Stieber, Miloslav: Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypoteky. Praha: Nákladem vlastním, 1922, 248 s.
Authors:
= Stieber, Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypotéky (1922)
PDF

§ 4. Vlastníkova hypoteka pruská.


Politické poměry, které vedly od pruského státu ku německé říši, vedly i vlastníkovu hypotéku z pruského základu k vlastníkově hypotéce občanského zákonníka německého. Jest se nám proto vývojem jejím v Prusku zabývati blíže. Vlastníkova hypotéka prožívá tu mnohé fase. Pruský LR přesně rozeznával mezi právem věcným a pohledávkou. 1 V I 16 § 484 spojoval obé v označení „das subjectiv-dringliche Recht". Dodatek k němu v § 52 zdál se obé vyjadřovati slovem „Hypothenkenrecht". 2 Deklarace § 52 ze dne 3. dubna 1824 rovnala hypotéku pohle¬ dávce, kvitanci cessi, platícího dlužníka cessionáři. Deklarací touto dán vlastníkově hypotéce směr obligačně právní. Nabývala se zaplacená pohledávka. Prakse nebyla si z počátku jista. Podle reskriptu pruského ministerstva spravedlnosti ze dne 24. března a 13. května 1831 uvolňovalo se místo (locus), na něž se mohla nová hypotéka zapsati. 3 Pruský vrchní soud zemský měl za to, že vlastník, není-li osobním dlužníkem, může nabývati pohledávky. Pruské ministerstvo spravedlnosti jej však reskriptem ze dne 25. února 1833 poučuje, že nelze lišiti případy, kdy vlastník je osobním dlužníkem a kdy jím není. Zaplacením nabývá povždy pohledávky, nikoliv hypotečního místa. 4 Mínění toto ovládalo judikaturu. Podle pohledávky posuzuje se nabytí vlastníkovy hypotéky. Žádá se, aby to byla pohledávka platná, nevázaná na výminku, 5 nikoli uvolněná kauce, nikoli pohledávka zvržitelná námitkou neobdržené valuty. 6 Osobní dlužník, který pohledávky nabývá a ji dále postupuje, zůstává i nadále zavázán osobně. 7 Pohledávka nabývá se jak cessí, tak i placením. I bývalý dlužník-vlastník může jí disponovati. 8 Pohledávka tvoří vlastníkovo „activum". Připadá dědici po zůstaviteli na odkázaném statku. 9 Je předmětem exekuce, 10 položkou exekučního rozvrhu 11 a částí aktiv konkursní podstaty. 12 Reskript ze dne 16. července 1836 povoluje pak již docela vlastníkovi, aby položku tu na své jméno přepsal. 13
Nicméně vyskytují se i nálezy, jež vycházejí s jiného právního hlediska. Přikazujíť vlastníkovi pohledávku, kterou někdo jiný zaplatil. 14 Jemu uvolňuje se místo, zanikne-li pohledávka výminkou, anebo propusti-li se zástava, osobni závazek zachovávajíc. 15 Také „protestatio pro conservando iure et loco" zakládá právo vlastníkovo, aby po zaplacení pohledávky dal protest v řádnou hypotéku přepsati. 16
Teorie snaží se pomoci praxi právnickou konstrukcí. Učí se, že je zde dvojí závazek, osobní a věcný. Jen osobní závazek zaniká zaplacením. Věcná povinnost statku (Gutsobligation, dingliches Forderungsrecht, Realmitschuld des Grundstücks) zůstává. Statek je fingovaný dlužník. 17 Rozlišuje se obligace a dluh. Je-li tu dluh věci vedle dluhu osobního, může při konfusi zůstati v passivech i jako pohledávka v aktivech. Skutečnost, že „activum" a "passivum" splyne v jedné ruce, se ignoruje. 18 Hledí se jen k hypotéce, která není accessorium osobní pohledávky, ale samostatná reální obligace. 19 Někde se jen fikcí cesse blíží theorie praksi, věcně však se od ní odchyluje. Dovozuje se, že ne věc, ale její v budoucnosti dosažitelná kupní cena je zástavou postižena, pro každého věřitele jen to, co po uspokojení přechozího zbude. Každému je tedy něco jiného zastaveno. Poměr mezi zástavami určuje dvojí moment: místo jejich zápisu a výše obnosu. Na zadní zástavě nestane se žádná změna, vyplatí-li se zástava přední. Zástava sice zaniká, ale nevymazaná trvá zevně dále. Formálně je to sice vlastníkova hypotéka, ale materielně jeho vlastnické právo. Může uvolněný díl hodnoty k zástavě nové zabrati a při rozvrhu účtovati. V konkursu mohou tak za něho učiní ti konkursní věřitelé. Disposice vlastníkova provádí se fikcí ve formě cesse. Cessí touto zjednává si vlastník své přední právo. Děje se tak z pohodlí. Bylo by to zdlouhavé, kdyby se provedl výmaz a pak teprve nový zápis. 20 Zápis zaniklé zástavy považuje se za skořápku, pro niž vlastník novou hypotékou ve formě cesse hypotéky staré vytvoří jádro. Nová hypotéka má přednosti hypotéky staré, předcházejíc všem hypotékám zadním. Nezaloží-li se hypotéka nová, není vlastníkova hypotéka svou podstatou pranic. Nelze ji likvidiovati ani v rozvrhu dražebním, ani konkursním. 21
Disposice vlastníkova zaplacenou zástavou souvisí se zřízením hypotekárním. Jako zástava vzniká zápisem, tak zaniká zase jen výmazem. Zaplacením pojištěná pohledávka zanikne. V knihách zbude jen akcessorní právo, které svou určitou formou jí dříve sloužilo, které však je nyní zbaveno svého principale, konkrétní hypotéka. Touto určitou hypotékou může vlastník disponovati a nový závazek s ní spojiti. Nová pohledávka musí souhlasiti s pohledávkou starou. Nový závazek nelze zapsati, není-li starý závazek platný a cesse schopný. Pokud se nový závazek nezapíše, postrádá zástava vůči třetím osobám vší reality, je rovna prázdnému místu. Nejsouc způsobilá pro rozvrh exekuční a konkursní, nemůže býti také předmětem exekuce vlastníkových věřitelů. Exekuce tato odňala by vlastníkovi právo, aby dal pohledávku vymazati anebo aby novou pohledávkou úvěr si zjednal. Užije-li se při tom formy cesse, není vlastník cedentem, nýbrž původním dlužníkem nového hypotekárního věřitele. 22
Jak již uvedeno, chce se vlastníkova hypotéka vyložiti z toho, co jest předmětem zastavení. Zavadí-li se pozemek hypotékami, je to sukcessivní parcelace jeho hodnoty. Vymaže-li se předchozí hypotéka a postoupí-li zadní věřitel na její místo, nabývá jiného lepšího dílce, než který mu byl přikázán. Na vlastníkovi jest, zda mu tento zisk popřeje anebo hned nebo později na místo položky staré novou umístí. Tato jeho disposice o místu předním má touž povahu jako jeho disposice o místech za všemi hypotékami. 23 Zástavní kvóty mohou se zadávati pořadem libovolným. Některá předchozí může se zůstaviti disposici vlastníkově a potrvati v ní i při dražbě. 24 Vlastníkovou hypotékou zabývaly se také německé právnické sjezdy. Již na prvním r. 1860 byl podán návrh, aby se zřídila komise, která by zkoumala, zda se má obligační poměr od hypotečního zplna odloučiti a zda mohou se vydávati listy hypoteční na majitele (hypotheques au porteur). 25 Od druhého sjezdu žádalo se totéž, ale věc se přesně formulovala. Zástavní právo má se zkonstruovati jako právo samostatné, jež soukromý závazek, je-li zde vůbec takový, za sebou táhne. 26 Nový nabyvatel, jenž hypotéku přejímá, zavazuje se osobně. 27 Spoji li se vlastnictví s hypotékou buď její výplatou nebo jiným způsobem, zaniká soukromý závazek. Potrvává jen, pokud je tu k tomu zvláštního důvodu (versio in rem, negotiorum gestio atd.). Nevymazané právo po zániku pohledávky, ať je vlastník na sebe přepsal čili nic, nedá se realisovati. Je to jen předmět, kterého lze prakticky využiti, převede-li jej vlastník na jiného věřitele, nebo při prodeji zástavy na sebe. 28 Je to movitý kus jmění, jímž může volně naložiti. 29 V dražebním a konkursním rozvrhu účtovati jej nelze. Jeť subhastát a konkursant osobním dlužníkem, jehož přednost před zadními věřiteli „exceptione doli" lze odmítnouti. 30 S vlastníkovou hypotékou souvisí také požadavek, aby se převáděla hypotéka na listě, na základě něhož stal se původní zápis. 31 Sjezd se usnesl, aby stálá jeho deputace další materiál sebrala a jemu předložila. 32 Dobrozdání, které bylo stálou deputací předloženo třetímu právnickému sjezdu, nevyčerpávalo návrhů. 33 Sjezd, jednaje o věci, nepřišel k positivním výsledkům. 34 Připojil jen ku svému protokolu návrhy řečníka z Meklenburku, které mimo jiné vztahovaly se také na vlastníkovu hypotéku. Navrhovalo se, aby se závady na vlastníka zapisovaly a přepisovaly a výhrady vymazaných míst pro nové položky povolovaly a aby proti cessionáři, jenž zástavní list ve svých rukou má, námitky dřívějších dlužníků se nepřipouštěly. 35
Ráz, který vtiskla vlastníkova hypotéka pruskému právu zástavnímu, je podnětem ku jeho stváření v nových zákonodárných pracích. Přimyká se ku kodifikacím knihovním. Ty sahají do r. 1864. Osnova z tohoto roku přijala formulaci vlastníkovy hypoteky z literatury a t. zv. dogma samostatnosti hypotéky z meklenburského práva. 36 Knihovní zápis nějaké pohledávky zakládá reální obligaci (Realobligation). Nové osnovy o nabytí práva vlastnického a věcném zavazení pozemků předloženy byly pruské poslanecké sněmovně ke konci r. 1868. 37 Motivy přimkly se o samostatnosti hypotéky ku zákonodárství meklenburskému. Odhodlaly se řešiti i její právnickou povahu. Pojmenování „reální obligace" má v sobě odpor. Osobním závazkem označuje se dlužnický poměr, při němž osobního dlužníka není a při němž jeho roli pozemek přejímá. Lépe lze užíti slova „věcné obtížení (dingliche Belastung)", které má meklenburské právo. Samostatné obtížení beze vztahu k osobnímu závazku lze jako příbuzný institut postaviti vedle reálního břemena a staré vymřelé již koupě renty. Samostatné obtížení není na dluhu závislé. Vyskytuje se i při dluhu neplatném. Má své odůvodnění samo v sobě. Dlužní důvod se jím pohlcuje. Místo něho je zde hodnotou pozemku pojištěná povinnost, aby se nějaká suma zaplatila. Platnost hypoteky jest zřejmá z její formy: ze zápisu. Hledá-li se mimo zápis, přestane býti hypotéka znatelná. Obchod s hypotékami musí váznouti. Kdo chce jich nabýti, musí se pustiti do obtížné práce, aby po osobním závazku pátral. Kdo hypotéku povolí, vzdává se všech námitek. Účelem svým je hypotéka akcessorní stipulací, formálně je však samostatná a neodvislá. Je to tak řečená „reální směnka.’' 38 Osnova z r. 1868 zná pouze jednu formu zástavního práva „hypoteku", ať povstane volně anebo nuceně. 39 O každé zapsané hypotéce má se vlastníkovi vydati list hypoteění. 40 Vlastník může si ji dáti také na své jméno zapsati. Tím nabývá práva, aby hypotékou nakládal, na třetí osoby plné právo hypotekárního věřitele převáděl ji a při rozvrhu nejvyššího podání a také po převodu vlastnictví uplatňoval. 41 Hypotéka převádí se postupem, který není třeba zapsati, hypotéka, znějící na jméno vlastníkovo, také in bianco a to buď zase in bianco anebo vyplníc jméno věřitele. 42 Hypotéku lze převésti i bez osobního závazku. Tento při tom zanikne. 43 Zaplatí li vlastník hypotéku nebo zanikne-li nějakým jiným způsobem, má věřitel po vůli vlastníkově buď kvitanci nebo výmazné svolení vydati nebo hypotéku, neruče za správu, postoupiti. Vlastník může na základě kvitance nebo výmazného svolení hypotéku na své jméno přepsati anebo jí nakládati. 44 Totéž platí, nabude-li hypotéky dědictvím aneb konfusí. 45 Jakkoli ještě zákon pro Nové Pomořany a Rujanu ze dne 21. března 1868 se vyslovil, že vlastník při své hypotéce v po- měr hypotekárního věřitele vstupuje, osnova stála na stanovisku, že vlastník nabude svou hypotékou pouze práva, aby jí dále disponoval. 46
Osnova došla ocenění v literatuře. Proti výlučně platné samostatné hypotéce hájila se římská akcessorni hypotéka buď vůbec 47 anebo vedle samostatné hypotéky. 48 Panská sněmovna pruského sněmu v oposici proti osnově přistoupila na dvojí formu: hypotéku přísně akcessorickou a samostatnou. Při akcessorické mohly se i proti bezelstnému nabyvateli námitky z osobního poměru dlužníka k cedentovi činiti. Poslanecká sněmovna podrobila tyto námitky principu publicity. Byla-li pohledávka nabyta úplatně, mohly se činiti, pokud byly nabývateli známy anebo z knihy pozemkové zřejmy. Tím zřízeny dva druhy zástavního práva ku nemovitostem: hypotéka a dluh pozemkový. Takto upravená osnova stala se zákonem ze dne 6. května 1872. 49
Vlastníkova hypotéka jevila se v tomto zákoně ve dvojí podobě, v primerní a sekunderní. Primerní vzniká dluhem pozemkovým, dá-li si jej vlastník na své jméno zapsati a o něm dlužní list pozemkový vydati. 50 Není to vlastně hypotéka vlastníkova, nýbrž vlastníkův dluh pozemkový (Eigentümergrundschuld), jak se theorií zove. 51 Sekunderně vzniká, zaplati-li vlastník nebo jiným způsobem vyrovná 52 neb konfusí nabude hypotéky nebo dluhu pozemkového.53. Nově připojeno, že předpisy o vlastníkově hypotéce se na kauční hypotéku nevstahují. 54 Přes tuto formulaci lze i v samém zákoně nalézti stopy dřívější názorů o reálním zavazení pozemku. Mluvíť se v něm o disposici položkou (Post), nikoliv hypotékou nebo dluhem pozemkovým. 55 Nedůslednost jeví se v tom, že při konfusi potrvává Ve stejných rukou „hypoteka" a „dluh pozemkový", nikoli „položka". 56 Princip pevných míst se zákonem ze dne 6. května 1872 odmítl. Na místo vymazané hypotéky nebo vymazaného dluhu pozemkového nemůže nová hypotéka nebo nový dluh pozemkový býti zapsán. Zadní položky tu postupují do předu. 57
Hypotéka svými účinky rovná se dluhu pozemkovému. Oba vznikají zápisem, oba cílí k tomu, aby zapraven byl kapitál, při obou připouští prakse námitky z osobního poměru mezi stranami. 58 Při obou vydávají se listy, při hypotéce list hypoteční (Hypothekenbrief), při dluhu pozemkovém dlužní list pozemkový (Grundschuldbrief), ač hypotečního listu možno se vzdáti. 59 Teprve tímto listem nabývá věřitel práva z dluhu pozemkového a hypoteky. 60 Oba převádějí se neknihovní cessi, dluh pozemkový též in bianco. Postup lze vsak zapsati i knihovně. 61 Při obou je stejná exekuce. V některých věcech liší se od sebe podstatně. Při hypotéce třeba uvésti právní důvod dluhu. Vznikáť vzhledem ku nějakému jednáni a třetí osobou a třeba o něm předložiti dlužní list knihovnímu úřadu (§ 10), Při dluhu pozemkovém je to pojmově vyloučeno. Vzniká i zápisem vlastníka. Jen pozemkový dluh může hned, jak povstal, zapsán býti na jeho jméno nikoli hypotéka (§ 27).
Prakse pojímala nový zákon dle svých dřívějších názorů. Z jejích nálezů plynulo, že předpisy o vlastníkově hypotéce v zákoně ze dne 5. května 1872 jsou jen důsledný vývoj deklarace ze dne 3. dubna 1824. 62 Jako v mnohých letech dřívějších i nyní uznávalo se proti teorii, že nabývá se s vlastníkovou hypotékou i původní pohledávka a že touto původní pohledávkou vlastník disponuje 63. Tato povaha pruské vlastníkovy hypoteky, jak ji prakse pojímala, souvisela s pruským knihovním zřízením. Dle § 19 zák. ze dne 5. května 1872 musil při hypotéce i právní důvod dluhu býti zapsán. 64 Za tím účelem bylo při zápisu knihovnímu úřadu list o právním důvodu předložiti, ač ovšem takový list existoval. 65 Znění zápisu bylo uvedeno v hypotečním listě, který se o něm vydal, a zároveň také předmět zástavy, její hodnota a seznam závad předchozích neb současných. S hypotečním listem spojí se dlužní list, který při zápisu byl předložen, šňůrou, pod pečetí. 66 Na tomto hypotečním listu provedou se také všechny změny hypoteky, musíť za účelem těchto změn knihovnímu úřadu býti předložen. 67 Tímto způsobem zůstane původní zápis hypoteky i s jejím právním důvodem trvalým jejím základem. I s hypotekou radikuje se na pozemku. Právní důvod hypoteky je trvalým jejím znakem na titulu hypotečního listu. Není se tedy diviti, že táž formálnost, která přetrvala v knize pozemkové všechny mimoknihovní změny, a vedla ku vytvoření vlastníkovy hypoteky, sformovala i tuto vlastníkovu hypoteku podle právního důvodu původní pohledávky. 68 Vlastníkova hypoteka jevila se praksi svou povahou jako akcessorická. 69 Jako akcesorium pohledávka připadala vlastníkovi i s pohledávkou v celém svém obsahu, při simultánní hypotéce i na vedlejších hypotékách jako jejích jednota. 70 Oprávňovala pak vlastníka, aby některou hypoteku propustil a ostatní hypoteky nebo snad jen svou hypoteku si ponechal. 71
Tento zakořeněný náhled prakse měl již jakýsi ohlas i v samém zákoně. Jako dle dřívějšího pruského práva nemohla i nyní vzejíti vlastníkova hypotéka, nebyla-li původní pohledávka platná, 72 nebyla-li na ni valuta vyplacena, 73 nebo nebyla-li původní její neplatnost aktem mezi věřitelem a dlužníkem zho- jena 74. I subtilnost dřívější prakse se vyciťovala. 75 Jako dříve, začalo se rozeznávati, zda vlastník, který pohledávku platí nebo jinak vyrovnává nebo konsolidací nabývá, jest také osobním dlužníkem čili nic. Vlastník, který nebyl osobním dlužníkem, nabýval pohledávky proti osobnímu dlužníkovi. Byl-li zároveň osobním dlužníkem, nabýval ji sice také, ale právo jeho zatím spalo, bylo zdánlivě mrtvé. Obživlo vůlí vlastníkovou, zcizil-li statek nebo 'hypotéku, proti jeho vůli, byl-li statek exekučně prodán nebo exekuce ve vlastníkovu hypotéku vedena. 76
Teorie se těmto názorům vzpírala. Osobní pohledávka zanikala jí zaplacením, jen reální právo zůstalo. Dřívější právo vidělo ve vlastníkově hypotéce anomálii. Zákonem ze dne 5. května 1872 byla tato anomálie povýšena na pravidlo. Vlastníkova hypoteka formálně zůstala hypotekou, materielně byla dluhem pozemkovým. 77 Ve formě římské sukcesse hledala se pro vlastníkovu hypotéku cesta. 78 Stejně jako o hypotéce, dovozovalo se i o dluhu pozemkovém, že je jen akcessorním právem. 79 Byly však i náhledy, které chtěly stanovisko prakse odůvodniti v celé jeho podstatě. Právní formy mohou způsobiti, že se zapsaný věřitel s vlastníkem v jedné osobě střetne. Hypotéka proto nezaniká a z logického důsledku plyne, že vlastník z toho proti sobě žádného práva vyvozovati nemůže. 80 Pozdější nálezy pruské přibližovaly se však přece již stanovisku, že zaplacením osobní pohledávka zaniká a že se jen hypotéka převádí. 81
Ze zákona ze dne 5. května 1872 lze již sestaviti jisté podstatné znaky vlastníkovy hypotéky. Pojmově předpokládá knihovní zápis práva zástavního. Podle dřívějšího práva stačil k tomu protest, kterým kdo své právo chránil, 82 podle zákóna ze dne 5. května 1872 i záznam (Vormerkung), 83 i záznam obstávky (Vormerkung des Arrestes). 84 Pohledávka, zástavou pojištěná, nebo část její 85 musí býti zaplacena nebo jinak (deposicí, odevzdáním na místě placení, assignací, kompensací, vzdáním se atd.) vyrovnána nebo střetem věřitele a dlužníka v jedné osobě nabyta. Zaplacení nebo vyrovnání musí provésti vlastník nebo spoluvlastník nebo za něho někdo jiný (n. př. vnucený správce, pojišťovací společnost při vyhoření). 86 Vlastník nabývá jí okamžikem, kdy pohledávku platil, nebo jinak vyrovnal. To plyne již z § 52 dodatku a deklarace ze dne 3. dubna 1824. Zákon z 5. května 1872 to nezměnil. 87 Slova § 64 „auf Grund der Quittung oder Löschungsbeiwilligung" předpokládají zašlé již právo materielní. Kvitance a cesse jsou jen legitimací, které je potřebí pouze pro návrhy a změny v knize pozemkové. 88 Disponovati zaplacenou něho vyrovnanou hypotékou na základě kvitance nebo výmazného prohlášení může jen zapsaný vlastník, 89 který zaplatil nebo vyrovnal. Dřívější vlastník může to prováděti cessí. K cessí není oprávněn věřitel, jen vlastník. Ovšem může se stá ti také věřitelem, svolil-li k tomu vlastník. 90 Kvitance a výmazné prohlášení, které bylo dáno dřívějšímu vlastníku, oprávňuje nového vlastníka pouze ku výmazu. 91
Vlastník může se svého práva disposičního vzdáti, zaváže-li se na př. při zápisu pozdější hypotéky, že hypotéku předchozí po jejím zaplacení vymaže. 92 Vlastníkova hypotéka není nová, má pořadí staré, stejně třeba s nezaplacenou ještě částí. 93 Poněvadž však výměna míst může se díti bez svolení vlastníkova, mohou jí věřitelé právo vlastníkovo poškoditi. 94 Dluh pozemkový, na jeho jméno znějící, hypotéka, na jeho jméno přepsaná, jemu napadlá a při konsolidaci na jeho jméno znějíoí, po převodu vlastnictví mu zůstávají. 95
Hypoteka vlastníkova jeví svůj účinek v dražebním, sekvestračním a konkursním rozvrhu. 96 Předchází-li vymáhajícímu věřiteli, třeba ji pojati do nejvyššího podání.97 Vlastníkova hypotéka je také předmětem postihu soukromých věřitelů vlastníkových. 98 Zájemné usnesení doručuje se vlastníkovi před příklepem i po příklepu. 99
Zákon ze dne 27. května 1873 pro Šlesvík a Holštýn připojuje vlastníkovu hypoteku na ústav otevřených folií. Jako o vyhrazených hypotékách může vlastník disponovati také prázdným nebo vyhraženým hypotečním místem. Při obou zapisují se v pozemkových knihách formule, že obnos, který se uvádí, stojí k vlastníkově disposici. Zápisy takovéto jsou při zakládání knihovního listu osvobozeny od kolků a poplatků. 100
  1. I 20 § 520: So weit der Anspruch, für welchen die Hypothek bestellt worden, getilgt wird, so weit erloscht zwar in der Regel auch das dingliche Recht des Gläubigers. § 521: Der Schuldner ist daher auch befugt, auf die Löschung der getilgten Post im Hypothekenbuche nach Vorschrift ďer Hypothekenordnung anzutragen. Viz též I 16 § 482.
  2. Viz pozn. 8.
  3. Bornemann, 894.
  4. A. J. Mankopff, Allg. Landrecht für die preuss. Staaten, II, Berlin, 1837, 228; Weder das bezogene noch irgend ein anderes Gesetz, noch der Sprachgebrauch, kennt einen Unterschied zwischen Hypothek und hypothekarisch versicherter Forderung. Eine Forderung wird zur Hypothek, wenn sie hypothekarisch versichert, d. h. im Hypothekenbuche pingetragen wird. Die hypothekarische Versicherung ist die Handlung, Hypothek das Produkt derselben. Unter der Bezeichnung: Eigenthümer Cessionar einer Hypothek wird stets der Eigenthümer, der Cessionar der hypothekarisch versicherten Forderung verstanden. Hätte das Gesetz mit den Worten: „alle Rechte eines Cessionars der Hypothek" den Sinn verbinden wollen, dass der zahlende Eigenthümer auf Cessionar nicht der Realforderung sondern des locus habe sein sollen, so müsste dieser Sinn auch in dem Falle gelten, wo er eine fremde Schuld zahlt. Das Gesetz distinguirt durchaus nicht zwischen dem Eigenthümer des verpfändeten Guts, der zugleich persönlich verpflichteter Schuldner ist, giebt vielmehr, beiden alle Rechte eines Cessionars, und Cessionar heisst allgemein bei eingetragenen Forderungen derjenige, der diese Forderung durch Cession erworben hat. Wenn der Hypothekengläubiger dem zahlenden Schuldner ausdrücklich jura cessa erteilt; hätte, so wäre derselbe, obgleich sich in seiner Person Creditor und Debitor vereinigt hatten, schon nach der Bestiramung des Anhanges zum ALB § 52 Eintragung seines Eigenthumsrechts an der cedirten hyppthekarischen Forderung zu verlangen berechtigt gewesen. Durch die Deklaration vom 3. April 1824 ist die Quittung der ausdrücklichen Cession ganz gleich gestellt. Durch diese Declaration ist die Erwerbung der Hypothek an das Dasein einer Quittung, also eines Documents geknüpft, welches sich keineswegs auf die Hypothekenstelle beschränkt, sondern wesentlich auf Forderung bezieht; wenn gesagt ist, dass diese Quittung als ausdrückliche Cession gelten soll, so kann dies nie anders ausgelegt werden, als dass die Quittung als ausdrückliche Cession der hypothekenforderung selbst gelten soll und man würde den Wörten des Gesetzes offenbar Gewalt anthun, wenn man denselben den natürlichen und sprachgemässen Sinn nur in dem Falle beilegen wollte, wenn der Eigenthümer nicht zugleich persönlicher Schuldner ist, ihnen aber eine ganz entgegengesetzte Deutung geben wollte in dem Fall, wo er zugleich personlicher Schuldner ist. Kann das Königl. O. L. Ger. selbst nicht in Abrede stellen, dass Cessionar der Hypothek, im ersten Fall, Cessionar der hypothekarisch versicherten Forderung heissen soll, so ist es auch klar und unzweideutig ausgesprochen, dass der zahlende Eigenthümer, sei er Schuldner, sei er Nichtschuldner, durch die Zahlung selbst Gläubiger des Grundstücks wird, und die doppelte Qualität von Schuldner und Gläubiger bei Hypotkekarforderungen so auseinander gehalten werden sollen, dass die Vereinigung beider entgegengesetzter Qualitäten in einer Person möglich ist. Kann es nun nicht zweifelhaft sein, dass die Cession dem Cessionar das Recht giebt, über die cedirte Forderung nach Willkühr zu disponiren und dieselbe auch für ein minderes Quantum als den Nominalwerth zu cediren; so kann, da der bezahlte Debitor „alle" Rechte des Cessionars geniessen und die Quittung dieselbe Wirkung haben soll, wie eine ausdrückliche Cession, dies Becht auch dem Eigen- thümer, der eine hypothekarische Forderung befriedigt und darüber loschungsfahige Quittung erhalten hat, sei die bezahlte Schuld ursprünglich eine fremde, sei sie eine Schuld, nicht streitig gemacht werden . . . Die eingesehenen Akten über die Veranlassung zu der Deklaration vom 3. April 1824 ergeben, dass es unzweifelbaft in der Absicht des Gesetzgebers gelegen hat, nicht blos das Recht auf die Hypothekenstelle, sondern das Recht auf die Forderung selbst dem zahlenden Eigenthümer zu übertragen. Denn nicht allein, dass diese Ansicht bereits in dem von dem Justizministerium ausgegangenen Antrage ausgesprochen ist, so ist auch bei der Prüfung des Antrags im Staatsrathe sehr vollstandig untersucht, ob eine solche Aufhebung des Consolidations-Princips zulassig sei, und diese Frage sowohl nach romischem als preussischem Rechte bejahend entschieden; demnachst aber haben sich die Abtheilungen des Staatsraths über die Frage: ob bei einer Zahlung durch den Eigenthümer die Absicht zu kaufen oder zu tilgen, zu präsumiren sei, iu zwei gleiche Hälften getheilt, von denen die erste die jetzt in der Gesetzsammlung befindliche C. O., die zweite aber anderweitige Bestimmungen in Vorschlag brachte, und in gleicher Art hat sich diese Verschiedenheit der der Ansicht im Staatsrath selbst kundgethan; Se. Majestät haben aber nicht allein durch Vollziehung der von den Vertheidigern der ersten Meinung in Vorschlag gebrachten C. O., sondern noch durch eine zweite an den Staatsrath gerichtete, nicht publicirte C. O. de eodem dato und hier ganz ausdrücklich ausgesprochen geruht: „dass Allerhochst Dieselben der Meinung des Staatsrathes dahin beitreten, dass der Eigenthümer eines Grundstücks, welcher eine auf dasselbe hypothekarisch versicherte Forderung befriedigt, und diese Forderung im Hypothekenbuche nicht hat löschen lassen, auch ohne förmliche Cession, durch die blosse Quittung, alle Rechte eines Cessionars „dieser Hypothek erhalte", wobei es durch den Ausdruck „dieser Hypothek" ganz unzweifelhaft festgestellt ist, dass damit die in dem Vorgehenden erwähnte, hypothekarische Forderung gemeint ist.
  5. Dr. C. F. Koch, Allg. Landrecht für die preuss. Staaten. 1/2, 3. vyd. Berlin 1862, 519/II/1, 520/e.
  6. Bornemann, 395, Koch, Allg. L. R., 520/d.
  7. Koch, Allg. L. R., 517/1,-524/3 a—y. Viz k tomu Schollmeyer, Die Hypotek des Eigenthümers, Inaug.-Diss., Halle a., S. 1874, 11 a násl.
  8. Koch, l. c., 521/2a.
  9. Koch, l. c., 525/aa.
  10. Koch, l. c., 525/cc.
  11. Koch, l. c., 526/cc.
  12. Koch, l. c., 525/bb.
  13. Koch, 524.
  14. Berthold Delbrück, Die Übernahme fremder Schulden nach gemeinem und preussischem Rechte, Berlin 1853, 63.
  15. Koch, l. c., 522/c.
  16. Koch, l. c., 520/c.
  17. Koch, l. c., 518/2; týž, Lehrbuch des preuss. gemeinen Privatrechts, Berlin 1857, 621, týž, Recht der Forderungen nach gemeinem und preussischem Rechte, Berlin 1859, II, 796/11.
  18. Delbrück, 63 a násl.
  19. Meyer, Die preuss. Hypotheken u. Subhastations-Gesetzgebung, Berlin 1854 cit. podle Schletters Jahrbücher der deutschen Rechtswissenschaft und Gesetzgebung, 1 (1855), 866.
  20. Dr. von der Hagen, Die Hypothek des Eigenthümers, Arnsberg 1836. Knihu tuto nebylo možno v Praze opatřiti. Cituje se podle spisu „Friedrich Scholmeyer, Die Hypothek des Eigenthümers. Inaug.- Diss. Halle a. S. 1874, 26-81.
  21. Hinschius, Preuss. Anwaltszeitng, 1866, 693 a násl., cit. dle Schollmeyera, 21.
  22. Bornemann, l. c., 390—408.
  23. Göppert, Preuss. Anwaltszeitung, 1864, 279, cit. dle Schollmeyera, 80. Viz též Horn, die Eigentümerhypothek, Breslau 1906, 28.
  24. Bremer, Hypothek und Grundschuld, Göttingen 1869, cit. dle Schollmeyera, 83 a násl.
  25. Verhandlungen ersten deutschen Juristentages, Berlin 1860, 12B59) Verh. des II. deutschen Jur.-Tages, I, Berlin 1861, 230/4, Antrag des zweiten Präsidenten des kgl. Obertribunals Dr. Bornemann zu Berlin.
  26. L. c. 284/11, Antrag des Ober-Tribunalraths Meyer zu Berlin.
  27. L. c. 284/11, Antrag des Ober-Tribunalraths Meyer zu Berlin.
  28. L. c. 231/8, Antrag. Bornemann.
  29. L. c. 235/13, Antrag Meyer.
  30. L. c. 231/8, 235/13.
  31. L. c. 230/6.
  32. L. c. I/2, 251.
  33. Verh. d. III. d. Juristentages, Berlin 1832, 71—97.
  34. L. c. II., 142-203.
  35. L. c. 196, pozn. 12, 13.
  36. Ac. P. (Arch. f. d. civ. Praxis), V, 53 [1870], 362 Dr. v. Bar, Über den s. g. selbstandigen Charakter der Hypothek (Realobligation) im neueren Hypotbekenrechte mit besonderer Berllcksichtigung des neuen preuss. Gesetzentwurfs. Viz tamže 366 z osnovy z r. 1864 § 23: Die Eintragung einer Forderung begrilndet eine selbständige Realobligation.
  37. Alexander Achilles, Die preuss. Gesetze über Grundeigenthum und Hypothekenreobt vom 5. Mai 1872. Berlin 1872, 11 a násl.
  38. Franz Forster, Preussisches Grundbuchrecht, Berlin 1872, 125 až 133.
  39. J. B. f. D., 11, 12, O. Bähr, Die preussischen Gesetzentwürfe über die Rechte an Grundvermogen, § 14 osnovy.
  40. L. c. 88 a násl. O počátcích hyp. listu viz AbR. 14 (1898) 286 a násl. Dr. Max Fischer, Der Hypothekenbuch im neuen Rechte.
  41. L. c. 13, § 22: Der Eigenthümer kann auf seinen Namen Hypothek eintragen lassen. Er erlangt dadurch das Recht, über diese Hypothek zu verfügen und dadurch auf dritte Personen die vollen Rechte eines Hypothekengläubigers zu übertragen. Bei der Vertheilung der Kaufgelder in Folge eines gerichtlichen Zwangverkaufes kann er die Hypothek für sich geltend machen. § 23; Hat der Eigenthümer das Eigenthum des Grundstücks abgetreten, so erlangt er an der auf seinen Namen eingetragenen Hypothek alle Rechte eines Hypothekengläubigers.
  42. L. c. 19, 20, § 49-61.
  43. L, c. 19, § 48 : Das mit einer Hypothek verbundene personliche Recht kann nur gemeinsam mit der Hypothek, diese dagegen ohne das persönliche Recht abgetreten werden. Geschieht Letzteres, so erlischt der persönliche Anspruch.
  44. L. c. 21, § 61: Wenn eine Hypothek von dem eigentragenen Eigenthümer bezahlt oder auf sonst eine Weise getilgt worden, so ist der bisherige Hypothekengläubiger nach der Wahl des Eigenthümers verpflichtet, entweder Quittung oder Löschungsbewilligung zu ertheilen, oder die Hypothek ohne Gewährleistung abzutreten. § 62 : Der eigetragene Eigenthümer ist berechtigt, auf Grund der Quittung oder Löschungsbewilligung die Hypothek auf seinen Namen umschreiben zu lassen oder über sie zu verfügen (§§ 22, 28).
  45. L. c. §§ 63, 64.
  46. Förster - Eccius, 111,904. Zde citují se také motivy osnovy: Es fehlen dem Eigenthümer die wesentlichsten Rechte des Hypothekengläubigers ; er kann auch nicht die Zahlung des Kapitals durch den Antrag auf Subhastation gegen sich erzwingen und etwa dadurch ein bequemes Mittel erlangen, sich von den dann ausfallenden Hypotheken zu befreien. Die Hypothek ruht, so lange sie sich in seinen Händen befindet, sie ist kein selbstandiges Vermögansobjekt für ihn, und hat nur den negativen Werth, dass der Eigenthümer Kapital und Zinsen der Hypothek keinem Dritten schuldet. Nur ein Recht hat er, und nur dieses verlangt das praktische Bedürfnis, ihm zu geben: im Interesse seines Kredits muss ihm gestattet werden, die Hypothek zu veräussern und sich dadurch Kapital zu verschaffen, er muss über dieselbe verfügen können. In dem Moment, wo er die Hypothek veräussert und das Grunďstück behält, wird er Hypothekenschuldner. Umgekehrt in dem Moment, wo er aufhört, Eigenthümer des Grundstücks zu sein und die Hypothek behält, wird er Hypothekengläubiger.
  47. Ac P, 53 (1870), Bar 373 a násl.
  48. JBfD (Jahrb. f. Dogmatik) 11 (1870) Bähr, 55 a násl.
  49. Meibom, Deutsches Hypothekenrecht, VIII/2, 56 a násl., Motive zu dem Entwurfe eines bürgerl. Gesetzbuches für das deutsche Reich, Berlin u. Leipzig, III, 606.
  50. § 27 : Der Eigenthümer kann auf seinen Namen Grundschulden eintragen und sich Grundschuldbriefe ausfertigen lassen. Er erlangt dadurch das Recht, über diesse Grundschuld zu verfilgen und auf dritte Persön die vollen Rechte eines Grundschuldgläubigers zu übertragen. Bei der Vertheilung der Kaufgelder in Folge einer gerichtlichen Zwangsversteigerung kann er die Grundschuld für sich geltend machen. § 28; Hat der Eigenthümer das Eigenthum des Grundstücks abgetreten, so erlangt er an der auf seinen Namen eingetragenen Grundschuld alle Rechte eines Grundschuldgläubigers.
  51. Meibom, VIII/2, 299.
  52. § 68: Wenn eine Hypothek oder Grundschuld von dem Eigenthümer bezahlt oder auf andere Weise getilgt worden ist, so ist der bisherige Gläubiger nach der Wahl des Eigenthümers verpflichtet, entweder Quittung oder Löschungsbewilligung zu ertheilen, oder die Post ohne Gewahrleistung abzutreten. § 64: Der eingetragene Eigenthümer ist berechtigt auf Grund der Quittung oder Löschungsbewilligung die Post auf seinen Namen umschreiben zu lassen ode rüber sie zu verfügen.
  53. § 65: Ein gleiches Recht hat der eingetragene Eigenthümer, welcher die Hypothek oder Grundschuld von Todeswegen erworben hat, auf Grund des Testaments, des Erbvertrages oder der Erbbescheinigung. Hat derselbe die Post als Vermachtnisnehmer erworben, so darf es zu Umschreibung der Einwilligung des Erben oder seiner rechtskräftigen Verurtheilung zu derselben. § 66: Erwirbt der Gläubiger das verpfändete Grundstück, so kann er die Hypothek oder Grundschuld auf seinen Namen stehen lassen oder über sie verfügen.
  54. § 66.
  55. Viz § 63-66.
  56. Viz § v pozn. 86 §§ 65 a 66.
  57. § 62. Viz též Motive zu dem Entwurfe eines bürgerl. Gesetzbuches für das deutsche Reich, III, 737. Nechtělo se právo zástavní zatížiti novým pojmem, knihovní řízení novou manipulací; „der leere locus überdies ein Nichts ist, über welches zu disponiren unmöglich erseheint".
  58. Meibom, l. c. 59 a násl.
  59. Meibom, l. c. 82, 83. O formě a obsahu těchto listů viz Achilles, 204 a násl. Rechtsatlas.
  60. Meibom, l. c. 133.
  61. Meibom, l. c., 209 a násl. Förster, 169.
  62. ERC (Entsch. des Reichsger. in Civilsachen), 2, 207 (1880). 5, 326, (1880), Meibom, VIII/2, 298, Gruchot, Beitrage, 27, 471 (1882) 1040 (1888).
  63. ERC, 7, 219 (1882), Förster-Eccius, Preuss. Privatrecht, III, 607.
  64. Achilles, 194 Zápis v oddělení III (Hypotheken und Grundschulden) zní na př. takto : Auf Nr. 1 bis mit 5 (Běžné číslo pozemku v oddělení I.). Eintausend Thaler Kaufgeld, mit 5 Prozent Zinsen vom 1. Januar 1871 gegen dreimonatliche Kündigung, eingetragen für den Rentier Karl Schein zu Berlin auf Grund des Kaufvertrages vom 1. Oktober 1870 am 2. Oktober 1870, Gruchot, 27, 472 (1882).
  65. Meibom, VIII/2, 98.
  66. Achilles, 211, § 122 knih. ř. Meibom, VIII/2, 138.
  67. Knih. ř. § 129, Meibom, VIII/2, 138.
  68. Meibom, VIII/2, 296 Dernburg k tomu s posměchem vytýká, že osobni pohledávka je nutným příslušenstvím hypotéky.
  69. Gruchot, 27, 472 (1882).
  70. Gruchot, Beiträge, 27, 1040, (1883), 41, 213 (1898) § 42 zák, z 5/5. 1872, dle něhož zanikají zaplacením z jednoho simultánního objektu hypotheka a dluh pozemkový na druhých, vztahuje se na případ dražby.
  71. Forster-Eccius, III 611.
  72. ERC, 3, 269 (1880), Förster-Eccius III, 608, Bendix, Das preuss. Gesetz über den Eigenthumserwerb, 116/2, ERC, 8, 266 (1880).
  73. ERC, 32, 309 (1894).
  74. ERC, 44, 294 (1899), 48, 63 (1901).
  75. Koch, Allg. Landrecht, 517/1.
  76. Förster-Eccius, III, 605, ERC, 5, 325 (1880).
  77. Achilles, 86, 87, Förster-Eccius, III, 607, Schollmeyer, Die Hypothek des Eigenthümers, 51. ERC, 5. 321 (1881), 28, 251 1888).
  78. Meibom, VIII/2, 290.
  79. Pütter, Die Grundschuld des preuss. Gesetzes, über den Eigenthümserwerb etc. vom 6./5. 1872 v Magazin für das deutsche R. der Gegenwart, Bd. IV. V 78—153 Hannover 1884 (cit. podle Centralblatt für Rechtswissenschaft, IV, 206).
  80. Buchka, Die Hypothek des Eigenthümers, 98—100.
  81. ERC, 45, 185 (1899).
  82. Dr. Johannes Biermann, Widerspruch und Vormerkung nach deutschem Grundbuchrecht. Jena 1901, 4, Viz též § 289 II pruského hyp. ř. z 20 /12. 1783 a LR 1 20, § 418.
  83. Biermann, 26.
  84. Meibom, VIII/2, 298.
  85. Také amortisací, viz Meibom, VIII/2, 293.
  86. Meibom, VIII/2, 294, Bendix 116/3 ERC. 47, 267 (1900).
  87. Meibom, VIII/2, 295, Förster-Eccius, III, 610.
  88. Gruchot, 22, V82 (1877), Meibom, l. c. Bendix, 117/10.
  89. § 64: „Der eingetragene Eigenthümer" ve srovnání s § 63.
  90. ERC, 38, 222 (1896), Förster-Eccius, III, 612, Bendix 117/10.
  91. Förster-Eccius, III, 610.
  92. ERC, 19, 59 (1887).
  93. Meibom, VIII/2, 296, ERC, 2, 207 (1880).
  94. ERC, 9, 251 (1883). Viz § 35 zák. z 5./5. 1872.
  95. § 28, 64-66 zák. z 5./5. 1872.
  96. Förster-Eccius, III, 612, Meibom VIII/2, 296.
  97. Meibom, VIII/2, 295. 130)
  98. Meibom, VIII/2, 266, Förster-Eccius, III, 612.
  99. ERC, 43, 431 (1899), Dr. L. Gaupp, Die Civilprozessordnung für das Deutsche Reich. Tübingen u. Leipzig 1901, 639.
  100. Gesetz über das Grundbuchwesen und die Verpfändung von Seeschiffen in der Provinz Schleswig-Holstein v. 21./5. 1873 § 22: Der Eigenthümer hat über leere von ihm vorbehaltene Hypothekenstellen und über die vor der Linie getilgten Hypotheken die Verfügung, wie liber eine Hypothek des Eigenthümers nach Massgabe des Gesetzes über den Eigenthümserwerb vom 5. Mai 1872. § 23: Die Übertragung der vorbehaltenen Stellen und der vor der Linie getilgten Hypotheken in das Grundbuch geschieht mit der Formel: No..... Thlr. (Mark u. s. w.) mit, . . von Hundert verzinslich stehen zur Verfüng des Eigenthümers. § 24: Wenn der Eigenthümer gleich bei Anlegung des Grundbuchblattes oder Artikels beantragt, die leeren Stellen oder die Vor der Linie getilgten Posten als Hypotheken oder Grundbuchschulden auf seinen Namen einzutragen, so erfolgt diese Eintragung stempel u. kostenfrei.
Citace:
§ 4. Vlastníkova hypotéka pruská. Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypoteky. Praha: Nákladem vlastním, 1922, s. 43-57.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).