Č. 2911.

Obecní úředníci: * Ustanovení § 8 zák. č. 495/1921 (převzetí daně z příjmů za zaměstnance) vztahuje se i na zaměstnance podle § 3 zák. č. 114/1920 obcí pražskou převzaté, třebas jim úpravou provedenou před 30. červnem 1920 bylo zaručeno, že obec ponese za ně celou daň z příjmu.
(Nález ze dne 26. listopadu 1923 č. 5074.)
Věc: Tomáš B. a spol. proti zemskému správnímu výboru v Praze o placení daně z příjmu a pensijního příspěvku. Výrok: Stížnost zamítá se z části jako nepřípustná, z části jako bezdůvodná.
Důvody: Užší správní komise hlavního města Prahy usnesla se 24. února 1922, aby ve smyslu ustanovení § 8 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. obec pražská převzala za své zaměstnance v činné službě k placení pouze 75% daně z příjmu připadající na dobu od 1. března 1922 z jejich služebních požitků, a aby 25% daně té sráženo bylo od 1. března 1922 počínajíc s požitků služebních.
V příčině srážení 8% pensijního příspěvku z pensijní základny od 1. března 1922 usnesla se pak, přihlížejíc k současně podané žádosti zaměstnanců obecních za posunutí lhůty ke srážení do 1. července 1922 na tom, slyšeti dříve ještě kontrolní komisi finanční.
Z usnesení toho odvolali se dnešní st-lé, zaměstnanci to bývalé obce vršovické, uplatňujíce, že obec vršovická zaručila jim placení daně z příjmu z pokladny obecní a osvobodila je od placení pensijních příspěvků, a tato práva že musí jim zůstati zachována. Rekurs ten byl sborem pro vyřizování stížností a další rekurs nař. rozhodnutím zsv-u zamítnut s tímto odůvodněním:
»Usnesení užší správní komise hlav. města Prahy z 24. února 1922, kterým obec pražská od 1. března 1922 přejímá za své zaměstnance v činné službě toliko 75% daně z příjmu a sráží 25% této daně s jejich služebních požitků, jest nejen v naprosté shodě s ustanovením § 8 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb., nýbrž obec pražská, nechtěla-li se octnouti v konfliktu s platným právním řádem, byla nucena vzhledem ke kategorickému znění zákona usnesení takové vyvolati.
Zsv neuznal za nutné probírati podrobněji poukaz stížnosti na to, že obec Vršovice, jejímž sukcesorem obec pražská jest, usnesením obecního zastupitelstva, služebními dekrety a řády převzala závazek hraditi za své zaměstnance veškeré taxy, daně a přirážky z jejich služebních požitků, ani další poukaz na § 3, odst. 2 zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb., neboť zákaz vyslovený v § 8 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. jest adresován všem veřejným korporacím bez jediné výjimky, jest striktní a příliš jasný, než aby mohl připouštěti pochybnost o tom, zda ruší jemu odporující dřívější usnesení té které veřejné korporace, či služební řády a dekrety těmito korporacemi jejich zaměstnancům v činné službě jsoucím vydané.
Že pak zákonu takové moci v daném případě upírati nelze, o tom zajisté ani st-lé nejsou na pochybách, neboť do zásoby uvádějí, že zaměstnanci obce vršovické svůj nárok na neplacení daně z příjmu a pensijního příspěvku mají zajištěný samotným zákonem t. j. ustanovením § 3, odst. 2 zák. ze 6. února 1920 č. 114 Sb.
Zsv. upouští od řešení pravdivosti tohoto tvrzení jakožto zcela irelevantního, neboť rovněž i sem zasahuje derogující moc zákona z 21. prosince 1921 č. 495 Sb.«
Předmětem sporu jest jediné otázka, je-li obec pražská oprávněna srážeti st-lům počínajíc 1. březnem 1922 s požitků služebních 25% daně z příjmu jim ze služebních požitků předpisované.
Po stránce formální nss neshledal odůvodněnou výtku, že nař. rozhodnutí není s dostatek odůvodněno. Žal. úřad staví své rozhodnutí vý- hradně na ustanovení § 8 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb., které výslovně cituje a jeho zněním poráží všechny rekursní důvody st-lů. Nelze shledati, v jakém směru by tito byli zkráceni nějak ve své obraně. Aby rozhodnutí všemi právnickými vývody rekursu podrobně se zabývalo a je vyvracelo, nelze požadovati.
Ve věci samé bylo uvážiti:
§ 3 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. stanoví, že služební požitky a právní nároky úředníků a zaměstnanců zemí, žup, fondů a ústavů jimi spravovaných, a úředníků okresů a obcí jakož i fondů a ústavů jimi spravovaných, stanovené služebními řády nebo usneseními těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných poměrů rodinných, musí býti těmito korporacemi nejdéle do konce r. 1922 uvedeny na míru požitků, práv a nároků úředníků a zaměstnanců státních. Prováděje tuto parifikaci zde zásadně vyslovenou, zákon, když byl v § 7 stanovil, že zaměstnanci státní jsou povinni platiti na berní rok 1922 sami 25% daně z příjmu, vypadající na dobu od 1. března 1922 ze služebních požitků, nařizuje v § 8 důsledně, že veřejné korporace nesmějí za své zaměstnance v činné službě převzíti k placení více než 75% daně z příjmu, připadající na dobu od 1. března 1922 z jejich služebních požitků.
Vůči tomuto zajisté zcela jasnému předpisu st-lé především uvádějí, že se na ně nemůže vztahovati, poněvadž jejich nárok, aby celou daň z příjmu z jich služebních požitků nesla obec, zaručený jim všeobecnými úpravami z doby před 30. červnem 1919, byl jim jako součást jejich požitků zachován ustanovením § 3 zák. z 6. února 1920 č. 114 Sb., spočívá tedy nyní na tomto zákoně, tento zákon však jako zákon speciální nelze pokládati za derogovaný generálním zákonem z 21. prosince 1921 č. 495 Sb., když není tak výslovně stanoveno. Naproti tomu sluší však uvážiti, že paremie lex posterior generalis non derogat legi priori speciali, není nežli vykládacím pravidlem, jehož platnost v určitém případě dlužno zkoušeti interpretací nového zákona a pečlivým porovnáním jeho se speciálním zákonem starším. Pokud se týče zákona č. 495/21, je však právě docela zřejmě účelem a úmyslem jeho odstraniti ohledně zaměstnanců všech veřejných korporací v § 3 uvedených všeliké úpravy jejich požitků a právních nároků, které poskytují jim více nežli mají zaměstnanci státní, a tyto výjimky zrušiti. Tento úmysl zákona došel také v § 3, a specielně ohledně placení daně z příjmu v § 8 zcela jasného a nepochybného výrazu. Za tohoto stavu nelze tedy — když není pro to ani sebe menšího podnětu — souditi, že jednu takovou výjimku chtěl zachovati v platnosti. Bylo by naopak třeba výslovného ustanovení v zákoně, aby závěr takový mohl býti učiněn.
Poukazuje-li stížnost dále na to, že změny zákonů a nařízení, které v důsledku toho zákona objeví se nutnými, vyhrazeny jsou v § 9 cestě nařizovací, dovozujíc z toho patrně, že zákon 495/21 sám ještě oněm starším předpisům — specielně tedy předpisu § 3 zák. 114/20 — nederogoval, nemá tato námitka významu pro dnešní spor o otázku placení daně z příjmu, poněvadž tato otázka je specielním ustanovením § 8 v zákoně samém tak přesně a jasně upravena, že není pochybnosti, že jde o normu, která má působiti ihned, aniž by účinnost její byla dále podmíněna vydáním nějakého prováděcího nařízení. Za tohoto stavu je však pro dnešek také docela bez významu otázka, je-li přípustno, aby nařízením vydaným v základě § 9 zák. měněny byly dřívější předpisy zákonné.
Bezdůvodnou je také námitka, že § 3 zák. 495/21 dotýká se pouze služebních požitků a právních nároků stanovených služebními řády a usnesením těch kterých korporací, nikoli však požitků a nároků stanovených zákony, a tedy zejména ne požitků a nároků uznaných zákonem 114/20. Jednak totiž nárok st-lů, jejž uplatňují, nebyl stanoven tímto zákonem, nýbrž služebními řády a usneseními obce, a zákonem 114/20 byl nanejvýše jenom zachován. Jednak přichází tu však v úvahu kategorická norma §u 8, která žádného rozdílu nečiní a zcela všeobecně a bezvýjimečně stanoví, že veřejné korporace nesmějí za své zaměstnance převzíti k placení více než 75% daně z příjmu, nechť tak činily dosud na jakémkoli základě.
Další námitka, ostatně ne zcela jasná, uvádí, že zákon 495/21 nemohl zrušiti nabytá práva obecních zaměstnanců, poněvadž každé omezení individuelních práv vyžaduje zvláštního zákona, kdežto ustanovení § 8 bez ohledu na práva st-lů stanoví normu, která bez současného zrušení zákonů, na nichž práva ta se zakládají, nemá právního významu. Připustí-li se však, jak činí sama stížnost, že zákonem mohou také individuelní práva býti omezena a zrušena, a je-li dále všeobecně uznáno, že pozdější zákon zrušuje zákon starší, pokud upravuje týž předmět v témže směru, i tehdy, když neobsahuje výslovnou derogační klausuli, nelze nahlédnouti, proč by norma § 8 zák. 495/21 nemohla měniti dřívější, byť i zákonné předpisy, týž předmět upravující, a rušiti práva na základě nich nabytá. Pokud by touto námitkou snad popírána byla platnost zákona 495/21, nemohl by se jí nss arciť zabývati, poněvadž podle § 102 úst. listiny nepřísluší mu zkoumati platnost zákona řádně vyhlášeného.
To, co právě řečeno, platí také o další námitce, že ani st-lé ani organisace úřednické ani samosprávné korporace před vydáním zákona z 21. prosince 1921 nebyly slyšeny, čímž snad je míněno, že proto zákon pro ně neplatí.
Jeví se tedy stížnost v celém rozsahu bezdůvodnou, pročež bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 2911. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1065-1068.