Č. 2894.

Mimořádná opatření. (Výměna polských marek na Těšínsku): Opatření Stálého výboru Nár. shromáždění č. 583/1920, § 11 nezakládá právního nároku na povolení výhod, které toto opatření poskytuje.
Administrativní řízení: K otázce porušení zásady slyšení stran.
(Nález ze dne 21. listopadu 1923 č. 19 616).
Věc: Jindřich K. v Č. Těšíně (adv. Dr. Ar.t. Wohrizek z Čes. Těšína) proti berní správě v Čes. Těšíně stran výměny polských marek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž 9. září 1921 přesídlil z Polského do Českého Těšína, domáhal se výměny polských marek úhrnem 2 072 200 za Kč na základě opatření stálého výboru z 8. října 1920 č. 583 Sb. Byv vyzván berní správou v Čes. Těšíně, aby prokázal, že ony marky měl již 10. srpna 1920, předložil tyto doklady:
1) potvrzení ústřední banky německých spořitelen, že 9. srpna 1920 u této banky složil 1 392 000 polských marek,
2) potvrzení provozní správy košicko-bohumínské dráhy v Těšíně, že mu za dodávky byly poukázány 7. června, 7. července a 30. července 1920 částky v úhrnné ceně 430 200 polských marek,
3) potvrzení těšínské spořitelny, že mu 9. června 1920 byla vyplacena zápůjčka 200 000 m. p., jež dosud má,
4) potvrzení Ústřední banky německých spořitelen ze 27. května 1920 týkající se 50 000 polských marek.
K tomu dodal, že úhrnem má tedy na hotovosti 2 072 200 marek, za jichž výměnu žádá, opravuje tak svou dřívější žádost.
Pokud se týče deposita ad 1) uvedeného vyslechla berní správa úředníka jmenované banky, jenž udal, že st-l deponoval 9. srpna 1920 u banky uzavřenou obálku, která podle jeho tvrzení obsahovala 1 392 000 polských marek. Obálka byla K-ovi 25. srpna 1920 vydána. Banka nemůže potvrdit, že obálka obsahovala uvedenou sumu.
Nař. rozhodnutím berní správa v Č. Těšíně vyslovila, že žádosti st-lově za výměnu 2,072.200 polských marek nelze vyhověti, poněvadž manipulace se zavřenou obálkou není důkazem o tom, že žadatel udaný obnos 1,392.000 polských marek tehdy skutečně na svém majetku měl, tím méně, že bankou do obálky nahlédnuto nebylo a proto jí nemůže býti potvrzeno, co v obálce vlastně bylo, a poněvadž, co se týče ostatních částek, jest při nejmenším velmi pochybno, zda žadatel je 10. srpna 1920 ještě měl na hotovosti.
Pokud stížnost do tohoto rozhodnutí podaná vytýká, že jím porušeno bylo subjektivní právo st-lovo, sluší podotknuti, že ustanovení § 11 opatření stálého výboru z 8. října 1920 č. 583 Sb., o něž st-l svoji stížnost výslovně opírá, nezakládá subjektivní právo na povolení výhod cit. opatřením stanovených.
Ze srovnání znění 1. odst. § 11 se zněním § 1—9 tohoto opatření vysvítá, že ustanovením § 11 subjektivní právní nárok na povolení výhod osobám tam vyznačeným propůjčen nebyl. V §§ 1 a násl. opatření užívá výrazů kategorických: »stanoví se«, »jest převésti a platiti«, »buďtež převedeny a vypláceny«, »nemají se«; v §§ 2 a 4 mluví se o »nároku«; naproti tomu § 11 zmocňuje ministra, aby »dle povahy případu a z volného uvážení« výhody povolil, vylučuje opravný prostředek, jaký přiznán jest v § 4. Tato zřejmě odlišná formulace vede nutně k závěru, že předpisy §§ 1—9 jsou jiné právní povahy než ustanovení § 11. §§ 1—9 obsahují normy materielně právní, které způsobem i pro úřady závazným upravují jisté právní poměry stran, zakládají tak subjektivní nároky, tak že úřední výroky těchto nároků se týkající mají v podstatě povahu deklaratorní; ustanovení § 11 má vůči stranám jen ráz normy kompetenční, výroky o ně se opírající jsou povahy konstitutivní, jejichž podkladem není nárok stran zásadně již normou samou uznaný, nýbrž jediné ono zmocnění úřadu dané.
Předpoklady, na něž jest požití tohoto zmocnění vázáno, znamenají tedy v podstatě jen meze kompetence úřadu dané, nikoli podmínky subjektivních nároků. Nepropůjčil-li § 11 opatření stranám právního nároku na výhody tam vymezené, nemohlo odepřením výhod těch býti porušeno ani nějaké subjektivní právo st-lovo a jest tedy námitka v tomto směru stížností vznesená neodůvodněna.
Stížnost vytýká dále, že úřad založil neprávem nař. rozhodnutí na skutkovém předpokladu, že st-l neprokázal, že polské marky, jichž výměny za čsl. koruny se domáhal, měl ve svém držení 10. srpna 1920, že tedy neprávem popřel splnění jedné z podmínek, za nichž ve smyslu uvedeného § 11 st-li dožadované výhody vůbec přiznati mohl.
Ani v tom směru nemohl nss dáti stížnosti za pravdu.
St-l předložil na průkaz svého tvrzení, že polské marky v udaných částkách 10. srpna 1920 v držení měl, potvrzení svrchu pod č. 1—4 uvedená. Pokud se týče potvrzení pod č. 2—4, vztahují se tato na sumy, jež byly st-li vyplaceny 7. června, 7. července, 30. července. 9. června a 27. května 1920. Jestliže žal. úřad neshledal v tom dostatečný důkaz toho, že ony sumy polských marek měl ve svém držení také 10. srpna 1920, neshledal nss, který v té příčině úsudek úřadu může přezkoumávati jen s hlediska § 6 zák. o ss, že by úsudek ten byl se spisy v rozporu nebo byl logicky nemožným závěrem z daných skutečností.
Pokud pak se týče deposita u Ústřední banky německých spořitelen, uvážil soud toto:
St-l předložil připiš jmenované banky st-li, podle jehož obsahu tato banka přijala 9. srpna 1920 u pokladny 1 uzavřený balíček s obsahem polských marek 1 392 000. Tento doklad zavdal úřadu podnět k pochybnosti — nikoli o jeho pravdivosti, jak za to má stížnost, nýbrž o jeho pravém skutečném smyslu. Jen za účelem vysvětlení v tomto směru obrátil se úřad na banku, jestliže pak ředitel ústavu toho prohlásil na základě záznamu banky, že banka přijala uzavřený balíček s obsahem st-lem udaným, takže nemůže potvrditi, že balíček skutečně sumu polských marek st-lem udanou obsahoval, měl v tom úřad dostatečnou oporu pro úsudek, že st-l držení oné sumy v rozhodnou dobu náležitě neprokázal. Vytyká-li stížnost, že st-l nebyl již o věci slyšen, nemohl nss ani v tom. shledati podstatnou vadu řízení. St-l byl přípisem berní správy v Č. Těšíně z 19. listopadu 1921 vyzván, aby prokázal, že polské marky k výměně předložené měl v držení 10. srpna 1920. Shledal-li pak úřad důvodně, že doklady předložené takového průkazu nepodávají, nelze se zřetelem k povaze petitu st-lova, jenž se domáhal přiznání výhod, na něž právního nároku nemá, úřadu ukládati povinnost, aby zjišťoval za účasti strany sám předpoklady přiznání výhod podmiňující. St-li ovšem není bráněno, opatřil-li si později doklady další, aby je dodatkem úřadu předložil, jehož věcí pak by bylo, aby k nim, pokud se týče k petitu st-lovu s hlediska § 11 opatření stálého výboru č. 583 Sb. z r. 1920 zaujal znovu stanovisko.

Citace:

č. 2894. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1031-1033.