Čís. 1372.

Nárok na provisi za sprostředkovaní zápůjčky vzniká již tím, že sprostředkovatel vynaložil vše, by ku zápůjčce došlo, třebas potom nebyla zápůjčka poskytnuta z důvodu, že vypůjčitel nemohl splniti podmínky úvěru.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1921, Rv I 651/21.)
Žalovaný zavázal se žalobci, že mu vyplatí 5 000 K, opatří-li mu žalobce provozovací kapitál 110 000 až 130 000 K. Žalobce vyjednával proto s bankovní společností S. v K. a dosáhl toho, že bankovní společnost slíbila žalovanému zápůjčku a dala mu ji k disposici, avšak s podmínkou, že žalovaný poskytne tomuto úvěru na svém majetku první pořadí knihovní a že dá vymazati všechna břemena. Jelikož žalovaný podmínky této nesplnil, nebyla mu slíbená zápůjčka vyplacena, pročež odpíral vyplatiti žalobci umluvenou odměnu. Žalobě na vyplacení odměny procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Námitka proti právnímu posouzení prvého soudu vrcholí v tvrzení, že tu nejde o smlouvu námezdní neb o dílo, nýbrž o smlouvu sui generis, a že proto, i když tuto smlouvu jest posuzovati dle ustanovení o smlouvě námezdní, dohodného za sprostředkování lze se domáhati toliko, když sprostředkování to bylo úspěšným, zde však že úspěšným nebylo, neboť žalovaný zápůjčky skutečně neobdržel. Tím, že odvolatel sám připouští, že smlouvu jest posuzovati dle předpisů 26. hlavy obč. zák., uznává, že otázka, zda jedná se o smlouvu sui generis, vlastně má význam pouze podřadný. Ježto především tu jde o smlouvu vůbec, rozhoduje to, co strany mezi sebou ujednaly a zákonná ustanovení v tomto případě mají význam pouze podpůrný. Dle potvrzení ze dne 30. ledna 1919 zavázal se žalovaný, že žalobci za jeho námahu při obstarání provozovacího kapitálu ve výši 110 000 až 130 000 K zaplatí odměnu 5000 K jakmile obdrží tento závodní kapitál. Závazek žalobcův záležel tudíž v opatření závodního kapitálu ve formě zápůjčky. Prvý soud bezvadně zjistil, že žalobce navázal vyjednávání s bankovní společností S. v K. a že tato vyjednávání dovedl tak daleko, že touto bankovní společností byla slíbena žalovanému zápůjčka a dána k disposici, ovšem s podmínkou, že žalovaný poskytne tomuto úvěru na svém majetku první pořadí knihovní a že dá vymazati všechna břemena; dále bylo bezvadně zjištěno, že žalovaný na tyto podmínky přistoupil a dle úmluvy ze dne 30. ledna 1919 se zavázal, že pohledávce zápůjčky bankovní společnosti poskytne žádané knihovní pořadí, a posléze, že na účel tohoto úvěru již si vyzvedl u bankovní společnosti S. 6000 Kč a opatřil na svém majetku pro tento úvěr ve výši 120 000 Kč poznámku pořadí. Z toho vysvítá, že žalobce svůj závazek, že totiž opatří žalovanému zápůjčku, splnil, tudíž jest dle § 1170 obč. zák. žalovaný povinen, by za to slíbenou odměnu vyplatil. Pokud odvolatel míní, že úmluva mezi ním a žalobcem byla učiněna závislou na podmínce odkládací, že pro zápůjčku, jež mu bude poskytnuta, poskytne se první pořadí knihovní, zneuznává stav věci. Ne úmluva, jež se stala mezi ním a žalobcem, že žalobce za odměnu 5000 K opatří zápůjčku ve výši shora uvedené, nýbrž uskutečnění zápůjčky bankovní společností slíbené, bylo učiněno závislým na propůjčení knihovního pořadí. Že žalovaný pak tohoto závazku, převzatého vůči bankovní společnosti S. nesplnil, dotýká se pouze poměru mezi touto společností a žalovaným, ne však poměru žalovaného k žalobci. Nesplnění závazku, žalovaným převzatého, nemůže tudíž zmařiti nárok žalobcův na odměnu, jednou již nabytý. Jest tudíž lhostejno, zda žalovaný žádané pořadí propůjčiti nechtěl či nemohl, pokud jen jeho nemohoucnost není způsobena zaviněním žalobce. Nic takového však žalovaný netvrdil. Z toho vysvítá dále, že nebylo zapotřebí, tuto okolnost dále probírati a prováděti důkazy o tom, že pořadí nebylo lze opatřiti pouze z toho důvodu, že »jeden z věřitelů žalovaného místo pohledávání mu příslušejícího ve výši 12 184 Kč požadoval 30 000 Kč«. Taktéž jest omylem, má-li žalovaný za to, že žalobce mohl by žádati odměnu pouze tehdy, kdyby zápůjčka byla bývala žalovanému hotově vyplacena. Nehledě k tomu, že zápůjčku nelze dáti pouze vysázením zapůjčené částky do rukou příjemcových, nýbrž také poukázáním částky věřitelům, tedy tím způsobem, jak měla býti zápůjčka dle úmluvy s bankovní společností poskytnuta, nevyplývá ze stvrzenky ze dne 30. ledna 1919, na niž se žalovaný odvolává, nikterak to, co on z ní odvozuje. Slova »bei Empfang« nelze dle čl. 278 obch. zák. vykládati jinak, než že žalobce měl obdržeti odměnu po poskytnutí zápůjčky, neboť dle bezvadných zjištění zápůjčka měla sloužiti k ozdravění majetkových poměrů žalovaného a sice tím způsobem, že předně měly býti vyplaceny knihovní pohledávky, váznoucí na majetku žalovaného, a ostatní jeho dluhy, zbytek pak měl býti připsán k dobru pro závod žalovaného; záchranná akce byla tudíž myšlena vůbec bez výplaty hotových peněz do jeho rukou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, jež uplatňuje důvody čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s., není v žádném směru opodstatněno. Odvolací soud posoudil věc s právního hlediska zcela správně. Nejde v tomto případě o smlouvu o dílo, nýbrž o smlouvu sui generis, při níž rozhoduje především to, co strany mezi sebou ujednaly. V tomto směru jest vycházeti ze zjištění nižších stolic, jimiž jest dovolací soud vázán. Soud prvé stolice zjistil, že dle potvrzení ze dne 30. ledna 1919 se žalovaný zavázal, že zaplatí žalobci za jeho námahu při obstarání provozovacího kapitálu, 110 000 až 130 000 K odměnu 5 000 K, jakmile obdrží tento závodní kapitál, že však větu posléze uvedenou nesluší vykládati doslova, nýbrž, že podle úmyslu stran měla býti žalobci slíbená odměna vyplacena, jakmile týž žalovanému opatří úvěr. I když se odvolací soud vrací k doslovu oné úmluvy (»bei Empfang«), nezměnil tím ničeho na tomto zjištění prvého soudu a nechtěl na něm také ničeho změniti, ježto neprovedl nových důkazů, nehledíc k tomu, že zjištění prvého, soudu výslovně přejímá. Podle stavu věci, nižšími stolicemi zjištěného, jedná se tedy pouze o to, jaký význam mají slova »opatřiti úvěr«. V tomto směru dlužno, rozeznávati dvojí činnost. Činnost žalobce jako sprostředkovatele úvěru a činnost žalovaného. Povinností žalobcovou bylo, vyhledati peněžníka, který by byl ochoten poskytnouti žalovanému žádaný úvěr, a této své povinnosti žalobce také plně dostál. Učinil-li žalobce to, co podle úmluvy se žalovaným bylo jeho povinností, má nárok na přislíbenou odměnu. Podle zjištění nižších soudů sprostředkoval žalobce žalovanému úvěr tím způsobem, že po delším jednání s bankovní společností S. v K. slíbila tato společnost žalovanému zápůjčku, ovšem s podmínkou, že žalovaný poskytne tomuto úvěru na svém majetku první pořadí knihovní a že dá vymazati všechna břemena; tím byla činnost žalobcova skončena. Učinil se své strany vše, co podle zmíněné úmluvy bylo jeho povinností, opatřil totiž žalovanému žádaný úvěr, a žalovaný jest proto povinen, vyplatiti mu slíbenou odměnu 5000 K. Vše další bylo již věcí žalovaného, a, nepodařilo-li se mu realisovati úvěr, který mu žalobce opatřil, a rozbilo-li se další vyjednávání, poněvadž nebyl žalovaný s to, splniti shora zmíněnou podmínku, nemůže to míti vliv na nárok žalobcův na vyplacení odměny, neboť činnost žalobcova se na splnění oné podmínky již nevztahovala. Spatřuje-li dovolání nesprávné právní posouzení věci také v tom, že se odvolací soud nezabýval otázkou, nepřísluší-li snad žalobci, když se provedení úvěru nezdařilo, místo žádané odměny 5000 K odškodnění námaze jeho přiměřené, dlužno poukázati na to, že žalobce má, jak již uvedeno, nárok na celou slíbenou odměnu 5000 K, takže nebylo důvodu, otázkou touto se zabývati. Jinak odkazuje se na správné důvody odvolacího soudu, jež vývody dovolacího spisu nebyly vyvráceny.

Citace:

Čís. 1372. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 923-925.