Радоник Jован, ПроФ. ђоpђe Бранкович и његово време. (Vyd. Srb. Král. Akad.) Београд, 1911. Stran 771.
V XI. roč. tohoto časopisu (str. 125 — 129) podali jsme zprávu o zajímavé edici archivního materiálu, týkajícího se příspěvků k dějinám Srbů v Uhersku v XVI. — XVIII. stol. Vydavatel, prof. Radonić uveřejnil tam některé listiny vztahující se k osobě Jiřího Brankoviće, který na sklonku XVII. stol. a na počátku stol. XVIII. hrál závažnou roli v dějinách uherských Srbů. Brzo po vydání dotčené knihy vyšlo veliké dílo Radonićovo, v němž velmi podrobně je vypsán život Jiřího Brankoviće. Seznamujeme se tu důkladně s osobností tohoto slavného dobrodruha srbského, který se vydával za potomka knížete Vuka Brankoviće a zanášel se plánem zříditi na jihu Uherského království z bývalých zemí tureckých jakýsi slovanský stát pod suverainitou císaře římskoněmeckého a krále uherského Leopolda I. Panovníkem této mlhavé jinak říše měl býti Jiří Branković sám. Spisovatelé, kteří se až dosud osobností Brankovićovou zabývali, nevnikli do podrobností života tohoto ctižádostivého, zároveň však dosti naivního muže tak jako nynější jeho biograf.
V úvodě autor probírá literaturu o hrab. Jiřím Brankovićovi a zmiňuje se ke konci o svých vlastních pramenech. Použil hlavně pramenů sedmihradských (sbírky Monumenta comitialia Transylvaniae a spisů sedmihradského kancléře Jana hr. Betlena Rerum transilvanicarum libri IV. a Historia rerum transilvanicarum, kterýžto druhý spis vydán Horányim), vedle toho však i četného materiálu archivního i bohaté literatury maďarské, rumunské i jiné.
V kapitole I. vykládá se o srbských osadách na statcích srbských despotů v jižních Uhrách v XV. stol., o výsadách vydaných Srbům králem Matějem, o ideji státní nezávislosti u uherských Srbů v prvé pol. XVI. stol., o t. zv. caru Jovanovi v Banátě a Báčce r. 1526, o pokusu banátských Srbů z r. 1594 zříditi ve pojení se sedmihradským kníž. Zikmundem Rákóczym v jižních Uhrách polonezávislé srbské území a o rodině Brankovićů na konci XVI. a na počátku XVII. stol. Rodina, z níž potomní hrabě Jiří Branković pocházel, počala na konci XVI. stol. vynikati mezi ostatními srbskými rodinami v Aradském a Zarandském komitátu. Měla nejen rozsáhlé statky, jež vzrostly ještě věnem matky Jiřího, nýbrž mohla se v XVII. stol. chlubiti i dvěma vynikajícími členy, z nichž jeden, strýc Jiřího Longin byl biskupem Jenovsko-Lipovským, druhý pak starší bratr Jiřího protopop Simeon stal se jako Sáva II. pravoslavným biskupem sedmihradským.
Jiří Branković narodil se r. 1645 v Jenově v Aradském komitátě, odkud přešel se svým bratrem do sedmihradského Bělehradu, když Simeon před koncem r. 1656 stal se metropolitou. O mládi Jiřího a o postavení bratra jeho Sávy jakož i o politických poměrech sedmihradských, v nichž Jiří vyrostl, vypravuje se v kapitole II. a III. Biskup Sáva připravoval bratra svého Jiřího k diplomatické službě. Sotva bylo Jiřímu 18 let, provázel jako sekretář r. 1663 sedmihradského vyslance, který měl odevzdati Turkům daň, do Temešváru a Bělehradu a hned na to vydal se s vyslancem Petrem Janko do Drinopole. Poněvadž Janko cestou zemřel, provedl úkol jeho Jiří sám a byl sedmihradským vyslancem u Porty skoro po celý rok, dokud v říjnu r. 1664 nebyl ustanoven vyslanec nový. Za svého pobytu mezi Turky naučil se Jiří Branković dobře turecky, což mu pak později prospívalo při jeho pozdějších diplomatických misích. V Turecku zůstal Jiří i za pozdějších sedmihradských vyslanců jako jejich tlumočník. R. 1665 měl účastenství v řešení pohraničných sporů mezi velkováradským pašou a sedmihradskými stavy, před koncem r. 1665 pak vydal se s vyslanectvem sedmihradským z Drinopole do Cařihradu, aby tam uzavřena byla výpůjčka 20 000 tolarů. Na počátku r. 1666 vrátil se do Sedmihrad, aby zpravil kníž. Michala Apaffyho o situaci u Porty. Postavení knížete sedmihradského bylo tehdy velmi obtížné. V Cařihradě vystupoval proti němu vzbouřilý magnát Mikuláš Zolyomi. Aby agitaci jeho oslabil, Jiří Branković vydal se r. 1667 z Drinopole do Dimotiky k vel. vezírovi a odtud do Radnótu ke kníž. Apaffyrnu. Hned potom poslal kníže Brankoviće k tureckému pašovi do Temešváru, aby intervenoval v pohraničných sporech. Čtyřletý pobyt mezi Turky měl neobyčejný vliv na vytvořeni Brankovićova karaktéru. Mnohé jeho slabosti vysvětluji se jen tímto způsobem.
Novou velikou událostí v životě Jiřího Brankoviće byla cesta jeho do Moskvy r. 1668, kdy provázel tam svého bratra biskupa Sávu. Biskup podnikl tuto dalekou cestu, nejen aby obdržel almužnu, nýbrž, jak se zdá, také za tím účelem, aby jednal v záležitostech politických. Cestu na Rus popisuje autor v kap. V., v níž pojednává zároveň o politických a kulturních poměrech na Rusi v pol. XVII. stol. jakož i o Sávovu plánu povstání ujařmených křesťanů na Balkáně v případě ruské intervence. Poměry moskevské měly vliv na další vytvoření Brankovićova karaktéru. V Moskvě probudila se v něm láska k veliké slovanské říši i k slovanským národům.
Vrátiv se z Ruska, Jiří Branković vstoupil znova do služeb kníž. Apaffyho a intervenoval opětně v pohraničním sporu tureckosedmihradském. V srpnu r. 1671 poslal kníže Brankoviće k Portě, aby vyzvěděl, jak smýšlejí vlivné kruhy turecké o uherské oposici. Podrobněji vykládá spisovatel o této oposici v kap. VI. Ačkoli Turecko nechtělo uherskou oposici podporovati, Apaffy přece jednal v její prospěch, ovšem bezúspěšně, čímž zhoršil postavení své doma i vůči Portě a také vůči Leopoldovi I. V kap. VII. se pojednává o úkolu Brankovićovu r. 1672 a 1673 zastupovati zájmy maďarské oposice u Porty. Na prvé zpáteční cestě zdržel se počátkem r. 1673 Branković v Bukurešti a hleděl získati vlašského knížete Gligoraška Ghiku, aby působil u knížete Apaffyho ve prospěch sedmihradských pravoslavných. Již tehdy, dověděv se, že na západě se chystá alliance proti Turkům, Branković zabýval se myšlenkou zřízení nějakého státu, jehož by byl panovníkem. Tehdy také chystal se už zraditi kníž. Apaffyho. Na druhé cestě do Turecka r. 1673 uzavřel tajnou smlouvu s kníž. Ghikou, v níž se tento zavazuje Brankoviće hájiti. Jakmile poselstvo uherských emigrantů (jež Branković provázel) vrátilo se do Sedmihrad, Branković rozhodl se zraditi kníž. Apaffyho, s nímž byl delší dobu nespokojen pro jeho chování k staršímu bratru Sávovi, a vyjednával s vyslancem cís. Leopolda u Porty Kindsbergem, nabízeje císaři své služby proti uherské oposici i proti sedmihradskému knížeti a slibuje zříditi na jihu Uher jakousi vojenskou hranici, složenou z ujařmených křesťanů, jež by v prvé řadě sloužila zájmům habsburské monarchie. Po porážce u Chotima byli Turci nuceni opustiti uherskou oposici, a tu se Branković ještě před koncem r. 1673 vrátil do Sedmihrad.
Od r. 1675 až do jara r. 1677 Branković znova zastupoval kníž. Apaffyho u Porty. Po návratu do Sedmihrad zapletl se zároveň se svým bratrem Sávou do spiknutí sedmihradských magnátů Pavla Beldyho, hr. Vladislava Csákyho, Krištofa Paška a j. proti knížeti. Beldy s přáteli působil u Porty, aby svrhla s trůnu kníž. Apaffyho. Kníže dosáhl však dary, že spiklenci byli z nařízení vezírova v dubnu 1678 uvězněni v Jedikule v Cařihradě. R. 1679 obžalován byl biskup Sáva, že špatně užívá církevního majetku, a synodou v sedm. Bělehradě byl odsouzen. Jen na přímluvu nového valašského kníž. Šerbana Kantakuzina byl znova potvrzen za metropolitu Rumunů, Srbů, Řeků a Rusínů v Sedmihradsku. Nepřátelé Sávovi neustali však pracovati proti němu, i byl v červenci r. 1680 znova svržen a uvězněn. Událostmi tuto zmíněnými zabývá se autor v kap. VIII.
Také Jiří Branković byl uvržen do žaláře, ale za krátko podařilo se mu vyprostiti se z něho. Odebral se nyní do Valašska ke kníž. Šerbanu Kantakuzinovi. Nové jeho prostředí v Bukurešti vyličuje spisovatel v kap. IX., v níž zároveň vykládá o akci sedmihradských emigrantův u Porty proti kníž. Apaffymu a o poměru jich k císaři.
Ve Valašsku Branković pracoval pro allianci s císařem. Spisovatel píše o tom v kap. X. a XI. Diplomem ze 7. června 1683 Branković povýšen byl za uherského barona. Po úspěchu císařských zbraní, když se Uhry dostaly do moci Leopoldovy, Branković předložil ve Vídni v létě 1688 pamětní spis o zřízení Illyrské říše, nad níž by panoval on jako potomek srbských despotů, uznaný za takového nedávným listem Pečského patriarchy Arsenije Crnojeviće. O obsahu a posouzení pamětního spisu Brankovićova čteme v kap. XII. — Diplomem ze 20. září 1688 byl Branković povýšen za uherského hraběte.
Ve smyslu ujednání vídeňských odešel Branković nejprve do Sedmihrad a pak do Ršavy, aby pracoval v duchu pamětního spisu. Po jeho odchodu z Vídně objevil se tam však Matija Ilijanović, který se svými čtyřmi bratry, bosenskými Brankovići, protestoval proti tomu, že valašskému vyslanci Jiřímu Brankovićovi přiznán byl titul vojvody sv. Sávy. Tvrdil, že titul onen náleží jemu, Ilijanovićovi. Když mimo to r. 1689 vyšlo na jevo, že valašský kníže vyjednával také s carem Moskevským, a sice za účasti Brankovićovy, Branković pozbyl ve Vídni důvěry. Nyní teprve počalo se pátrati po jeho původu, i seznáno, že není potomkem starých srbských despotů. Branković zatím hleděl prostřednictvím svých důvěrníků vyvolati povstání v dnešním vých. Srbsku, aby provedl svůj plán, vykládaný v pamětním spise. (Viz kap. XIII.) Práce ta se však nedařila, ba Jiří Branković byl z nařízení prince Bádenského dokonce chycen a uvězněn.
V kap. XIV. autor vypravuje o počátcích styků s novými srbskými přistěhovalci do Uher. Jiří Branković byl sice odvezen do Vídně, ale přes to měl vliv na průběh srbských záležitostí. Proklamace cís. Leopolda ze 6. dubna 1690 k srbskému národu sepsána byla na základě Brankovićova pamětního spisu. Leopold potřeboval nyní Srbů i chopil se myšlének v pamětním spise obsažených. Pěkně líčí spisovatel genesi srbských styků se dvorem. Srbům záleželo s počátku jen na záruce svobod náboženských, ale vlivem Jiřího Brankoviće, s nímž se setkal ve Vídni vyslanec Srbů, jenopolský biskup Isaija Djaković, rozšířen byl program jejich žádostí i na svobody politické. V kap. XV. a násled. obšírně se o tom vykládá.
Zajímavě vypisuje autor také poměr mezi Brankovićem a Arsenijem Crnojevićem, s nímž se Branković osobně poznal teprve na sklonku r. 1693. Oba mužové žárlili na sebe pro osobování si moci ve světských záležitostech uherských Srbů. Když Crnojević přispěním Brankovićovým vymohl na císaři patent, kterým se srbské hierarchii dává právo k vybírání desátku, přimlouval se za to, aby Branković puštěn byl na svobodu. Žádosti takové, s různých stran stále opakované, byly však marné. Ani několikaleté internování ve Vídni nemělo na Brankoviće žádoucího vlivu. Internovaný nepřestal se pokládati za „despota“ srbského, vystupoval tak i proti vládním kruhům vídeňským a přispíval chováním svým čím dále tím více k tomu, že propuštění jeho na svobodu považováno bylo za vyloučené. Ani intervence ruského vyslance ve Vídni Voznicyna mu nepomohla. Stálé styky Brankovićovy se Srby přiměly vídeňskou vládu k tomu, že internovala Brankoviće ještě dále. R. 1703 odvezli ho do Chebu, kde ve veliké bídě r. 1711 zemřel. Pobyt jeho v Chebu líčí se v kap. XVII., jednání o jeho pozůstalosti v kap. XVIII.
Kapitolu XIX. spisovatel věnoval kronice Brankovićově a jeho literární činnosti jakož i literárním a osvětovým poměrům v tehdejším Valašsku. Kniha opatřena je několika přílohami, mezi nimi i portréty Brankovićovými. Pro dějiny uherských Srbů je to příspěvek velmi důležitý.
K. K.