Čís. 3817.

Nejde o zmatek čís. 4 ani čís. 5 § 344 tr. ř., bylo-li obhájci odepřeno slovo potom, když byly skončeny řeči obhájců spoluobžalovaných
(Rozh. ze dne 20. března 1930, Zrn 2 14/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Moravské Ostravě ze dne 7. prosince 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy loupežné podle §§ 134, 135 čís. 2 tr. zák., zločinem žhářství podle §§ 166, 167 c) tr. zák. a přestupkem zlomyslného poškození cizího majetku podle § 468 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
V první řadě jest zmateční stížností napadeno usnesení porotního soudu, jímž stěžovatelovu obhájci bylo odepřeno slovo, když byly skončeny řeči obhájců všech obžalovaných i konečná vyjádření samých obžalovaných, na něž veřejný obžalobce neodpověděl. Potřebu konečného obhájcova slova i k řečí obhájce jiného obžalovaného dovozuje zmateční stížnost z útočného prý způsobu řeči obhájce spoluobžalované Marie N-ové, jenž mluvil prý nepřípustným způsobem po obhájci obžalovaného Josefa V-a proti tomuto obžalovanému; uplatňuje proto, že mu prý nebylo umožněno ke škodě obžalovaného Josefa V-a na to odpověděti, jednak důvod zmatečnosti podle čís. 4 jednak podle čís. 5 § 344 tr. ř. Než onen zvláštní důvod zmatečnosti není tu již proto, že ustanovení § 255 (§ 324) tr. ř., jejichž porušení se dovozuje, nejsou uvedena mezi těmi zákonnými místy, v zákoně zvláště vyjmenovanými, jichž nezachování jest ohroženo tímto důvodem zmatečnosti. Pokud se však stěžovatel snaží i s hlediska všeobecného předpisu § 344 čís. 5 tr. ř. dovoditi, že zamítavým usnesením o jeho návrhu byly porušeny (nesprávně vyloženy) zásady řízení, zabezpečující obhajobu stěžovatele, nemá tato výtka opory v předpisech o konečných přednesech stran, neboť zákon ve shora citovaných ustanoveních zabezpečuje konečnou druhou řeč obžalovanému a jeho obhájci jen pro případ, že státní zástupce (soukromý obžalobce nebo soukromý účastník) použil oprávnění vyhrazeného mu v § 255 odst. 3 tr. ř. a odpověděl na prvé vývody obžalovaného a jeho obhájce k jeho první řečí a k návrhům. Ačkoli zákon v § 42 odst. 3 tr. ř. pamatoval na rozpor zájmů několika spoluobžalovaných právě vzhledem k jejich obhajobě, zabezpečiv spoluobžalovaným při rozporu jejich zájmů ustanovení více obhájců, neuznal v § 255 tr. ř. potřebným zaručili více obhájcům spoluobžalovaných též vzájemnou obranu proti vývodům jiného obhájce, jež by směřovaly proti spoluobžalovanému tímto obhájcem nezastoupenému, ale povoluje odpověď obhajobě právě jen proti vývodům těch procesních stran, jejichž návrhy již podle jejich procesního postavení zpravidla směřují proti obžalovanému. Ze srovnání toho i onoho ustanovení o rozporu obhajoby více spoluobžalovaných a o právu odpovědi jen k vývodům obžalobce (soukromého účastníka) jest patrno, že zákonodárce neviděl nijak ohroženu obhajobu jednoho spoluobžalovaného vývody obhájce jiného spoluobžalovaného a neuznal proto za potřebné zabezpečiti obhajobu tu povolením odpovědi i na vývody jiného obhájce. Nebyla tudíž ani s hlediska důvodů zmatečnosti podle § 344, čís. 5 tr. ř. práva obhajoby v zákoně zaručená porušena a není proto třeba řešiti otázku, zda odepření odpovědi obhájci obžalovaného Josefa V-a mohlo míti nepříznivý vliv na rozhodnutí proti stěžovatelovi, což by bylo další podmínkou uplatněného důvodu zmatečnosti. Tento důvod, jak bylo dovoděno, není dán již s hlediska zákonného ustanovení, jež práva obhajoby vytýká a zaručuje.

Citace:

č. 3817. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 194-195.