Procházka, Bohuš: . : ,
Authors: Weyr, František
= Právní prakse, 3 (1938-39)
PDF
Glosy a aktuality.

František Weyr šedesátníkem.


František Weyr, řádný profesor ústavního práva na právnické fakultě university Masarykovy, se narodil dne 25. dubna 1879 ve Vídni. Svá studia vykonal ve Vídni; do politické služby vstoupil r. 1903 v Dolních Rakousích. R. 1909 se stal úředníkem zemské statistické kanceláře království českého v Praze. Svou učitelskou dráhu započal na Karlově universitě, kde se stal roku 1909 docentem správní vědy, správního práva a statistiky na základě spisu Příspěvky k teorii nucených svazků (Praha 1908). R. 1912 byl jmenován mimořádným profesorem správní vědy na české škole technické v Brně. Řádným profesorem se stal r. 1919 a téhož roku byl jmenován řádným profesorem na nově založené Masarykově universitě, kde působí dodnes. Tento skrovný rámec skrývá však bohatou činnost. Profesor Weyr jest jedním z vedoucích právníků českých. Jeho význam můžeme oceniti teprve, když přihlédneme podrobněji k jeho vědecké činnosti, k myšlenkám, které vypracoval a hájil.
Prof. Weyr jest u nás nejvýznačnějším representantem školy zvané normativistická. Ba jest průkopníkem tohoto směru a to nejen u nás. Souběžně s Kelsenem, profesorem původně na vídeňské universitě, rozvíjel nauky této školy a dosáhl tak i mezinárodního uznání. Dlužno tu uvésti zvláště dva Weyrovy spisy: Základy právní filosofie, nauka o poznávání právnickém, Brno, 1920 a Teorie práva, Brno-Praha 1936.
Základ nauky této školy spočívá v kantovské filosofii. Ve stopách tohoto filosofa praví i normativistická škola, že svět lze chápati z dvojího hlediska: kausálního a povinnostního. Obojí hledisko přísně odděluje. Z prvního hlediska dostáváme odpověď na otázku: co jest, z druhého na otázku: co má býti. Na první otázku nám odpovídají vědy exaktní, do druhé skupiny sice náleží na př. etika a zejména právo věda. Vylučuje tedy v úvahách pravovědeckých jakékoliv bádání kausálního rázu. Odtud zásada t. zv. čisté pravovědy. Tak na př. když se uvažuje o určitém zákoně, právník této školy smí zkoumati jen, jaké povinnosti tímto zákonem vznikly — ať pro občana, ať pro stát (právo občana se rovná povinnosti státu). Nesmí však — nechtěje opustiti půdu čisté pravovědy— zkoumati zákon po stránce kausální — jak vznikl, jaké politické proudy se při jeho vzniku uplatnily, jak zasahuje do života občanstva (na př. působí-li určitý zákon pokles kriminality atd.). To vše podle názorů této školy jest předmětem jiných věd: historie, sociologie a pod. Právník, pokud zůstává na půdě čisté pravovědy, může jen zkoumati obsah práv a povinností a v tomto rámci vzájemnou souvislost norem. Totiž zdali norma nižšího řádu jest v souladu s normou vyššího řádu: nařízení vůči zákonu, zákon vůči zákonu ústavnímu až k normě nejvyšší, kterou v Československu byl zákon z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n.
Poněvadž stát jest autorem i vykonavatelem právních norem, chápe tato škola i stát čistě normativisticky, ba dokonce v některých spisech i popírá možnost jiného (kausálního) chápání státu.1Právní filosofie, ze které škola ona vyšla se stává filosofií státu, obojí splývá v jedno. Kelsen již na samém počátku své dráhy nazval svou nauku do češtiny přesně nepřeložitelným termínem Staatsrechtslehre.2
To jest velmi stručný obsah normativistické nauky.
Ovšem, že tato nauka vyvolala mnoho kontroversí. Hned z počátku vzbudila nesouhlas některých právníků, zejména školy t. zv. positivistické. Tuším, že nejpodrobnější rozbor z tohoto hlediska podal prof. Spiegel v Deutsche juristische Zeitschrift. Tento směr vytýkal Weyrovi i Kelsenovi, že neřeší správně některé otázky positivního práva, aniž se pouštěl do filosofických základů teorie. Filosoficky prohloubenou kritiku u nás podal však zejména Kallab ve studii Právo a politika.3 Naproti Weyrovu metodologickému dualismu Kallab se staví na stanovisko monistické. Oproti tomu Engliš4 rozšířil Weyrův dualismus na trialismus tím, že konstruoval vedle zřetele kausálního a povinnostního ještě zvláštní způsob nazírání, teleologicky, »podle něhož se pořádají myšlenkové obsahy, které si představujeme jako (někým) chtěné.«5
Ať už chápeme tyto kontroversy a odchylky jakkoliv, nikdo nemůže popříti velmi značný význam Weyrův právě v tom, že dal podnět k těmto diskusím. Více než kdo jiný u nás přispěl k tomu, že byly znovu a znovu zkoumány filosofické základy pravovědy, což starší generace, namnoze výlučně zaujatá výkladem positivního práva a historickým badáním, zanedbala. Jest přirozeno, že i toto průkopnické úsilí Weyrovo jest zatíženo mnohými jednostrannostmi. Jest na dalších generacích právníků, aby samostatnou vědeckou prací tyto nedostatky překonávaly.
Vědecký význam Weyrův není však vyčerpán touto prací na poli právní a státní filosofie. Jako člen revolučního Národního shromáždění byl jedním z těch, kdož kladli základy našeho právního řádu. Byl referentem o celé řadě zejména veřejnoprávních zákonů (na př. o zrušení šlechtictví atd.). Zvláště pak náležel k nejužšímu kruhu těch, kdož tvořili ústavu Československé republiky. Roku 1920 opustil sbor zákonodárný a do aktivní politiky zasahoval spíše literárně. Z veřejných funkcí si ponechal funkci předsedy Státní statistické rady a presidenta státního statistického úřadu.6
Weyr byl prvním interpretem díla, které pomáhal i prakticky vytvořiti. Roku 1921 vydal Soustavu Československého práva státního, jejíž třetí vydání vyšlo v r. 1937 jako Československé právo ústavní. Tato kniha byla první a jediný obsáhlý systém československého republikánského ústavního práva. O významu tohoto spisu v naší právnické literatuře netřeba se zvláště zmiňovati. O naší ústavě referoval také v Jahrbuch des offentlichen Rechts.
Vedle těchto nejdůležitějších Weyrových spisů nalézáme řadu drobnějších studií a článků, zvláště v Časopisu pro právní a státní vědu, který rediguje, dále v Ročenkách právnické fakulty Masarykovy university a v Lidových novinách, i v publikacích samostatných.
Jako organisátor prokázal Weyr značné schopnosti. Již za světové války jako profesor práva na brněnské technice připravoval kruh svých žáků, budoucích to docentů právnické fakulty Masarykovy university. Založení a organisace této školy jest především jeho dílem. Pro tuto školu vychoval i řadu mladých vědeckých sil. Dlužno litovati, že politická dráha prof. Weyra skončila již r. 1920. Nedosti odůvodněné zaujetí vůči politickému životu mu zabránilo v účasti další a způsobilo, že některé jeho pozdější publicistické projevy politické nesou pečeť jisté jednostrannosti a oddálenosti od politických skutečností.
Úhrnem vzato, prof. Weyr byl a jest silnou osobností, která přes všechny útoky, kterých se mu dostalo zvláště na počátku jeho vědecké dráhy, vtiskl svou osobní pečeť všemu, čeho se chopil. Jest pochopitelné, že tu i onde vznikají určité jednostrannosti a mezery. Jest však úkolem jeho spolupracovníků, odpůrců i následovníků, aby tyto nedostatky korigovali a odstraňovali.
Zdeněk Peška.
  1. Viz o tomto bodu normativistická teorie moji stať: Program státovědy (Moderní stát, roč. XII., 1939), str. 65. Tam také uvedena literatura v této věci.
  2. Hauptprobleme der Staatsrechtslehre entwickelt aus der Lehre vom Rechtssatze. Tubingen, 1911.
  3. Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university v Brně, XII., 1933.
  4. Zvláště ve spisu Teleologie jako forma vědeckého poznání, Praha 1930.
  5. Viz str. 28.
  6. Roku 1919—1929. Bližší o jeho zásluhách na tomto poli ve specielním čísle Čs. statistického věstníku, 1929, č. 5-6.
Citace:
POŠVÁŘ, Jaroslav. § 10. Užívání soukromé vody. Procházka, České vodní právo (1925). s. 49-53.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).