Čís. 1308.

Peníz, jímž dle žalobcova návrhu může se žalovaný zhostiti závazku k jinakému než peněžitému plnění (§ 410 c. ř. s.), nelze po vynesení rozsudku prvé stolice již změniti. Vyjádřen-li tento peníz v K bez bližšího označení a v opravném řízení následkem nastavší měnové rozluky stala se spornou otázka měny, nutno spor v celku přerušiti (vládní nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1921, Rv II 167/21.)
Jednaje o dovolání ve sporu, jímž se žalobce, bydlící v republice Rakouské, domáhal na tuzemci zaplacení trhové ceny za víno a vrácení sudů z dodávek roku 1918, přerušil Nejvyšší soud z moci úřední řízení dle § 2 vládního nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n.
Důvody:
Předmětem dovolání jest žalobcův nárok na zaplacení trhové ceny vína 349 K z faktury ze dne 11. dubna 1918 a nárok na vrácení sudu čís. 3723 z téže faktury a sudu čís. 491 z faktury ze dne 16. srpna 1918. Podle místa, kde, a doby, kdy vznikla pohledávka na zaplacení trhové ceny 348 K, jest zcela nepochybno, že jde o pohledávku, znějící na staré koruny. Poněvadž měna jest mezi stranami sporna a podle spisu není pochybnosti, že dne 26. února 1919 měl žalobce své řádné bydliště na území rakouském a žalovaný na území Československé republiky, jde tu o pohledávku, jež jest míněna vládním nařízením ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., pročež řízení o této pohledávce podle zmíněného nařízení muselo býti přerušeno. Nárok na vrácení sudů čís. 3723 a čís. 491 není nárokem peněžitým, vládní nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. а n., se ho tudíž netýká. Ale žalobce prohlásil výslovně na konci žaloby, že jest žalovanému volno, místo sudů nahraditi žalobci jejich cenu. Tím bylo uděleno žalovanému alternativní zmocnění ve smyslu § 410 c. ř. s., že zaplacením ceny se může zprostiti závazku, vrátiti sudy in natura. Odbytné ve smyslu § 410 с. ř. s. není předmětem jednání ani předmětem rozhodnutí, sond uděluje pouze žalovanému nabídku žalobcovu a musí je tedy do rozsudku pojmouti tak, jak bylo učiněno. To však platí bez obmezení jen v tom případě, když peníz, jejž žalobce jest ochoten přijmouti na místě předmětu žaloby, jest označen tak, že není pochybnosti, co by žalovaný musel platiti. Kdyby žalobce byl určitě udal měnu, v jaké odbytné žádá, bylo by odbytné tak, jak bylo žádáno, bez dalšího muselo býti do rozsudku pojato. Než cena sudů, jež žádána jest jako odbytné, jest v žalobě uvedena pouze v K, bez označení měny. Žalovaný vytýkal, a to právem, již v prvé stolici, že toto označení jest nejasné a že není známo, v jaké měně se zaplacení žádá. Přes to prohlásil žalobce teprve v odvolací odpovědi, že žádá zaplacení v korunách československých. Netřeba se zabývati otázkou, zda žalobce nabídku v žalobě nebo při jednání podle § 410 c. ř. s. učiněnou vůbec může vzíti zpět neb ji měniti v neprospěch žalovaného. I když se to pokládá za přípustné, lze to připustiti zajisté jen až do vynesení rozsudku prvé stolice, neboť dle předpisu § 410 c. ř. s. musí nabídka žalobcova do rozsudku býti pojata a tím vzejdou žalovanému oprávnění, z alternativního zmocnění plynoucí, jež mu žalobcem nemohou býti již odňata. Prohlášení žalobcovo, učiněné teprve v řízení opravném, že žádá zaplacení v korunách československých, nemá tudíž rozhodujícího významu. Důsledkem toho a poněvadž na druhé straně žalovaný nesmí býti zkrácen na svém právu, nabytém podle § 410 c. ř. s., nezbývá, než aby soudem byl zjištěn pravý smysl nabídky žalobcovу a by tato byla pojata do rozsudku tak, jak jí při správném výkladu jest rozuměti, to jest tedy, aby soud rozhodl, v jaké měně jest odbytné platiti. To podle § 410 с. ř. s. vyloučeno není, poněvadž nejde o to, aby soud stanovil sám odbytné, což ovšem učiniti nesmí, nýbrž pouze o to, aby vystihl pravý obsah nejasné nabídky žalobcovy. Rozhodnouti nutno o tom v tomto sporu; příčilo by se zajisté zásadě procesní ekonomie, kdyby řešení této otázky bylo ponecháno případnému sporu dalšímu. Dle svého doslovu vztahuje se vládní nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., jen na peněžité závazky na rakousko-uherské koruny, pokud vznikly před 26. únorem 1919 aneb plynou ze smluv nebo jiných právních jednání z doby před 26. únorem 1919. Tyto závazky nesmí po dobu, v nařízení stanovenou, ani sporem ani exekucí býti vymáhány. Při odbytném nejde o závazek žalovaného, žalobcem vymáhaný, nýbrž o oprávnění žalovaného, zprostiti se zaplacením peněžité částky závazku, nezáležejícího v penězích. V případě, o nějž tu jde, nelze však přehlédnouti, že jako odbytné jest žádána cena sudů. V pravdě je to nárok náhradní, oděný v roucho výkupného, který vznikl tím, že žalovaný nesplnil svého závazku, sudy vrátiti. Žalobce by byl býval oprávněn, žádati zaplacení cen sudů již před 26. únorem 1919 a kdyby je byl žádal, byl by žalovaný musel platiti ve starých korunách. Jde tedy v pravdě o rozhodnutí, v jaké měně jest nyní po měnové rozluce konati placení, jež konáno býti mělo ve starých korunách. Řešení této otázky jest však právě dle smlouvy St. Germainské (čl. 248 lit. d) vyhraženo dohodě súčastněných států, po případě rozhodnutí reparační komise a jest účelem vládního nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., aby nebyla vydávána další soudní rozhodnutí o otázce, jež má býti v dohledné době zmíněným způsobem upravena, a aby bylo tomu zabráněno, by soudní rozhodnutí po případě nemusela býti pak dodatečně měněna. Dlužno proto za to míti, že též rozhodnutí o tom, v jaké měně jest v tomto případě odbytné platiti, jest zmíněným vládním nařízením prozatím zakázáno. Rozhodnutí o nároku na vrácení sudů nemůže býti odděleno od rozhodnutí o výkupném, poněvadž by jinak bylo zmařeno právo žalovaného, zaplatiti výkupné a zprostiti se takto povinnosti, vrátiti sudy. Jest proto nezbytno, aby bylo přerušeno též řízení o nároku na vrácení sudů.

Citace:

Čís. 1308. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 818-820.