Č. 2900.

Živnostenské právo: I. * Nezachování předpisů o řízení (opomenutí slyšeni živnostenského společenstva při udělení hostinské koncese) není nedostatkem zákonné náležitosti ve smyslu § 146, posl. odst. živn. řádu. — II. * Majitel živnosti nemá rekursního práva proti udělení stejného živnostenského oprávnění osobě jiné.
Administrativní řízení: Procesní právo stran, domáhati se opravnými prostředky zrušení nebo změny rozhodnutí neb opatření úřadu u vyšších stolic, může se opírati buď o subjektivní právo neb o takový zájem, jemuž byla specielní normou zvlášť propůjčena ochrana právní.
(Nález ze dne 22. listopadu 1923 č. 19 620).
Věc: Otto B. v Č. (adv. Dr. Kar. Novotný z Brna) proti zemské správě politické v Brně o koncesi hostinskou a výčepnickou.
Výrok: Nař. rozhodnutí min. obchodu z 13. září 1922 a nař. rozhodnutí zemské správy politické v Brně z 30. listopadu 1922 se zrušují pro nezákonnost.
Stížnost do rozhodnutí min. obchodu z 8. září 1922 se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Brně zamítla výnosem z 19. června 1922 pro nedostatek legitimace odvolání podané st-lem z výměru osp-é v Brně z 20. května 1921, jímž udělena byla tělocvičné jednotě Sokol v Č. koncese k provozování živnosti hostinské a výčepnické pro novostavbu sokolovny v Č.
Odvolání z tohoto rozhodnutí nevyhovělo z téhož důvodu min. obchodu rozhodnutím z 8. září 1922.
Rozhoduje o stížnosti co tohoto rozhodnutí st-lem podané mohl se nss zabývati jen námitkami, jimiž st-l dovozuje svoji legitimací v pořadí stolic správních odporovati výměru úřadu živnostenského, jímž Sokolu v Č. byla udělena koncese hostinská a výčepnická, neboť jediným obsahem jak nař. rozhodnutí ministerského tak i rozhodnutí zsp-é jím potvrzeného byl výrok, že st-li ce legitimace k tomu nedostává.
V tom směru shledal však soud námitky stížnosti neodůvodnými. St-l opírá svoji legitimaci o to, že sám jest hostinským a mimo to domáhá se povolení k omezenému provozování koncese hostinské ve stánku, který postavil u nádraží a tak udělením koncese Sokolu jest velmi poškozen a tudíž jest na věci interesován.
Než procesní právo stran domáhati se opravnými prostředky zrušeni nebo změny rozhodnutí neb opatření úřadu u vyšších stolic správních může se opírati buď o subjektivní právo neb o takový zájem, jemuž nějakou specielní normou ochrana právní zvláště byla propůjčena. Nějaké subjektivní právo majetníků živností, zejména pak živností koncesovaných na to, aby třetím osobám stejné oprávnění nebylo vůbec propůjčováno nebo jen za určitých podmínek, řádu živnostenskému známo není. Že majetník oprávnění živnostenského má za jistých okolností fakticky hospodářský zájem na tom, aby počet stejných oprávnění nebyl rozmnožován, jest mimo veškeru pochybnost. Tento zájem mohl by býti uznán za právně relevantní a tudíž i zakládající právo strany k opravným prostředkům proti aktům úředním, jimiž se počet oprávnění takových rozmnožuje, jen tenkráte, kdyby byl právní řád zájmu tomu nějakou zvláštní ochranu přímo nebo nepřímo přiznal. Tomu však tak není. Živnostenský řád tam, kde procesní ochranu určitým zájmům poskytnouti chtěl, učinil tak výslovně. Tak zejména v §u 18, v hlavě III, v §u 116 a) atd. Ochranu takovou propůjčil na př. také zákon z 18. prosince 1906 č. 5 ř. ž. z r. 1907 majetníkům koncesí lékárnických v jistých mezích (§§ 10, odst. 3, 48, 51). Živnostenský řád neobsahuje však nijakého ustanovení, jež by nasvědčovalo tomu, že by majetníkům koncesí živnostenských vůbec nebo aspoň koncesí podle §u 16 byl chtěl přiznati právo odporovati pořadem instančním udělování stejných koncesí osobám třetím.
Upřelo-li tedy ministerstvo uvedeným rozhodnutím st-li legitimaci k odvolání z výměru, jímž úřad I. stolice udělil jinému subjektu (Sokolu) koncesi hostinskou, neshledal nss, že by rozhodnutí to bylo se zákonem v rozporu, a stížnost proti němu vznesenou proto zamítl.
Další stížnost st-lova směřuje proti rozhodnutí min. obchodu z 13. září 1922. Tímto rozhodnutím potvrdilo ministerstvo rozhodnutí zsp-é v Brně z 19. června 1922, kterým tato zrušila ve smyslu §u 146, odst. 4 ř. ž. z moci úřední pro vadné řízení výměr zsp-é pro Brno-venkov z 14. března 1922.
Výměrem tím povolila osp st-li, aby hostinskou koncesi udělenou okresním hejtmanstvím v Brně výměrem z 25. června 1910 pro dům čp. — v Č. provozoval také každoročně v době od 1. dubna do 30. září v neděle a ve svátky v místnostech budovy, kterou zamýšlí postaviti na pozemku č. 2208/3 v kat. obci Č. s právy a za podmínek, jež jsou ve výměru vypočítány.
Ministerstvo své rozhodnutí odůvodnilo tím, že před udělením koncese nebylo slyšeno ve smyslu §u 18, odst. 4 živn. řádu příslušné společenstvo pro Brno v A., nýbrž správní komise společenstva v S., která pro obec Č. již příslušná nebyla.
Nss musil se v tomto případě zabývati nejprve námitkou, že zsp nebyla oprávněna pro pouhé formální vady (jichž existenci stížnost ostatně popírá) zrušiti na základě §u 146, odst. 4 ž. ř. výměr I. stolice z 14. března 1922, jemuž nebylo odporováno žádným přípustným opravným prostředkem, nýbrž jen protestem dvou členů obecní rady, nemajících k odvolání legitimace, a jenž tudíž vešel v moc práva.
Druhá stolice výslovně prohlásila, že výměr onen ruší z moci úřední a dovolala se jako právního základu §u 146 ž. ř. a žal. úřad po této stránce rozhodnutí II. stolice nezměnil, a jest tedy řešiti otázku, zdali byly v daném případě splněny předpoklady odůvodňující použití práva, jež přiznal živnostenský řád živnostenskému úřadu vyšší stolice ustanovením posl. odstavce §u 146. Ustanovení to zní: »Zví-li vyšší úřad, že se nedostává nějaké zákonné náležitosti, má zakročiti z moci úřadu.« O tom, že také zrušení výroku nižší stolice, jímž propůjčena byla koncese živnostenská, mimo řízení instanční, jest zakročením z moci úřední, jaké má na mysli ono ustanovení, sotva jest asi možná nějaká pochybnost. Zbývá tedy jen otázka, lze-li pokládati za nedostatek zákonné náležitosti okolnost, že nebylo slyšeno příslušné společenstvo, jak nařizuje § 18, odst. 4 ř. ž., neboť jen o tuto okolnost žal. úřad opřel své rozhodnutí výrok II. stolice ve věci samé potvrzující.
Předpis ukládající úřadům živnostenským, aby prve, než udělí koncesi pro živnost podle §u 16, vyslechly společenstvo, jest svou povahou předpisem upravujícím řízení, tedy předpisem formálním, ač ovšem živnostenský řád dávaje společenstvu v 7. odst. §u 18 právo odvolací, činí společenstvo stranou v řízení o udělení koncese a musí proto býti společenstvu přiznáno i právo domáhati se třebas i postupem instančním toho, aby mu byla dána příležitost podati své dobré zdání podle odst. 4 a tudíž i odporovati v zákonné lhůtě odvolací udělení koncese, nebylo-li při něm šetřeno předpisu §u 18, odst. 4. Ale porušení tohoto předpisu jest vždy jen porušením procesní normy, tedy vadou formální, vadou řízení. Zanedbání formálních předpisů v řízení o udělení koncese nelze však podle názoru nss-u kvalifikovati jako nedostatek zákonné náležitosti ve smyslu posl. odst. §u 146.
Tento výraz lze po názoru soudu vykládati jen v ten rozum., že jím míněn jest nedostatek materielně-právních požadavků zákona k nastoupení živnosti potřebných. Podstatu předpisu toho spatřovati jest pak v tom, že zákon chtěl vyšším úřadům živnostenským dáti prostředek, aby stav zákonu odporující, byť i založen byl aktem podřízeného úřadu formálně pravoplatným, mohl býti kdykoli později odklizen.
Nss těmito úvahami dospěl k závěru, že nař. rozhodnutí, jež založeno jest na právním názoru, že zrušení výměru I. stolice, udělujícího st-li jisté oprávnění živn., nadřízeným úřadem jest ve smyslu §u 146, odst. 4 ž. ř. odůvodněno proto, poněvadž při vydání onoho výměru nebyl zachován předpis §u 18, odst. 4 ž. ř. o slyšení společenstva — není ve shodě se zákonem a proto rozhodnutí to zrušil podle §u 7 zák. o ss, aniž měl za potřebné zabývati se ostatními námitkami stížnosti.
Proto musil však nss zrušiti také rozhodnutí zsp-é v Brně z 30. listopadu 1922, proti němuž směřuje třetí stížnost st-lova.
Tímto rozhodnutím zamítla zsp odvolání st-lovo z rozhodnutí osp-é v Brně z 6. listopadu 1922, jež tato vydala, když jí min. obchodu ve svém rozhodnutí z 13. září 1922 uložilo, aby o žádosti st-lově znovu rozhodla, a jímž žádosti té pro nedostatek potřeby obyvatelstva nevyhověla. Z toho vysvítá, že tato rozhodnutí první i druhé stolice vydána byla jen jako důsledek rozhodnutí, jímž dřívější rozhodnutí o žádosti st-le — jemu příznivé — bylo na základě §u 146 ž. ř. z formálních důvodů (pro opomenutí slyšení příslušného společenstva) odstraněno, čímž vzešla potřeba, aby žádost st-lova byla znovu meritorně vyřízena.
Při tomto stavu věcí nelze nss-u posuzovati rozhodnutí zsp-é z 30. listopadu 1922 samo o sobě, nýbrž jen v souvislosti s rozhodnutím min. obchodu z 13. září 1922, k jehož provedení bylo vydáno.
Shledal-li nss rozhodnutí posléz uvedené nezákonným a zrušil-li je podle §u 7 zák. z 22. října 1875 č. 36 ex 1876, a pozbylo-li takto rozhodnutí zsp-é svého právního podkladu, který tkvěl právě v onom min. rozhodnutí, pak ovšem musilo býti zrušeno i ono.

Citace:

č. 2900. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1040-1043.