Dotázky ku porotcům.

I. Pojem.
Úlohou porotců dle názoru nyní panujícího jest rozhodnutí o vině.
Úloha tato řeší se v trestních řádech téměř všech evropských států tím způsobem, že soud po provedeném řízení průvodním procesnou látku pro moment viny rozhodnou za spolupůsobení obou stran sebéře v jednu nebo více otázek tak stylisovaných, aby z pravidla bylo možno odpověděti prostým »ano« nebo »ne« a tyto otázky předloží porotcům ku zodpovědění; výrok porotců pak tvoří základ rozsudku. Postup ve věci té jest dle § 316 tr. ř. následující : Po skončení průvodního řízení stanoví předseda po předběžné poradě se soudním dvorem otázky, jež mají se porotcům předložiti, podepíše je, načež je dá (pod neplatností řízení) přečísti a stranám ku jich žádosti písemně předložiti. Strany jsou oprávněny navrhnouti změnu
dotázek a připojení otázek dalších, o čemž soudní dvůr ihned rozhodne. Byly-li dotázky změněny, musí znova býti přečteny. Prakse postupuje z pravidla tím způsobem, že předseda po uzavřeném průvodním řízení především vyzve strany, aby podaly v tom směru své návrhy, a pak teprve soudní dvůr dotázky stanoví. I když dotázky (po řečech stran a právním poučení) porotcům ku zodpovědění byly předloženy, připouští se ještě jejich změna nebo doplnění, jestliže porotci během své porady za to žádají, nebo jestliže jejich výrok dává podnět ku zavedení opravného řízení. V obou případech dlužno jednání obnoviti a po slyšení stran o tom rozhodnouti. Byly-li dotázky změněny nebo doplněny, musí vždy býti znova přečteny (§§ 327 a 331 tr. ř.).
II. Obor činnosti soudního dvoru, stran a porotců:
1. Soudní dvůr radí se o dotázkách, jež mají býti porotcům předloženy, a rozhoduje o návrzích stran nebo porotců na změnu nebo doplnění jich. (Pokud soudní dvůr jest návrhy stran vázán, o tom srv. odst. III.) Soudnímu dvoru přísluší dále zkoušeti, zda-li tu nejsou podmínky, za kterých dle § 317 tr. ř. má dotazování se porotců odpadnouti, a rozhodnouti tudíž, má-li dotazování se porotců míti místa čili nic a konečně rozhodnutí o zavedení řízení opravného (§ 331 tr. ř.). Formu a pořad
dotázek a rozdělení látky (§§ 323 a 316 tr. ř.) stanoví (po předchozí poradě se soudním dvorem) předseda. Týž vysvětluje porotcům právní význam zákonných výrazů v dotázkách se vyskytujících a udílí jim v jejich poradní místnosti žádaná vysvětlení o smyslu daných otázek a formě odpovědi (§ 327 tr. ř.).
2. Činnost stran: Obě sporné strany mají právo žádati, aby předložené dotázky byly změněny nebo novými doplněny, neb aby některé z nich byly vypuštěny; rovněž mohou strany žádati za zavedení opravného řízení (§ 331 tr. ř.). Dotázky porotcům k zodpovědění již předložené nemohou býti bez opětného slyšení stran změněny (§ 327 odst. 4. tr. ř.).
3. Činnost porotců: Porotci mohou netoliko při své poradě (§ 327 tr. ř.), nýbrž již při předčítání otázek žádati za jich změnu nebo
doplnění. Soud však rozhodne o žádosti této teprve v sezení znova zahájeném. Odmítnutí její má v zápětí zmatečnost řízení toliko tenkráte, byly-li jím porušeny předpisy o dotázkách ku porotcům (§§ 318 a 323 tr. ř.).
Naopak zase může soud žádosti této vyhověti, i když byla vyslovena teprve při opětné poradě. Při tom není soudní dvůr vázán svými dřívějšími rozhodnutími a může tudíž otázku, za kterou strana žádala a kterou byl zamítl, na přání porotců přece povoliti (roz. kas. dv. sb. č. 831).
IIΙ. Podstatné náležitosti dotázek:
1. Všeobecné náležitosti jejich plynou z povahy a určení výroku
porotců. Tento má býti výrazem pravého mínění a přesvědčení porotců a má otázku viny rozřešiti způsobem takovým, aby tvořil správný, spolehlivý a úplný základ pro nález o vině, trestu a po případě i o náhradě Ano výrok porotců o vině se přímo v rozsudek přejímá a místo odůvodnění soud se v něm odvolává toliko na výrok porotců. Co do trestu má výrok porotců potud význam, že se musí týkati všech okolností pro výši a způsob trestu rozhodných; trest pak stanoví dle příslušné sazby trestní soud. Všeobecná otázka o přitěžujících nebo polehčujících okolnostech (§ 322 tr. ř.) se nepřipouští. Co se konečně týče nároků soukromoprávních, tvoří okolnosti a číslice porotci stanovené hranice, ve kterých se dotyčný výrok soudu má pohybovati.
Z tohoto plynou pro dotázky ku porotcům následující náležitosti:
1. Mají obsahovati zákonnou povahu skutkovou činu trestného slovy zákona vyjádřenou. Hlavní otázka má dle § 318 tr. ř. zníti : »Jest obžalovaný vinen skutkem, jenž se mu za vinu klade ?« Při tom dlužno v otázky pojati všechny zákonné náležitosti skutkové povahy činu trestného. Není dovoleno skutkovou povahu činu trestného rozděliti ve dvě otázky, nebo pojati ji v otázku toliko částečně nebo ji pouze naznačiti. V tom směru se nejspíše odporučuje užíti v dotázce k označení činu trestného týchž výrazů, jakých užívá trestní zákon. § 318 tr. ř. to sice výslovně nepřikazuje, právem však prohlásilo roz. kas. s. sb. č. 19 (seslabené roz. kas. s. sb. č. 308), že pojmové znaky trestného činu mají se ve hlavní dotázce vyjádřiti úplně slovy zákona. Z tohoto pravidla rozšířeného též na dotázky o přitěžujících a polehčujících okolnostech (roz. kas. dv. sb. č. 794) připouštějí se výjimky pouze tam, kde místo výrazu zákona bylo užito výrazu na určitý poměr se hodícího, který však beze vší pochybnosti v zákonném výrazu jest obsažen nebo s ním se kryje (roz. kas. dv. sb. č. 794).
2. Souhlas s obžalobou: Jelikož obžaloba jest základem a předmětem trestního řízení, může výrok porotcův týkati se toliko vznesené obžaloby, avšak s druhé strany musí ji též vyčerpati. Hlavní otázka musí vždy směřovati ku činu a deliktu obžaloby. Nedostatek takové otázky nebo nahražení její otázkou jiného deliktu se týkající má v zápětí zmatečnost celého řízení. Proto mají dotázky souhlasiti se zněním obžaloby; úchylky v jednotlivostech jsou přípustný jen potud, pokud se jimi neruší identita činu obžaloby. Jsou-li tu dvě okolnosti mající tytéž právní účinky, mohou v tutéž otázku vedle sebe alternativně býti pojaty. Avšak tento způsob kladení otázek se neodporučuje; rovněž není radno klásti dvě otázky alternativní. Kdežto změna v podrobnostech má tudíž vliv toliko na formulování jedné otázky, dává změna ve věci hlavní, zejména změna v právním posuzování skutku jako celku nebo změna celého stavu věci podnět k otázce,
která meze jediné otázky druhdy daleko přesahuje. Tato otázka odpovídá netoliko právu žalobcovu, aby se o jeho žalobních tvrzeních porotci vyslovili, nýbrž i právu žalovaného, aby totiž na jeho obranu v právním i skutkovém ohledu při kladení dotázek byl brán zřetel. Jmenovitě může obžalovaný žádati, aby v dotázky byl pojat jiný delikt než žalobní nebo jiný způsob viny (pachatelství, spoluvina, účastenství, pokus) nebo konečně materielní důvody trestnosť skutku vylučující nebo zrušující. Rovněž žalobce může — trvaje na své obžalobě — její eventuelní modifikaci na zřeteli míti a žádati dotázky takového znění, aby jimi buď žalobu aspoň se změnou nebo seslabenou zachránil nebo po případě dle výsledků projednávání ještě přiostřil. Soudce pak musí veškeré tyto možnosti — ovšem v jistých mezích — porotcům ve formě dotázek předložiti, při čemž musí šetřiti logické a právní jejich souvislosti. Tak na místo dotázky jedné nastupuje pak celý systém dotázek. Sestavení dotázek bývá někdy velmi obtížným a spletitým a jest bez odporu nejtěžším úkolem řízení porotního.
3. Individualisování a specialisování činu: Podle § 318 tr. ř. mají býti pojaty v hlavní otázku zvláštní okolnosti skutku co do
místa, času, předmětu atd. potud, pokud jest to nutno ku zřetelnému označení skutku nebo ku rozhodnutí o nárocích náhradních. Toto t. zv. individualisování skutku má býti takového způsobu, aby jednak obsahovalo všechny momenty obranu obžalovaného usnadňující, jednak aby případ úplně vyčerpalo tak, aby nemohl býti již podnětem k opětnému stíhání
téhož obžalovaného. Ovšem jest samozřejmo, že v této příčině nelze stanoviti všeobecného pravidla, nýbrž že nutno vždy hleděti k okolnostem konkrétního případu. — Od individualisování skutku dlužno rozeznávati t. zv. specialisovaní jeho, kteréž záleží v tom, Že oproti každému znaku zákonnému se v konkrétním případě staví určitá okolnost skutková dotyčného případu. Kdežto individualisování skutku, jak z povahy věci a ze zákona vysvítá, se vyhnouti nelze, není specialisování skutku nezbytně nutno (roz. kas. dv. č. sb. 31), leč jeví-li se toho potřeba (§ 323 odst. 3 tr. ř.).
IV. Druhy dotázek.
Aby se vyčerpala veškera látka líčení a aby se oběma stranám učinilo po právu, jest z pravidla potřebí několik dotázek, jež ovšem musí býti v logickém spojení a jež musí navzájem se doplňovati. Rozeznáváme následující druhy dotázek:
1. Hlavní dotázka a dotázky dodatečné:
a) Jakožto hlavní dotázku označuje zákon dotázku znějící na skutek obžaloby. Dotázka tato dle § 318 tr. ř. musí zníti, zdali obžalovaný jest
vinen tím, že ten a ten skutek spáchal. Ve slově »vinen« má býti soustředěn výsledek všech úvah týkajících se všeobecné skutkové povahy činu, zejména též pokud jde o důvody beztrestnosti nebo důvody trest vylučující. Proto není též potřebí o těchto důvodech zvláštní dotázky klásti, pokud ovšem se porotci v právním poučení na význam slova »vinen« upozorní. Nicméně může pro obžalovaného někdy býti zvláštní vytknutí důvodu trestnost vylučujícího důležito.
b) Zákon (§ 319 tr. ř.) nařizuje soudu, aby ve případě, že by tvrzena,
byla nějaká okolnost tvořící důvod beztrestnosti nebo okolnost trest vylučující, ač nejde li o některý případ § 317 — totiž nebylo-li tu oprávněného Žalobce
ustoupil-li tento před rozsudkem od obžaloby (§ 259 č. 1. a 2.), pominula-li trestnost promlčením nebo udělením milosti, nebo konečně je-li dle procesného, práva stíhání vůbec vyloučeno, ve kterýchžto případech má obžalovaný býti ihned osvobozen — položil porotcům otázku tomuto tvrzení odpovídající (t. zv. dotázka dodatečná). Dotázky dodatečné mají dále za účel specialisovati otázku hlavní. Dle § 323 tr. ř. klade se dotázka dodatečná, aby v případě přisvědčení k otázce hlavní zákonný znak u ní uvedený byl vztažen na skutečný poměr jemu odpovídající.
Konečně mohou býti kladeny dodatečné dotázky ku bližšímu označení dotázky hlavní nebo určité okolnosti v ní obsažené ku př. ku číselnému označení velikosti škody.
2. Otázky eventuální. Kdežto dodatečné otázky slouží ku bližšímu určení otázky hlavní, ten neb onen znak skutku popírajíce nebo specialisujíce a vždy tudíž předpokládají přisvědčení k otázce hlavní, klade se eventuální. otázka naopak jen pro případ zamítnutí otázky hlavní a vstupuje tak na místo její; ona jest sama otázkou hlavní, jejíž zodpovědění závisí na zamítnutí původní hlavní otázky. Zákon (§ 320 tr. ř.) ukládá soudnímu dvoru povinnost tyto otázky klásti, byly-li tvrzeny okolnosti, jichž pravdivosť by měla za následek, že by obžalovaný byl vinen toliko pokusem zločinu nebo přečinu nebo jen účastenstvím, po případě spoluvinou. Vše, co platí o otázce hlavní, dlužno vztahovati též na otázku eventuální, zejména též musí býti zachována identita činu žalobního, ačkoli ovšem co do deliktu se velmi často vyskytnou odchylky od obžaloby.
3. Dotázky o přitěžujících a polehčujích okolnostech. Kdežto o všeobecných takovýchto okolnostech rozhoduje soudní dvůr, připouštějí se ohledně přitěžujících nebo polehčujících okolností, kteréž odůvodňují dle ustanovení tr. z. změnu sazby trestové nebo způsobu trestu (§ 322 tr. ř.). Otázky tyto jsou vzhledem ku svému poměru ku hlavní otázce otázkami dodatečnými. Ovšem zákon též dopouští, aby takové okolnosti po případě byly pojaty též v otázku hlavní.
V. Forma a pořad dotázek a rozdělení látky.
Zákon v § 323 ustanovuje, že otázky mají býti sestaveny tak, aby k nim bylo možno odpověděti prostým »ano« nebo »ne«, a že otázky dodatečné a eventuální mají býti výslovně označeny jako otázky platící toliko pro případ kladné resp. záporné odpovědi k otázce jiné. Otázky sestavuje soud. Při tom budiž ještě podotknuto, že porotci mohou k otázce částečně přisvědčiti a částečně ji zamítnouti; odpověď pak zní: »Ano, avšak nikoli s těmi neb oněmi okolnostmi v otázce uvedenými« (§ 328 tr. ř.). Otázky mají býti logické a pokud možná stručné.
V jednotlivostech budiž ještě podotknuto:
1. Co se týče otázek kumulativních, nelze položení jedné otázky pro dva z téhož skutku obžalované připustiti.
2. Otázky alternativní se sice připouštějí, avšak užívati jich není radno, jelikož mohou snadno vésti ku nedorozumění.
3. Otázky smíšené. Jelikož trestní zákon ustanovení pojmu jednotlivých trestných činů pojal netoliko ze skutečnosti a jednání, nýbrž i určitou způsobilost nebo povahu jejich, dlužno také tyto vlastnosti v otázky přibrati, k čemuž ovšem musí při právním poučení porotců přiměřeně býti
poukázáno.
4. Otázky komplexní. Dvě skutečnosti vespolek nesouvisící, které by mohly býti předmětem samostatných rozhodnutí, v otázce jedné spojiti nelze. Tak na př. překročení mezí nutné obrany a delikt kulposní § 335 tr. z. (roz. kas. dv. č. sb. 289; zcela opačně rozhodl kas. dv. v nál. č. sb. 823).
5. Konkurence. Při reální konkurenci činů trestných musí každý čin býti předmětem zvláštní dotázky. Při konkurenci ideální musí dotázka býti tak sestavena, aby z odpovědi bylo jasno, že porotci v témže skutku shledávají skutkové okolnosti dvou různých trestných činů.
6. Při pokračování v deliktu dlužno klásti toliko jedinou hlavní otázku na tento delikt, leč že by jednotlivé akty trestní činnosti byly stíhány jako delikty samostatné (roz. kas. dv. sb. č. 1029).
Konečně třeba podotknouti, že porušení předpisů §§ 318—323 tr. ř. tvoří důvod zmatečnosti (§ 344 č. 6 tr. ř.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Addictio in diem. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 14-14.