Čís. 1327.

Zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. а n., o obnově drobných zemědělských pachtů.
Právo odporovati podle § 2 zákona obnově pachtu pozemku obročního přísluší i obročníku (beneficiatu).
(Rozh. ze dne 6. prosince 1921, R I 1471/21.)
Proti žádosti pachtýře, domáhajícího se obnovy pachtu pozemku připsaných římskokatolické faře, vznesl obročník odpor, jejž oba nižší soudy odmítly. Rekursní soud uvedl v důvodech: Stěžovatel brojí proti obnově pachtu z důvodů, v § 2 zákona ze dne 21. srpna 1921 pod písm. b) a c) uvedených, že totiž chce vzíti do vlastní správy spachtované pozemky, které teprve po 1. srpnu 1914 byly propachtovány, a že pominula překážka, pro kterou nemohl sám na pozemku hospodařiti. Avšak dle § 2 cit. zák. 1. odst. obnova pachtu z důvodů právě uvedených nenastává jen v tom případě, když jde o pozemky, které nenáležejí obci nebo jiné právnické osobě, nebo nejsou podle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., státem zabrány, nebo zapsány v deskách zemských, nebo netvoří součást statku, zapsaného v zemských deskách. V tomto případě jde nesporně o pozemky, připsané do vlastnictví římskokatolické faře v B., tedy o jmění obroční, věnované jistému účelu, to jest vydržování obročníka, jemuž přísluší toliko správa tohoto jmění. Jmění, věnované jistému účelu, platí v právu za zvláštní osobu (§ 646 obč. zák.). která je rozdílnou od jednotlivce (osoby fysické či přirozené) a která se nazývá osobou právnickou. Nelze proto o tom pochybovati, že obročí jest právnickou osobou veřejného práva typu nadace (Tilsch: Občanské právo, část všeobecná str. 112) a že důsledkem toho nelze obnově pachtu odporovati z důvodů v § 2 cit. zákona uvedených. Ustanovením zákona ze dne 15. února 1877, čís. 98 ř. zák., kterým byly přiznány obročníkům jakožto správcům obročního jmění jisté výhody finanční, nebylo ničeho změněno na povaze obročí, jakožto osob právnických.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil okresnímu soudu, by, nehledě k zamítacímu důvodu, znovu jednal a rozhodl o obročníkových námitkách.
Důvody:
Mylným jest názor rekursního soudu, že obročníku přísluší toliko správa obročního jmění; obročník není pouhým správcem obročního jmění, nýbrž jest jeho poživatelem. Na něm závisí, chce-li sám hospodařiti na obročních pozemcích, či dáti je do pachtu. Také propасhtovatelem jest tedy obročník, nikoliv obročí. Zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n., pak v § 2 — jak patrno z jeho doslovu a z celé jeho souvislosti — má na mysli jen ty případy, kde vlastnictví a držba (užívání) jsou sloučeny v téže osobě, a kde vlastník (některý z právních podmětů, jmenovaných v prvém odstavci § 2) jest zároveň prepachtovatelem (srovnej zejména lit. a) § 2), vycházeje patrně z předpokladu, že dotyčné právní podměty — obce, jiné právnické osoby, majitelé zabraného velkého statku nebo statku deskového — jednak pro svou vlastní povahu, jednak pro rozsah svého nemovitého majetku, nepotřebují hospodářských výtěžků propachtovaných pozemků jako takových (in natura). Jinak však jest tomu u pozemků obročních, ježto obročník často jest odkázán na výtěžky obročních pozemků in natura, i dlužno proto uznati, že pozemky obroční nespadají pod výjimky, uvedené v prvním odstavci zmíněného § 2. Nelze také nezmíniti o tom, že v § 3 osnovy zákona ze dne 30. října 1919, čís. 593 sb. z. а n., kterýžto paragraf v podstatě se shoduje s §em 2 nynějšího zákona, mezi subjekty vyloučenými z výhod tamže naznačených byly uvedeny též statky církevní (a nadační), že však tyto byly později vypuštěny a nepojaty ani do § 3 zákona ze dne 30. října 1919, čís. 593 sb. z. a n., ani do § 13 opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n., a že z materialií k zákonu ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n., není nikterak patrno, že rozšířením výpočtu vyloučených právních podmětů o všechny osoby právnické mělo — alespoň co do obročí — něco zásadně býti změněno na dosavadním stavu právním. Neprávem tedy oba nižší soudy odepřely obročníku právo, odporovati obnově pachtu z důvodů § 2 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. Ježto však se svého právního hlediska se nezabývaly otázkou a nezjistily, jsou-li tu věcné podmínky § 2 lit. b) a c), jichž obročník se dovolává, bylo — vyhovujíc dle § 16 nesporného patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., mimořádnému rekursu dovolacímu — zrušiti srovnalé rozhodnutí obou nižších soudů a uložiti soudu první stolice, by nehledě k uvedenému důvodu zamítacímu, jednal a rozhodl o obročníkových námitkách.

Citace:

Čís. 1327. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 850-851.