému čtenáři zdáti se bude snad názor náš kacířským.
Ideálem moderní vědy vůbec stal se postupem času požadavek přesné objektivnosti vědeckého pracovníka. Ideál ten převzaly vědy sociální (duchovní) od věd přírodních (exaktních). Objektivností rozumíme zde onu vlastnost vědeckého díla, kterou zvláštní individualita a celkový světový názor spisovatele co možná ustupuje do pozadí, takže dílo zdá se býti od těchto zmíněných vlastností svého tvůrce úplně odloučeno: z díla samého nelze usuzovati na karakter a smýšlení spisovatele. Požadavek takové objektivnosti jeví se ve vědách exaktních zcela samozřejmý a vyplývá nutně z jich podstaty: kdo studuje nějaké mathematické dílo, nenabude z tohoto studia vědomostí o osobě a individualitě autora.
Ježto v novější době přebírají vědy sociální pokud možná veškeré methodické zásady platné pro vědy přírodní též pro svůj obor, převzaly také požadavek naprosté objektivnosti činnosti vědecké. Pokud se týče vědy historickoprávní, kterou se zde zabýváme, plyne z ideálu objektivnosti požadavek přesné deskriptivní methody. Autor nemá nikdy vystoupiti s něčím, co by do klidného deskriptivního toku práce nepatřilo. Ideálem takového autora jest pracovník archivní, který pilně a neúnavně sestavuje a popisuje z archivních pramenů obraz minulých časů. Obraz ten stojí pak před námi jako vzor objektivnosti. Shoduje se se skutečným stavem tehdejších věcí do všech maličkostí — avšak schází mu to, co každé práci dodává teprve vyšší sjednocenosti a pravého lesku: jednotná individualita, světový (filosofický) názor autorův, zkrátka subjektivnost v pravém a vznešeném smyslu. 8
Důsledkem našeho všeobecného názoru o rozhodující vlastnosti, která činí literární činnost v pravdě vědeckou, jest vzhledem k právě projednané otázce tento: V pravdě vědecké dílo historické bude míti vždy znak subjektivnosti. Dotkne-li se totiž vědce nějaká otázka jako skutečný problém, jest tím vlastně již eo ipso řečeno, že dotkla se jeho vlastní vnitřní individuality a způsob, jakým problém svůj řešiti bude, bude nutně subjektivní. Neboť onen problém, který jest jen částí souhrnu problémů, které jímají toho kterého člověka a určují takto jeho duševní individualitu, dá se řešiti jen s jednotného, všeobecného životního názoru autorova a právě proto dopadne řešení každého jednotlivého problému subjektivně t. j. ono nutně odpovídati bude jeho celkové duševní individualitě. (Jen tam, kde takové souvislosti problémů nemůže býti — matematika! —, odpadá též znak subjektivnosti.)
Postulát subjektivnosti neplatí však pro ony historické spisy, které nemají vědeckých ambicí, chtějíce toliko sloužiti praktickým potřebám. Tomu, kdo chce nově upraviti nějaký právní institut a hledá poučení v historickém vývoji tohoto institutu (tedy hlavně zákonodárce), stačí pouhý objektivní popis, jak se věci měly dříve. Vzorem prací toho druhu jsou t. z v. díla pramenná (Quellenwerke), která toliko popisují. Tato nemají zapotřebí znaku subjektivnosti, ba tento by jim snad přímo škodil vzhledem k praktickému účelu, kterému mají sloužiti. II.
Sociologie a právní věda.
Tato kapitola bude jednati o sociologickém nešvaru v právní vědě. K vyvarování omylů výslovně podotýkám, že nebrojím snad svými následujícími vývody proti sociologické vědě jako takové, nýbrž proti nepřístojnému směšování tak různých hledisek, s kterých pohlíží jednak pravá právní věda, jednak sociologie na předmět svého badání. Že směšování takové mohlo vzniknouti, není divu, když uvážíme, že předmět obou věd jeví jakousi vnější podobu. Neboť předmětem obou jest lidská společnost a její vzájemné styky. Avšak totožnost ta je pouze vnější.
Sociologie nazvána trefně společenskou vědou přírodní. Ona užívá tudíž také do jisté míry methody přírodních věd. Zda-li tato methoda je správná a zda-li vůbec toho času lze již mluviti o nějakých vědeckých výsledcích sociologického badání, nechci — jako nesociolog — rozhodovati. Sám jsem se jich aspoň ještě nikde nedočetl. Zdá se vůbec, že — aspoň methodologicky — jest pojem sociologie t. zv. Restbegriff v tom smyslu jako se nazývá obor správního práva Restbegriff vzhledem k ostatním oborům právním t. j. patří tam vše, co nelze vřaditi do těchto. Podobně převzala sociologie řekl bych odpadky jiných příbuzných věd, hlavně národního hospodářství a filosofie. S právě řečeným souvisí také, že lze rozlišovat několik různých druhů sociologií, na jichž jednom konci stojí exaktní směr sociologický, založený na přesných základech statistických, na druhém pak methoda podobná oné, kterou si osvojila filosofie Schellingova, Fichteova a Hegelova, jejíž nejvýznačnější vlastností jest ohromná bohatost slov a frází. Dle to o, jakou kdo má zásadní vědeckou osobnost, bude mu ten či onen směr milejší. Právnicky nebo mathematicky nadané hlavě bude ovšem rozhodně sympatičtější směr prvuvedený. Neboť poučky sociologické druhého způsobu badání jsou buď pouhé ideologické fráze a slovní hříčky nebo zcela samozřejmé pravdy — Němci říkají ,,Binsenwahrheiten“ — k jejichž stanovení není třeba velkolepého aparátu vědeckého.
Jak působí sociologické myšlení a sociologická methoda v oboru věd právních, vysvětlím snad nejlépe příkladem z filosofie o Kantových kategoriích času a prostoru. On první upozornil na to —, že čas a prostor nejsou nic reálního, nýbrž pouhými způsoby našeho nazírání (Anschauungsformen), jimiž poznáváme ono tajuplné, absolutní „Ding an sich“. Tato tajuplná „věc o sobě“ nemá s našimi kategoriemi nic co činit a právě proto, že ji poznáváme toliko prostředěčně — t. j. pomocí oněch kategorií —, nemůžeme nikdy dosíci bezprostředního poznání její podstáty. Jediná disciplina, která se zabývá touto nevyzpytatelnou ,,věcí o sobě“, jest metafysika. Veškeré ostatní — tedy v nejširším slova smyslu „fysické“ — zabývají se jejím zjevem ve světě vnějším. A nyní si představme, že by přišel metafysik k fysikovi, který zkoumá fysické zákony, a pravil: Příteli, jsi se svými experimenty a retortami na omylu! Předpokladáš při svém zkoumání vždy kategorie prostoru a času a s nimi související zákon o příčině jako něco, co absolutně existuje, a víš přec, že to vše jsou pouhé formy nazírání, které se netýkají pravého jádra věci; zanech jich a prozkoumej raději „věc o sobě“! Podobně přichází moderní sociologický právník k právníkům starého typu a praví: Jste na omylu se svými libovolnými konstrukcemi právnickými! To, co naivně nazýváte právem na rozdíl od brutální moci, není nic jiného než organisovanou mocí. I ve Vašem „právním státu“ platí navezkrz zásada, že silnější má vždy pravdu proti slabšímu. Stát není žádnou „právnickou osobou“, jak si to naivně vykládáte, nýbrž „sociálním organismem“, viditelným projevem oné organisované moci. Vaše zákony, kterýchž se úzkostlivě držíte jako náboženství svých zjevení, jsou humbug; ne to, co psané zákony stanoví, jest právem, nýbrž to, co vyplývá ze zásady „sociálního dění“ atd. Nebuďte jednostranní a staňte se sociologičtějšími! Metafysik by asi špatně pochodil se svou radou u fysika, jinak — bohužel — sociolog u právníka. Neboť tento naslouchá zbožně vyšší moudrosti sociologické a stává se záhy sociologem. Nestará se již tak o zákony nýbrž spíše o sociologické problémy. Stát není mu již pouze „právnickou osobou“, on hledí naň se stanoviska vyššího, sociologického. Chápe nyní, že pojem subjektivního práva jest něco nad míru spletilého, že sluší především stanovití, zda v konkrétním případu mohu požadovati svůj dluh zpět jako jednotlivec „co takový“ či jako člen vyššího celku. Zkoumá problém mnohosti (Vielheit) a jednotnosti (Einheit) a ptá se, který z obou jest důležitější a směrodatnější pro právní vědu — podobně jako staří filosofové se přeli o otázku, co zde bylo dříve, zda slepice či vejce.
Upozorňuji zde opět, že tím nechci nijak podceňovati právě uvedené problémy pro obor sociologické vědy jako discipliny samostatné. Každý zjev může býti předmětem několika věd: o stát starají se na př. filosofové, právníci, národní hospodáři a sociologové. Zhoubným jest však dle mého názoru kumulování různých kontradiktorních methodologických stanovisek, pokud jedná se o poznatky jedné a téže vědy.
Všeobecně nyní panující methodologický sklon k takové kumulaci nemohu si psychologicky vysvětliti jinak než jako reakci proti vždy více pokračující dělbě práce ve vědách. Pokud se však naší specielní právní vědy týče, provádí se tato reakce velice nešťastně: místo aby se přibližovali pokud možná civilisté a publicisté k sobě, přiklání se tito k sociologům a odcizují se vždy více civilistům. Tak brojí na př. Spiegel ve svém spisu ,,Die Verwaltungsrechtswissenschaft“ proti pojímání státu jako „právního subjektu“: In der Staatsrechtstheorie spielt die zivilistische Rechtsanschauung eine verhältnismäßig geringere Rolle. Sie äußert sich aber auch, hier in der übertriebenen Bedeutung, welche man der Rechtspersönlichkeit des Staates beilegt: der Staat ist eine Person, ein Rechtssubjekt, ein Hoheitssubjekt. Mit diesen Sätzen, die wiederum nichts anderes sind als Konstruktionsbehelfe, glaubt man den Grund für die Darstellung des Staatsrechts gelegt zu haben. Die rechtliche Natur des Staates soll darin liegen, der Rechtsbegriff des Staates, der Staat „als Rechtsbegriff“ soll durch die Behauptung definiert werden," daß der Staat Persönlichkeit besitzt, daß er ein Rechtssubjekt darstellt, und da es dem Juristen eben nur um die Rechtsbegriffe zu tun ist, so ist für ihn der Staat erklärt, wenn man ihn als Rechts- oder Hoheits- subjekt bezeichnet. Fürwahr eine traurige Erklärung!“ (Str. 154.)
V těchto větách obsažena jest poklona moderní sociologii. „Eine traurige Erklärung“ nazývá Spiegel to, co jest v pravdě jednou z nejdůležitějších vymožeností právnického myšlení, myšlenku totiž, která přivodila pravou revoluci v nazírání na zásadní podstatu právního státu jako na něco aspoň zásadně totožného s jinými právními subjekty! Jak má si pro Bůh právník jinak představovati stát než jako právní subjekt? Vždyť on nezná nic jiného než základní kategorie právních subjektů, právních norem, nároků a závazků — podobně jako mathematik převádí vše na číselně vyjádřitelné veličiny, a to, co se takto vyjádřiti nedá, bez milosti vylučuje z okruhu své vědy. Zcela jinak naši moderní sociologičtí právníci: zatemňujÍ jasné právnické pojmy svými sociologickými frázemi a domnívají se, že tím právní vědě prospívají. Omezují se zatím na obor veřejného práva, není však vyloučeno, že sociologická infekce zasáhne svého času též obor civilního práva. 9
Ptáme-li se nyní, v čem vlastně tkví zásadní rozdíl právnického a sociologického nazírání na tutéž věc, nacházíme dle mého mínění následující vysvětlení:
Condillacova věta, že věda není nic jiného než „une langue bien faite“, neplatí pro žádnou vědu tak bezpodmínečně jako právě pro právnickou. Tato jest — dle Windelbandovy nomenklatury — vědou idiografickou a nikoliv nomothetitickou (přírodní vědy). Nomothetickou xост’ jest jedině právnická činnost zákonodárcova. 10 On stanoví zákony, vědec je popisuje a vykládá, pracuje tedy, jak říkáme, de lege lata. Jest jasno, že právnická činnost, které říkáme ,,de lege ferenda“, není nomothetickou v našem smyslu. Neboť vědeckou nomothesí rozumíme stanovení (objevování, konstatování) všeobecně platných pravidel a zákonů, tedy hlavně přírodních i. e. nezměnitelných, tudíž stanovení toho, co jest a co platí, nikoliv však toho, co by mělo být a platit. Tuto posléz řečenou činnost nazýváme v oboru práva právní politikou či filosofií.
Pro právní vědu, která se zabývá platným právem, jest zákon totéž co pro náboženství jich zjevení: nezměnitelný základ všeho badání. Zde netvoří ani nepsané (sc. obyčejové) právo výjimku, neboť platnost i tohoto práva musí být zákonem připuštěna.
Jak rozdílná jeví se nám již nyní vědecká činnost právnická a sociologická! Zde pevný, uměle vytvořený základ a východisko — zákon —, tam společnost jako taková s nejrůznějšími jejími styky. Právní vědě běží o přesné stanovení uměle vytvořených pojmů, sociologii o popisování společenských jevů (sociální přírodopis) a vyvozování vývojových zákonů sociálních.
Umělému základu a východisku právní vědy (zákony), odpovídá větší konstruktivní volnost při tvoření základních pojmů; sociologie jest v tomto ohledu úplně na roven postavena přírodním vědám: jí jest „sociální příroda“ předmětem badání.
Právník jest nucen podřaditi veškeré jevy základním svým kategoriím: právní osobnost, právní nárok a závazek. Určí-li si tedy pro své účely např. stát jako právní osobu, dostál tím úkolu své vědy naprosto.
Právnické pojmy jsou dále naprosté abstrakce. Stát jako právní subjekt a fysický jednotlivec jako právní subjekt nikde skutečně neexistují. Theorie vytvořila tyto pojmy jako pomůcky k pochopení jistých vztahů mezi jednotlivci. Skutečnost, že někdo „miluje“, neexistuje jako reální předmět právě tak jako skutečnost, že jsem někomu dlužen 5 K. Jednotlivec ve své funkci jako milující subjekt jest tedy právě takovou abstrakcí jako jednotlivec co právní subjekt (sc. nositel práv a závazků). Právnické pojmy jsou tedy naveskrz abstraktními. 11
Při konstrukci takových abstraktních pojmů jsme mnohem volnější než při konstrukci pojmů konkrétních. (K pojmu „kůň“ nemohu na př. tak libovolně přidati nějaké nové pojmové kriterium — nebo odebrati je — jako u pojmu „veřejnoprávní nárok", „stát“ atd.)
Z toho plyne, že jest svrchovaně nepraktické, když používáme této konstrukční volnosti k tomu, že přibíráme pro účely jedné vědy pojmové znaky z oboru jiné vědy, této zcela protichůdné. Tak na př. každý jen poněkud intelligentní člověk dobře cítí, co jest to „právní nárok a závazek", i když to třeba nedovede přesně říci. „Mám právo od Tebe to a to požadovati" — to jest abstrakce, která nemá nic co činit ani s ethikou ani se sociologií. A právě v onom přesném pojmovém odloučení této „abstrakce“ (abstrahere) od nazírání ethického a sociologického tkví celá právnickovědecká její cena.
„Mám právo to či ono od Tebe požadovati" znamená, že mohu tak činiti na základě a za ochrany zákonů. Tím stavím ostře právní nárok oproti ethickému nároku a sociologickému pojmu moci. A nyní přicházejí sociologové a sociologičtí právníci a praví, že právo není nic než „organisovanou mocí" nebo že „nejvyšší právo jest zároveň nejvyšší mocí" (na př. prof. Wieser ve svých článcích „Recht und Macht“, uve- řejněných svého času v Neue Freie Presse) a pod. Jest s podivením, že ozývá se tak málo odporu se strany právníků proti takovému sociologickému nešvaru! Což není pojem moci (i. e. brutální) pro právnické nazírání pravým protikladem pojmu práva? Jak může směšování těchto kontradiktorních protikladů prospěti právní vědě? Kdyby chtěl nějaký filosof se stanoviska ethikу korrigovati právnické pojmy, nikdo by si jeho vývodů nevšímal — a přec jest ethické nazírání právnickému právě tak vzdáleno jako sociologické. Že sociologové mají v tom směru větší štěstí než ethikové, mohu si vysvětliti jen tím, že sociologie jest toho času mnohem modernější vědou než ethika.
Zásadně rozdílné nazírání sociologa a právníka na předmět jeho vědy lze případně srovnati — jak učinil Jellinek — se zásadně rozdílným nazíráním fysika a aesthetika na výtvor umění hudebního (na př. symfonii). Jest to v obou případech tentýž předmět, jak rozdílné však nazírání! Tam, kde cítí aesthetik božské krásy a hluboké myšlenky hudební, slyší a pozoruje fysik toliko určitý počet chvění vzduchu. Kdo chtěl by plichtit oboje stanoviska ve prospěch obou názorů? 12 Stát jest pro sociologa velice složitým a nesnadně vysvětlitelným zjevem, pro pravého juristu však — přes všeliké opačné tvrzení sociologicko-právnické vědy — zjevem zcela jednoduchým. Přírodovědecká (nomothetická) methoda v právní vědě zavinila však velikou řadu sporů o právnické podstatě státu a nekonečný téměř počet vědeckých „hypothes“ o této podstatě. Hypothesy však o vlastnostech pojmových abstrakcí (t. z v. abstraktních pojmů) jsou úplně nemožné. Možnost vzniku hypothese ve vědeckém smyslu jest dána jen tam, kde se něco tvrdí, co zatím nelze přesně dokázat. Takové tvrzení nesmí se však týkati obsahu uměle konstruovaných pojmových abstrakcí. Kdo si tedy skonstruuje pojem státu (v právnickém smyslu) a pak ex post dokazuje jeho správnost a zároveň nesprávnost jiných, odlišných konstrukcí — podobně jako přírodovědci dokazují (tito ovšem právem) správnost svých hypothes o podstatě elektřiny, radia atd. —, podobá se eskamotérovi, který napřed obratně vpraví pod klobouk několik předmětů a pak, když klobouk později odkryje, velice si na tom sám zakládá, že předměty ty tam skutečně se nacházejí. Prázdný klobouk — toť prozatím prázdný pojem ,,státu“, předměty do klobouku uměle vpravené — toť pojmové znaky (vlastnosti), které chceme pojmu „stát“ přiřknouti. Vpravíme-li tedy do pojmu „stát“ na př. vlastnost souverenity, pak nebudeme se diviti, když při pozdější analysi tohoto pojmu skutečně tatáž souverenita, kterou jsme tam dříve sami vpravili, se opět objeví. Kdo ji tam nevpravil, ten ji pak přirozeně při pozdější analysi ovšem nenajde. Hádati se však o to, zda-li se nachází tato vlastnost a priori v pojmu, jest naprostou zbytečností a nevede a nemůže přirozeně vésti k žádnému cíli. Zcela podobně má se to na př. s pojmy veřejných a soukromých subjektivních práv, s pojmy veřejno-a soukromoprávních korporací, samosprávy atd. Jak kdo si tyto pojmy skonstruuje, tak je pak při pozdější analysi opět nachází.
Právní věda jako věda přesných pojmů abstraktních jest tedy vědou idiografickou, kdežto sociologie jest vědou nomothetickou. Ona popisuje, třídí a srovnává pomocí uměle skonstruovaných pojmů, čímž úkol její jest úplně vyčerpán), kdežto sociologie snaží se dospěti tímto popisováním, tříděním a srovnáváním (idiografií) k určitým zákonům dění a vývoje, tedy к nomothesi. 13
Kdo tudíž užívá sociologické methody nomothetické — jediné methoda nomothetická poskytuje možnost vědeckých hypothes — v oboru právní dogmatiky (opět ustálená nomenklatura, která se však hodí na předmět jako pěst na oko!), zneuznává naprosto pravou podstatu a podnět právní vědy a neprospívá tím ani té ani oné vědě.
Sociologie tedy nepatří do právní vědy. Jak stalo se však, že se tam dostala a sociologická a jí stejnorodá methoda přírodovědecká dosáhla tak velké obliby u právníků? Mám za to, že jsou zde dvě zásadní skupiny důvodů:
1. Sociologie nehraničí sice bezprostředně na právní vědu, souvisí s ní však prostředně jinými disciplinami a to jednak právní historií, jednak národním hospodářstvím. Každý právník jest nucen studovati na universitě právní historii a národohospodářskou vědu. Právní historie a národní hospodářství jsou však podstatně vědami nomothetickými a přibližují se tudíž — podobně jako sociologie — methodě přírodních věd. Idiografie jest těmto vědám pouhým prostředkem a přípravou к vědecké nomothesi. Není tedy divu, že někdo, kdo jest ex offo nucen zabývati se zároveň vědami idiografickými a nomothetickými, směsuje lehce jednu methodu s druhou a to tím spíše, když poznává, že vnější substrát oněch tří věd jest vlastně totožný (lidská společnost a její vztahy). To jsou důvody vnější. Přistupme však nyní ke skupině druhé, která obsahuje důvody vnitřní, psychologické.
2. Již v první kapitole seznali jsme, že nepřikládá se všem vědám stejná hodnota a cena (příklad: geodaesie a astronomie). Tam mluvili jsme o velikosti a vznešenosti problémů, které určují jednotlivým vědám pořadí. Zde lze tuto větu doplniti a sice takto: Vědy nomothetické pokládají se vše- obecně za vyšší a cennější než idiografické. To jest psychologicky lehce vysvětlitelno: odhalovati a stanoviti zákony přírodního a sociálního dění jest vyšší činností než pouhá deskripce (idiografie) přírodních a sociálních úkazů.
Dle řečeného jest tudíž psychologicky zcela přirozeno, že každý vědecky činný člověk má a priori tendenci k methodě nomothetické. Jen lidé duševně zcela nepatrní spokojují se zásadně čistou deskripcí (idiografií) přenechávajíce nomothetické použití svých idiografických prací jiným osobám. 14 Zmíněnou tendencí k methodě nomothetické vyznačují se ve velké míře i mnozí právníci. Nestačí jim říci: ,,Skonstruoval jsem právnický pojem „státu", o němž se domnívám, že jest methodicky případný, a pojal jsem do něho z methodologických důvodů znak souverennity", nýbrž praví hrdě: „Doufám, že se mi podařilo dokázati, že pojem státu obsahuje nutně znak souverennity" (podobně jako praví mathematik: dokázal jsem, že vlastností každého trojúhelníku jest, že součet úhlů činí vždy 18o°). Dokazuje-li někdo něco vědecky, provádí vědeckou nomothesi t. j. on stanoví vědecké zákony. Analyse dříve uměle skonstruovaných pojmů není však nijakým dokazováním, jak jsme již svrchu ukázali. Právník, který spekuluje de lege ferenda, nemůže naprosto nic dokázati ve vědeckém smyslu; on pouze konstruuje. Naproti tomu jest ten, kdo spekuluje de lege lata, v jistém smyslu ovšem nomotheticky činným. Neboť tím, že vykládá (analysuje) pojmy někým jiným (t. j. zákonodárcem) konstruované, může i dokázati správnost svých vět. Jemu jest zákonodárce a zákon to, čím jest příroda přírodovědci. On může tedy na př. dokázati, že jím podaný pojem „právnické osoby“, „vraždy“, „podvodu“ atd. shoduje se s pojmem, který tanul na mysli rakouskému zákonodárci při kodifikaci občanského, trestního atd. zákona. Thema probandum či probatum (t. j. dokázaná věta) jest zde však pouze to, že vědeckou analysí osvětlený pojem jest totožný s pojmem, který stanovil zákonodárce — po případě pouze implicite — v zákoně. Tedy A (konstrukce de lege lata konstruujícího právníka) = A1 (pojem zákonodárcem zamýšlený), nikdy však správnost (pravdivost) či nesprávnost (nepravdivost) pojmů A a A1 jako takových.
Avšak naše moderní právníky zdá se ještě dosud strašiti duch Kirchmannův, jeho pohrdání právnictvím jako činností, která prý vůbec vědou není, jelikož může zákonodárce „jediným škrtem pera“ pracné výzkumy její učiniti illusorními. Odtud horečný sklon k nomothesi za každou cenu.
Sklon právní vědy k methodě nomothetické, který jsme se právě pokusili psychologicky vysvětliti, jest dále příčinou velké většiny oněch nekonečných a velice neutěšených vědeckých sporů v právní vědě. Dokáže-li totiž někdo, že souverennita jest immanentní částí pojmu „státu“, mohu já dokázati snad opak a třetí dokáže opět co tvrdil první. A jeden druhého hledí přesvědčiti, což se ovšem skoro nikdy nepodaří. Zvláštní to zjev, když na př. uvážíme, že mezi astronomy již dávno nikdo nepře se s Galileem, je-li svět kulatý! Nejvýznamnější vlastností takových vědeckých sporů a debat o správnosti či nesprávnosti právnických pojmů (de lege ferenda ovšem) jest jejich nekonečnost. Jsou to právě spory, které dle našich vývodů vůbec žádnými „spory“ — ve smyslu vědeckých sporů mezi dvěma nebo více hypothesami — nemohou býti. A kdyby nebylo žádného jiného argumentu pro oprávněnost námi zde zastávaného stanoviska methodologického než toho, které spočívá v karakteristickém úkazu, že zpravidla žádná z bojujících stran nedá se poraziti a tudíž též žádná nezvítězí, stačil by tento jediný, aby prokázal absurdnost nomothetické tendence v právní vědě. Když tedy již sama přirozená povaha vědecká svádí vědecky činného právníka k methodě nomothetické, stává se nebezpečí tohoto psychologicky pochopitelného sklonu tím větší, když jeho specielní věda uvádí se methodicky v zásadní spojení s vědou jinou, jejíž methoda jest naprosto protichůdnou právnické. To činí ti, kdož zastávají sociologický směr v právní vědě (hlavně veřejnoprávní), žádají „sociální nazírání“ na právní instituty, nespokojují se jednoduchými, avšak za to logicky přesnými právnickými pojmy, nýbrž volají po „prozkoumání“ a „prohloubení“ těchto pojmů se stanoviska sociologického atd.
Tento směr značí dle mého skromného úsudku imminentní nebezpečí pro další zdárný vývoj právní vědy, pročež myslím, že nelze vhodněji ukončiti tuto kapitolu než protisociologickým heslem: Právníku, zůstaň tím, čím jsi, t. j. právníkem!
  1. Kapitoly, které tímto uveřejňuji, měly tvořiti část větší práce methodologické. Měly býti hlavně doplněný článkem o „právním subjektu“, z něhož jsem úryvek uveřejnil před rokem v Nár. Listech č. 122 („Ochrana zvířat se stanoviska právnického“). Stručné vývody o právní historii, které umístněny jsou na konci prvé kapitoly, měly tvořiti základ pro samostatnou, delší kapitolu. Několik úvah z této zamyšlené kapitoly použil jsem ve svém článku „Problém svobody vůle a statistika“, uveřejněném v loňském ročníku tohoto časopisu. Nedostatek času jakož i jiné vnější důvody oddálily však provedení mého úmyslu na dobu neurčitou. Odhodlal jsem se proto, uveřejniti tyto rudimenty samostatně a prosím laskavého čtenáře za prominutí, když by vycítil z uspořádání látky nedostatek patřičné zaokrouhlenosti; i autor sám jej pociťuje.
  2. Dr. Otto Weininger: "Über die letzten Dinge“ v kapitole „Wissenschaft und Kultur“. W. byl myslitelem nad jiné geniálním. Roku 1903 skonal ve Vídni sebevraždou, nedosáhnuv 24. roku života svého. Prohlašuji ho zde za geniálního filosofa, třeba byl od různých kapacit — psychiatrických anatomů geniálních lidí (hlavně známým prof. Möbiusem) — prohlášen za nepříčetného hysterika ne-li za hotového blázna.
  3. Schopnost k problémům jest zajisté nelepší měřítko velikosti ducha. Vynikající člověk vidí všude problémy, kdežto obyčejný jich skoro nikde nevidí a nepociťuje také potřebu se s nimi zabývati. Záleží ovšem mnoho na jakosti problémů. Právě obyčejní lidé dělají často z všelikých nepatrností ,,problémy“, kterých si vynikající duch právě pro jich nepatrnost vůbec nevšímá. Dobrým příkladem jsou zde rozličné hry (karty, šachy, kulečník atd.), které poskytují hojnost takových uměle skonstruovaných "problémů“ (vlastně surrogátů problémů), jež zajímají obyčejně právě ty, kdož pravých problémů vůbec neznají.
  4. Německý pojem „Forscher“ nekryje se úplně s českým pojmem „badatele". Neboť toho, koho nazýváme „Forscher", představujeme si v chůzi, v pohybu, kdežto „badatele" vidíme nad knihou nebo záhadami zadumaného bez vnějšího pohybu. On „bádá". Já aspoň, když vyslovuji slova „Forscher", „Erforschung", „Durchforschung", myslím v první řadě na severní točnu, na kraje dosud neprozkoumané a vůbec na předměty těžko přístupné, nejméně pak na někoho, jehož „Forschung" se týká předmětů tak lehce přístupných jako jsou na př. zákonníky.
  5. Vlastnost ,,praktičnosti" není snad, jak jsme již podotkli, přímým protikladem ,,vědeckosti". Vědecký spis právnický může míti a má zpravidla i vynikající cenu praktickou.
  6. ,,Praktickou" může býti však taková práce i vzhledem k příštímu vědeckému dílu. Tak tomu jest při mnohých přípravných pracích, jejichž cenu lze potud nazvati relativní, pokud jest podmíněna tím, že jí užije jiný autor k dílu vskutku vědecké ceny.
  7. 7) To platí ovšem, toliko pro lidi, kteří právu tomu chtějí porozuměti pouze kpraktickým účelům, a nikoliv o těch, kdož mají sami ambici býti vědecky činnými. Je-li tedy náš toho času platný studijní řád pro právnické fakulty založen na podstatně historickém základě — t. j.disciplinám historickým věnuje se u srovnání s disciplinami platného práva mnoho času —, jest to následkem t. zv. piae fraudis: praesumuje se totiž, že většina posluchačů má právě zmíněné vědecké ambice, kdežto ve skutečnosti ani setina jich takové ambice nemá. Pro praktické účely právnického studia jsou ovšem sáhodlouhé historickoprávní dedukce naprosto zbytečné a nelze se diviti, že z kruhů praktických právníků reptá se proti přehnanému pěstování historie práva, obsahující tak mnohé partie, které našemu modernímu právnickému cítění připadají až směšně naivní. Na př. vývoj pojmu obligace! Nemohu si zde upříti citaci anonymního článku, který velmi řízně odsuzuje pro praktické právníky zbytečné studium dějin německého práva (,,Der rechtshistorische Wahnsinn“ z vídeňského časopisu ,,Die Fackel“ č. 199): ,,Man muß sich das doch endlich einmal offen eingestehen: unsere Altvordern — míněni jsou staří Germáni — besaßen das zur Rechtsbildung nötige Zeug nicht. Wenn irgend ein Zweifel daran möglich gewesen wäre, so hätten ihn die Ergebnisse germanistischer Forschung gründlich zerstreut. Man betrachte nur ihre Rechtseinrichtungen: das Kompositionssystem, die Fehde, den Reinigungseid, den ein Fremder siebenmal nacheinander schwören mußte, die Ordalien, den Zweikampf als Rechtsmittel u. a. m. Wie rührend mutet einen die Unbeholfenheit an, die sich z. B. in der Entwicklung der Obligationen spiegelt! Wenn ich jemandem 5 fl borge, so ist er mir 5 fl schuldig und ich kann sie von ihm fordern. Das begreift heute jedes Kind. Was gibts da zu entwickeln? Unsere Altvordern konnten es dennoch nicht einsehen. Auf x Seiten wird da breit und lang auseinandergesetzt, wie sie jedesmal, wenn man schon freudig ausrufen will: Ha, jetzt haben sie es!, immer noch daneben greifen. Sie waren eben ein im abstrakten Denken schwerfälliges, mit naiver Weltanschauung behaftetes Volk und behandelten das Recht mehr als ein Spielzeug.“
  8. Soudný čtenář zajisté pochopil, jak chápeme zde znak objektivnosti a subjektivnosti, a nebude nám snad vytýkati, že velebíme nekritickou činnost oproti kritické. Obecně ovšem rozumí se úsudkem, že nějaký historický spis jest sepsán ,,přesně objektivně“, že jest sepsán kriticky a ne strannicky čili nekriticky. V našem smyslu však nemají znaky objektivnosti a subjektivnosti nic co činit s kritičností a nekritičností. V našem smyslu subjektivně psaný spis může být přesně kritický, kdežto objektivní může býti velmi nekriticky sepsán. Subjektivně zbarvená a zároveň kriticky psaná historická díla jsou ovšem mnohem vzácnější než spisy objektivní a kritické. Důvod tohoto úkazu jest ovšem na snadě.
  9. Musím, se zde opět vrátiti k citovaným již Goethovým žížalám: Jsou totiž právníci, kterým buď pracné hledání takových žížal jest příliš obtížné anebo se dokonce snad obávají, že ani těchto nenaleznou. Ježto ale přece nechtějí se zcela vzdáti vědecké činnosti, stávají se sociology, ohánějí se všeobecnými frázemi jako „sociální organismy“, „problém, mnohosti a jednotnosti“ atd., doufajíce, že tím oslní čtenáře, což se jim bohužel velice často skutečně podaří. Takové počínání nacházíme najmě ve vědě t. zv. veřejnoprávní. Stává se pak, že na jedné — civilistické — straně spatřujeme tak vynikajícího právnického ducha jakým jest Randa, jak pracně a horlivě snáší své argumenty pro právnickou osobnost toho kterého sdružení, jak váhá s konečným svým úsudkem, než řetěz důkazů se úplně uzavře, na druhé pak publicistu, který moncholantně několika sociologickými frázemi tutéž věc zcela sumárně rozhodne. A oba jmenují se právníky, oba způsoby práce nazývají se právnickými! Důvod tohoto zvláštního zjevu lze spatřovati jen v tom, že většina autorů s vlohami specificky právnickými odchází zpředu do tábora civilistického, kdežto zbývající menšina jich v táboru publicistickém bývá utlačena převahou duchů sociologicky naladěných. Duch skutečně právnický má, jak myslím, vrozenou antipatii proti všem neurčitým a frázovitým formulím sociologickým, podobně jako mathematicky nadaný duch nenávidí vše, co není jasně, číselně vyjadřitelno.
  10. Tato však jako taková není vědeckou činností. Tím neodporujeme ovšem nijak výměru, který jsme v první kapitole dali pojmu „vědeckosti“. Ovšem že i zákonodárce může býti vědcem. Je-li mu vhodná úprava ně- jakého právního institutu skutečným problémem, jest theoretické luštění této záhady vědeckou činností, nikoliv však praktické provádění rozluštěné této záhady. Vskutku také ještě nikdo nenazval činnost zákonodárných sborů vědeckou, ačkoliv zajisté málokdo si uvědomí, proč vlastně tak nečiní.
  11. „Abstraktními“ jsou ovšem veškeré pojmy potud, pokud každý pojem — jako logická představa — jest eo ipso abstraktní. Avšak to, со my zde nazýváme konkrétním pojmem (na př. pojmy ,,kůň“, „kámen", ,,dům" atd.), jest pouze prostředně abstraktním, kdežto právě abstraktní pojmy v našem smyslu jsou bezprostředně abstraktními t. j. ony mají již za samý předmět pouhou abstrakci (láska, právní nárok, náboženství atd.).
  12. Ostatně i jinak shoduje se Jellinek s názorem naším. Velice trefně avšak bohužel příliš kursorně naznačil rozdíl právnické methody od přírodovědecké ve svém, "Systemu“ (str. 16): „Allein weder die naturwissenschaftliche noch die psychologische oder spekulative Erkenntnis und ihre Methode sind die, welche dem juristischen Dogmatiker ziemen. Des Juristen Aufgabe ist es nicht, die für die Gesamtheit menschlicher Erkenntnis so wichtigen natürlichen, individual- und massen-psychologischer Vorgänge zu konstatieren, welche zu dem Rechtsinstitute des Eigentums geführt haben, sondern er kann nur die Frage beantworten: Wie muß das Eigentum gedacht werden, damit alle auf dasselbe sich beziehenden Normen zu einer widerspruchslosen Einheit geführt werden können? Also nicht: was ist das Eigentum, sondern wie ist es zu denken, ist die Weise wissenschaftlicher juristischer Fragestellung.“ A na str. 17: „Die juristischen Begriffe haben daher keine Wesenheit zum Objekt, die juristische Welt ist eine reine Gedankenwelt, die zu der Welt des realen Geschehens sich ähnlich verhält wie die Welt der ästhetischen Empfindung zu der der theoretischen Erkenntnis.“ Na téže stránce nachází se konečně pod čarou vzhledem k našim následujícím vývodům o vědeckých sporech o správnosti právnických pojmů velevýznamná poznámka na právě citovanou větu se vztahující, která pro svůj zásadní význam však nikterak nepatřila pod čáru, nýbrž byla by snesla tučného tisku v textu samém: ,,Die Verkennung dieser Relation ist eine der Hauptursachen unfruchtbarer Polemik in der neuesten staatsrechtliehen Literatur. Ihr reihen sich an die vergeblichen Versuche, das Naturdasein des Staates unmittelbar zur Grundlage juristischer Konstruktion zu machen und andererseits den juristischen Begriff des Staates mit der theoretischen Erkenntnis desselben zu identifizieren.“
  13. Jak vidno, zahrává si s námi nepěkně ustálená nomenklatura: terminy, které si vypůjčily přírodní vědy od praktické činnosti právnické („zákon“, nomothese), nelze užíti ohledně vědecké činnosti právnické!
  14. Tato deskripce nemusí býti vždy idiografií v pravém smyslu t. j. popisováním fakt nebo dějů nýbrž může se také vztahovati na názory jinými lidmi pronesené. Tak s velkou oblibou široce vypisují, co řekl A o nějaké otázce, со В, pak со В řekl o názoru A-ově a A o názoru C-ově atd. (Srovn. k tomu výrok sv. Augustina, de civ. Dei, L. 19, c. 3: Potius de rebus ipsis iudicare debemus, quam pro magno habere, de hominibus quid quisque senserit scire.) Velice zazlívají tomu, kdo troufá si o něčem pronésti vlastní úsudek, aniž by znal veškeré názory, které kdy kýmkoliv o tomto předmětu byly vysloveny v literatuře, a vytýkají mu ihned „neznalost literatury". Dalším karakteristickým jejich znakem bývá velká záliba v odkrývání rozporů v názorech jiných lidí, což poněkud ostře vyslovil Schopenhauer větou: „Widersprüche aufsuchen ist die gemeinste und von allen Strohköpfen geübte Art, ein Buch und System zu kritisieren." (Sch. Briefe, Reklam, str. 417.)
Citace:
Právní věda. Sborník věd právních a státních, 12 (1912). s. 157-185.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).