NPD documents search: Procházka, České vodní právo (1925) - § 78. Náležitosti žádosti za konsentování vodního díla

Římské právo.

L. Mitteis a U. Wilcken, Grundzüge und Chrestomathie der Papyruskünde. Lipsko, В. G. Teubner, 1911. Dva svazky ve 4 dílech. Sv. 1., díl historický; sv. 2. díl juristický.
Ještě před 20 lety kryly se obecnému nazírám právní dějiny starověku v císařské době římské s dějinami práva římského. Věřilo se v právní jednotu v monarchii Konstantinově a víra ta byla tím snazší, čím méně bily do očí prameny práva východních provincií říše, tehdy uložené jen v památkách hellenistické literatury, v inskripcích a několika málo listinách. Řekové nedali svému právu formy tak dokonalé, jak to dovedli římští juristé, a tak bylo možno očekávati prohloubení znalostí našich o jejich právu jen od materiálu, který by dokumentoval právní život řecký, od materiálu archiválního. Dříve ještě, než se nám takového materiálu dostalo, r. 1891 vydal Mitteis svou knihu „Reichsrecht und Volksrecht in den östlichen Provinzen des römischen Kaiserreichs“. Knihou tou padla víra v samovládu římského práva, Mitteis nejen vyslovil myšlenku, že za císařství římského trvaly v právním životě východních provincií zjevy, kořenící v půdě domácí, nýbrž thesi svou i skvěle dokázal. Od té doby se neobyčejně rozmnožil listinný materiál z Egypta (sr. Sborník, I., str. 71 nn.). Jsou to papyry a na jich základě poznáváme nyní právní život Egypta.
Dodnes nejlépe a nejúplněji jsou publikovány papyry řecké. Jen o ně, nehledíme-li k několika málo textům latinským, jde také v díle oznámeném. Dílo to podává předem výsledky, kterých se dodělala na základě papyrů historie obecná i právní, za druhé výběr listin papyrových. Dle toho dílo pojímá dva svazky, z nichž první, část historickou, vypravil U. Wilcken, druhý pak, část právnickou, L. Mitteis, a dělí se každý svazek zase na dvé, na první polovici: „Základy“ a na druhou polovici: „Chrestomatie“. Obě polovice se navzájem doplňují. „Úvod“ v čele prvního svazku jest všeobecným uvedením do nauky o papyrech. V něm Wilcken podává nejdůležitější poznatky papyrologické techniky. K studiu palaeografickému pro začátek dobře nyní poslouží laciná publikace Schubartova, Papyri graecae Berolinenses, Bonn 1911, která v dobře čitelných reprodukcích skýtá celý tisíciletý vývoj řeckého písma. Na tomto místě nebude referováno o výsledcích historického dílu Wilckenova. Ne že by snad neměly pro juristu významu, jsou naopak v mnohém ohledu nezbytný k pravému pochopení života v Egyptě. To platí zejména o kapitolách vyličujících zřízení správní, systém daňový, zemědělství, vojenství a policii. Ale jde tu o výsledky historické a oceniti jich význam přísluší v prvé řadě odborným časopisům historickým. Zde budiž jen ukázáno k výsledkům dílu juristického, práce Mitteisovy. Jest dílo toto juristickým zpracováním listin a po něm sáhne ovšem nejprve historik právní.
Dílo je v prvé řadě učebnicí. Má umožniti začátečníkovi seznámení s listinami, které dosud vycházely v různých, většinou značně drahých publikacích, a to jen s cíli publikačními, a navésti jej k samostatnému ocenění listin. Těžisko knihy dle toho leží v druhé polovici, v chrestomatii. Listiny jsou tu seřazeny dle systému prvé polovice a opatřeny úvodem s odkazy na literaturu. Přičiněny jsou různé podrobnější otázky, které nenalezly místa v polovici prvé. O nějaké kritice tohoto svazku na tomto místě nemůže býti řeči. Jest možno představ ováti si tu neb onu podrobnost jinak, než jest podána v díle Mitteisově, zvláště tam, kde jde o domněnky, dosud dostatečným materiálem nepodepřené. To si každý na vlastní risiko může dovoliti a autor díla to jistě každému rád dopřeje, vždyť sám dobře ví, že by se našli i takoví, kteří by dílu vytkli předčasnost vzhledem k tomu, že stále ještě se publikuje nový a nový materiál. Proti tomu dlužno uvést, že dosavadní materiál je tak veliký, že názory o něj se opírající novými listinami nemohou již o mnoho býti korrigovány, a dovolují tedy provésti ve velkém základy a konstrukci stavby. A stavba byla v tomto případě podniknuta se vzácnou znalostí veškerého materiálu a se svrchovaně bystrým jeho probádáním filologickým a zvláště juristickým, takže důvodně lze pochybovati, že by se daly očekávat nějaké velké plošiny v základech, vybudovaných Mitteisem.
Řecké listiny papyrové poskytují nám materiál téměř pro celé tisíciletí právního vývoje v Egyptě. Jdou od doby ptolemejské až po dobu byzantskou. Jsou tedy nejprve pramenem řecko-egyptského práva. Národní právo egyptské poznáváme z papyrů demotických. Obě národnosti žily v době ptolemejské dle svého práva. Ovšem že styky jejich musily přivodit vzájemný vliv obou práv na sebe. Jak daleko sahal ten vliv, lze v jednotlivých případech tvrditi jen s největší opatrností, dokud nebude naše znalost národního egyptského i řeckého práva úplnější.
Romanistu zajímají bezprostředně nejvíce papyry doby císařské. I Říman žije ve svých osobních vztazích v Egyptě nejprve dle svého práva. Jinak ovšem v právním obchodě. Tu platí jus gentium, a tu i tenkrát, když se Říman účastní na právním jednání, podrží toto jus gentium svůj ráz hellenistický, odchylný od jus gentium, platného v Římě. A to neodstranila ani constitutio Antonina (o ní dole).
Význam papyrů neleží tedy v tom, že by jimi byly dosavadní prameny římského práva rozmnoženy v tom smyslu, že by kde který papyrus přinášel přímé poučení o institutech z Pandekt známých. Nejsou ovšem ani v tom směru papyry bez všeho výtěžku. Ale význam jejich největší leží právě v tom, že nám umožnily viděti v právních dějinách starověku něco víc než dějiny práva římského. Tyto se nám jeví nyní jen částí dějin práva antického, dovedeme nyní odvážiti působnost práva římského a to snad je větší zisk, než kdybychom z papyrů bez námahy mohli vyčisti to, čeho dosáhuje moderní romanistika methodou interpolační.
V následujícím budiž uveden stručně obsah prvé polovice svazku Mitteisova, podávající „Základy“.
V čelo „Základů“ staví M. dvě pojednání o právu procesním: nejprve o procesním právu doby ptolemejské, pak o římském procesu kogničním. Prvé pojednání podstatně a druhé výlučně zabývá se procesem civilním; o trestním je málo určitých zpráv a bude zde vůbec pominuto. V době ptolemejské (kар. I.) soudní výsost přísluší králi; jemu jsou všechna podání soudní adressována, třebas ve skutečnosti do královské kanceláře ani nepřišla, neboť podávají se vždy určitým soudům nebo úředníkům, kteří je také vyřizují a kteří tedy jsou k těmto činnostem trvale delegováni. Úřady ty jsou jednak organisovány kollegiálně, jednak to jsou jednotlivci. Po venkově (χώϱα) soudí tato kollegia: λαοϰϱιταί pro domorodce, je to soud starého původu, faraónského; pak χϱημχτιϭταί pro Řeky, soud zřízený dle Pseudo-Aristea Ptolemajem Filadelfem jako soud od místa k místu jdoucí. Obojí netvoří snad jednotný sbor, nýbrž několik kollegií. Jen pro třetí století př. Kr. jsou doloženy další dva soudy sborové: ϰοινοδίϰιον, soudící asi spory domorodců s Řeky, a soud deseti. Dekret Euergeta II. asi z r. 118 př. Kr. (Tebt 5, 207 s., k všeobecnému posouzení tohoto papyru srv. Preisigke, Arch. f. Papyrusforschung, V., 306) zná jen prvé dva soudy s kompetencí výše vytčenou a dodává, že spory ze smluv mezi domorodci a Řeky navzájem přísluší před chrematisty, je-li listina sepsána řecký, před laokrity pak, sepsána-li egyptsky. V Alexandrii známe dle jména dva sborové soudy, o jich organisaci a kompetenci nevíme ničeho. Jako jednotlivci přicházejí v úvahu správní úředníci: epistrateg, strateg a někteří další (o nich srv. II., 1, str. 9 ss.; zde stačí říci, že byl Egypt rozdělen na župy, νομοί, v jichž čele stál stratég); tito, jak se zdá, vlastního soudnictví civilního neměli, nejvýš jen sprostředkovali mezi stranami.
O řízení před soudy alexandrijskými ničeho nevíme. Materiál pak, který máme o venkově, spíše jen napovídá, a jde v celé této kapitole, jmenovitě však v otázce souvislosti jednotlivých procesních úkonů a podrobností řízení z části jen o domněnky. Podání se adresují buď králi — ἒντευξις)nebo úředníkům — ύπόμνημα. Ochrany právní cestou řízení soudního dovolávají se, jak se zdá, jen prvá, druhá směřují jen k smírnému vyrovnání věci před úředníkem. I na základě ἒντευξις pokusí se stratég, u něhož byla podána, nejprve o smírné urovnání sporu (χϱηματίζειν — obecný termín pro úřední vyřízení), k čemuž si strany sám pozve. Již zde mohlo dojít k vykonatelnému rozsudku pro uznání (sotva i pro zmeškání); nevíme však, zda i smír zde uzavřený byl vykonatelným. Nedojde-li k smíru, odkáže trateg věc k laokritům nebo na ϰοινοδίϰιον, před něž pak žalobce odpůrce obešle (πϱόϭϰλησις ve formě starého řeckého práva, cf. Hib. 30 a Petr. 3, 21 g). Není dokladu, že by byl stratég věc někdy odkázal na chrematisty; u nich asi, protože to byl soud potulný, bývaly ἒντευξις bezprostředně podávány a nastalo tu pak úřední obeslání stran bez předchozího jednání. Z dalšího řízení známe jen několik jednotlivostí. — Exekuce byla personální i reální, dála se z příkazu soudu (πϱάϰτωϱ ξενιϰϖν — úředník výkonný, původ jeho jména není dosud vysvětlen). Pochybno, připouštěla-li se i exekuce soukromá svémocná.
Zcela jiný obraz vidíme v době římského panství (kар. II.). Tu platí řízení kogniční (pravidelný římský proces civilní nebyl v Egyptě nikdy zaveden). Organisace soudní jest taková: majitelem jurisdikce je místodržící (ἒπαϱχος ήγεμών), vyjímajíc některé specielní kompetence (διϰαιοδότης, άϱχιδιϰαστής?). Jurisdikci tu vykonává na konventech (διαλογισμός), během roku postupně na třech místech vždy pro jiný obvod konaných; soudí tu o tom, co se nepodařilo správním úředníkům uklidit smírnou cestou, a většinu z těch věcí deleguje (άναπέμπειν) správním úředníkům epistrategovi a stratégovi, nemajícím vlastní jurisdikce. Po Diokleciánovi rozpadá se Egypt na několik provincií, z nichž každé stojí v čele ήγεμών. Praefectus Aegypti v Alexandrii zve se teď jen ἒπαϱχος, dozírá na hegemony a s nimi v jurisdikci konkuruje, konventy se už však nekonají. Úřad epistratéga odpadá á místo stratégů nastupují znenáhla πολιτευόμενοι (decuriones). V byzantinské době chrání slabé proti mocným defensor civitatis, jsou tu pak i doklady soudnictví církevního.
Co se tkne řízení samého, je zachováno hojně podání. M. zpracoval je již dříve ve zprávách král. sas. spol. nauk v Lipsku (separátně u Teubnera 1910). Rozlišiti lze ta podání dle jich účelu na taková, která zahajují skutečné řízení soudní, a na ta, která směřují jen k policejní nebo smírčí ochraně práv, resp. k zachování práva (o těchto žádostech o zanesení v ϰαταχωϱιϭμός srv. § 4 výše cit. separátu, který obsahuje myšlenkový zrod několika stručných vět chrestomatie). Pravá podání soudní jsou buď pozváními na konvent, adressovanými na stratéga, anebo podáními k prefektovi. První obsahují žádost za doručení podání odpůrci (παϱαγγελία); obeslání tu vychází od žalobce, ne od stratéga, ten je jen ověřuje; vedle této litisdenunciace vyskytuje se však již v prvých třech stoletích i evokace, obeslání úřední, v právnické literatuře pro proces kogniční doby té dosud výlučně doložená. Řádnou formou podání k prefektovi je ύπόμνημα (o έπιστολή a jejím významu právním srv. str. 38. díla); podávají se mu v sezení pro tribunali nebo jen de piano (o tom, že toto poslední = per libellum srv. str. 90 násl. cit. sep.) a vyřídí je tím, že věc formou ύπογϱαφή deleguje buď epistrategovi k plnému rozhodnutí nebo stratégovi k vyšetření, při čemž mu rozhodnutí samo zůstane vyhrazeno.
Zmíněný základní rozdíl mezi podáními trvá i ve 4. stol. Pozvání na konvent tu ovšem odpadla. Obeslání odpůrce děje se nyní formou litisdenunciace novějšího stylu: žalobce ji adresuje odpůrci (παϱαγγελλω ύμϊν), nikoli jako dříve úřadu, u něhož nyní parangelii prostě podává, aby ji autorisoval. O významu evokace, jež se vedle toho vyskýtá, srv. cit. sep. str. no. násl. Na str. 41—44. díla vykládají se některé části řízení, podrobněji o tom v sep. 106. ss. Listiny 4tého stol. nás zvláště informují o zahájení sporu a o funkci iudicis pedanei. Str. 44—46. jedná o exekuci, zvláště personální.
Následující kapitola (kар. III.) mluví o listině. Prostě ústně uzavřená právní jednání jsou v právním životě řeckoegyptském vzácností. Oblibě písemnosti děkujeme právě ony spousty papyrových listin nás dochovaných. Že ty listiny nejsou nutně dispositivními, plyne již z toho, co řečeno výše. Že však jimi mnohdy bývají, je v některých případech zcela jisto (γάμος ἒγγϱαφος), v jiných aspoň pravděpodobno (poslední pořízení, smlouvy konsensuální). Zajímavě se utváří rozdíl listin veřejných a soukromých. Veřejně zřízená listina zve se δημό ιος χϱηματισμός. Vyznačuje se především způsobilostí býti před soudem prostředkem průvodním. O tuto způsobilost se s ní dělí listiny soukromě sice zřízené, avšak úředně registrované (ἀναγεγϱαμμένα, δεδημοσιωμένα). Pouhá listina soukromá schopnosti té nemá a jest tedy způsobilost k soudnímu produkování funkcí listin veřejných. O průvodní moci listin se v papyrech nemluví. V tom směru se zdá, že registrování nezajišťovalo listině zvýšené moci průvodní; plný důkaz o události listinou doložené poskytoval asi jen δημόσιος χϱηματισμός.
Pokud jde o řecké listiny, vyskytují se nejprve pouhé listiny soukromé, a to v těchto formách;
1. listina objektivní, zřízená pravidelně před 6 svědky, z nichž jeden, ϭυγγϱαφοφύλαξ, vezme listinu v uschování s povinností v případě sporu ji předložit. V tomto plném rozsahu přichází jen v době ptolemejské. Vedle ní se vyskytá
2. χειϱόγϱαφον, a to rovněž záhy, trvá však i v době císařské. Je psána formou dopisu, subjektivní tudíž a bez svědků. Podpis, jako vůbec v dopise antickém, není obvyklým. Začíná pozdravem (ό δείνα τᾠ δείνι χαίϱειν), datum je na konci.
Ani prve uvedená listina nebývala podepsána (ovšem ale zapečetěna!), nicméně se již zde někdy a v císařské době na objektivních listinách pravidělně vyskytuje ύπογϱαφή stran, kterou tedy dlužno dobře lišit od cheirografa (ve sm. římském byl by ovšem i takový podpis chirographum, jež v římském právu nemá nutně formu dopisu, srv. Mitteis, R. Priv. R I 293 a pozn. 8.).
Vedle těchto hlavních druhů listin vyskytuje se ύπόμνημα, vlastně úřední podání, jehož formy se však užilo k offertám (zvláště k osobám sociálně výše stojícím), kdež pak smlouva přišla nejjednodušeji k místu podpisem nabídky. Jsou tak dochovány četné smlouvy nájemné a pachtovní.
Řecké listiny veřejně zřízené vyskytají se v těchto třech formách; 1. listina před agoranomem (nejstarší doklad z r. 174 př. Kr., instituce agoranómů se však vyskýtá již okolo r. 265; forma tato mizí v 4. stol. po Kr.). Agoranom je úředníkem, jeho působištěm je v ptolemejské době buď celá župa nebo jen toparchie, v římské době vždy celá župa a sídlí tu pak agoranom v župní metropoli; s tím asi souvisí, že v římské době se listiny těmto příbuzné zřizují v grafeiu, tak tu asi označovány filiálky agoranomeia po vsích (ale zve se někdy i άγοϱανομείον, pokud se před ním listiny zřizují, yQuqinov). Listina tato jest objektivní, jako všechny takové má datum v čele, za ním, pokud jde o originální stranám vydané vyhotovení (έϰδόσιμον, ἀντίγϱαφον), následuje poznámka legalisační (na př. επί Πανίσϰου άγοϱανόμου a na konci textu listiny podpis úředníka, v našem příkladě Πανίσϰος ϰεχϱη(μάτιϰα), o listině před grafeiem srv. str. 61). Svědci přicházejí pravidelně jen při posledních pořízeních.
Jeden exemplář si ovšem ponechá úředník. Tyto se pak po jisté době slepují ve svitek (τόμος συγϰολλήϭιμος) — vyjímajíc ovšem testamenty —, jiný svitek (είϱόμενον) se vytvoří z opisu každé vyhotovené listiny (tu pak nebývá zřízení před úřadem zvláště vyznačeno) a konečně zaznamená notář ve výtahu zřízenou listinu do seznamu (άναγϱαφή ϭυμβολαίων). Είϱόμενον (pořizované aspoň od doby císařské) pak odvede do metropoliního archivu — βιβλιοϑήϰη έγϰτήσεων, jež je tedy centrálním do metropolního archivu archivem župy. Ten pak samostatně může vydat stranám v případě potřeby ověřený opis (άντίγϱαφον έπεσϰεμμένον), který pak dlužno lišit od originálního vyhotovení, zvaného rovněž άντίγϱαφον (srv. k této partii str. 60 — 65).
2. συγχώϱηις. Jsou to listiny zřízené před alexandrijskými úřady soudními, pravidelně objektivní (datum mají výminečně na konci), vzniklé snad ze soudních smírů (po adresse přichází text uvedený slovy: συγχωϱεί n. συγχωϱοὕσι). Nejstarší doklady jsou z doby Augustovy.
3. διαγϱαφή τϱαπέζης — nota bankéře vydaná assignatářovi o příkazu, který bankéři udělil majitel deposita v bance. V čele stojí datum a poznamenáno: διά τἥς τοϋ δείνος τϱαπέζης. Na to: ό δείνα (přikazovatel) τᾠ δείνι a konstrukcí acc. c. inf. příkaz a jeho důvod právní. Není tedy vlastně διαγϱαφή ničím jiným, než realisací jednání obsahujícího tento důvod právní a vyskytuje se skutečně původně, a to často i na jediné listině, vedle διαγϱαφή listina o takové smlouvě základní. Teprve v posledním desítiletí I. stol. po Kr. přicházejí i samostatní διαγϱαφαί, které obsahují nejen povšechné udání svého právního důvodu, nýbrž celé kausální jednání se všemi podrobnostmi. Opisy jejich pak posílány rovněž do archivu (είϱόμενον τϱαπεζειτιϰόν). O jich veřejné povaze srv. str. 71.
Latinské listiny dali si v Egyptě žijící Římané sepisovati osobami soukromými (tabelliones, νομιϰοί); pro právní jednání iuris civilis byly latinské listiny obligatorními.
O významu slova συγγϱαφή, o tom, že výraz δμολογία neznačí zvláštní druh listiny, a o úloze tohoto výrazu při stilisaci listin srv. str. 72 ss.
Registrování listin (ἁναγϱάφειν) mělo důvody fiskální. Dle vzoru faraónského stíhaly totiž i v době ptolemejské různá právní jednání daně obchodové (nejdůležitější bylo εγϰύϰλιον z převodu vlastnictví a ze zavadění; daňové kvitance slují πτώματα). Registrování mělo znemožnit zatajení takových právních jednání. Listiny notářské (řecké) jsou již svým zřízením nutně registrovány (άναγεγϱαμμένα). Listiny ostatní (řecké soukromé a jakékoliv egyptské) podléhají dodatečnému άναγϱάφειν. Úřad registrující pořídí si opis (resp. překlad) listiny a stručný výtah z ní, a jistě aspoň tyto opisy přicházejíce do είϱόμενα zasílají se do archivu. V době římské byla cheirografa podrobená zvláštnímu způsobu registrování (δημοσίωϭις). Registrování tu záleží v uložení originálu listiny výlučně v archivech alexandrinských. Straně zůstane v rukou jen ύπόμνημα, jímž za δημοσίωϭις žádala a jež obsahuje opis chirografa a vyřízení žádosti, t. j. potvrzení o registrování. Do Alexandrie se musilo i s cheirografy i po venku zřízenými; tím patrně mělo býti znepříjemněno zřizování jich a podporováno zřizování listin veřejných.
Doba byzantinská zná jen cheirografon (a hypomnema), nikoliv však již δημοσίωϭις. Cheirografa tu zřizují soukromí notáři (συμϐολαιογϱάφοι).
Knihy pozemkové (kар. IV.). Katastr k účelům daňovým byl v Egyptě starým zařízením (Herodot 2, 109; Diod. 1, 82, 2). Papyry je doložen i pro dobu ptolemejskou a římskou. V římské době však vyskýtá se vedle něho βιβλιοϑήϰη έγϰτήσεων, známá již sbírka listin o právních jednáních celého kraje, jejíž důležitou funkcí další jest evidence veškerých hmotných poměrů majetkových v župě, tedy po zásadě i poměrů na movitostech; ježto však tyto proti nemovitostem nijak nevynikají, jde tu fakticky o evidenci práv na pozemcích. Práva ta jsou patrna z t. zv. дшохцюрахы, jimi se stává βιβλιοϑήϰη έγϰτήσεων, o sobě poůhý archiv, pozemkovou knihou. Doklady o ní mizí s dobou diokleciánskou. Zapisují se jen poměry na pozemcích soukromých (k nim dlužno počítati i γἡ ϰατοιϰιϰή; o ní srv. I., str. 281, 304 a II., 111), a to poměry právní, nikoli i skutkové (ty jsou v katastru daňovém). Nejdůležitější z poměrů, jež se zapisují, jsou vlastnictví a právo zástavní.
Měl-li se stát převod pozemku právním jednáním (totéž platí o převodu n. zřízení jiného práva na pozemku), bylo třeba před zřízením smlouvy oznámit zamýšlený převod úředníkům vedoucím archiv (βιβλιοφύλαϰες έγϰτήσεων). Není-li závady, dojde tato πϱοσαγγελία vyřízení tím, že βιβλιοφύλαϰες vydají zmocnění (έπίσταλμα), na jehož základě teprv smí agoranom (ev. jiný státní úředník listiny zřizující nebo trapezit) zřídit listinu o převodu (συγχϱηματίζειν). Na základě této listiny (o tom, stačí-li cheirografon v. str. 98) učiní nabyvatel bibliothéce oznámení o svém nabytí (άπογϱαφή). Taková άπογϱαφή stane se také při nabytí cestou dědické posloupnosti. 'Απογϱαφή je pak základem zápisu v knihách. Folia jsou osobní. Διάστϱωμα skýtá přehled o majetku celé vesnice (ϰώμη); držitelé jsou tu abecedně sepsáni, u každého pak seznamenán jeho maietek (zástavní právo se vyznačuje i na listu jak věřitele tak zastávce). Dle jmen je seřazena také sbírka listin.
Juristu nejvíce zajímá, jak dalece s tímto zařízením knih jsou spojeny právní účinky vlastní dnešním knihám pozemkovým. Definitivně se ta otázka ještě zodpověděti nedá. Preisigke ve svém Girowesen upřel bibliothéce povahu knihy pozemkové. Proti tomu obrátil se Mitteis ve zprávách král. sas. společnosti nauk v Lipsku 62 9 (separátně u Teubnera 1910: Über die privatrechtl. Bedeutung der äg. β. έ.). Výsledky toho jsou nyní shrnuty v chrestomatii.
Tomu, že práva, jež byla předmětem zápisu do knih, mohla vznikati mimoknihovně, zdá se nasvědčovati již ta okolnost, že čas od času bývalo nařizováno, aby všichni věcně oprávnění ohlásili svá práva bibliothéce (generální άπογϱαφαί, srv. na př. známý, edikt Mettia Rufa z r. 89 v Oxy 237) a aby tak byl uveden ve shodu stav knihovní se stavem faktickým. Mimo to máme i přímé doklady mimoknihovního převodu n. zřízení práv. Na druhé straně vyskytují se vedle άπογϱαφαί žádosti o παϱάϑεσις, jež po dávají za účelem zaznamenání převodu osoby, které samy dosud άπογϱαφή nepodali (μή άπογεγϱαμμένοι — jaké toho mohou být důvody, o tom, srv. str. 103 násl. a 109 pozn. i.). V těchto žádostech je dodatek v άπογϱαφή nikdy se nevyskytující, že se má παϱάϑεσις státi bez újmy právům starším v bibliothéce již registrovaným (ϰαί έστί ϰαϑαϱόν μηδενί ϰϱατούμενον (sc. pozemek) ει δέ φανείη έτέϱῳ πϱοσῆϰον ἥ πϱοσϰατεϭχημένον δία τοῦ βιβλιοφυλαϰίου, μή ἒσεσϑαι έμπόδιον έϰ τῆσδε τῆς παϱαϑέσεως). Dle toho vyslovil Mittels domněnku, že princip pozemkové knihy egyptské byl obdobným transskripčnímu (resp. inskripčnímu) systému práva francouzského: mimoknihovní převod působí inter partes.
Následující kapitola (kар. V.) obsahuje v prvé části některé otázky práva obligačního. Právo papyrů se zde všude úzce stýká s obecným řeckým právem. Velmi zajímavý materiál dodaly papyry k osvětlení listin exekutivních, jež jsou v době řecko-egyptské častým zjevem. Projevují se tím, že k doložce: ή πϱᾶξις ἕστω ἕϰ τε αύτοῦ (na př.) τοῦ Πετεϱμούϑεως ϰαί εϰ τῶν ύπαϱχόντων αύτοῦ, jinak v listinách obvyklé je dodáno: ϰαϑάπεϱ έϰ δίϰης (= jako na základě rozsudku). Tato exekuční klausule není snad jen specialitou listin o zápůjčkách, nýbrž vyskýtá se všude i v smlouvách svatebních, pokud v nich jde o plnění majetková. V době ptolemejské bývala umluvena πϱᾶξις ώς πϱός βασιλιϰά, jež mezi soukromými osobami měla patrně rovněž význam doložky exekuční. Ta však již během ptol. doby mizí. Mimo to při určité třídě osob (Πέϱσαι τῆς έπιγονῆς) bývalo vedle obvyklé klausule exekuční ještě umluveno: είναι αύτόν (dlužník) παϱαχϱῆμα άγώγιμον ϰαί συνέχεσϑαι μέχϱι τοῦ εϰτείσαι τό ϰεφάλειον, což je zvláště často doloženo alexandrinskými synchoresemi z doby Augustovy.1 Již z toho je patrno, že dodatek ϰαϑάπεϱ έϰ δίϰης dlužno vztahovat k celé doložce exekuční a že tedy na základě listiny exekutivní lze bez rozsudku vésti exekuci i proti jmění i proti osobě dlužníkově. Proti této je možná v uvedeném případě alexandrinských synchoresí ještě exekuce ostřejší (παϱαχϱῆμα άγώγιμον). V čem ten rozdíl záležel, o tom lze aspoň pro dobu císařskou vysloviti domněnku. V době císařské až po Diokleciána není listinou exekutivní bez dalšího titulem exekučním, nýbrž jen základem rychlého řízení upomínacího. Ani toho asi nebylo třeba, kde šlo о Πέϱσαι τῆς έπιγονῆς. Stručný průběh tohoto řízení (srv. o tom str. 124—129) jest ten: věřitel podá u archidikasta v Alexandrii ύπόμνημα s prosbou, aby byl dlužníku doručen druhý exemplář s upomínkou a pohrůžkou exekuce. Toto ύπόμνημα jest tedy platebním rozkazem (vycházejícím ovšem od věřitele, v antickém právu procesním jednají strany, magistrát jen ověřuje jejich činy) a zve se po doručení dlužníkovi διαστολιϰόν. Vyhoví-li archidikastes, nařídí stratégovi dlužníkova bydliště, aby je doručil, a takto vyřízené ύπόμνημα vydá se věřiteli, který pak u stratéga požádá o doručení platebního rozkazu dlužníkovi; ten pak může u archidikasta činit námitky proti rozkazu (άντίϱϱησις), čímž věc patrně přijde do stadia sporu. Jinak dojde k exekuci, jež však není možná bez nového soudního dekretu. O tom níže.
Druhá část kapitoly jedná o právu zástavním.2 Zástavní právo papyrů vyznačuje se rázem hellenistickým. Od římského se liší podstatně, nicméně je v době císařské v Egyptě iuris gentium. Nepřetrvalo však pravděpodobně zákazu, kterým za Konstantina stižena byla lex commissoria. Neznalať, jak se zdá, ani jediná z forem řecko-egyptského práva zástavního realisace prodejem.
Vypsati na základě dnešního materiálu dějiny zástavního práva v Egyptě nemožno. Nejčelnější listiny týkají se doby císařské. Právě původ jednotlivých druhů zástavního práva, které se nám v těchto listinách jeví, není s dostatek osvětlen, jet materiál doby ptolemejské nepatrný a také domácí egyptské málo ještě známe.
Nejvýznačněji vystupují v době císařské dvě formy zástavního práva: ύποϑήϰη a ύπάλλαγμα. Vedle nich a již v době ptolemejské přichází zavadění fiduciárním převodem vlastnictví, pro něž neznáme dosud bezpečného terminu (Gradenwitz a Gerhard užili dle P. Heidelb. 1278 ώνή έν πίστει; srv. ale Mitteis str. 138; starořecké právo má πϱᾶσις έπί λύσει) a o jehož utváření lze dosud vysloviti jen dohady (cf. str. 139—141 o BGU 1158); jen tolik je jisto, že dlužník zůstával v držení zástavy. Ještě méně zpráv jest o ένέχυϱον, jež bylo asi výlučně zástavou movitou.
V četných listinách, jimiž se zřizuje zástavní právo na pozemcích (řidčeji při movitostech), vyskytují se výrazy v jedněch ύπάλλαγμα (ύπάλλάσϭειν), v druhých ύποϑήϰη. Toto poslednější označuje zástavu v přípádech, kde při neplacení je sjednáno propadnutí její; kde má tedy věřitel nabýti vlastnické zástavy (ϰυϱιεύειν, ϰτᾶσϑαι a j.), při čemž se v listinách mezi jeho oprávněními vlastnickými zejména uvádí ujetí se držby (ξμβαδεύειν). Ničeho o propadnutí zástavy není při ύπάλλαγμα, tu se jen praví, že při neplacení má mít věřitel právo vykonat πϱᾶξiς na zástavě a tato exekuce ,bývá označena jako ενεχυϱασία, což dlužno od ευ αδεία dobře lišiti. Při ύποϑήϰη se o ενεχυϱασία (o exekuci do jmění vůbec) nikdy nemluví.
Tato skutečnost přiměla v novější době některé (Rabel, Eger, Schwarz) vytknouti pojmový rozdíl mezi ύποϑήϰη a ύπάλλαγμα. I Mitteis jej přijímá, ale se vší opatrností a jen jako hypothesu, dokud se s dostatek nevyjasní historický základ uvedeného rozdílu a jeho praktický dosah. Ovšem zdá se tu ύποϑήϰη mimo svou úmluvu o propadnutí zástavy a svůj způsob realisace lišiti od ύπάλλαγμα ještě tím, že vylučuje další ručení dlužníka, které jen výjimečně bývá umluveno, kdežto při ύπάλλαγμα je úmluva, že dlužník ručí mimo zástavu i svou osobou a ostatním svým jměním, obvyklou. Tím by se vysvětlil rozličný způsob realisace obou těchto druhů zástavního práva. Neboť má-li býti ύποϑήϰη, jejíž obsah lex commissoria vyčerpává, věcným právem, lze si to, jak M. praví, představiti jen tak, že zástavnímu věřiteli přísluší suspensivně podmíněné vlastnictví,3 takže po propadnutí zástavy a tedy splnění výminky by nezbývalo, než aby se věřitel ujal držby (μβαδεία), kdežto při ύπάλλαγμα nabude věřitel vlastnictví teprve cestou exekuce (ενεχυϱασία). S tím by se krylo i to, že garan ční úmluvy (ßaßataeie) jinak při trhu obvyklé se vyskytují jen při ύποϑήϰη. Při ύπάλλαγμα byl věřitel s dostatek pojištěn tím, že mu zůstala jeho pohledávka. Tím vším by byl pojmový rozdíl mezi oběma instituty jen dotvrzen. Zbývá jen otázka praktického dosahu tohoto rozdílu, když v obou případech držba zpravidla (pokud nebylo umluveno užívání zástavy věřitelem, o jeho formách viz str. 152 nn) zůstala zástavci a oba pojišťovaly věřitele možností nabýti vlastnictví, aspoň pokud dnešní materiál ukazuje, a ύποϑήϰη vlastně jen ušetřila věřiteli enechyrasii. Neboť držby nemohl se při ní věřitel ujmouti svémocně. Bylť postup při realisaci zástavního práva v prvých třech stoletích doby římské asi tento:
Předem bylo věřiteli třeba exekučního titulu, jímž ovšem může být rozsudek, nejčastěji ale asi býval v moc práva vešlý platební rozkaz (διαστολιϰόν). Při ύπάλλαγμα žádá pak věřitel v ётсоуьггцта u místodržitele za povolení k ενεχυϱασία. Stejného kroku jest třeba v případu obyčejné exekuce (srv. výše). V dekretu svém, vyřizujícím žádost, přikáže místodržící příslušnému stratégovi a jeho ξενιϰῶν πϱάϰτοϱες provedení ενεχυϱασία. Stratég dle rozkazu toho k nové žádosti věřitelově vyšetří nejprvé s věřitelem stav věci a umožní věřiteli doručení dekretu prefektova dlužníkovi, jenž může povolení enechyrasie odporovat (άντίϱϱησις). Nestane-li se tak a je-li titul exekuční v pořádku, nastane výkon exekučním převedením vlastnictví4 (při nemovitostech přepsáním v knihách). Za uvedění v držbu pozemku musí však věřitel znovu žádat u prefekta, která žádost se vyřídí stejnou cestou jako předešlá za enechyrasii, jen že tu řízení skončí rozkazem stratégovým dlužníkovi, aby do deseti dnů pozemek vyklidil. Při ύποϑήϰη odpadne ενεχυϱασία. Ale k ujetí držby je i tu třeba cesty soudní, nebylo-li to vyloučeno výslovnou úmluvou stran (cf. na př. Fior. i z r. 153 po Kr. a C. Just. 8. 13. 3 z r. 205).
K pignus Gordianum srv. str. 154 nn.
V kар. VI. pojednává se o smlouvě trhové, a to předkem o trhu věcí nemovitých. I za doby římské podřizovali se Římané v Egyptě při trhu právu řecko-egyptskému. Někteří tvrdí, že toto právo je příbuzné domáčímu (národnímu) právu egyptskému. Z listin demotických (i z jejich řeckých překladů, pořízených za účelem άναγϱαφή) je patrno, že v egyptském trhu při nemovitostech byly zřízeny současně dvě listiny. Prvá z nich (t. zv. listina o stříbru, v řec. překladech πϱᾶσις) obsahovala kausální jednání s kvitancí ceny trhové (bez udání výše) a se slibem garančním. Druhá, listina o vzdání se („Urkunde des Fernseins“ συγγϱαφή άποϭτασίου), týká se plnění podatelova a jest úmluvou o převodu vlastnictví („Auflassung“ německého i moderního práva, srv. § 925 BGB). O předání držby pozemku se nikdy nemluví a nebylo jí dle stavu listin ani zde, ani později v právu řecko-egyptském třeba. Trh byl trhem za hotové a ono rozlišení smlouvy obligační a smlouvy věcné bylo obligatorním. A toto rozštěpení chtějí míti někteří nutným i v právu řecko-egyptském. Mitteis tu pro pozdější dobu odkazuje správně na znění mnohých listin (δμολογεί πεπϱαϰέναι ϰατά τήν δε τήν δμολογίαν), z něhož je patrno, že stačila listina jediná) a radí i ohledně doby ptolemejské, třebas se tu vyskytaly i mezi neegyptskými stranami ώναί, obsahující jen právní jednání kausální, neboť to lze vysvětlit i jen tím, že v těch případech z různých praktických důvodů bylo s převodem vlastnictví sečkáno. Obligatorním pro právo řecko-egyptské doby ptolemejské jevilo by se toto rozštěpení teprve tehdy, když by tu byly mezi Řeky současně pořízené dvě listiny. A těch dosud není. Fakultativním ovšem, jak už naznačeno, takové rozštěpení bylo. Obligační listina se pak jmenuje ώνή (řidčeji πϱᾶσις), je možná v nejrůznějších formách. Listina o vzdání se, zřízená mezi stranami egyptské národnosti, zove se Ϭ. άποσταϭίου, technický výraz řeckého práva jest ϰαταγϱαφή. Doklady jeho nejlepší jsou teprv z prvé doby císařské a tu, poněvadž ϰαταγϱαφή5 je dovršena teprve zřízením listiny, nepřichází termín ten nikdy v listině samotné, nýbrž jen tam, kde se jiné listiny převodu vlastnictví dovolávají. Vedle toho, a i v listině o vzdání se samotné přichází termín παϱαχώϱηϭις (= cessio), zvláště při pozemcích katoiků. Listina o trhu jednotném označována vždy jako ϰαταγϱαφή (nebo παϱαχώϱηϭις), formy bývá nejrůznější. Nejčastější jsou smlouvy notářské, obsahující prohlášení jediné strany smluvní, uvedené slovem δμολογεί (t. zv. homologie). Prohlašuje tu prodatel a jeho projev má tři podstatné kusy: nejprve projev o proději — δμολογεί πεπϱαϰέναι (παϱαϰεχωϱηϰέναι), pak kvitance trhové ceny — ϰαί άπέχειν τήν συμπεφωνημέναι τιμήν ταλάντου ένος (kvitance ta nikdy v listinách o trhu nechybí a jde tu tedy vždy o trh za hotové), konečně slib garanční (βεβαιώσειν . . .), k čemuž od 2. st. po Kr. přistupuje přímé vyjádření převodu vlastnictví.
K závdavku srv. str. 184 nn. Mitteis nyní přijímá, že v Just, právu měl závdavek funkci odstupného i při trhu perfektním. V papyrech jde totiž zpravidla o velmi v3^soký závdavek, přesahuje i polovinu ceny trhové a měl patrně ten význam, že byl splátkou ceny, již kupec cele ihned splatit nemohl. Dostal pak asi za svou splátku jen držbu, s ϰαταγϱαφή se sečkalo do zaplacení plného. Arrhu upravoval zvláštní zákon — νόμος τῶν άϱϱαβόνων. V listinách mimo odstupní funkci závdavku nic dále se nestanoví, zejména se nemluví o povinnosti stran k splnění smlouvy, což nepřekvapuje, když byl závdavek tak vysoký a ztráta jeho byla tedy citelnější než zbývající plnění samo. Dokud se viděl v arrze závdavek v obvyklém smyslu, nebylo nutno vykládat C. J. 4. 21. 17. 2 jinak než jako arrha cont. impf, data. Nyní však, kde je patrno, že arrha byla splátkou, a to dosti značnou, snese cit. const, i při svém nepřesném znění dobře výklad Mitteisův. J. 3. 23 pr. nepůsobí ani dle svého doslovu („venditio celebrata est“) obtíží. Z řečeného je dále patrno, že hospodářský trh na úvěr nebyl v E. neznám. Jedině ϰαταγϱαφή mohla býti pouze listinou o trhu za hotové. Mohla pak obsahovati třebas jen fiktivní kvitanci. Prodatel pak uvěřil kupiteli cenu trhovou další listinou o zápůjčce, rovněž fiktivní. — O βεβαίωσις a o tom, čím se liší öd ručení prodatelova v klasickém právu římském, srv. str. 188 nn. Kapitola je uzavřena pojednáním o trhu věcí movitých, a zvláště o trhu otroků, který se spravoval svými pravidly, příbuznými pravidlům o trhu věcí nemovitých.
Kapitola následující (VII.) obsahuje několik poznámek o soukromém pachtu pozemkovém.
Právo manželské jest předmětem výkladů v kар. VIII. Zde je vliv národního práva egyptského na řecké papyry doby ptolemejské i římské nejpatrnější. Vymeziti přesně ten vliv je již z toho důvodu těžko, že výsledky egyptologického bádání nejsou dosud tak pevný, aby se odtud mohlo bezpečně vyjiti. Mitteis podává na str. 200—213 juristické zpracování demotických listin jinými publikovaných a přeložených, přibíraje materiál v řeckých papyrech uložený, což mu umožňuje dobře založené kritické stanovisko zvláště k staršímu bádání egyptologickému (Revillout), takže tento oddíl spisu není jen „přehledem mínění egyptologů“. I z řeckých listin je patrno, že národní právo egyptské zná dvojí druh manželství, dle řecké terminologie: γάμος ἒγγϱαφος a ἄγϱαφος. V čem leží rozdíl, nesnadno je říci. Tolik se zdá být nyní jisto, že obojí je formou trvalého spojení a že tu tedy nejde o rozdíl manželství trvalého a manželství na zkoušku. Plným manželstvím, v němž žena má postavení manželky a při jehož uzavření se dle toho důraz klade i na moment osobní, je jen γάμος ἒγγϱαφος. "Αγϱαφος takových ujednání o osobním postavení ženy nemá (cf. Par. 13: ουνείναι ώς άνήϱ ϰαί γυνή), ale od konkubinátu se poměr ten liší tím, že se zvláštními úmluvami upravuje majetková stránka poměru toho; žena totiž přináší muži příspěvek ke své alimentaci (řecká συγγϱαφή τϱοφίτις). Při γ. ἒγγϱαφος úprava majetkových poměrů vypadá ovšem jinak. O tom viz knihu samu a tamtéž ku konci tohoto pojednání několik poznámek k větě Revilloutově o svobodném postavení ženy v egyptském manželství. Konečně dlužno přijímati, že tu byl i nějaký rozdíl v otázce rozlučitelnosti manželství. Ryze řecké právo obsahují listiny zřízené mezi manžely národnosti řecké. Jsou to listiny doby ptolemejské a doby Augustovy. Upravují stejně majetkovou i osobní stránku manželství. Význačné jest, že v nich muž potvrzuje přijetí věna (φεϱνή) od ženy, jež musí, poruší-li vinou svou povinnosti ze smlouvy manželské, ihned ženě s přirážkou, činící zpravidla polovici (ήμιόλιον), vydat; je-li vinna žena, ztrácí věno. V smlouvách pozdější doby císařské neschází nikdy kvitance věna, patrně vlivem řeckého práva. Určit blíže, jak na sebe právo národní a právo řecké působila, jest nesnadno, nebot přečasto nelze spolehlivě rozhodnout, jaké národnosti jsou strany manželství uzavírající. Vlivem římského práva odpadá nyní při vydání věna přirážka.
Ke všem podrobnostem manželského práva budiž poukázáno na knihu samotnou, zejména také na pojednání o daru muže ženě a o věnu i o tom, jak se v papyrech utváří rozdíl mezi φεϱνή a παϱάφεϱνα.
Kapitola končí odstavcem o právu manželském v papyrech doby byzantské.
Kapitola IX. věnována jest právu dědickému. Líčí ve třech odstavcích právo národní, právo řecké a řecko-egyptské a právo římské. Nejzajímavějšími zjevy práva řecko-egyptského je jednak společný testament manželů, jednak dědické jejich smlouvy, účast dětí na těchto a souvisící s tím otázka ϰατοχή dětí, konečně otázka dělení jmění rodiči mezi děti. Ohledně všech těchto věcí lze poukázati na knihu samu a stejně také ohledně poručenství, projednaném v kapitole následující (kар. X.).
V kар. XI. jsou shrnuta různá právní jednání. Z nich otázka recepta nautarum v papyrech byla probrána Mitteisem již dříve v separátu výše uvedeném, v němž obsažena jest stať o βιβλιοϑήϰη έγϰτήσεων. Romanistu zajímají tyto papyry tím, že jejich obsah odpovídá názoru, který r. 1902 v málo známém spisku Studí sulla responsabilitá per custodia projevil Lusignani, dle něhož ručení loďaře za náhodu (vyjímajíc vis major) v případech, kde takové ručení nebylo ujednáno nebo nejde o furtum resp. poškození věcí způsobené loďařovým personálem, je teprve výtvorem kompilace. Věc je aktuelní, hájí totiž nyní Schulz ve Wiener Z. 1911 (Haftung für das Verschulden des Angestellten, srv. i Sav. Z. 32, str. 23 nn.) thesi Sekhlovu (resp. Baronovu), že již v klass. právu římském custodiam praestare značí ručení za náhodu „nižšího stupně“. Z dalšího obsahu kapitoly budiž vytknuto pojednání o zastoupení, o rukojemství a o propuštění otroků. K prvním dvěma otázkám byly tu již důkladné práce Wengrova (Die Stellvertretung im Rechte der Papyri, 1906) a Partschova (Griechisches Bürgschaftsrecht I., 1909). Partsch o papyrech ex professo pojedná teprve v pokračování svého díla. V otázce zastoupení přidává se M. v celku k názoru Wengrově, že bylo v papyrech všeobecně připuštěno, a není pochyby, že před constitutio Antoniniana to platilo i v právu peregrinském. Jiná jest otázka, jak se na zjev přímého zastoupení, papyry nepochybně doložený, dívaly soudy po konstituci, když se musely spravovati právem římským, jehož rigorosní stanovisko v tom směru je všeobecně známo. M. popírá, že by byly mohly obejiti, měla-li jejich judikatura zůstat korrektní, zákon a ukazuje na východisko, jež jim platný zákon umožňoval. (Sr. již Röm. Priv.-R. i, 230 n.) K praesumpci iuris et de iure obsažené v C. J. 5. 37. 14 obsahují papyry zajímavé doklady.
Partsch ve svém nahoře uvedeném díle, založeném široce a na srovnávacím podkladě, ukázal, že i v starém řeckém právu stejně jako v německém6 je pojem ručení (Haftung) starší než pojem závazku (Schuld). Dle toho řecké rukojemství není jako římské (jak jest nám z pramenů známo) závazkem přistupujícím k závazku hlavnímu, rukojmí neslibuje svoje vlastní plnění, nýbrž: έγγνῶμαι τινά τι ποιήσειν, plnění toho, který by byl dnes hlavním dlužníkem. Srv. již Odys. 8, 344 nn. Tak i v papyrech jsou listiny o rukojemství bez hlavního dlužníka, ne ovšem již v majetkoprávním obchodu, nýbrž při zaručení za dostavení se někoho třetího k soudu nebo jinému úřadu. Při soukromých dluzích nabylo v papyrech rukojemství již rázu akcesorního, jen že ani pak nezdá se býti závazek rukojmího primárním, nýbrž jen subsidiárním, třebas ne ve smyslu Just, beneficia excussionis. Po konstituci antonin. vliv římského práva roste a v papyrech byzantinských proniklo římské právo věcně i terminologicky.
Poslední kapitola (kар. XII.) seznamenává některé důležitější zákony doby ptolemejské i římské (nikoliv zákony správní, o těch srv. díl I.)7 Budiž zde upozorněno zvláště na číslo 4. (P. Cattaoui Recto, otisknutý nyní i v chrestom. pod č. 372 a obsahující sbírku rozhodnutí týkajících se zákazu voj. sňatků) a na Mitteisův komentář k němu, na č. 6 (P. Strassb. 22 verso, k otázce vydržení) a konečně na č. 10, nejvýznamnější ze všech.
Je to P. Giss 40, publikovaný r. 1910 P. M. Meyerem a obsahující mezi třemi edikty Karakalovými proslulou Constitutio z r. 212 po Kr., ze které, jak Ulpian (Dig. x, 5, 17) praví, in orbě Romano qui šunt cives Romani effecti šunt. Rozhodující slova konstituce jsou zachována v tomto znění, doplněném šťastně vydavatelem P. M. Meyerem: δίδωμι τοί[ςσ]υνάπα[σιν ξένοις τοίς ϰατά τ]ήν οίϰουμένην π[ολιτ]είαν 'Ρωμαίων [μ]ένοντος [παντός γένους πολιτευμ]άτων χωϱ[ίς] τῶν [δεδ]ειτιϰίων. Nyní víme, kdo byli konstitucí samou z římského občanství vyňati, že to byli dediticii. Zbývá otázka, jaký je státoprávní význam slova dediticii. P. M. Meyer jím zahrnuje všechny ty, kteří byli povinni daní z hlavy, a s tím možno dle dnešního stavu pramenů souhlasit. V Egyptě platili daň z hlavy i obyvatelé metropolí, pokud nepatřili k třídám privilegovaným (srv. k celé této otázce i díl I. str. 55 nn.). Nebyl tu tedy počet osob, které nabyly konstitucí řím. práva občanského, příliš velký. Šlo jen o občany řeckých autonomních měst (Alexandrie, Ptolemais, Naukratis a Antinoopolis), o katoiky a zmíněné privilegované třídy obyvatelstva metropolí, a ti všichni dohromady jsou právě řeckou částí egyptského obyvatelstva. Převážná většina obyvatelstva (nevyňaté obyvatelstvo městské a všechno venkovské) řím. občanství nenabyla. A v jiných provinciích, kdež, jak víme, se rovněž obyvatelstvo daň z hlavy platící vyškytalo, nebyl ten poměr jinaký. Byl-li důvod konstituce, jak tvrdí Dio Cassius, fiskální, bylo velmi rozumné tyto dediticii vyjmouti, oni dle svých majetkových poměrů mohli platit jen daň z hlavy, daň dědická, jíž podléhaly pozůstalosti větší než 100000 sest., by u takových římských občanů nebyla vynesla ničeho. Úkolem dalšího bádání jest vyšetřit, kdy se tito dediticii přece jen k římskému občanství dostali. Za Justiniána z něho vyňati již nejsou (C. J. Z. 5. 1; 7. 6. 1 pr.)
Vidíme tedy, že i po konstituci platilo právo národní dále, a to i formálně. Jedno ovšem nesluší přehlížeti, jak Mittels trefně upozorňuje: není vymezeným dnes obsahem konstituce vyloženo další působení práva hellenistického: neboť právě hellenistické obyvatelstvo, které i mimo Egypt je organisováno v městech, nabylo konstitucí římského občanství.
O. Sommer.

Srv. k otázce personální exekuce v papyrech vůbec Lewald, Zur Personalexekution im Recht der Papyri, Lipsko 1910.
Nejnověji srv. Schwarz, Hypothek und Hypallagma. Lipsko 1911, а k tomu Mitteis v Sav. Z. 32 str. 485.
K převodu vlastnictví stačí v právu řecko-egyptském stejně jako k zřízení práva zástavního pouhá smlouva.
Jinak nyní Schwarz na u. m. str. 99 s., srv. ale k tomu Mitteis v Sav Z. 32 str. 487.
ϰαταγϱάφειν = pův. sepsati, pak značí i výsledek této činnosti: přepsati.
K tomu srv. zejména práce Amizovy.
Na str. 279 v poznámce jsou uvedeny známé případy několika fragmentů z právnické literatury, nalezených v Egyptě (na pergamenu i na papyru). V jednom případě byl nález ten svrchovaně poučným, pokud ukázal ad D 15, 1, 32 pr, jaké opatrnosti třeba v tvrzení interpolací; srv. k tomu Heyrovský, Sborník VII., str. 293, 294.

Citace:

SOMMER, Otakar. Grundzüge und Chrestomathie der Papyruskunde. Sborník věd právních a státních, 12 (1912). s. 215-228.