O konferencích haagských.

Podává Dr. Krčmář.
Roku 1892 vyzvala vláda nizozemská vlády ostatních států evropských, aby obeslaly mezinárodní konferenci v Haagu, jejímž účelem byla označena úprava některých otázek mezinárodního práva soukromého. Nota tato doprovozena byla
1. memorandem, ve kterém vykládá se o předchozích pokusech mezinárodní kodifikace mezinárodního práva soukromého, o důležitosti látky, která měla tvořiti předmět jednání a o cestách, po jakých bude se nutno bráti, má-li býti docíleno harmonie právních řádů;
2. osnovou programu, jenž ve formě dotazníku podrobuje rozboru celou skoro látku mezinárodního práva soukromého. 1
Když pak pozvání to velkou většinou států příznivě bylo přijato (abstinenci ohlásila jen Anglie), byli delegáti pozváni ku dni 12. září 1893 do Haagu. Pozvání připojen byl ještě text ustanovení zákonných a smluvních v Nizozemí platných, která náležejí v obor mezinárodního práva soukromého a processního, a upozornění, že by vhodno bylo, aby i ostatní státové práci tu podnikli, ježto jedná se o důležitý materiál positivní, jenž patrně musí býti východiskem při jednání konference. Konferenci obeslalo čtrnáct států evropských: Německo (delegáti Seckendorff, Areo-Valley) Rakousko-Uhersko (Haan, za Uhry Korizmicz), Belgie (Anethan, Cleemputte, Beeckmann, van den Bulcke) Dánsko (Matzen), Španělsko (de Villa Urrutia, Oliver у Esteller, Torres-Campos), Francie (Legrand, Renault), Itálie (de Sonnaz, Fusinato), Lucembursko (Chome), Nizozemí (T. M. C. Asser, Beelaerts van Blookland, Feith, Rahusen), Portugalsko (Sendal), Rumunsko (Missir) Rusko (Martens, Manukin, Malevskij-Malevič) Švýcary (Meili, Roguin).
Sezení zahájeno bylo dne 12. září a trvalo do 27. září. Předsedou zvolen byl Asser, vůbec intellektuální původce a duše celé akce, místopředsedy Renault, Seckendorff, Haan a Martens.
Asser předložil konferenci projekt vypracovaný na základě svrchu uvedeného dotazníku delegáty nizozemskými. Projekt čítající 8 článků, obsahoval předpisy ustanovující, kterému právnímu řádu podrobeny jsou: způsobilost osob k právům a právním činům (état et capacité čl. 1.), práva věcná (čl. 2.) posloupnost dědická (čl. 3.), obligace ze smluv (čl. 4.), obligace mimosmluvní (čl. 5.), forma, jednání právních (č. 6.), příslušnost soudů, forma řízení soudního výkon exekuce a prostředky průvodní (čl. 7.). Čl. 8. ustanovuje pak zvláště, že cizinci postaveni jsou na roveň tuzemcům.
O tomto projektu prohlásil Renault, a s ním souhlasil Roguin, že upravuje látku příliš rozlehlou a navrhoval, aby konference omezila se na rozbor otázek z oboru mezinárodního práva manželského a processního. Po výměně názorů v této věci bylo usneseno, aby bylo rokováno: 1. o právu manželském, 2. o formě jednání právních, 3. o posloupnosti testamentární a intestátní, 4. o příslušnosti soudní a jinakých otázkách práva processního. Za účelem přípravy těchto otázek zřízeny byly čtyři komisse. V prvé (právo manželské) zasedali: Renault (jako předseda a zpravodaj), Areo-Valley, van den Bulcke, Oliver у Esteller, Beelaerts van Blookland, Malevskij-Malevič a Meili. Ve druhé (forma jednání právních):. Haan (jako předseda), Beeckmann (jako zpravodaj), Feith a Manukin ve třetí (posloupnost dědická): Martens (předseda), Cleemputte (zpravodaj), Matzen, Torres-Campos, Rahusen; ve čtvrté (právo processní): Seckendorff (předseda a zpravodaj), Chomé, Fusinato, Roguin. Komise prvá předložila plenu osnovu o pěti článcích, z nichž tři prvé ustanovují o tom, který právní řád řídí způsobilost uzavříti sňatek, dva poslední jednají o formě sňatku manželského. Při koncipování těchto článků řídila se komise, jak uvedeno ve zprávě: osnovu doprovázející, těmito hledisky:
Způsobilost, či, jak v osnově se praví, právo uzavříti sňatek, řídí se právem, vlasti obou nupturientů. Tak tedy zvítězil v komisi názor, který dnes již možno označiti panujícím a který došel uznání, v jednáních Institutu de droit international, v tak nazvaných resolucích oxfordských (sr. k tomu Sborník V., str. 83.) názor totiž, že právo vlasti stojí s individuem v bližších, intimnějších vztazích než právo domicilu. Z této vůdčí zásady připuštěny však byly některé výjimky: Jednak přiznáno v jistém směru oprávnění t. zv. principu zpětného a dalšího poukazu (sr. Sborník III., str. 475 sl ). Přijat totiž předpis toho obsahu, že, připisuje-li právo vlasti nupturientů kompetenci právnímu řádu bydliště nebo místa, kde sňatek se koná, dlužno ustanovením tím se říditi (čl. 1. al. 2.), jednak přiznáno právnímu řádu místa, kde sňatek se koná, oprávnění zakázati sňatek právem vlasti nupturientů dovolený, vadí-li sňatku podle práva loci celebrationis impedimentum cognationis neb affinitatis, pokud překážka ta je povahy absolutní (jaké dle názorů komise překážka je tehdy, nemůže-li ona dispensí býti zdvižena), anebo impedimentum ligaminis (čl. 2.) Čl. 3. ukládá snoubencům, kteří v cizině sňatek uzavřití hodlají, povinnost, aby úřadům místa, kde sňatek uzavřití chtějí, listinou, kompetentním úřadem domácím vydanou, prokázali způsobilost svoji sňatek uzavříti. Pokud se týče formy, ve které sňatek uzavřen býti má, navrhovala komise, aby rozhodnou byla lex loci celebrationis (čl. 4. al. 1.), z čehož však připuštěny výjimky v dvojím směru, a sice potud, že 1. státům, ve kterých uznána jest výhradně církevní forma manželství, nelze ukládati povinnost, aby pokládaly platným manželství uzavřené v cizině jejich příslušníky ve formě civilní (čl. 4. al. 2 ), 2. platným jest manželství diplomatické a konsulární, a) náležejí-li nupturienti témuž státu jako vyslanec neb konsul a nebrání-li manželství takovému stát, kde sňatek se koná, b) náleží-li budoucí manžel témuž státu jako vyslanec nebo konsul, v případě tomto však jen tehdy, jestliže stát, kde sňatek uzavřen býti má, zná výhradně formu sňatku církevního.
Z debaty, která v plenu o této osnově se rozpředla, dlužno vytknouti:
Návrh Beeckmannův, aby v článku 1. škrtnuta byla slova ustanovující o zpětném a dalším poukazu, byl zamítnut. Rovněž zamítnut, byl po výkladu Renaultově návrh Haanův, aby článek 2. byl formulován všeobecně, t. j. tak, že lex loci celebrationis může zakázati každý sňatek, který příčí se jejím absolutním předpisům, a nedošel většiny ani návrh, který van den Bulcke činil, aby poskytnuto bylo legi loci celebrationis právo zakázati sňatek, jemuž vadí impedimentum adulterii. Naproti tomu přijat byl návrh Asserův, aby článek 4. doplněn byl potud, že dlužno respektovati ustánovení legis originis pokud se týče vyhlášek manželství a návrh delegátů ruských, aby vypuštěno bylo z článku 5. ustanovení svrchu pod lit. 2b. vytčené.
Komise druhá předložila osnovu o jednom článku, jenž ustanovuje v odst. 1., že forma listinná při právních jednáních řídí se, pokud se týče listin veřejných právem místa, kde právní jednání bylo uzavřeno, pokud se týče listin soukromých pak podle volby stran právem téhož místa nebo identickým právem vlasti kontrahentů. (Výjimka platí pokud se týče listin vydaných ve prospěch osob požívajících exterritoriality, anebo listin zřízených úřady diplomatickými neb konsulárními.) Ustanovení toto, jak ve zprávě obšírně se vykládá, 2 dotýká se však toliko oněch formalit aktu, které dlužno zachovati, má li listina býti prostředkem průvodním, nikoli však případů těch, kdy forma jest náležitostí aktu samého. A proto ustanoveno jest v odst. 2., že v těch případech, kdy právo vlasti některého kontrahenta vyžaduje k platnosti aktu formu solenní, strany formou tou jsou vázány.
Meili, k němuž připojili se Roguin a Martens s ostatními delegáty ruskými, navrhoval, aby otázka tato škrtnuta byla z pořadu jednání, poněvadž jedná se tu o všeobecnou formuli, která nehodí se k tomu, aby stala se předmětem smlouvy mezinárodní. Na konec bylo této námitce potud vyhověno, že usneseno po návrhu Legrandově, s nímž souhlasil Rahusen a předseda, aby konference názor svůj o této otázce sice vyjádřila, aby však usnesení nebylo pojímáno do závěrečného protokolu. Pokud se týče jednotlivostí, zamítnut byl návrh Seckendorffův, aby konference přistoupila na zásadu, jakou vyslovuje nyní čl. 11. uvoz. zák. k obč. zákonníku pro říši německou, a vyhověno bylo návrhu Beelaertse van Blooklanda, aby změněno bylo ustanovení, že při listinách soukromých o formě rozhoduje lex loci actus anebo lex originis podle volby stran. Když byl totiž Renault vytkl, že jedná se v osnově toliko o nepřiměřené formulování, poněvadž mělo býti vysloveno, že akt je platným, vyhovuje-li buď formám předepsaným lege loci actus anebo lege originis contrahentium, bylo usneseno znění v tom smyslu redigovati. Na to projekt takto upravený přijat byl všemi hlasy mimo hlasy delegátů německých, rakouských, ruských a švýcarských. 3 Komise třetí předložila projekt o pěti článcích. Ustanovuje pak čl. 1., že posloupnost řídí se právem vlasti zůstavitelovy, čl. 2., že obsah a účinky testamentů a darování řídí se tímtéž právem, čl. 3. rozvádí předpis čl. 1. vytýkaje, že právo vlasti zůstavitelovy rozhoduje při veškerém majetku téhož, bez rozdílu povahy a místa, kde on se nalézá; čl. 4. applikuje zásadu druhou komisí všeobecně formulovanou na formu testamentární, ustanovuje, že forma testamentu řídí se místem, kde byl zřízen, že však jednak, žádá-li právo vlasti zůstavitelovy, aby jistá forma solenní jako podmínka platnosti byla zachována (forma veřejná holografní etc.), dlužno ustanovení takové vůbec respektovati, jednak, že platny jsou testamenty zřízené před příslušnými agenty konsulárními ve formě předepsané právem vlasti zůstavitelovy; čl. 5. konečně stanoví, že smlouvami dlužno upraviti kompetenci orgánů státu, kde pozůstalost se projednává a agentů konsulárních domovského státu zůstavitelova pokud se týče provisorních opatření. Dojem, který tento projekt učinil na konferenci, nelze vyjádřiti jinak, nežli že ona jej pokládala hned z předu za provisorní. Z poznámek Assera, Estellera a Roguina plyne, že oni sice nic nenamítali proti tomu, aby projekt v celku tak, jak byl předložen, konferencí byl přijat, že však zásadám v něm obsaženým přikládali jen povahu zásad všeobecných, celou látku nikterak nevyčerpávajících. Uvedeno bylo také zvláště, že zpráva dotýká se mnohých problémů, o kterých osnova vůbec se nezmiňuje, zejména, že nic se tu nepraví o tom, jak dalece dlužno respektovati předpisy legis rei sitae, neb o tom, kterým právem řídí se způsobilost dědiců, legatářů atd.
Na konec přijata byla osnova komisí předložená, ovšem patrně jen jako osnova provisorní, s nepatrnými změnami, potud totiž, že čl. 3. jako zbytečný byl škrtnut, a osnova opatřena byla předmluvou vytýkající, že usneseními konference nikterak nemá býti prejudikováno právo státu vydati ustanovení odchylná založená na právu veřejném a zájmech sociálních.
Komise čtvrtá, jež měla se zabývati příslušností soudní a jinakými otázkami řízení soudního, pokládala úkol takto daný za příliš rozsáhlý a omezila se na několik málo otázek z práva processního, zvláště aktuelních. Předložila totiž plenu projekt o 11 článcích, z nichž pět prvých upravuje doručování listin soudních a mimosoudních v cizině, pět dalších rekvisice soudní a článek poslední ustanovení závěrečné. Ustanovení osnovy prvé směřuje, jak ve zprávě komise je uvedeno, k tomu, aby způsob doručování (jež pokud možno přímo mezi úřady soudními bez intervence diplomatické díti se má) zaručil skutečné doručení listiny straně, 2. nebyl vsaháním do výsosti jiného státu. Osnova druhá vytýká, že každý soudce ve sporu civilním neb obchodním může podle předpisů svého zákonodárství dožádati soud cizí za předsevzetí aktů processních. Soud dožádaný povinen jest dožádání vyhověti, je-li příslušným akt ten předsevzíti a nepříčí-li se dožádání ono veřejnému řádu a právu domácímu. Je-li jiný soud téhož státu příslušným dožádání vyříditi, dlužno z povinnosti úřední akt postoupiti soudu příslušnému a o postoupení tom soud dožadující zpraviti. Soudce dožádaný vyřizuje dožádání, jedná podle zákonů domácích, avšak na výslovnou žádost soudu dožadujícího, aby jednání předse šlo v jistých formách zvláštních, dlužno žádostí tou se řídili, pokud ony formy nepříčí se řádu a právu veřejnému. Není-li dožádání redigováno v řeči soudce dožádaného, dlužno připojiti překlad v řeči, smluvené mezi oběma státy.
Osnovy tyto po nevelkých změnách povahy vesměs formální byly přijaty; dne 27. září obvyklými formalitami konference byla skončena.
Protocole final.
Les soussignés, Délégués des Gouvernements de l’Allemagne, de l’Autriche-Hongrie, de la Belgique, du Danemark, de l’Espagne, de la France, de l’ltalie, du Luxembourg, des Pays-Bas, du Portugal, de la Roumanie, de la Russie et de la Suisse se sont réunis à la Haye le 12. Septembre 1893, sur l’invitation du Gouvernement des Pays-Bas, dans le but ďarriver à une entente sur divers points de droit international privé.
Á la suite des déliberations, signées dans les procès verbaux des séances et sous les réserves qui у sont
Protokol závěrečný.
Podepsaní delegáti vlád německé, rakouskouherské, belgické, dánské, španělské, francouzské, italské, lucemburské, nizozemské, portugalské, rumunské, ruské a švýcarské sešli se dne 12. září 1893. v Haagu, byvše pozváni vládou nizozemskou, aby dohodli se o některých bodech mezinárodního práva soukromého.
Po konaných poradách seznamenaných v protokolech o sezeních a s výhradami tam učiněnými usnesli exprimées, ils sont convenus de soumettre á l’appréciation de leurs Gouvernements respectifs les regies suivantes:
I
Dispositions concernant le mariage.
Art. 1.
Le droit de contracter le mariage est réglé par la loi nationale de chacun des futurs époux, à moins que cette loi ne sen rapporte soit à la loi du domicile, soit à la loi du lieu de la célébration. En conséquence et sauf cette réserve pour que le mariage puisse être célébré, dans un pays autre que celili des deux époux ou de l’un ďeux, il faut que les futurs époux se trouvent dans les conditions prévues par leur loi nationale respective.
Art. 2.
La loi du lieu de la célébration peut interdire le mariage des étran gers, qui serait contraire á ses dispositions concernant les degrès de parenté ou ďalliance, pour lesquels, il у à une prohibition absolue et la nécessité de la dissolution ďun mariage antérieur.
Art. 3.
Les étrangers doivent, pour se marier, établir que les conditions, nécessaires ďaprès leurs lois nationales pour contracter mariage, sont remplies.
Ils pourront faire cette preuve soit par un certificat des agents diplomatiques ou consulaires ou bien des autorités compétentes de leur pays, soit par tout autre mode jugé suffisant par l’autorité locale, qui aura, sauf convention Internationale contraire, toute liberté d'appréciation dans les deux cas.
se, aby úvaze vlád předložena byla tato pravidla:
I.
Ustanovení o manželství.
Čl. 1.
Právo uzavříti manželství řídí se zákonem vlasti obou budoucích manželů, pokud zákon ten neodnáší se k zákonu bydliště neb místa, kde sňatek uzavřen býti má. Nehledě к této výhradě, může býti manželství ve státě, jež není vlastí manželů neb jednoho z nich, jen tehdy uzavřeno, nebrání-li nupturientům překážka podle práva jejich vlasti.
Čl. 2.
Zákon místa, kde sňatek uzavřen býti má, může zapověděti sňatek cizinců, který příčil by se předpisům ustanovujícím o překážkách příbuzenství neb švakrovství, pokud mají povahu absolutní neb o překážce založené na existenci dřívějšího sňatku.
Čl. 3.
Cizinci, kteří chtějí sňatek uzavříti, musí prokázati, že splněny jsou podmíky předepsané právem jejich vlasti.
Důkaz takový mohou vésti vysvědčením vydaným od zástupců diplomatických a konsulárních neb jiných příslušných úřadů jejich vlasti, anebo jakýmkoli prostředkem jiným, pokud úřad místní, jenž. není-li tu opačné úmluvy mezinárodní, věc v obou případech volně může uvážiti, s tím se spokojí. Art. 4.
Sera reconnu partout comme valable, quant à la forme la mariage célébré suivant la loi du pays où il a eu lieu.
Il est toutefois etendu, que les pays dont la législation exige une célébration réligieuse, pourront ne pas reconnaître comme valables les mariages contractés par leurs nationaux à l'étranger sans observer cette prescription.
Il est également entendu que les dispositions de la loi nationale, en matière de publications, devront être respectées.
Une copie authentique de l'acte de mariage sera transmise aux autorités du pays, auquel appartiennent les époux.
Art. 5.
Sera églement reconnu partout comme valable, quant à la forme, le mariage célébré devant un agent diplomatique ou consulaire, conformément à sa législation si les deux parties contractantes appartiennent à l'État dont relève la légation ou le consulat, et si la législation du pays, où le mariage a été celébré ne s'y oppose pas.
II.
Dispositions concernant la communication d'actes judiciaires ou extrajudiciaires.
Art. 1.
En matière civile ou commerciale les significations d'actes à destination de l'étranger se feront sur la demande des officiers du ministère public ou des tribunaux adresée à l'autorité compétente de l'État étranger.
Čl. 4.
Sňatek uzavřený podle předpisů místních jest platným, pokud se týče formy, všude.
Ovšem nemusí státové, ve kterých platí obligatorní sňatek církevní, uznati manželství jejich příslušníky v cizině uzavřené, nebylo-li předpisu toho šetřeno.
Mimo to nutno jest, aby šetřeno bylo práva vlasti nupturientů, pokud se týče vyhlášek.
Ověřený opis listiny o uzavření manželství dlužno zaslati úřadům států, kterým manželé náležejí.
Čl. 5
Vedle toho platným jest všude, pokud se týče formy, sňatek uzavřený před zástupcem diplomatickým neb konsulárním podle předpisů státu, který vyslanectví neb konsulát zřídil a nebrání-li stát, kde manželství bylo uzavřeno, sňatkům takovým.
II.
Ustanovení o doručování listin soudních a mimosoudních.
Čl. 1.
Ve věcech civilních a obchodních doručení spisů pro cizinu určených vykoná se k žádosti úředníků státního zastupitelství neb soudů svědčící příslušnému úřadu státu cizího. La transmission se fera par la voie diplomatique á moins que la communication directe ne soit admise entre les autorités des deux États.
Art. 2.
La signification se fait par les soins de l'autorité requise. Elle ne pourra être refusée que si l'État, sur le territoire duquel elle devrait être faite, la juge de nature à porter atteinte à sa souveraineté ou à sa sécurité.
Art. 3.
Pour faire preuve de la signification, il suffira d'un récépissé daté et légalisé ou d'une attestation de l'autorité requise constatant le fait et la date de la signification.
Le récepissé ou l'attestation sera transcrit sur l'un des doubles de l'acte à signifier ou annexé à ce double qui aurait été transmis dans ce but.
Art. 4.
Les dispositions des articles qui précédent, ne s'opposent pas:
1) à la faculté d'adresser directemet, par la voie de la poste, des actes aux interessés se trouvant à l'étranger;
2) à la faculté pour les interessés de faire faire des significations directement par les soins des officiers ministériels ou des fonctionnaires cométents du pays de destination;
3) à la faculté pour chaque État de faire faire, par les soins de ses agents diplomatiques ou consulaires, les significations destinées à ses nationaux qui se trouvent à l'étranger.
Dans chacun de ces cas, la faculté prévue n'existe que si les lois des États interessés ou les conventions intervenues entre eux l'admettent.
Zaslání děje se cestou diplomatickou, pokud přímý úřední styk mezi úřady obou států není dopuštěn.
Čl. 2.
Doručení opatří úřad dožádaný. Ono nemůže býti odepřeno leč v případě tom, jestliže stát, v jehož území doručení má býti provedeno, soudí, že dotýká se jeho výsosti neb bezpečnosti.
Čl. 3.
Na důkaz doručení stačí stvrzenka datem opatřená, neb osvědčení dožádaného úřadu, potvrzující výkon a čas doručení.
Stvrzenka neb osvědčení buďtež napsány na stejnopis doručovaného spisu, jejž spolu zaslati sluší, neb připojeny k stejnopisu tomu.
Čl. 4.
Ustanovení článků předchozích nebrání tomu:
1) aby spisy nebyly přímo zasílány poštou osobám meškajícím v cizině.
2) aby účastníci nedávali doručovati spisy bezprostředně soudními vykonavateli, nebo jinými úředníky, kteří k tomu jsou příslušní v zemi, kde spis doručen býti má.
3) aby každý stát nedal svými zástupci diplomatickými neb konsulárními provésti doručení svědčící jeho příslušníkům meškajícím v cizině.
Způsobem v tomto článku označeným lze postupovati ovšem jen tehdy, jestliže tak zákony obou států súčastněných neb smlouvy mezi nimi uzavřené dovolují. III.
Dispositions concernant les commissions rogatoires
Art. 1.
En matière civile ou commerciale l'autoritéjudiciaire d'un État pourra, conformément aux dispositions de la législation, s'adresser par commission rogatoire à l'autorité competénte d'un autre État pour lui demander de faire, dans son ressort, soit un acte d'instruction, soit d'autres actes judiciaires.
Art. 2.
La transmission des commissions rogatoires se fera par la voie diplomatique, à moins que la communication directe ne soit admise entre les autorités des deux États.
Si la commission rogatoire n'est pas redigée dans la langue de l'autorité requise, elle devra sauf entente contraire, être accopagnée d'une traduction, faite dans la langue convenue entre les deux États interessés et certifiée conforme.
Art. 3.
L'autorité judiciaire à laquelle la commission est adresée, sera obligée d'y satisfaire après s'être assurée:
1) que le document est authentique;
2) que l'exécution de la commission rogatoire rentre dans ses attributions.
En outre, cette exécution pourra être refusée, si l'État, sur le territoire duquel elle devrait avoir lieu, la juge de nature à porter atteinte à sa souveraineté ou à sa sécurité.
Art. 4.
En cas d'incompétence de l'autorité requise, la commission rogatorie sera transmise d'office à l'autorité judiciaire compétente du même État.
III.
Ustanovení o listech dožádacích
Čl. 1.
Ve věcech civilních neb obchodních soudní úřadové mohou se podle předpisů svého zákonodárství obraceti listy dožádacími ku příslušnému úřadu jiného státu smluvního, aby ve své působnosti předsevzal nějaký soudcovský úkon processní nebo jinaký úkon soudní.
Čl. 2.
Zaslání dožádání děje se cestou diplomatickou, pokud není dopuštěn přímý styk mezi úřady obou států súčastněných.
Není-li dožádání sepsáno v řeči úřadu dožádaného, dlužno, pokud není úmluvy opačné, připojiti překlad řádně ověřený v řeči, o které státové súčastnění vespolek se shodli.
Čl. 3.
Soudní úřad, jehož dožádání došlo, jest povinen jemu vyhověti, zjistiv:
1) že listina je pravá
2) že příslušným jest žádaný akt vykonati.
Mimo to může výkon dožádání býti odepřen, jestliže stát, v jehož území akt proveden býti má, soudí, že dotýká se jeho výsosti neb bezpečnosti.
Čl. 4.
Je-li úřad dožádaný nepříslušným, dlužno dožádání z povinnosti úřední zaslati příslušnému úřadu soudnímu téhož státu. Art. 5.
Dans tous les cas où la commission rogatoire n’est pas exécutée par l’autorité requise, celle-ci en informera immédiatement l’autorité requérante.
Art. 6.
L’autorité judiciaire qui procède à l'exécution ďune commission rogatoire, appliquera les lois de son pays en ce qui concerne les formes à suivre. Toutefois, il sera déféré à la demande de l’autorité requérante, tendant à ce qu’il soit procédé suivant une forme spéciale, méme non prévue par la législation de l’État requis, pourvu que la forme dont il s’agit, ne soit pas prohibée par cette législation.
IV.
Dispositions concernant les successions.
Par rapport aux successions, aux testaments et aux donations la Conférence, sous la réserve expresse des dérogations que chaque État pourra juger nécessaires, au point de vue du droit public ou de l’intérêt social a adopté les résolutions suivantes:
Art. 1.
Les’successions sont soumises á la loi nationale du défunt.
Art. 2.
La capacité de disposer par testament ou par donation, ainsi que la substance et les effets des testaments et des donations sont régis par la loi nationale du disposant.
Art. 3.
La forme des testaments et des donations est réglée par la loi du lieu ou ils sont faits.

Čl. 5.
Ve všech případech, kdy úřad dožádaný dožádání nevyhověl, dlužno o tom bez prodlení zpraviti úřad dožadující.
Čl. 6.
Úřad soudní, jenž provádí jednání, za které byl dožádán, jest povinen říditi se předpisy svého práva, pokud se týče řízení. Přes to dlužno vyhověti žádosti k tomu směřující, aby byla zachována forma zvláštní, neznámá zákonodárství státu dožádaného, pokud ona zákonodárstvím tímto není zakázána.
IV.
Ustanovení o posloupnosti.
Pokud se týče posloupnosti dědické, posledních pořízení a darování usnesla se konference, výslovně vytýkajíc, že žádný stát nemá býti vázán předpisy příčícími se jeho právu veřejnému neb zájmům společenským, o těchto zásadách:
Čl. 1.
Posloupnost dědická řídí se právem vlasti zůstavitelovy.
Čl. 2.
Způsobilost pořizovati neb darovati a obsah i účinky posledního pořízení řídí se právem vlasti pořizujícího.
Čl. 3.
Forma posledního pořízení neb darování řídí se právem místa, kde byly předsevzaty. Néanmoins, lorsque la loi nationale du disposant exige comme condition substantielle, que l’acte ait ou la forme authentique ou la forme olographe ou telle autre forme déterminée par cette loi, le testament ou la donation ne pourra etre fait dans une autre forme.
Sont valables, en la forme, les testaments des étrangers, s’ils ont été regus, conformément á la loi nationale du testateur, par les agents diplomatiques ou consulaires de sa nation.
Art. 4.
Les traités règlent la manière dont les autorités de l’État, sur le territoire duquel la succession s’est ouverte, et les agents diplomatiques ou consulaires de la nation, à laquelle appartenait le défunt, concourent à assurer la conservation des biens héréditaires et les droits des héritiers ainsi que la liquidation de la succession.
Les soussignés ont également reconnu l'utilité ďune Conférence ultérieure pour arrêter définitivement le texte des règles, qui ont été insérées dans le présent Protocole, et pour aborder en méme temps l’examen ďautres matières de droit international privé sur le choix desquelles les Cabinets se seraient préalablement mis ďaccord.
Les Délegués des Pays-Bas ont annoncé, au nom de leur Gouvernement, l’intention de celui-ci de provoquer cette nouvelle réunion à la Haye dans le courant de l’été prochain.
Fait à la Haye.......
Signatures.
Žádá-li však právo vlasti pořízujícího, aby listina zřízena byla ve formě veřejné neb vlastnoruční, neb v jinaké formě zvlášť vytčené, dlužno formu tu zachovati.
Platna jsou poslední pořízení zřízená podle předpisů práva vlasti zůstavitelovy před zástupci vyslaneckými neb konsulárními.
Čl. 4.
Jaký postup dlužno zachovati se strany řadů státu, v jehož území řízení pozůstalostní bylo zahájeno a se strany zástupců diplomatických neb konsulárních státu, kterému náleží zůstavitel, pokud se týče pozůstalosti, práv dědických a liquidace jmění, ustanovují smlouvy.
Podepsaní uznávají prospěšnost konference další, ve které by konečně ustanoven byl text předpisů v tomto protokolu obsažených a kde by přistoupeno bylo k rozboru dalších otázek mezinárodního práva soukromého, o kterých vlády předem se dohodnou.
Delegáti nizozemští prohlásili jménem své vlády, že tato zamýšlí během příštího léta svolati konferenci druhou.
Dáno v Haagu.......
Podpisy. Krátce po ukončení konference prvé obrátila se vláda nizozemská na vlády ostatních států, oznamujíc jim, že schválila v principu veškeré resoluce konferencí navržené a proponovala, aby byly přijaty jako základ prací dalších. Zároveň navrhla, aby druhá konference sešla se 25. června r. 1894 v Haagu a zaslala seznam otázek, které by se měly státi předmětem jednání této druhé konference. Otázky ty byly: 1. Účinky manželství, pokud se týče osob i majetku manželů, neplatnost, rozloučení a rozvod manželství. 2. Poručenství a opatrovnictví. 3. Postavení cizinců na roveň domácím (procesní kauce, právo chudinské). 4. Právo konkursní. 5. Posloupnost dědická.
Druhá konference konala se mezi 25. červnem a 13. červencem r. 1894. Zastoupeny byly vedle států, které obeslaly již konferenci prvou, ještě Švédsko a Norvežsko. Pokud se týče de- legátů, tož byly se strany Rakouska, Uher, Belgie, Dánska, Francie, Nizozemí, Rumunska a Švýcar přítomny tytéž osoby jako r. 1893. Za ostatní státy dostavili se: za Německo baron Seckendorff a tajný legační rada Dr. Dirksen, za Španělsko vyslanec španělský v Haagu de Baguer a generální podřiditel v ministerstvu spravedlnosti Oliver у Esteller, za Itálii italský vyslanec v Haagu de Gerbaix, hrabě de Sonnaz a prof, v Římě A. Pierantoni, za Lucembursko tajemník velkovévody lucemburského hrabě de Villers, za Portugalsko ministr portugalský v Haagu hrabě de Tovar, za Rusko Martens a řiditel prvého odboru v ministerstvu spravedlnosti M. Schmeman, za Švédsko president komorního soudu v Štokholmě Annerstedt, za Norvežsko přednosta odboru v ministerstvu spravedlnosti v Christianii Beichmann.
Účelem konference druhé bylo jednak definitivně ustanoviti text předpisů přijatých do závěrečného protokolu ze dne 27. září r. 1893, jednak zabývati se studiem dalších otázek mezinárodního práva soukromého.
Ku přípravě otázek zřízeno bylo po návrhu presidenta Assera pět komisí: I. komise (právo manželské) Renault (předseda a zpravodaj) van den Bulcke, Olivier у Esteller, Beelaerts de Blookland, Меili. II. komise (posloupnost dědická) Martens (předseda), Cleemputte (zpravodaj), Matzen, Korizmicz, Rahusen, Missir. III. komise (řízení soudní) Seckendorff (předseda), Beeckmann, Beichmann, Asser a Roguin (zpravodaj.) IV. komise (právo poručenské) Haan (předseda) de Villers (zpravodaj), Dirksen, Feith, Annerstedt. V. komise (právo a řízení konkursní) Pierantoni (předseda), Korizmicz (zpravodaj), Schmemann, Roguin.
Schůze konaná dne 27. června věnována byla prohlášením, delegátů jak officielním tak ryze osobním, pokud se týče usnesení konference prvé. Osnovy tam usnesené schválily tu svými delegáty: Belgie, Španělsko, Itálie (hrabě de Sonnaz uvedl, že to, co usneseno bylo v Haagu, platí v království italském již od třiceti let, buď podle výslovných ustanovení zákonných, buď usu fori) a pokud se týče č. I., II., а III. závěrečného protokolu, také Švýcary. Dánsko dalo prohlásiti svoje ohražení, pokud se týče náhrady práva domicilu právem vlasti. Ostatní státové nezmocnili delegátů svých, aby učinili prohlášení officielní.
Ve schůzích ze dne 29. června a 3. července podrobeny byly revisi body I., II., III. závěrečného protokolu z r. 1893 na základě zpráv podaných komisemi a byly body ty s nepatrnými změnami schváleny.
Pokud se týče předmětů, poprvé na pořad konference uvedených, dlužno vytknouti:
Komise prvá měla v rukou program vlády nizozemské, obsahující: Účinky manželství, pokud se týče osob i majetku; rozloučení a neplatnost manželství; rozvod od stolu a lože. Komise vyloučila především majetkové právo manželské jako látku příliš obsáhlou a spletitou, která by dovedla absorbovati sama práci komise zvláštní. Také rozbor neplatnosti manželství byl zanechán, ježto komise měla za to, že rozřešení této otázky implicite jest obsaženo v usneseních konference z r. 1893 o uzavření sňatku manželského. Osnova na to komisí vypracovaná, nazvaná: Dispositions relatives aux effets du mariage, au divorce et á la séparation du corps obsahovala devět článků tohoto obsahu: Čl. 1.: Účinky manželství, pokud se týče postavení ženy a dětí narozených před sňatkem, řídí se právem státu, kterému náležel manžel v době uzavření sňatku. Čl. 2.: Vzájemná práva a povinností manželů určují se právem vlasti manželovy. Práva ta a povinnosti ty nemohou však býti uplatněny než prostředky, které zná zákon platný v místě pobytu manželů. Čl. 3.: Nabude-li manžel sám nového státního občanství, řídí se vzájemný poměr manželů právem dosavadním. Čl. 4.: Manželé mohou žádati za rozloučení manželství jen tehdy, když jak právo jejich vlasti, tak právo místa, kde žaloba byla podána, rozloučení připouštějí. Čl. 5.: Nemají-li manželé stejného státního občanství, dlužno při užíti čl. 4. hleděti k poslednímu společnému právnímu řádu manželů. Čl. 6.: Rozloučení manželství může jen z těch důvodů vysloveno býti, které známy jsou jak právnímu řádu vlasti manželů, tak právu místa, kde za rozloučení manželství žádáno bylo. Čl. 7.: Za rozvod od stolu a lože lze žádati: 1. Když připouštějí jej jak právo vlasti obou manželů tak právo místa, kde zaň žádáno bylo; 2. když připouští právo vlasti manželů toliko rozloučení manželství, a právo místa, kde za rozvod od stolu a lože žádáno bylo, toliko rozvod od stolu a lože. Čl. 8.: Rozvod od stolu a lože může býti vysloven jen z těch důvodů, které zároveň známy jsou oběma právním řádům v předchozích článcích zmíněným. Čl. 9.: Žaloba za rozvod manželů od stolu a lože neb za rozloučení manželství může býti vznesena: 1. na soud příslušný podle práva místa pobytu manželů. Jestliže hledě ku předchozímu rozvodu, manželé nemají společného bydliště, jest příslušným soud bydliště žalovaného; 2. na soud příslušný podle práva vlasti obou manželů.
Tři první články byly přijaty bez větší debaty s výhradou definitivní redakce. Pokud se týče čl. 4.—9., dlužno především zaznamenati prohlášení Martensovo, které tento učinil jménem delegátů ruských v tom smyslu, že hledě K zákonům platným v Rusku jest přikládati účastenství delegátů ruských při debatě o těchto článcích povahu ryze vědeckou a theoretickou, a prohlášení Beichmannovo, jenž nečině positivních návrhů tvrdil, že osnova patrně straní neliberální ideji nerozlučitelnosti sňatku, ježto neimputuje sice státům, které neznají instituce rozloučení, aby manželství cizinců dle práva jejich vlasti rozhrnovaly, ale s druhé strany žádá na státech, ve kterých rozloučení je přípustno, aby nerozlučovaly manželství cizinců, nerozlučitelné dle práva vlasti jejich; a přece prý dlužno považovati za imperativní předpisy nejen ony, které zakazují rozloučení, nýbrž i ty, které je připouštějí.
Na to byly čl. 4. a 5. beze změny přijaty.
O článku 6. rozvinula se dlouhá debata: Jednak navrhoval Beeckmann (k němuž připojil se van den Bulcke), aby důvody rozloučení (pokud se jedná o důvody zákonem zvláště vypočtěné a nikoli o rozloučení, připuštěné na základě vzájemné dohody mezi manžely) byly posuzovány podle práva vlasti manželů. Připouštěl sice, že předpisům ustanovujícím o rozloučení manželství dlužno přikládati povahu předpisů absolutních, projevil však názor, že takové povahy nemají předpisy ustanovující o jednotlivých příčinách rozloučení, ježto předpisy ty ze stejného principu vycházejíce v jednotlivých právních řádech nepatrně se odchylují; tato nepatrná odchylka znemožnila by však vůbec rozloučení manželství v cizině. S druhé strany navrhoval Meili (jenž již v komisi mínění to byl zastával а k němuž připojili se Missir, Korizmicz a Roguin), aby důvody rozloučení posuzovány byly výlučně podle práva místa, kde proces o rozloučení manželství se vede. Beelaerts van Blookland činil pak návrh, aby otázka řešena byla prostředkem smluv partikulárních mezi jednotlivými státy uzavřených, ve kterých by bylo vytčeno, že manželství příslušníků vzájemných z určitých ve smlouvě vytčených příčin může býti rozloučeno. Návrh komise, jejž hájili v plenu Legrand, Rahusen, Martens a Seckendorff, byl pak přijat 8 hlasy (Německo, Rakousko, Belgie, Španělsko, Francie, Lucembursko, Rusko, Švédsko) proti 6 (Uhry, Dánsko, Itálie, Rumunsko, Norvéžsko, Švýcary). Delegáti nizozemští zdrželi se hlasování.
Při čl. 7. navrhovali Seckendorff a Roguin, aby vypuštěno bylo tam č. 2., při čemž Roguin uváděl, že úřady švýcarské nikdy neuznají trvalého rozvodu od stolu a lože cizími úřady vysloveného, pokud se týče příslušníků švýcarských. Návrh ten však padl.
Článek 8. byl přijat s výhradou změn redakčních, když byl k upozornění Roguinovu redaktor Renault doznal, že dlužno jej jinak redigovati se zřetelem k čl. 7. č. 2. Návrhy Beeckmannovy, jenž aspoň tu sjednati chtěl průchod názorům svým, které již při debatě o čl. 6. byl zastával, ani tu přijaty nebyly.
Čl. 9. přijat rovněž s výhradou definitivní redakce.
Komise druhá, jež sděluje ve zprávě osnovu její doprovázející, že vykládala sobě úkol konferencí jí daný tak, že na ní jest, aby osnovu prvou konferencí provisorně přijatou doplnila a aby jmenovitě rozvedla reservu, obsaženou v úvodu k č. IV. závěrečného protokolu z r. 1893, předložila osnovu o dvanácti článcích. Tři první články přijaty beze změny z osnovy dosavadní; čl. prvé čtvrtý stal se čl. 12. Nová jsou ustanovení čl. 4.—11. a sice: Čl. 4.: Právem vlasti testátorovy dlužno rozuměti právo státu, kterému náležel zůstavitel v době své smrti. Totéž platí o právu vlasti testátorovy. Tento musí však býti způsobilým testovati také podle práva státu, jehož členem byl v době zřízení testamentu. Způsobilost změnou státního příslušenství nabytá jest pro testament již zřízený bez významu. Čl. 5.: Zápověď disponovati ve prospěch určitých osob, vyslovená v zájmu testátorově, řídí se právem jeho vlasti. Čl. 6.: Způsobilost dědická řídí se právem vlasti dědiců (legatářů, obdarovaných). Čl. 7.: Přijetí dědictví s výhradou inventáře a od- mítnutí dědictví řídí se, pokud se týče formy právem státu, kde pozůstalost se projednává. Čl. 8.: Nemovitosti do pozůstalosti náležité (odkázané, darované) podléhají legi rei sitae, pokud se týče podmínek a formalit převodu, nabytí a konsolidace práv věcných. Čl. 9.: Smlouvy o rozdělení dědictví podléhají právnímu řádu, který platí pro smlouvy vůbec. Čl. 10.: Právo nápadu státu může uplatněno býti teprve tehdy, není-li oprávněných podle práva vlasti zůstavitelovy. Čl. 11.: Soudové nemohou hleděti к zákonům cizím tehdy, jestliže jejich užití dotýkalo by se práva veřejného v jejich státě platného nebo dobrých mravů.
V generální debatě projevil na to Oliver y Esteller názor, že komise nepochopila úkolu konferencí jí daného. Bylo prý na ní, aby v souhlas uvedla princip nationality (jejž nazývá individualistickým) se zájmy sociálními v různých státech platnými, čehož však nikterak nebylo dosaženo novou redakcí a zejména článkem 11., takže osnovu dlužno pokládati za nezdařenou. Matzen učinil výhrady podobné jako při osnově upravující právo manželské (ve prospěch principu bydliště), Missir, Renault a Martens prohlásili, že nemohou souhlasiti s principem jednotnosti pozůstalosti a přimlouvali se za to, aby posloupnost v nemovitosti řídila se lege rei sitae.
Čl. 1., 4., 5., 6., 7., 8., 9. a 10. byly pak přijaty bez další debaty. Při článku druhém zamítnut byl amendement Seckendorffa a předsedy aby nebylo hleděno к darování, a přijat návrh Roguinův, aby ustanovení osnovy omezena byla na darování mortis causa, V čl. 3. podle návrhu Beichmannova nahražena prvá alinea ustanovením novým, podle kterého testamenty a darování pro případ smrti jsou platný, pokud se týče formy, vyhovují li buď předpisům práva vlasti zůstavitelovy anebo předpisům legis loci actus. Při čl. 11. rozvinula se dlouhá debata o významu tak zv. předpisů absolutních. Kdežto Martens a také Pierantoni hájili všeobecné formule čl. 11., jak komisí byl navržen, zastával se Beeckmann návrhu menšiny komise, jenž obsahoval ustanovení »que les tribunaux d’un pays nauront pas égard aux lois etréngères dans les cas oh leur application aurait pour resultat de porter atteinte, soit au droit public de ce pays, soit à ses lois concernant les substitutions ou fidéicommis, la capacité des Etablissements d’utilité publique, la liberté et l’égalité des personnes, la liberté des héritages, l’indignité des successibles ou légataires pour faits de droit commun, l’unité de mariage, les droits des enfants illégitimess« kterýžto text ovšem mnohým členům komise zdál se nedostatečně redigovaným. Také Roguin pokládal práci konference marnou, nepokusí-li se přesně vytknouti jednotlivé předpisy povahy absolutní. Předseda, jenž prvé byl navrhoval, aby text komise byl přijat, a aby přenecháno bylo jednotlivým státům, by usjednotily se o tom, kterým předpisům svým přikládají povahu absolutní, učinil pak návrh, aby konference se usnesla, že dlužno již jí samou specialisaci provésti. Návrh ten byl přijat, a hned na to citovaný návrh menšiny komise.
K čl. 12. navrhoval Missir, aby bylo dáno také ustanovení o kompetenci soudní ve věcech pozůstalostních. Návrh, jenž podporován byl Beeckmannem a Roguinem, sice přijat nebyl, bylo však po návrhu předsedově formulováno přání, aby v pozdější době k práci té bylo přikročeno.
Komise třetí předložila plenu tři osnovy:
1. Ustanovení navržené Legrandem a odůvodněné Asserem o civilní vazbě (contrainte par corps) toho obsahu, že civilní vazba, nechť si ona jest prostředkem exekučním či opatřením preventivním, může býti vykonána proti příslušníkům některého ze smluvních států jen v těch případech, kdy možno jí užiti proti domácím. Asser ve své zprávě ukázal jmenovitě na nehumání ustanovení soudního řádu pro Nizozemí (čl. 585., 768.), ve kterých ustanoveno jest, že cizinci, kteří nemají stálého bydliště v Nizozemí, mohou tam ku příkazu presidenta arrondissementu býti vzati do vazby, dluhují li něco tuzemci, třeba že není proti nim vydán rozsudek a přimlouval se za odstranění podobných ustanovení cestou mezinárodní legislace.
Návrh ten všemi hlasy byl přijat. 2. Osnovu o třech článcích ustanovujících o procesní kauci (cautio judicatum solvi) a
3. osnovu o šesti článcích ustanovujících o právu chudých (assistance judiciaire gratuite, pro deo).
Osnovy ty založeny jsou na třech pracích Asserem předložených — Assimilation des étrangers aux nationaux par rapport à la procédure civile (5 čl.), cautio judicatum solvi (2 čl.), assistance judiciaire gratuite (4 čl.) — a na myšlenkách tam hlásaných, zejména pak na dvou aktech posléze jmenovaných.
K č. 2. Osnova ustanovuje tato ustanovení: čl. 1.: žádná kauce neb záloha nesmí býti vymáhána z důvodu toho, že kdosi jest cizincem, že bydlí neb má pobyt v cizině, na příslušnících států smluvních, vystupují-li oni v roli žalobců neb intervenientů před soudy některého z těchto států. Čl. 2.: »Rozhodnutí soudní, kterými žalobce neb intervenient osvobozený od processní kauce odsouzen byl nésti náklady sporu, jsou vykonatelny v ostatních státech a vykonají je úřady, kterým přísluší rozhodovati o requisicích exekučních z cizích států došlých. Čl. 3.: »Úřadům těmto náleží zkoumati, zda-li dožádání jest authentické a nabylo-li právní moci.
Jak uvedeno ve zprávě, vycházela komise při budování osnovy této z těchto zásad základních: Kauci procesní dlužno pokládati spíše za škodlivou než za užitečnou, ježto ona zvětšuje obtíže, které naskytují se osobě, která chce žalovati v cizině, obtíže, které jak každý praktik dosvědčí, jsou samy o sobě velmi značné. Pour plaider à ľ étranger, il faut avoir beaucoup de courage, beaucoup d´argent ou etre bien sûr de son droit. Námitka, že obtížno jest vymáhati pohledávky (a tudíž také pohledávky za náklady procesní) v cizině, znemožněna má býti ustanovením, podle kterého náklady procesní, ku kterým žalobce byl odsouzen, jsou vykonatelný v cizině. Vykonatelnost tu není pak nutno vázati na nějaké podmínky další, na př. onu, že rozhodnutí vynesl soud příslušný podle předpisů toho místa, kde exekuce má býti vykonána (na př. § 80., č. 1 ex. ř.). Vždyť žalobce sám soud si vyvolil. Dále uvedeno je ve zprávě, že ovšem jen kauce procesní ukládaná žalobcům z toho důvodu, že oni jsou cizinci nebo že v cizině bydlí, ustanovením osnovy má býti zrušena, nikoli však záruka za solvenci.
Osnova tato byla pak přijata plenem s nepatrnými změnami povahy formálně. K č. 3. Osnova pod č. 3. uvedená obsahuje ustanovení tato: čl. 1. Příslušníci států smluvních postaveni jsou, pokud se týče práva chudých, v ostatních státech na roven tuzemcům. Čl. 2.: Ve všech případech náleží na úřady bydliště cizincova, aby vydaly vysvědčení nebo přijaly prohlášení o nemajetnosti jeho, a nemá-li on bydliště, připadá povinnost ta na úřady místa skutečného jeho pobytu. Jestliže žadatel nepobývá v zemi, kde žaloba má býti podána, dlužno vysvědčení nebo prohlášení bezplatně legalisovati agentem konsulárním neb vyslaneckým země, ve které listina byla vydána. Čl. 3.: Ve všech případech úřad, který příslušným jest vydati vysvědčení nebo přijmouti prohlášení o nemajetnosti, jest oprávněn obrátiti se o informaci na úřady ostatních států smluvních. Úřad, který rozhoduje o žádosti za udělení práva chudých, má právo zkoumati vysvědčení prohlášení i došlé informace. Čl. 4.—6. totožny jsou s čl. 1.—3. osnovy č. 2.
Články 1.—3. byly na to přijaty beze změn, čl. 4.—6. se změnami stejnými jako čl. 1.— 3. osnovy č. 2.
Komise čtvrtá předložila osnovu o 10 článcích ustanovujících o poručenství nad nezletilými a opírajících se o práce Institutu de droit international a o práce Asserovy předložené konferenci jednak již roku 1893, jednak roku 1894. Osnova založena jest na těchto hlavních zásadách: Materielní právo poručenské jakožto ochranu poskytovanou osobám nezpůsobilým k právním činům dlužno podříditi kompetenci státu, jehož právní řád vůbec rozhoduje o způsobilosti té, tudíž státu domovskému. Poněvadž však v oboru poručenství materielní i formální kompetence úzce spolu jsou spojeny, ježto jednak (jako i v jiných oborech právních) úřadové lépe praktikují právo domácí než právo cizí, a ježto, (což ovšem hlavně na váhu padá) v každém státě se zřetelem k různé organisaci soudů a úřadů správních nesnadno bylo by vyhověti všem předpisům práva cizího, přiznává osnova i formální kompetencí ve věcech poručenských vlasti poručencově resp. úřadům státu domovského. V jednotlivostech stanoví pak osnova: Poručenství nad nezletilým řídí se právem jeho vlasti a vede se u úřadů této. Právo vlasti poručencovy ustanovuje o zahájení a skončení poručenství, o ustanovení a organisaci jeho, jakož i o právech a povinnostech poručníkových (čl. 1.). Poručenství může míti sídlo v zemi cizí, ale zřizuje se a organisuje se podle práva domovského státu poručencova před agenty vyslaneckými neb konsulárními státu tohoto, pokud podle platných předpisů právomoc taková na ně náleží (čl. 2.). Přes to zřízeno bude poručenství úřady a podle práva státu, kde nezletilý pobývá, a) jestliže z důvodů právních (případ ten, kdy právo vlasti poručencovy nemá ustanovení o poručenství nad nezletilými bydlícími v cizině) nebo skutkových (nedostatek agentů konsulárních neb diplomatických ve státě, kde nezletilý bydlí) poručenství podle čl. 1. neb 2. nemůže býti zřízeno; b) jestliže ti, kdo povoláni jsou ve smyslu ustanoveni předchozích poručenství zříditi, tak neučinili. V těchto případech mohou úřady vlasti poručencovy, odpadnou-li zmíněné překážky, opatřiti zřízení poručenství zpravivše o tom úřad, který poručenství byl zřídil (čl. 3.). Poručenství řídí se právem bydliště poručencova, jestliže tento nemá již bydliště ve své vlasti a jestliže osoba, které podle práva vlasti poručencovy oprávnění to přísluší, jmenovala poručníkem osobu bydlící ve státě bydliště poručencova, předpokládajíc, že právo vlasti poručencovy dovoluje, aby poručníkem byla jménována osoba v cizině bydlící. V tomto případě nenáleží úřadům vlasti poručencovy organisovati poručenství (čl. 4.). Také v případech čl. 3. a 4. upravených rozhoduje o započetí a skončení poručenství právo vlasti poručencovy. (čl. 5.). Změní-li poručenec státní občanství, poručenství zřízené potrvá, dokud nebude nahraženo novým ve smyslu čl. 1. a 2. (čl. 6). Opatření prozatímní směřující k ochraně osoby poručencovy a jeho jmění předsevezmou úřady místní (čl. 7.). Správa poručenská vztahuje se na osobu poručencovu a na jeho jmění bez rozdílu místa, kde jmění to jest. Výjimka nastává potud, pokud lex rei sitae má o nemovitostech ustanovení zvláštní (čl. 8.). Úřad, jenž zví, že v jeho territoriu zdržuje se nezletilý cizinec, zpraví o tom příslušný úřad jeho vlasti (čl. 9.). Jménem poručníka dlužno vyrozumívati veškeré osoby, kterým přísluší výkon moci otcovské, pokud se týče nezletilců (čl. 10.).
Projekt tento přijat byl konferencí takřka beze změny. Z debaty dlužno vytknouti, že delegáti belgičtí (Beeckmann a Cleemputte) vycházeli z názoru, že osnova dotýká se souverenity států, pokud se tam ustanovuje, že poručenství zřizují úřadové států, v jejichž území cizinec se nezdržuje, jmenovitě také úřadové konsulární a diplomatičtí, a že delegát německý Seckendorff odpíral ustanovení čl. 5., ježto nemůže prý žádný úřad býti nucen, aby vykonával poručenství nad osobou, která dle práva státu, v němž úřad ten je zřízen, jest zletilou. Oba tyto návrhy však padly.
Komise pátá, jež, jak ve zprávě jí podané je uvedeno, vzala za základ prací svých usnesení sjezdu právníků italských konaného v Turíně roku 1880, předpisy odhlasované Institutem de droit international v Paříži 1894 a osnovu předloženou Asserem druhé konferenci a jež výslovně vykládá, že navržené předpisy nemínila omezovati na konkursy obchodníků, předložila osnovu o osmi článcích takto koncipovaných: Uvalení konkursu vyslovené v jednom ze smluvních států úřadem podle předpisů tohoto státu příslušným jest platným a projevuje účinky v ostatních státech smluvních (čl. 1.); aby však účinky tyto nastaly, jest nutno, aby usnesení, kterým uvalení konkursu se vyslovuje, prohlášeno bylo v ostatních státech vykonatelným (čl. 2.). Vykonatelnost ta bude usnesení onomu přiznána, prokáže-li ten, kdo vykonatelnosti se domáhá, a) že konkurs prohlášen byl úřadem příslušným podle předpisů platících ve státě, kde jest zřízen, b) že prohlášení to ve státě, kde se stalo, jest vykonatelným, c) že prohlášení konkursu vztahuje se na veškeré statky kridatářovy, neomezujíc se na jeho závod odštěpný neb na kterou větev jeho podniku (čl. 3.). Za prohlášení vykonatelnosti žádejž správce konkursní podstaty, po případě soud konkursní (čl. 4.). Právo i řízení konkursní (omezení způsobilosti kridatářovy, jmenování, práva i povinnosti správce podstaty, formy řízení, přihlášení a uznání pohledávek, narovnání, rozdělení jmění) řídí se místem, kde konkurs byl prohlášen. Přes to však dlužno říditi se zákony místa, kde za vykonatelnost se žádá, pokud se týče zřízení výboru věřitelského a funkcí věřitelstva (čl. 5 ). Práva věřitelů reálních a separatistů ex iure dominii, pak práva retenční řídí se právem místa, kde věci se nalézaly v době, kdy práva tato byla nabyta (čl. 6.). Veškerá usnesení vynesená soudem konkursním, stávají se v ostatních státech vykonatelnými za podmínek vytčených v čl. 2. (čl. 7.). Dojde-li po prohlášení konkursu, jež bylo uznáno vykonatelným v ostatních státech, k novému prohlášení konkursu, úřadové států smluvních odeprou vykonatelnost tomuto druhému usnesení (čl. 8.).
Komise dala prohlásiti ústy svého předsedy Pierantoniho, že práci svoji nepokládá nikterak za definitivní, a že diskusi, která o ní se rozvine, přikládá povahu prvého čteni. Na to zahájena byla předběžná debata, při níž o jednotlivých předpisech osnovy nebylo hlasováno, nýbrž členové dávali toliko výraz svému mínění. Komise znovu se sestoupivší podrobila vyjádření tato úvaze a v některých bodech osnovu změnila. Nejdůležitější změnou je ta, že po návrhu Roguinově čl. 2. osnovy nahrazen byl ustanovením toho smyslu, že »prohlášení konkursu nemůže vésti k vlastním aktům exekučním v území jiného státu, pokud nebylo prohlášeno vykonatelným příslušným úřadem«, a že táž zásada platí pokud se týče veškerých ostatních usnesení za trvání konkursu vydaných. Také čl. 4., 5., 7. a 8. byly nově redigovány, čl. 6. pak vypuštěn. Na to celá osnova jako předběžný elaborát byla přijata a vložena do protokolu závěrečného.
*
Ze závěrečné schůze dlužno poznamenati, že baron Anethan prohlásil, že má plnou moc podepsati usnesení o doručení spisů, o rekvisicích a kauci processní. Vyslovil pak naději, že i ostatní dvě osnovy přijaty budou vládou belgickou. Meili ohlásil pohotovost vlády švýcarské schváliti osnovy ustanovující o právu manželském, doručování spisů a rekvisicích a vyslovil přesvědčení, že také tři ostatní osnovy budou schváleny.
(Příště dále.) O konferencích haagských
.
Podává Dr. Krčmář.
(Pokračování.)
Protocole final.
Énumération des hautes parties contractantes:
I.
Dispositions concernant le mariage.
a) Conditions pour la validité du mariage.
Art. 1.
Le droit de contracter mariage est réglé par la loi nationale de chacun des futurs époux, sauf á tenir compte, soit de la loi du domicile, soit de la loi du lieu de la célébration, si la loi nationale le permet. En conséquence et sauf cette réserve, pour que le mariage puisse être célébré dans un autre pays que celui des époux ou de l’un d’eux, il faut que les futurs époux se trouvent dans les conditions prévues par leur loi nationale respective.
Art. 2.
La loi du lieu de la célébration peut interdire le mariage des étrangers, qui serait contraire à ses dispositions concernant:
1. la nécessité de la dissolution d’un mariage antérieur;
2. les degrès de parenté ou d’alliance, pour lesquels il у a une prohibition absolue;
3. la prohibition absolue de se marier, édictée contre les coupables de l’adultère, à raison duquel le mariage de l’un d’eux a été dissout.
Protokol závěrečný.
Jména stran smluvních:
I.
Ustanovení o manželství.
a) Podmínky platnosti manželství.
Čl. 1.
Právo uzavříti manželství řídí se právním řádem vlasti obou nupturientů, s tou však výhradou, že možno říditi se právem bydliště neb místa, kde sňatek uzavřen býti má, dovoluje-li tak právo vlasti. Nehledě k této výhradě, může manželství ve státě, jenž není vlastí manželů neb jednoho z nich, jen tehdy býti uzavřeno, nebrání-li nupturientům překážka podle práva jejich vlasti.
Čl. 2.
Právo místa, kde sňatek má býti uzavřen, může zakázati sňatek cizinců, který příčil by se se těmto ustanovením:
1° ustanovení, že předchozí sňatek musí býti zrušen.
2° ustanovením o překážkách příbuzenství neb švakrovství, mají-li ony povahu absolutní.
3° ustanovení, že sňatek nemohou uzavříti osoby, které dopustily se spolu cizoložství, jež bylo příčinou, že manželství jedné z nich bylo rozloučeno. O konferencích haagských.
459
Art. 3.
Les étrangers doivent, pour se marier, établir que les conditions, nécessaires ďaprès leurs lois nationales pour contracter mariage, sont remplies.
Ils pourront faire cette preuve soit par un certificat des agents diplomatiques ou consulates ou bien des autorités compétentes de leur pays, soit par tout autre mode jugé suffisant par l’autorité locale, qui aura, sauf convention internationale contraire, toute liberté d’appréciation dans les deux cas.
Art. 4.
Sera reconnu partout comme valable, quant à la forme, le mariage célébré suivant la loi du pays où il a eu lieu.
Il est toutefois entendu, que les pays, dont la législation exige une célébration religieuse, pourront ne pas reconnaítre comme valables les mariages contractés par leurs nationaux à letranger sans observer cette prescription.
Il est également entendu que les dispositions de la loi nationale, en matière de publications devront être respectées.
Une copie authentique de l’acte de mariage sera transmise aux autorités du pays, auquel appartiennent les époux.
Art. 5.
Sera également reconnu partout comme valable, quant à la forme, le mariage célébré devant un agent diplomatique ou consulaire, conformément á sa législation, si les deux parties contractantes appartiennent à l’État dont rélève la légation ou le consulat et si la législation du pays où le mariage a été célébré ne s’y oppose pas.
Čl. 3.
Cizinci, kteří chtějí uzavříti sňatek, musí prokázati, že splněny jsou podmínky předepsané právem jejich vlasti.
Důkaz takový mohou vésti vysvědčením vydaným od zástupců diplomatických a konsulárních neb jiných příslušných úřadů jejich vlasti, anebo jakýmkoli prostředkem jiným, pokud úřad místní, jenž, není-li tu opáčné úmluvy mezinárodní, věc v obou případech volně může uvážiti, s tím se spokojí.
Čl. 4.
Sňatek uzavřený podle předpisů místních jest všude platným, pokud se týče formy.
Ovšem nemusí státové, ve kterých platí obligatorní sňatek církevní, uznati manželství jejich příslušníky v cizině uzavřené, nebylo-li předpisu toho šetřeno.
Mimo to nutno jest, aby šetřeno bylo práva vlasti nupturientů pokud se týče vyhlášek.
Ověřený opis listiny o uzavření manželství dlužno zaslati úřadům států, kterým manželé náležejí.
Čl. 5.
Vedle toho platným jest všude, pokud se týče formy, sňatek uzavřený před zástupcem konsulárním neb diplomatickým podle předpisů státu, kterým je vyslán, jestliže obě strany jsou příslušníky toho státu, jenž vyslanectví aneb konsulát zřídil, a nebrání-li stát, kde manželství bylo uzavřeno, sňatkům takovým. b) Effets du mariage sur l’état de la femme et des enfants.
Art. 1.
Les effets du mariage sur l’état et la capacité de la femme, ainsi que sur l’état de leurs enfants qui seraient nés avant le mariage, se réglent ďaprès la loi du pays auquel appartenait le mari lorsque le mariage a été contracté.
Art. 2.
Les droits et les devoirs du mari envers la femme et de la femrne envers le mari sont déterminés par la loi nationale du mari.
Toutefois ils ne peuvent étre sanctionnés que par les moyens que permet également la loi du pays où la sanction est requise.
Art. 3.
En cas de changement de nationalité du mari seul, les rapports des époux restent régis par leur dernière loi nationale commune. Mais l’état des enfants nés depuis le changement de nationalité est régi par la loi nationale nouvelle du père.
c) Divorce et séparation de corps.
Art. 1.
Les époux ne sont admis à former une demande en divorce que si leur loi nationale et la loi du lieu où la demande est formée les у autorisent.
Art. 2.
Le divorce ne peut être demandé que pour les causes admises á la fois par la loi nationale des époux et par la loi du lieu où l'action est intentée. En cas de contradiction entre la loi nationale des époux et celle du pays où la demande a été formée le divorce ne pourra pas être prononcé.
b) Účinky manželství po stránce osobní.
Čl. 1.
Účinky manželství, pokud se týče postavení a způsobilosti manželky a dětí před sňatkem narozených, řídí se právem státu, kterému náležel manžel v době sňatku.
Čl. 2.
Práva a povinnosti manžela oproti manželce a manželky oproti manželovi řídí se právem vlasti manželovy.
Ony však mohou býti vymáhány toliko prostředky uznanými právem státu, kde uplatněny býti mají.
Čl. 3.
Změní-li manžel sám občanství státní, řídí se vzájemný poměr manželů i nadále právním řádem státu, jemuž manželé naposled pospolu náleželi. Postavení dětí po této změně narozených řídí se právním řádem nové vlasti otcovy.
c) Rozloučení manželství a rozvod od stolu a lože.
Čl. 1.
Manželé mohou žádati jen tehdy za rozloučení manželství, znají-li ústav ten jak právní řád jejich vlasti, tak právní řád státu, kde rozloučení má býti povoleno.

Čl. 2.
Rozloučení manželství jen z těch příčin může býti povoleno, které znají jak právo vlasti manželů, tak právo místa, kde žaloba byla podána. Není-li mezi těmito právními řády shody, rozloučení povoleno býti nemůže. Art. 3.
La separation de corps peut être demandée:
1. si la loi nationale des époux et la loi du lieu où l’action est intentée l’admettent également.
2. si la loi nationale n’admet que le divorce et si la loi du lieu où l’action est intentée n’admet que la séparation de corps.
Art. 4.
La séparation de corps ne peut être demandée que pour les causes admises à la fois par la loi nationale des époux et par la loi du lieu où l’action est intentée. Dans le cas prévu par l’art. 3, 2. on se référera aux causes de divorce admises par la loi nationale.
Art. 5.
La demande en divorce ou en séparation de corps peut être formée:
1. devant le tribunal compétent du lieu oh les époux sont domicihés; si, d’après leur legislation nationale, les époux n’ont pas le méme domicile, le tribunal compétent est celui du domicile du défendeur.
Toutefois est reservée l’application de la loi nationale qui, pour les mariages religieux, établirait une juridiction spéciale exclusivement compétente pour connaitre des demandes en divorce ou en séparation de corps.
2. devant la juridiction compétente d’après la loi nationale de époux.
Art. 6.
Si les époux n’ont pas la même nationalité, leur dernière législation commune devra, pour l’application des articles précédents, être considérée comme leur loi nationale.
Čl. 3.
Rozvod od stolu a lože možno povoliti:
1° jestliže dopouštějí ho souhlasně právo vlasti manželů a právo místa, kde zaň žádáno bylo.
2° jestliže právo vlasti dopouští jen rozloučení manželství, a právo místa, kde žaloba byla podána, jen rozvod od stolu a lože.
Čl. 4.
Rozvod od stolu a lože jen z těch příčin může býti povolen, které znají jak právo vlasti, tak právo místa, kde za rozvod žádáno bylo. V případech, o kterých mluví čl. 3., 2°, dlužno hleděti k příčinám rozloučení manželství právem vlasti dopuštěným.
Čl. 5.
Žádost za rozloučení neb rozvod od stolu a lože může býti podána:
1° u příslušného soudu bydliště manželů. Jestliže manželé podle práva své vlasti nemají společného bydliště, jest příslušným soud bydliště žalovaného. Jestliže právo vlasti manželů má zvláštní ustanovení o příslušnosti ve sporech o rozloučení manželství církevních a ve sporech o rozvod od stolu a lože při manželstvích takových, dlužno ustanovení co respektovati.
2° u soudu příslušného podle práva vlasti manželů.
Čl. 6.
Nemají-li manželé stejného občanství státního, dlužno pokládati poslední jim společný právní řád za právo jejich vlasti. II.
Dispositions concernant la tutelle.
Art. 1.
La tutelle ďun mineur est régie par sa loi nationale,
Art. 2.
Si ďaprès la loi nationale, il n’y pas, dans l’État auquel ressortit le mineur, une autorité compétente pour pourvoir a la tutelle, l’agent diplomatique ou consulaire de cet État résidant dans la circonscription oil la tutelle s’est ouverte de fait, exerce, si la loi nationale l’y autorise, les attributions conférées par cette loi aux autorités de l’État auquel ressortit le mineur.
Art. 3.
Toutefois la tutelle du mineur résidant à l’étranger se constitue devant les autorités compétentes du lieu et sera régie par leur loi dans les cas suivants:
a) si pour des raisons de fait ou de droit, la tutelle ne peut étre constituée conformément aux art. 1 et 2;
b) si ceux qui sont appelés à constituer la tutelle d’après les articles précédents n’y ont pas pourvu;
c) si la personne autorisée à cette fin par la loi nationale du mineur lui a nommé un tuteur résidant dans le méme pays que le mineur.
Art. 4.
Dans les cas prévus par l’article 3 a et b, les autorités nationales du mineur pourront toujours pourvoir à la constitution de la tutelle, si les empéchements qui avaient ďabord arrêté leur action ont disparu. Elles devront alors avertir préalablement les autorités étrangères qui avaient organisé la tutelle.
II.
Ustanovení o poručenství.
Čl. 1.
Poručenství nad nezletilým řídí se právem jeho vlasti.
Čl. 2.
Není-li podle tohoto práva ve státě, kterému nezletilý náleží, úřadu, jenž příslušným jest, aby opatřil poručenství, vykonává zástupce vyslanecký neb konsulární toho státu, v jehož úředním obvodu poručenství dlužno zahájiti, funkce, které právo vlasti poručencovy ve věcech poručenských úřadům svým přikazuje, pokud ovšem zákon ten funkce takové do rukou úřadů vyslaneckých a konsulárních dává.
Čl. 3.
Přes to zřizují poručenství příslušné úřady místa pobytu nezletilého a poručenství právem tohoto místa se řídí:
a) jestliže z důvodů skutkových neb právních poručenství podle ustanovení čl. 1. a 2, nemůže býti zřízeno;
b) jestliže ti, kdo podle článků předchozích povoláni jsou poručenství zříditi, tak neučinili;
c) jestliže osoba, které právo vlasti nezletilého takové oprávnění dává, jmenovala poručníkem osobu sídlící v tomtéž státě jako nezletilý.
Čl. 4.
V případech naznačených v čl. 3.
a) a b) mohou úřadové vlasti poručencovy povždy poručenství zříditi, odpadly-li později překážky, které takovému opatření bránily. Ovšem jsou povinni předem o tom zpraviti úřady cizí, kteří poručenství zřídili. бЗ
Art. 5.
Dans tous les cas la tutelle s’ouvre et prend fin aux époques et pour les causes déterminées par la loi nationale du mineur.
Art. 6.
En attendant l’organisation régulière de la tutelle de l’étranger mineur ou l’intervention des agents diplomatiques ou consulaires, les mesures nécessaires pour la protection de sa personne et la conservation de ses biens seront prises par les autorités locales.
Art. 7.
L’administration tutélaire s’étend á la personne et à l’ensemble des biens du mineur quel que soit le lieu de leur situation. Cette règie reçoit exception, quant aux immeubles, si la législation du pays de leur situation préscrit à cet égard un régime spécial.
Art. 8.
Le Gouvernement informé de la présence sur son territoire d’un étranger mineur à la tutelle duquel il importéra de pourvoir, en instruira dans le plus bref délai le Gouvernement du pays de cet étranger.
III.
Dispositions concernant la procédure civile.
a) Communication d’ас tes judiciaires ou extra-judiciaires.
Voir protocole hnal de 1893, Nro II.
b) Commissions rogatoires.
Art. 1., 2.
Voir protocole final de 1893, Nro III., art, 1, 2.
Čl. 5.
Ve všech případech počíná a končí se poručenství v době a z příčin stanovených právem vlasti poručencovy.
Čl. 6.
Úřadové místa pobytu nezletilcova učiní předběžná opatření dotýkající se jeho osoby i jmění, prvé než úřadové jeho vlasti neb příslušný zástupce konsulární neb diplomatický pravidelné poručenství zřídí.
Čl. 7.
Správa poručenská vztahuje se na osobu a jmění poručencovy, bez rozdílu místa, kde toto se nalézá. Výjimka platí o nemovitostech, pokud právo místa, kde ony leží, má ustanovení zvláštní.
Čl. 8.
Vláda, která zví, že v jejím území zdržuje se cizí nezletilec, jemuž poručenství dlužno zříditi, zpraví o tom v době pokud možno nejkratší vládu státu, kterému cizinec náleží.
III.
Ustanovení o některých otázkách řízení soudního.
a) Doručování listin soudních a mimosoudních.
Viz závěrečný protokol z r. 1893 č. II.
b) O listech dožádacích.
Čl. 1, 2.
Viz závěrečný protokol z roku 1893 č. III. čl. 1., 2. Art. 3.
L’autorité judiciaire à laquelle la commission est adressée sera obligée d’y satisfaire. Toutefois elle pourra se refuser a у donner suite:
1. si l'authenticité du document nest pas établie;
2. si l’exécution de la commission rogatoire ne rentre pas dans les attributions du pouvoir judiciaire.
En outre cette exécution pourra étre refusée, si l’État sur le territoire duquel elle devrait avoir lieu, la juge de nature à porter atteinte à, sa souveraineté ou à sa sécurité.
Art. 4.
En cas d’incompétence de l’autorité requise, la commission rogatoire transmise d’office à l’autorité compétente du même État, suivant les règles établies par la législation de celui-ci.
Art. 5.
Dans tous les cas où la commission rogatoire n’est pas exécutée par l’autorité requise, celle-ci en informera immédiatement l’autorité requérante, en indiquant, dans le cas de l’art. 3., les raisons pour lesquelles l’exécution de la commission rogatoire a été refusée et dans le cas de l’article 4., lautorité á laquelle la commission est transmise.
Art. 6.
Voir Prot. fin. de 1893, Nro III., article 6.
c) Caution judicatum solvi.
Art. 1.
Aucune caution ni dépôt, sous quelque dénomination que ce soit, ne peut être imposé à raison, soit de leur qualité d’étrangers, soit du dé-
Čl. 3.
Soudní úřad, kterému list svědčí, jest povinen jemu vyhověti. Povinnosti té však nemá:
1° není-li pravost listiny jista,
2° nenáleží-li výkon dožadovaný v obor pravomoci soudní.
Kromě toho může tento výkon býti odmítnut, když stát, na jehož území má býti proveden, má za to, že může porušiti jeho práva výsostní nebo jeho bezpečnost.
Čl. 4.
Není-li dožádaný úřad příslušným, budiž dožádací list z úřední povinnosti odstoupen příslušnému úřadu téhož státu, při čemž budiž šetřeno zákonných předpisů v tomto státě platných.
Čl. 5.
Ve všech případech, ve kterých požádání nebylo vyřízeno úřadem dožádaným, má úřad tento o tom bezprostředně zpraviti úřad dožadující, a to v případu čl. 3., uveda důvody, proč dožadovaný výkon byl odmítnut, a v případu čl. 4., uveda úřad, kterému dožádání bylo odstoupeno.
Čl. 6.
Viz prot. záv. z r. 1893 č. III. čl. 6.
c) O jistotě za náklady sporu.
Čl. 1.
Když příslušníci některého smluvního státu v některém jiném z těchto států vystupují před soudem jako žalobci neb intervenienti, tedy jim, faut de domicile ou de résidence dans le pays, aux nationaux d’un des États contractants qui seront demandeurs on intervenants devant les tribunaux d’un autre de ces États.
Art. 2.
Les condamnations aux frais et dépens du procès, prononcées dans un des États contractants contre le demandeur ou l’intervenant dispenses de la caution ou du dépôt en vertu, soit de l’art. 1er, soit de la loi de l’État où l’action est intentée, seront rendues exécutoires dans chacun des autres États contractants par l’autorité compétente ďaprès la loi du pays.
Art. 3.
L’autorité compétente se bornera à examiner :
1. si, d’après la loi du pays oil la condamnation a été prononcée l’expédition de la décision réunit les conditions nécessaires a son authenticité.
2. si, d’après la même loi, la décision est passée en force de chose jugée.
d) Assistance judiciaire.
Art. 1.
Les ressortissants de chacun des États contractants seront admis dans tous les autres États au bénéfice de Assistance judiciaire, comme les nationaux eux-mêmes en se conformant á la législation de l’État oú l’assistance judiciaire est réclamée.
Art. 2.
Dans tous les cas, le certificat ou la déclaration d’indigence doit être délivré ou reçu par les autorités de la résidence habituelle de l’etranger, ou à défaut de celle-ci, par les autorités dé sa résidence actuelle.
protože jsou cizinci, nebo v cizině bydlí neb meškají, nesmí ukládáno býti, aby pod jakýmkoli názvem dali jistotu neb něco složili.
Čl. 2.
Rozhodnutí, kterými žalobce neb intervenient, jenž podle čl. 1. nebo podle zákonů, platných ve státě, kde žaloba byla podána, byl osvobozen od dání jistoty neb od složení, odsouzen byl k náhradě nákladů soudních, jsou vykonatelna v každém jiném smluvním státě příslušným úřadem podle tamních zákonů.
Čl. 3.
Příslušnému úřadu jest zkoumati toliko:
1° zda-li podle zákonů země, kde odsouzení se stalo, vyhotovené rozhodnutí vyhovuje podmínkám, jichž je třeba k jeho pravosti;
2° zda-li podle týchž zákonů rozhodnutí nabylo právní moci.
d) O právu chudých.
Čl. 1.
Příslušníci kteréhokoli smluvního státu požívají ve všech státech ostatních výhody zastoupení chudých podle práva tam platného v témž rozsahu, jako příslušníci státu tohoto.
Čl. 2.
Vysvědčení nebo prohlášení chudoby budiž vydáno nebo přijato úřady obyčejného pobytu cizincova, nebo neměl-li by cizinec pobytu takového, úřady pobytu přítomného. Si le requérant ne réside pas dans le pays où la demande est formée, le certificat ou la déclaration ďindigence sera légalisé gratuitement par un agent diplomatique ou consulaire du pays où le document doit être produit.
Art. 3.
L’autorité compétente pour délivrer le certificat ou recevoir la déclaration d’indigence pourra prendre des renseignements sur la situation de fortune du requérant auprès des autorités des autres États contractants.
L’autorité chargée de statuer sur la demande d’assistance conserve, dans les limites de ses attributions, le droit de contrôler les certificats, declarations et renseignements qui lui sont fournis.
Art. 4.
Aucune caution ni dépôt, sous quelque dénomination que ce soit, ne peut être imposée, à raison soit de leur qualité d’étrangers, soit du défaut de domicile ou de résidence dans le pays, aux étrangers qui ont obtenu le bénéfice de l’assistance judiciaire.
Art. 5.
La condamnation aux frais et dépens du proces, prononcée dans un des États contractants contre l’étranger admis au bénéfice de l’assistance judiciaire et dispensé de la caution ou dépot en vertu, soit de l’article précédent, soit de la loi de l’État où l’action est intentée, sera rendue exécutoire dans chacun des autres États contractants par l’autorité compétente d’après la loi du pays.

Art. 6.
L’autorité compétente se bornera à examiner :
Jestliže žadatel nemešká v zemi, ve které žádá se za právo chudých, budiž vysvědčení neb prohlášení chudoby zdarma ověřeno diplomatickým nebo konsulárním zástupcem země, ve které listina má býti předložena.
Čl. 3.
Úřad, jemuž náleží vydávati vysvědčení nebo přijímati prohlášení chudoby, může u úřadů jiných smluvních států žádati za zprávy o majetkových poměrech žadatelových.
Úřad, který rozhoduje o žádosti za povolení práva chudých, má v mezích své úřední působnosti právo správnost předložených jemu vysvědčení, prohlášení a zpráv zkoušeti.
Čl. 4.
Na cizincích, kteří obdrželi právo chudých, nemůže býti žádáno, aby jakoukoli záruku složili z toho důvodu, že jsou cizinci, nebo že bydlí nebo meškají v cizím státu.
Čl. 5.
Rozhodnutí, kterými cizinci obdrževší právo chudých a sproštění povinnosti složití záruku buď podle článku předchozího nebo podle zákonů platných ve státě, kde žaloba byla podána, odsouzeni byli k náhradě nákladů soudních, jsou vykonatelna v každém jiném státě smluvním příslušným úřadem podle tamních zákonů.
Čl. 6.
Příslušnému úřadu jest zkoumati toliko: 1. si, d’après la loi du pays οù la condamnation a été prononcée, l’expédition réunit les conditions nécessaires à son authenticité;
2. si, d’après la même loi, la décision est passée en force de chose jugée.
e) Contrainte par corps.
La contrainte par corps, soit comme moyen d’exécution, soit comme mesure simplement conservatoire, ne pourra pas en matière civile ou commerciale, être appliquée aux étrangers appartenant à un des Etats contractants dans les cas où elle ne serait pas applicable aux ressortissants du pays.
IV.
Dispositions concernant la faillite.
La conférence, apres avoir examiné l’avant-projet d’un réglement contenant des principes géneraux sur la faillite dans les rapports internationaux, présenté par la Vme commission, estime que cet avant-projet, sauf à être revisé et complété, peut servir utilement de base à de nouvelles délibérations.
Art. 1.
La déclaration de faillite, prononcée dans l’un des États contractants par l’autorité compétente d’après la loi de cet État, est reconnue et produit ses effets dans l’autre État contractant, sauf l’application des dispositions contenues dans les articles suivants.
Art. 2.
Pour être reconnu et produire ses effets dans un autre État que celui où il a été prononcé, le jugement déclaratif de la faillite doit être revêtu
1° zda-li, podle zákonu země, kde odsouzení se stalo, vyhotovené rozhodnutí vyhovuje podmínkám, jichž je třeba k jeho pravosti;
2° zda-li podle týchž zákonů rozhodnutí nabylo právní moci.
e) O vazbě osobní.
Osobní vazba, jakožto prostředek exekuční nebo toliko zajišťovací, v civilních neb obchodních věcech nemůže na cizozemce, kteří jsou příslušníky některého smluvního státu, uvalena býti v těch případech, ve kterých by jí nemohlo býti užito proti tuzemcům.
IV.
Ustanovení o konkursu.
Když byla konference prozkoumala osnovu ustanovení obsahujících zásady práva konkursního v oběhu mezinárodním, kterou předložila komise V., soudí, že osnova ta s výhradou přezkoumání a doplnění způsobilou jest, aby byla podkladem úvah dalších.
Čl. 1.
Uvalení konkursu vyslovené příslušným úřadem některého ze států smluvních podle předpisů tam platných, jest účinným v ostatních státech smluvních s výhradou ustanovení obsazených ve článcích dalších.
Čl. 2.
Usnesení o uvalení konkursu, má-li býti účinným v jiných státech, než v onom, kde se stalo, musí býti prohlášeno vykonatelným úřadem příslušným dans l’autre État de l’exequatur асcordé par l’autorité designee par la loi de cet État.
Art. 3.
L’exequatur sera accordé si le requérant prouve:
a) que le jugement déclaratif de la faillite a été rendu par l’autorité compétente d’apres la loi de l’État oil il a été prononcé;
b) que le jugement est exécutoire dans cet État;
c) que la déclaration de faillite embrasse tous les biens du failli et n’est pas, par conséquent, limitée à une succursale ou à une branche de son entreprise.
Art. 4.
L’exequatur est accordé sur requête des syndics, curateurs ou autres administrateurs de la faillite sous quelque dénomination que ce soit, dûment nommés conformément á la loi de l’État ou la faillite a été déclarée, ou de toute autre partie intéressée, les requérants dument entendus ou appelés, ou quand la loi de l’État où l’exequatur est requis le present, par commission rogatoire à adresser au tribunal compétent.
Art. 5.
Les restrictions à la capacité du fail li, la nomination et les pouvoirs des administrateurs de la faillite, les formes à suivre dans la procédure de faillite, l’admission des créances, la formation du concordat et la distribution de l’actif entre les créanciers nationaux ou étrangers, seront réglés par la loi du lieu ou la faillite a êté déclarée.
Art. 6.
Les jugements portant homologation d’un concordat ou réhabilitation
toho státu, kde účinky vzejíti mají.
Čl. 4.
Usnesení to prohlášeno bude vykonatelným, bude-li prokázáno:
1° že ono vysloveno bylo úřadem příslušným podle zákonů státu, kde usnesení se stalo;
b) že ono jest v tomto státě vykonatelným;
c) že uvalení konkursu vztahuje se na veškeré jmění kridatářovo a neomezuje se na závod odštěpný nebo na některou větev jeho podnikání.
Čl. 4.
Za vykonatelnost mohou žádati syndikové, opatrovníci nebo správci podstáty konkursní řádně jmenovaní podle zákonů místa, kde konkurs byl prohlášen, jiné osoby súčastněné, byly-li řádně vyslechnuty anebo povolány, anebo konečně, předpisuje-li tak zákon místa, kde za vykonatelnost se žádá, úřad prostředkem listu dožádacího.
Čl. 5.
Omezení disposiční svobody kridatářovy, zřízení a pravomoc správců podstaty, formy řízení, uznání pohledávek, uzavření narovnání a rozdělení jmění mezi věřitele domácí a cizí řídí se právem místa, kde konkurs byl prohlášen.
Čl. 6.
Usnesení, kterými stvrzeno bylo narovnání nebo kterými kridatář byl du failli sont exécutoires et produiront leurs effets dans l’autre État contractant après avoir été revétus de l’exequatur en conformité de l’article 2. L’exequatur sera accordé si le requérant prouve qu’il s’agît:
a) d’une faillite prononcée par un jugement qui dans le même Etat a obtenu l’exequatur;
b) d’un jugement exécutoire dans l’État où il a été rendu.
Les dispositions de article 4. seront applicables aux demandes d’exequatur faites au vertu du présent article.
Art. 7.
S’il arrivait que, apres une déclaration de faillite prononcée dans l’un des États contractants et revétue de l’exequatur dans l’autre, le débiteur était encore une fois déclaré en etat de faillite, avant la liquidation finale de la premiere faillite, les autorités de l’autre Etat contractant refuseront l’exequatur à cette seconde déclaration de faillite.
V.
Dispositions concernant les successions, les testaments et les donations à cause de mort.
Art. 1.
Les successions sont soumises à la loi nationale de défunt.
Art. 2.
La capacité de disposer par testament ou par donation à cause de mort, ainsi que la substance et les effets de ces dispositions, sont régis par la loi nationale du disposant.
Art. 3.
Les testaments et les donations á cause de mort sont en ce qui concerne
rehabilitován; jsou vykonatelnými a účinnými v ostatních státech smluvních, byly-li ve smyslu čl. 2. prohlášeny vykonatelnými.
Usnesení ta prohlášena budou vykonatelnými, bude-li prokázáno, že jedná se:
a) o konkurs uvalený usnesením, jež v tomto státě prohlášeno bylo vykonatelným,
b) o usnesení, které vykonatelným jest ve státě, kde bylo vydáno.
O žádostech za vykonatelnost ve ve smyslu tohoto článku platí předpisy čl. 4.
Čl. 7.
Jestliže by, když konkurs v jednom ze států smluvních byl prohlášen, a prohlášení to v jiném státě stalo se vykonatelným, na dlužníka poznovu konkurs uvalen byl před skončením prvého konkursu, úřadové států smluvních odeprou vykonatelnost usnesení, kterým takto nový konkurs se uvaluje.
V.
Ustanovení o posloupnosti, posledních pořízeních a darování na případ smrti.
Čl. 1.
Posloupnost dědická řídí se právem vlasti zůstavitelovy.
Čl. 2.
Způsobilost disponovati testamentem neb darováním na případ smrti, obsah a účinky těchto disposicí řídí se právem vlasti zůstavitelovy.
Čl. 3.
Testamenty a darování na případ smrti platný jsou, pokud se týče formy la forme, reconnus comrae valables, s’ils satisfont aux prescriptions, soit de la loi nationale du disposant, soit de la loi du lieu où ils sont faits.
Néanmoins, lorsque la loi nationale du disposant exige comme condition substantielie que l’acte ait la forme authentique ou la forme olographe, ou telle autre forme déterminée par cette loi, la donation ou le testament ne pourra étre fait dans une autre forme.
Sont valables, en la forme, les testaments des étrangers, s’ils ont été recus, conformément á leur loi nationale, par les agents diplomatiques ou consulaires de leur nation. La même régle s’applique aux donations it cause de mort.
Art. 4.
La loi nationale du défunt ou du disposant est celle du pays auquel il appartenait au moment de son déces. Néanmoins, la capacité du disposant est soumise aussi à la loi du pays auquel il appartient au moment oú il dispose.
Art. 5.
L'incapacité de disposer au profit de certaines personnes, soit d’une maniere absolue, soit au delà de certaines limites, est régie par la loi nationale du disposant.
Art. 6.
La capacité des successibles, légataires ou donataires est régie par leur loi nationale.
Art. 7.
L’acceptation sous bénéfice d’inventaire et la renonciation sont, quant à la forme, régies par la loi du pays où s’est ouverte la succession.
vyhovují-li buď předpisům práva vlasti zůstavitelovy, nebo předpisům místa, kde byly zřízeny.
Žádá li však právo vlasti pořizovatelovy, aby listina zřízena byla ve formě veřejné neb vlastnoruční nebo v jinaké formě zvláště vytčené, dlužno formu tu zachovati.
Platna jsou poslední pořízení zřízená podle předpisů vlasti zůstavitelovy před zástupci vyslaneckými neb konsulárními. Totéž platí o darováních na případ smrti.
Čl. 4.
Právem vlasti zemřelého neb pořizovatele dlužno pokládati právo státu, kterému on náležel v době svého úmrtí.
Způsobilost pořizovatelovu dlužno však také posuzovati podle práva státu, kterému on náležel v době pořízení.
Čl. 5.
Úplná neb částečná nezpůsobilost pořizovati ve prospěch určitých osob řídí se právem vlasti pořizovatelovy.
Čl. 6.
Způsobilost dědiců, odkazovníků a obdarovaných řídí se právem jejich vlasti.
Čl. 7.
Přijetí dědictví s výhradou inventáře a odmítnutí dědictví řídí se, pokud se týče formy, právem státu, kde řízení pozůstalostní bylo zahájeno. Art. 8.
Les immeubles héréditaires et ceux légués ou donnés sont soumis à la loi du pays de leur situation, en ce qui concerne les formalités et les conditions de publicité que cette loi exige pour les transfert, la constitution ou la consolidation des droits reels vis-à-vis des tiers.
Art. 9.
Les conventions relatives au partage sont comme telles soumises à la loi qui régit les conventions.
Les actes de partage sont, quant à la forme, soumis à la loi du lieu où ils sont faits ou passés, ce sans préjudice des conditions ou formalités prescrites, au sujet des incapables, par la loi nationale de ces derniers.
Art. 10.
Les biens héréditaires ne sont acquis à l’Etat sur le territoire duquel ils se trouvent, que s'il n’y a aucun ayant-droit conformément à la loi nationale du défunt.
Art. 11.
Nonobstant les articles qui précédent, les tribunaux d’un pays n’auront pas égard aux lois étrangères, dans le cas ou leur application aurait pour résultat de porter atteinte, soit au droit public de ce pays, soit à ses lois concernant les substitutions ou fidéicommis, la capacité des Établissements ďutilité publique, la liberté et l’égalité des personnes, la liberté des héritages, l’indignité des successibles ou légataires, l’unité du manage, les droits des enfants illégitimes.
Art. 12.
Les autorités de l’État, sur le territoire duquel la succession s’est
Čl. 8.
Nemovitosti do pozůstalosti náležité, pak nemovitosti odkázané a darované, podléhají právu místa, kde leží, pokud se týče formalit a podmínek publicity, které tento zákon předpisuje pro převod, nabytí a konsolidaci těchto práv oproti osobám třetím.
Čl. 9.
Smlouvy o rozdělení dědictví řídí se právem, kterému podléhají smlouvy vůbec.
Listiny o rozdělení dědictví podléhají, pokud se týče formy, právu místa, kde byly zřízeny, s výhradou podmínek neb formalit daných se zřetelem k osobám nezpůsobilým právem jejich vlasti.
Čl. 10.
Odúmrť nastává teprve tehdy, není-li oprávněných podle práva vlasti zůstavitelovy.
Čl. 11.
Přes ustanovení článků předchozích nelze hleděti k předpisům právních řádů cizích, pokud by se příčily buď právu veřejnému, anebo ustanovením o fideikomissech neb substitucích, o způsobilosti všeužitečných ústavů, o svobodě a rovnosti osob, o svobodě posloupnosti dědické, o nehodnosti dědiců neb odkazovníků, o jednotnosti manželství, o právech dětí nemanželských.
Čl. 12.
Úřadové místa, kde případ posloupnosti dědické nastane, opatří spolu se ouverte, et les agents diplomatiques ou consulaires de la nation à laquelle le défunt appartenait, concourent à assurer la conservation des biens héréditaires.
Fait à la Haye......
Signatures.
zástupci diplomatickými neb konsulárními státu, kterému zůstavitel náležel, vše, čeho k zabezpečení pozůstalosti je třeba.
Dáno v Haagu.......
Podpisy.
Po ukončení druhé konference uvažovala vláda nizozemská o tom, jakým způsobem dlužno postupovati, aby byly přijaty osnovy odhlasované na konferenci druhé a aby nabyly platnosti zákonné ve státech tam zastoupených. Po delší úvaze bylo rozhodnuto, aby z celku vyňaty byly osnovy náležité v obor řízení soudního a aby navrženo bylo státům na konferenci zastoupeným uzavření smlouvy o tomto předmětu. Při rozhodnutí tom řídila se vláda nizozemská úvahou, že právě zmíněná ustanoveni, v závěrečném protokolu z r. 1894 obsažená, majíce valný význam praktický, nejsou té povahy, že by mohla vzbuditi vážné námitky jednotlivých vlád. Poněvadž pak jednalo se o prvý pokus kodifikace mezinárodní, bylo pokládáno vhodným nekomplikovati příliš jednání vyjednáváním o všech bodech protokolu závěrečného. Bylo proto usneseno, aby partie, ustanovující o právu občanském, zůstaveny byly do té doby, až vejde v platnost smlouva ustanovující o projednaných otázkách řízení soudního. Ale toho dosaženo bylo až roku 1899. V měsíci listopadu r. 1894 vláda nizozemská předložila vládám, které na konferencích byly zastoupeny, osnovu smlouvy, jež takřka naveskrz shodovala se s osnovami do závěrečného protokolu z r. 1894, č. III., pojatými. Zkoumání osnovy potrvalo při některých státech značnou dobu. Švýcarská vláda žádalo mimo to za jistou změnu čl. 11. osnovy 4 (čl. 1. osnovy o kauci procesní), takže bylo nutno věc tu sděliti vládám ostatním, jež ji přijaly bezvýminečně mimo vládu italskou, která učinila jistou výhradu. Belgie, Španělsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko a Švýcary podepsaly konvenci dne 14. listopadu 1896. Dne 22. května 1897 těchto devět vlád podepsalo protokol dodatný, obsahující vedle výhrady, učiněné vládou italskou k č. 11., ustanovení o ratifikaci atd. Do 30. prosince 1897 podepsaly konvenci a protokol dodatný i veškeré státy ostatní (naposled Rumunsko a Rusko). Dne 27. dubna 1899 vyměněny byly v Haagu ratifikace a čtyři týdny po ratifikaci (tak ustanovil protokol dodatný), t. j. dne 25. měsíce května 1899, vstoupila konvence v život.
***
Aby při pracích dalších bez velkých odkladů bylo dosaženo výsledků praktických, rozhodla se vláda nizozemská zříditi zvláštní komisi za účelem provedení prací přípravných. Komise zřízena byla dekretem ze dne 20. února 1897 a předsedou jejím jmenován byl Asser. Podobné komise zřídily i některé státy jiné, a sice: Belgie (předsedou Lantsheere), Francie(Renault), Rusko (Martens).
Když komise, vládou nizozemskou zřízená ustanovení závěrečného protokolu byla prozkoumala, usneseno bylo k tomu pracovati, aby došla sankce ustanovení, obsažená pod č. I., II. а V. v závěrečném protokolu z r. 1894 (ustanovení o manželství, poručenství, posloupnosti dědické a darování mortis causa). Dále bylo usneseno, aby navrženo bylo vládě nizozemské sestoupení se třetí konference, jež by položila definitivní základy smluv mezinárodních, tuto látku upravujících.
Na základě těchto usnesení byl pak v březnu r. 1897 rozeslán státům, které súčastnily se na konferencích předchozích, program jednání zamýšlené třetí konference. Program ten obsahuje svrchu zmíněná ustanovení č. I., II, V. závěrečného protokolu z r. 1894, jimž přičiněny některé poznámky a změny, směřující k zmírnění protiv, mezi jednotlivými státy se objevivších, a mimo to osnovu ustanovení upravujících mezinárodní manželské právo majetkové. Spolu vyzvala vláda nizozemská vlády ostatní, aby sdělily jí své pochybnosti a připomínky pokud se týče osnovy a aby učinily eventuelní návrhy.
(Projet de Programme, Documents III., str. 99.)
K tomuto vyzvání došly komise nizozemské prostřednictvím ministerstva zahraničních záležitostí tyto spisy:
1. Přípis obsahující návrhy a doplňky formulované vládou německou;
2. přípis uherského ministerstva spravedlnosti; 3. přípis stálé komise belgické;
4. přípisvlády dánské;
5. opis zprávy, kterou o projektu komise nizozemské dal delegát španělský Oliver у Esteller španělskému ministru spravedlnosti;
6. přípis francouzské stálé komise;
7. opis přípisu adressovaného italským ministerstvem zahraničných záležitostí nizozemskému vyslanci v Římě;
8. brožura, obsahující memorandum rumunského delegáta Missira rumunskému ministru spravedlnosti;
9. opis přípisu adressovaného ruským ministerstvem zahraničných záležitostí nizozemskému vyslanci v Petrohradě;
10. přípis norvéžského ministerstva spravedlnosti.
Veškeré tyto spisy zabývají se obšírněji či méně obšírně programem nizozemským vytýkajíce, se kterými ustanoveními souhlasí, která jsou nepřijatelná a v jakém směru tato měla by býti změněna.
Komise, zřízená vládou nizozemskou, sestavila z listin těchto synoptický přehled tak upravený, že při každém článku osnovy seřaděny jsou návrhy a doplňky jednotlivými státy učiněné. Komise sama připojila poznámky své vlastní formulujíc přání, aby zastoupení státové předložili konferenci úplný soubor předpisů zákonných ustanovujících o překážkách manželství u nich platných; na konec dala otisknouti stručné pojednání z péra Asserova o zpětném odkazu v čl. 1 osnovy manželské přijatém. Přehled takto vypracovaný byl pak ostatním státům v polovici března 1900 rozeslán a třetí konference svolána na květen 1900.
Dne 29. května 1900 sešli se delegáti států pozvaných opětně v Haagu. Zastoupeny byly: Německo (Dungs, Kriege), Rakousko-Uhersko (Schumacher, za Uhry Töry), Belgie (de Paepe, van Cleemputte, van den Bulcke), Dánsko (Matven), Španělsko (Oliver у Esteller), Francie (de Monbel, Renault, Lainé), Italie (Galvagna, Pierantoni), Lucembursko (Thorn), Nizozemí (Asser, Rahusen, Feith, Heemskerk, Ort), Portugalsko (Selir), Rumunsko (Missir), Rusko (Gussakovskij, Martens), Švédsko (Hammarskjöld), Norvéžsko (Beichmann), Švýcary (Metli, Roguin).
V zahajovací schůzi byly pak rozděleny delegátům: 1. vládou nizozemskou vyžádané soubory ustanovení o překážkách manželských, jež byly zaslány všemi zastoupenými státy;
2. další návrhy vlády německé pokud se týče osnovy;
3. memorandum rakouského ministerstva spravedlnosti, obsahující poznámky k osnovám vládou nizozemskou předloženým;
4. podobné memorandum delegáta švédského; (tyto tři dokumenty byly zaslány příslušnými vládami až po obdržení svrchu zmíněného synoptického přehledu)
5. některé poznámky, podané delegáty švýcarskými jménem jejich vlády pokud se týče osnovy normující právo dědické;
6. návrh rakouského delegáta Schumachera obsahující osnovu předpisů ustanovujících o vydávání certifikátů o právu ve státě platném;
7. obšírná a důkladná osnova (32 čl. s motivy), vypracovaná Roguinem a obsahující mezinárodní úpravu práva obligačního;
8. tímtéž delegátem vypracovaná osnova, upravující mezinárodní právo věcné (13 čl. s motivy).
Když pak byla sezení ze dne 29. a 30. května (vedle vyřízení obvyklých formalit) věnována jednak debatě o tom, zda-li dlužno rokovati toliko o předmětech, obsažených v programmu vládou nizozemskou rozeslaném, či zda vhodno jest rokování rozšířiti na předměty další, tak, aby byla připravena látka pro konference pozdější (rozhodnutí učiněno bylo ve smyslu alternativy druhé), jednak předběžné výměně názorů o jednotlivých bodech programmu, bylo přistoupeno ke zřízení komissí, jež ustavily se takto:
I. kom.: Renault (předseda a zpravodaj), van den Bulcke (místopředseda), Kriege, Töry, Esteller, Lainé, Heemskerk, Gussakovskij, Hammarskjöld, Meili pro právo manželské;
II. kom.: Martens (předseda), Cleemputte (zpravodaj), Dungs, Matzen, Rahusen, Missir pro právo dědické;
III. kom.: Schumacher (předseda), Thorn (zpravodaj). Ort, Beichmann pro právo poručenské;
IV. kom.: Pierantoni (předseda), de Paepe, Feith, Roguin (zpravodaj) pro právo konkursní a pro volbu nových otázek.
Komisse takto ustavené sestoupily se k práci a dne 6. června započalo rokování v plenu. Komisse prvá předložila projekty tři:
1. projekt ustanovující o podmínkách platnosti manželství;
2. projekt ustanovující o rozloučení manželství a o rozvodu od stolu a lože;
3. projekt ustanovující o účincích manželství,
a) pokud se týče postavení manželky;
b) pokud se týče práva majetkového;
c) pokud se týče rozloučení manželství a rozvodu od stolu a lože.
K č. 1. Projekt prvý, o němž prohlásila komisse, že vyšel z transakcí, a že snad leckde opuštěna byla principielní hlediska práva mezinárodního, že však především jednalo se o zmírnění konfliktů v nazírání se objevivších, skládal se z 8 článků. Článek prvý převzat z programmu vlády nizozemské a jen redakce jeho byla změněna, jednak potud, že slova »capacité de contracter« nahražena slovy »droit de contracter«, čímž mělo býti naznačeno, že článek míří také na vady konsensu; jednak upraveno konečné ustanovení jeho tak, aby odkaz (renvoi) tam vytčený bylo možno vykládati tak, že manželství jest platným, vyhovuje-li buď předpisům práva vlasti obou nupturientů, anebo, pokud právo vlasti má o tom výslovné ustanovení, právu bydliště nupturientů aneb právu místa, kde sňatek byl uzavřen. Další články značně byly modifikovány, po případě doplněny: čl. 2. Právo místa, kde sňatek uzavřen býti má, může zakázati manželství cizinců (dopuštěná právem jejich vlasti), příčí-li se ono předpisům jeho (legis loci) ustanovujícím a) o překážkách příbuzenství a švakrovství, pokud překážka je absolutní (nemůže býti dispensí zdvižena), b) o absolutní překážce, vyslovené proti osobám vinným cizoložství, pro které manželství jedné z nich bylo rozloučeno, c) o absolutní překážce, vyslovené proti osobám odsouzeným pro společné úklady životu manžela některé z nich. Manželství však přes takovéto předpisy legis loci uzavřené jest platným, pokud ono jest platným podle práva vlasti nupturientův, a sice jest ono platným ve všech státech smluvních, tedy také ve státě, kde sňatek byl uzavřen. Předpisu tomu dlužno rozuměti tak, že zmíněná impedimenta dirimentia v předpisech legis loci obsažená, stávají se pouhými zákazy (impedimenta prohibentia). Dále ustanoveno, že s výhradou ustanovení čl. 6., al 1. (manželství diplomatická) přítomné konvence, žádný stát není povinen dáti uzavříti svými orgány sňatek, kterému podle jeho předpisů vadí impedimentum ligaminis nebo překážka povahy náboženské (un obstacle religieux). Ustanovení to, jehož základem jest návrh vlády rakouské, jež chtěla sjednati průchodu předpisům §§62—64 o. obč. zák., a které pak všeobecně bylo formulováno, má patrně, mluvíc o obstacle d'ordre religieux, na mysli impedimenta ordinis, professionis religiosae a christianismi. Překročení tohoto předpisu nemůže míti však za následek neplatnost manželství než ve státě, kde ono bylo uzavřeno. (Sankce je tu tudíž přísnější než při překážkách svrchu zmíněných.) — Podobně jako čl. 2. dává smluvním státům právo, aby zapověděli manželství lege originis dopuštěná, s druhé strany čl. 3. dává jim právo, aby připustili v určitých případech manželství, kterému podle práva vlasti nupturientů překážka vadí. Podle čl. 3. totiž může lex loci celebrationis dovoliti manželství cizinců nehledíc k překážkám, vytčeným v právním řádě dle čl. 1. příslušném, jedná-li se o překážky založené na důvodech náboženských. Ostatní státové smluvní mají pak na vůli, aby manželství, jež takto odpovídá předpisům legis loci a příčí se předpisům práva vlasti nupturientů, prohlásili platným neb neplatným (a oni učiní tak patrně podle toho, znají-li sami překážku, o kterou se jedná, čili nic). Čl. 4. pak, alinea 1., 2. a 4. článku 5. shodují se celkem s čl. 3. a 4. programmu (závěrečného protokolu). V čl. 5. jako alinea třetí přijato ustanovení, že předpisy práva vlasti nupturientů, pokud se týče vyhlášek, dlužno zachovati, že však opomenutí jich nemá za následek neplatnost manželství mimo vlast nupturientů. Čl. 6. (jenž odpovídá čl. 5. programmu) formulován je tak, že platným je, pokud se týče formy, manželství uzavřené před zástupci diplomatickými neb konsularními ve shodě s předpisy státu, který je vyslal, jestliže žádný z nupturientů není příslušníkem státu, kde manželství bylo uzavřeno, a jestliže tento stát uzavření takové nezapovídá. Zapověděti však nemůže uzavření sňatku diplomatického tehdy, jestliže on buď z důvodu překážky existentního sňatku anebo překážky založené na důvodech náboženských příčí se jeho předpisům. Výhrada čl. 5., al. 2., vztahuje se také na manželství diplomatická, t. j. pokládá-li právo vlasti církevní manželství obligatorním, není povinno uznati manželství svých příslušníků před zástupci diplomatickými neb konsulárními v cizině ve formě civilní uzavřené. Čl. 7. obsahuje ustanovení, jež odchyluje se od principu, že locus regit actum ve smyslu opačném než 2. al. čl. 5. Manželství totiž, které jest, pokud se týče formy, neplatným ve státě, kde bylo uzavřeno, může býti přes to uznáno platným ve státech ostatních, byla-li zachována forma předepsaná právem vlasti obou nupturientů. (Ustanovení to míří na případy, když příslušníci státu, kde platí forma církevní, uzavřeli církevní manželství ve státech, kde platí forma civilní.) Čl 8. konečně stanoví, že konvence, na základě této osnovy uzavřená, dotýkati se bude jen manželství, která budou celebrována v území států smluvních mezi osobami, z nichž aspoň jedna jest příslušníkem některého ze států smluvních, a že žádný stát, uzavíraje konvenci tu, nezavazuje se rozhodovati podle jinakého práva, než podle práva platného ve státech smluvních.
Projekt komisse byl v sezení plenárním přijat beze změny. Poznamenati dlužno, že při debatě zástupci Belgie, Francie a Švédska žádali za škrtnutí druhé aliance čl. 5., naproti tomu navrhoval delegát ruský, čině na přijetí amendementu toho závislým přistoupení Ruska ke konvenci, ustanovení, že manželství, uzavřená v cizině osobami, z nichž jedna jest příslušníkem státu, jenž zná obligatorní manželství církevní, nebudou platnými, nebude-li zachována forma církevní indépendamment de l’observation des prescriptions de la loi locale, tedy vedle formy předepsané lege loci celebrationis. Ježto návrh ten přijat nebyl, nesúčastnili se delegáti ruští jednání, avšak při jednání o čl. 5. hlasovali proti jeho přijetí.
K č. 2. Také tu projekt, spočívající na závěrečném protokolu z roku 1894, doznal značných změn. Návrh komisse čítal 9 článků Čl. 1. vznikl z někdejších čl. 1, a 3., a ustanovuje, že manželé mohou žádati za rozloučení manželství neb za rozvod od stolu a lože, jestliže jak právo jejich vlasti, tak právo místa, kde za rozloučení (rozvod) se žádá, instituce ty znají. Po návrhu vlády nizozemské vynecháno však ustanovení čl. 3., č. 2., podle kterého bylo možno uznati na rozvod od stolu a lože v tom případě, když právo vlasti nupturientů zná jen rozloučení manželství, lex loci jen rozvod manželů od stolu a lože, a sice vynechání ustanovení toho odůvodněno bylo tím, že rozvod oproti rozloučení není snad minus, nýbrž institucí podstatně rozdílnou. V takovémto případě nezbývá manželům, než aby obrátili se se svou žádostí na úřady své vlasti, a bylo proto komissí doporučeno, aby do právních řádů jednotlivých států přijato bylo ustanovení analogické článku 606., al. 2. c. ř. sd. pro říši německou, jenž přesně upravuje právomoc a příslušnost soudů německých ve sporech manželských příslušníků německých v cizině se zdržujících (sr. i § 100 jur. normy rakouské). Podle čl. 2. možno za rozloučení (rozvod) žádati jen tenkráte, jsou-li tu skutečnosti, jak právem vlasti nupturientů, tak právem místa, kde za rozloučení (rozvod) se žádá, důvody rozloučení (rozvodu) uznané. Rozdíl od formulování, jaké obsahoval protokol z r. 1894, je ten, že kdežto prvé vytčeno bylo, že za rozloučení (rozvod) možno žádati jen z důvodu, který v obou zmíněných právních řádech společně je vytčen, redakce pozměněna potud, že rozloučení (rozvod) jsou možný, jestliže v konkrétním případě právo vlasti manželů a lex loci je připouštějí, byť z důvodů různých. Ustanovení míří tedy na případy ty, kdy rozloučení (rozvodu) svědčí více důvodů, z nichž některý uznán je jen právem vlasti, druhý jen lege loci. Jako čl. 3. připojeno ustanovení nové (po návrhu delegáta německého) toho smyslu, že právo vlasti má výhradně rozhodovati, jestliže právní řád místa, kde za rozloučení (rozvod) se žádá, tak stanoví. Ustanovení to vytčeno zejména se zřetelem k jurisprudenci italské (podle potvrzení Pierantoniho celkem ustálené), jež, ač právo italské rozloučení manželství nezná, připouští je pokud se týče cizinců, jejichž právo domovské rozloučení dovoluje. Čl. 4. (vyšlý rovněž z návrhů německých a shodný s čl. 17., al. 2. úvoz. zákona k obč. zák. pro říši něm.) má zabrániti naturalisacím (změnám státního občanství) jen za tím účelem podniknutým, aby manželé a zejména jeden z nich sobě sjednali právní řád příznivější rozloučení neb rozvodu. Jestliže totiž skutek, který se stal v době, kdy manželé měli jiné státní občanství, podle práva této jejich dřívější vlasti neměl povahu důvodu rozloučení neb rozvodu, nelze se skutku toho dovolávati ani po změně občanství státního, i kdyby skutek ten podle práva nové vlasti povahu důvodu takového měl. V té příčině navrhovala i vláda dánská amendement, které mělo ovšem praktický dosah podstatně širší, žádajíc, aby přijato bylo ustanovení, že nabytí nového státního občanství manželem uskutečněné bez souhlasu manželky, nelze se proti této dovolati. Tím bylo by bývalo toho dosaženo, že změna státního občanství nebyla by s to, aby umožnila rozloučení manželství neb rozvod, když ony podle práva dřívějšího (ať principielně ať z důvodu určitého) možnými nebyly, a s druhé strany, jestliže podle staršího práva rozloučení (rozvod) bylo možným, změna občanství státního nebyla by mohla manželku zbaviti možnosti té. Amendement ten sice byl komissí velmi příznivě přijat, ale upuštěno od něho proto, že byl by uvedl projekt v souvislost s choulostivou a obtížnou otázkou změny státního občanství. Čl. 5. a 6. (rovněž značně změněné) obsahují ustanovení o příslušnosti soudní. Čl. 5.: Za rozloučení a rozvod od stolu a lože lze žádati: 1. před příslušným úřadem určeným právem vlasti manželů; 2. před příslušným úřadem místa bydliště. Jestliže podle práva vlasti obou manželů oni nemají bydliště společného, jest příslušným úřadem úřad bydliště žalovaného. V případě opuštění nebo změny bydliště po vzniku důvodu rozloučení (rozvodu) možno žádati za rozloučení (rozvod) před úřadem posledního společného bydliště. Leč právomoc úřadů vlasti je zachována potud, pokud tyto právem vlasti prohlášeny jsou výhradně příslušnými. Úřady cizí však i v těchto případech jsou příslušnými tenkráte, nelze-li žádati za rozloučení (rozvod) před úřady vlasti manželů. Ustanovení toto, zejména pokud se týče možnosti dané právu vlasti vyloučiti ve věcech manželských kompetenci úřadů cizích, koncipováno bylo proto, aby usnadněno bylo všem státům, z nichž mnozí uznávají ve věcech manželských svých příslušníků výhradnou kompetenci úřadů domácích (zejména Uhry, Španělsko pro církevní manželství Španělů, Rusko pro pravoslavná manželství Rusů atd.); přistoupení ku konvenci. Komisse ovšem připouštěla možnost, že by státové tito ku konvenci přistoupili i tehdy, kdyby konvence ta zmíněné ustanovení neobsahovala, ale zajisté jen pod tou podmínkou, že, pokud jich se týče, rozloučení manželství (rozvodu) svých příslušníků cizími úřady neuznají; proto komisse pokládala universální platnost rozloučení (rozvodu) za výhodu větší než naprosté přidržení se zásady actor sequitur forum rei (forum domicilii). Ovšem bude na jednotlivých státech, aby doplnili kompetenční své předpisy ustanoveními o soudu příslušném v manželských sporech příslušníků v cizině bydlících. Poslední passus čl. 5. míří na případy čl. 6. konvence manželské (I.), ve kterých manželství, v cizině ve formě civilní uzavřené, není uznáno vlastí nupturientů, ale ve státech ostatních je platným. Manželství takové úřady vlasti manželů rozloučeno (rozvedeno) býti nemůže, ježto ono tu jest neexistentním, a proto dlužno přiznati kompetenci úřadům jiným. Další článek (6.) děkuje vznik svůj amendementu delegáta španělského, jenž podporován byl delegáty švédským a uherským. Pro ten případ totiž, že manželé podle článků předchozích nejsou oprávněni žádati za rozloučení (rozvod) u úřadů státu, ve kterém bydlí, může nicméně kterýkoli z nich obrátiti se na příslušný úřad státu tohoto, aby on učinil prozatímní opatření, známá jeho zákonodárství, pokud se týče odděleného pobytu. Tato opatření potrvají, budou-li potvrzena do roka úřadem vlasti; nepotrvají však déle, než jak dovoluje právo bydliště. ČI. 7. směřuje k tomu, aby rozloučení (rozvod) vyslovené mělo pokud možno platnost universální, a ustanovuje proto, že rozloučení (rozvod), vyslovené soudem podle čl. 5. příslušným, mají platnost všude v území, kde konvence v platnost vejde, pokud ustanovení konvence té (zejména čl. 1 — 4.) bylo šetřeno, a pokud v případě rozhodnutí kontumačního žalovaný byl zván к jednání podle předpisů, jejichž zachování žádá právo jeho vlasti pro ten případ, mají-li cizí rozsudky dojiti právní moci (vykonatelnosti). Universální platnost mají také rozhodnutí úřadů správních, pokud právo vlasti obou manželů jurisdikce takové dopouští. Dle článku 8, jest pokládati právem vlasti manželů právní řád poslední společné jejich vlasti, pokud v době žádosti za roz- loučení (rozvod) nejsou příslušníky téhož státu. Delegát uherský navrhoval sice, aby ustanovení toto bylo umístěno za čl. 4., takže by ono netýkalo se předpisů, ustanovujících o příslušnosti, tvrdě, že ustanovení čl. 8., jak komissí bylo umístěno a koncipováno, mohlo by býti vládě uherské závadou přijetí celé konvence. Komisse, vycházejíc z názoru, že jednak předpis, který pokládán jest účelným pro meritum causae, jest zajisté takovým i pro příslušnost, a že s druhé strany přijetí návrhu Töryho bylo by příčinou stálých konfliktů kompetenčních, návrh ten zamítla. Čl. 9. je závěrečným ustanovením shodným s čl. 8. konvence manželské.
Osnova tato byla plenem bez jakékoli změny přijata. Při příležitosti této žádal pak předseda, aby konference vyslovila svůj dík Renaultovi, jehož neúnavné péči děkovati dlužno za redakci obou odhlasovaných projektů manželských, a jenž ostatně jako rádce k methodě 1. a 2. konferencí sledované jest intellektuálním původcem veškerých výsledků, kterými konference mohou se honositi, Proposice ta s velkým souhlasem plena byla přijata. K č. 3. Konečně předložila komisse, jednavší pod předšednictvím Van den Bulckeho na základě zprávy, kterou Lainé podal, tři osnovy ustanovující:
a) o účincích manželství, pokud se týče statu manželky a dětí,
b) o účincích manželství po stránce majetkové,
c) o účincích rozloučení a rozvodu manželství, vytknuvši sama, že projekty ty dlužno pokládati za provisorní.
K lit. a: Komisse přejala doslovně ustanovení závěrečného protokolu z roku 1894, pro která byly se prohlásily 4 hlasy (1 hlas proti, 2 abstinence). Komisse vyslovila pak přání:
α) aby komisse vládou nizozemskou dosazená vypracovala nový projekt majíc zřetel jmenovitě k návrhům se strany něméckého delegáta Dungse činěným (des restrictions produites par le mariage à l’égard de la capacité de la femme seront régies par la loi du pays auquel appartenait le mari lors de la célébration du mariage. Toutefois, au cas de changement de nationalité, si les époux peuvent faire un contrat au cours de mariage, les restrictions produites par le mariage à l’égard de la capacité de la femme seront régies par la loi nationale nouvelle dès que les époux auront réglé leurs relations par rapport aux biens conformément à cette loi). Odkázání látky k novému zpracování vysvětluje se tím, že účinky manželství, pokud se týče statu manželky, aspoň podle některých právních řádů (francouzsko-belgického) těsně souvisejí s účinky jeho na majetkové poměry manželů, kdežto jinde (v Německu na př.) souvislost ona tak těsnou není. Poněvadž zdálo se však vhodným, aby látka tato tvořila předmět úpravy zvláštní, pokládáno nutným prohloubené studium její, jakého při krátkosti času konferenci vyměřeného nebylo lze dosáhnouti:
β) aby komisse ta pokusila se o zjištění, zda by snad nebylo možno odděliti od osnovy předpisy o statu dětí a z nich učiniti kapitolu zvláštní, jež by obsahovala ustanovení o otcovství, o filiaci, adopci a moci otcovské. Van den Bulcke tlumočil usnesení ta v plenu a bylo pak po návrhu předsedy přistoupeno k výměně názorů o osnově (nikoli k hlasování) za tím účelem, aby delegáti dali po případě jisté direktivy komissi nizozemské. Po té stránce dlužno připomenouti, že Pierantoni upozornil na obtíže, které skytá čl. 3. osnovy, ježto tam jedná se o otázkách, náležejících do nesnadné kapitoly státního občanství v právu mezinárodním.
K lit. b: O této látce předložen byl projekt o 5 článcích. Čl. 1. obsahuje důležité ustanovení, že účinky manželství po stránce majetkové řídí se, pokud není tu smlouvy, právním řádem státu, jehož příslušníkem byl manžel v době uzavření sňatku. Čl. 2. Způsobilost jednoho každého z manželů uzavříti smlouvu svatební řídí se právem jeho vlasti. Čl. 3. Platnost smlouvy svatební a její účinky řídí se právem státu, kterému náležel manžel v době uzavření manželství. Lainé navrhoval sice, aby tu přijat byl princip ovládající celou právovědu francouzskou, podle kterého rozhoduje autonomie stran, ale názor ten byl vůbec odmítnut, a přijato právě vytčené ustanovení, jež byli redigovali Dungs a Töry, při čemž zvláště bylo poznamenáno, že zásada přijatá dává vůbec stranám na vůli, aby podle libosti poměry majetkové smlouvou svatební uspořádaly, pokud nevejdou v odpor s předpisy kogentními. Při stylisaci čl. 4. vzešla debata o to, dlužno-li zásadu locus regit actum vůbec, po případě v jaké míře dlužno ji prohlásiti obligatorní. V té příčině navrhoval Lainé, aby rozhodovala lex loci actus, s tou jedinou výjimkou, že platný jsou smlouvy svatební uzavřené bez intervence orgánů veřejných, pokud právo vlasti manželů to dovoluje. Návrh ten byl zamítnut a přijato ustanovení Dungsem redigované, podle kterého smlouva svatební jest, pokud se týče formy, platna, vyhovuje-li buď právu místa, kde smlouva byla uzavřena, nebo právu státu, kterému náležel manžel v době uzavření sňatku. Aby však znemožněno bylo obcházení zákona, připojeno po návrhu Töry ho ustanovení další, že strany nemohou užiti formy vyžadované právem místa, kde smlouva byla uzavřena, neb jakékoli formy jinaké, pokud právo jejich vlasti činí podstatnou podmínkou platnosti smlouvy svatební, aby určité formy bylo užito. Konečně ustanoveno, že v případě tom, kdy právní řád domicilu manželů nebo právo místa, kde leží nemovitosti manželům náležité, vyžadují zachování zvláštních formalit, má-li se smlouvy svatební s účinkem dovoláno býti proti osobám třetím, platí ustanovení to o všech smlouvách svatebních, i když ony v cizině anebo podle cizích předpisů právních byly uzavřeny. Komisse belgická žádala ještě připojení dodatku dalšího takto stylisovaného: Sont valables en la forme les contrats de mariage regus conformément à la loi nationale des futurs époux, par les agents diplomatiques ou consulates de leur nation, pour autant que les lois de l’État dout ils relèvent leur confere cette attribution. Když však Dungs a Töry žádali, aby platnost smluv takto uzavřených podmíněna byla svolením státu, kde zástupce diplomatický neb konsulární sídlí, byl amendement vzat zpět. Čl. 5. řeší známý problém předpisů absolutních. Přes ustanovení totiž článků předchozích, nelze rozhodovati podle předpisů cizích právních řádů nebo podle smluv svatebních manžely-cizinci uzavřených tehdy, jestliže by se předpisy ty a smlouvy příčily zákonům přikazujícím neb zakazujícím, které garantují právo neb zájem sociální, pokud v zákonech těch výslovným ustanovením bylo vytčeno, že vztahují se i na manželské majetkové právo cizinců. Vnitřnímu zákonodárství jednoho každého státu ponecháno je také rozhodnutí o tom, zda-li a pokud i v jeho territoriu manželé-cizinci tu bydlící podřízeni jsou oproti třetím bezelstným osobám jiným předpisům než předpisům práva vlasti zmíněného v čl. 1. Státové smluvní zavazují se, že sdělí sobě navzájem předpisy imperativní a prohibitivní, ve příčině kterých použiti chtějí výhrady vytčené v al. 1. tohoto článku. (Ustanovení to odpovídá, jak patrno, obdobnému ustanovení osnovy konvence dědické). 5 Některá ustanovení osnovy vypracované komissí nizozemskou byla vynechána: Především ustanovení o tom, mohou-li strany za trvání manželství měniti neb rušiti smlouvy svatební. V té věci byly v komissi vysloveny náhledy diametrální. Kdežto Hammarskjöld, de Paepe, Töry a Lainé byli toho náhledu, že o uzavření, změně neb zrušení smluv svatebních rozhoduje právo státu, kterému manžel náležel v době uzavření sňatku, projevil Dungs, s nímž Matzen souhlasil, náhled, že rozhodným jest právo státu, kterému náleží manžel v době, kdy o zřízení, změnu neb zrušení smlouvy se jedná. Ježto bylo zcela nemožno tyto dva názory sjednotiti, komisse byla donucena od rozřešení problému upustiti.
Dále vypuštěna byla ustanovení o neplatnosti smluv svatebních (komisse soudila, že vytčením podmínek platnosti řešena je také negativní stránka otázky) a o darování mezi manžely (komisse měla za to, že jednak otázka nesouvisí těsně s majetkovým právem manželským, jednak, že způsobilost manželů činiti vzájemné dary a uzavírati smlouvy jest z valné části závislou na způsobilosti jejich zříditi a měniti celou soustavu práva majetkového). Konečně dlužno vytknouti, že Roguin stylisoval ustanovení další: »Bezprostředně před uzavřením sňatku dotáže se, je-li ženich cizincem, zřízenec veřejný, který při sňatku intervenuje, neb jinaký funkcionář ad hoc zřízený, snoubenců, zda-li uzavřeli smlouvu svatební. V případě odpovědi kladné, bude smlouva podřízena právu vlasti budoucího manžela. Jestliže smlouvy takové neuzavřeli, mohou před zmíněným zřízencem prohlásiti, že podřizují se právu státu, v jehož území sňatek uzavírají, je-li ve státě tom první společně jejich bydliště. Neučiní-li prohlášení takového, řídí se manželské právo majetkové právem vlasti budoucího manžela. Ve všech případech zřídí zřízenec onen stručný zápis o soustavě majetkové mezi manžely platící.« 6 Ustanovení toto směřovalo k tomu, aby zejména budoucím manželkám byla dána možnost, aby vyvarovaly se omylu a okla- mání, pokud se týče práva majetkového, a aby s druhé strany svatební smlouvy cizinců požívaly jakési publicity. V komissi Roguin ustanovení redigoval jinak, vytknuv, že »manželé mohou prohlášením učiněným v zemi bydliště neb uzavření sňatku před zřízencem veřejným, jenž při uzavření sňatku intervenuje, nebo před jinakým funkcionářem ad hoc zřízeným přijmouti některý útvar manželského práva majetkového organisovaný v tomto státě. Smlouva zůstane, pokud se týče, podstaty, podřízena právu vlasti budoucího manžela.« Ustanovení to komissí přijato sice nebylo, avšak, jak se praví ve zprávě »peut être pour sa nouveauté« a bylo proto doporučeno pozornosti komisse zřízené vládou nizozemskou. Meili konečně učinil návrh (inspirovaný skutečností, že vhodno jest, aby mezi manžely bylo jasno, pokud se týče práva majetkového, a aby třetí osoby snadno mohly se informovati), aby byly zřízeny rejstříky obsahující manželské právo majetkové.
Také, pokud se týče této osnovy, byly v plenu jen předběžně vyměněny náhledy a Pierantoni zvláště na to upozornil, že nezbytno jest přistoupiti k řešení otázky vykonatelnosti rozsudků, ježto všude v osnovách mluví se o všeobecné platnosti jistých zásad ve smluvních státech, ale nic se tam nepraví o vykonatelnosti rozhodnutí na základě zásad těch vydaných. Také Roguin opětoval svůj návrh v komissi přednesený.
K lit. c: Přijato bylo jak v komissi, tak v plenu (ovšem i tu provisorně) jediné ustanovení toho smyslu, že účinky rozloučení manželství a rozvodu řídí se, pokud se týče práv osobních i majetkových a postavení dětí, právem vlasti manželů.
Komisse druhá předložila jedinou osnovu o 12 článcích ustanovující o posloupnosti dědické, o posledním pořízení a o darování na případ smrti, k nimž připojeno přání formulované Missirem domáhající se přijetí jistých předpisů o příslušnosti soudů.
Ze závěrečného protokolu z r. 1894 převzaty byly beze změny meritální články (jejichž pořad však změněn) 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 12. Ke článku 4. připojeno bylo ustanovaní další, že v případě tom, překročil-li zůstavitel věk, ve kterém stává se kdo způsobilým pořizovati, stanovený právním řádem státu, jemuž on přináležel v době pořízení, změna státního občanství nemá za následek ztrátu způsobilosti à raison de l’áge. Zdálo se totiž nespravedlivým, jednak, aby kdosi, jenž právním řádem prohlášen byl zralým pořizovati, pozbyl této zralosti změnou státního občanství, jednak aby i pořízení již učiněné stalo se neplatným. Vypuštěny byly články 9. a 10. závěrečného protokolu. Čl. 11. protokolu, jenž stal se nyní 8., v principu byl zachován, ale ve formě byl změněn. Bylo se totiž vráceno k opuštěné již jednou (r. 1894) všeobecné formuli, že rozhodování podle práva cizího tehdy jest vyloučeno, příčilo-li by se rozhodování takové řádu sociálnímu a interessům veřejným. Jen potud lze konstatovati odchylku od formulování dosavadního, jaké přijato jest na př. v občanském zákonníku italském, že o tom, zda praktikování cizích předpisů příčí se řádu sociálnímu a interessům veřejným nerozhodují soudcové, nýbrž zákonodárcové smluvních států sami. Bylo totiž vytčeno, že podle práva vlasti zůstavitele nebude v tom kterém státu rozhodováno, pokud by rozhodnutí takové příčilo se předpisům imperativním a prohibitivním, o kterých výslovně bylo prohlášeno, že vztahují se jak na posloupnosti tuzemců tak i na posloupnosti cizinců. Zdálo se totiž příliš nebezpečným, aby soudové rozhodovali o tom, kdy podle pravidla čl. 1., a kdy podle čl. 8. má býti rozhodováno, ježto by tak cena konvence byla zcela problematickou. Specielně bylo pak vytčeno, že každý stát může sobě vyhraditi bezvyjimečné praktikování předpisů, které směřují k tomu, aby zabráněno bylo rozkouskování usedlostí selských. Aby však bylo všude jasno, jak v jednornkaždém státě výhrady čl. 8. bude užito, zavazují se (al. 3.) státové smluvní, že sdělí sobě ona ustanovení prohibitivní a imperativní, jejichž bezvýminečné praktikování se zřetelem k alineám 1. a 2. sobě vyhražují. Komisse vyslovila tu naději, že každý zákonodárce při stanovení výhrad těchto nebude se říditi skutečnostmi jinakými než zřetelem k zájmům veřejným a sociálním své země. Nově připojeny byly: po návrhu Roguinově ustanovení (čl. 9.), že nebude ve státech smluvních rozdílu mezi tuzemci a cizinci, pokud se týče posloupnosti dědické (singulární i universální); dále ustanovení (čl. 11.), že státové smluvní zachovávají sobě právo ustanoviti o dobrodiní inventáře, vzdání se dědictví a ručení dědiců osobám třetím (ustanovení odůvodněno tím, že mnozí členlenové komisse obávali se, »que l’application radicale sans précautions, de l’article 1, c’est á dire de la loi nationale du défunt, puisse avoir des résultats contraires á la justice, en ce qui concerne soit l’obligation, la responsabilité ultra vires hereditatis d’un successible, dont l’acceptation ne serait pas certaine, soit les droits des créanciers«); a konečně ustanovení podobné oněm, která i v osnovách ostatních konvencí se vyskytují, že konvence se vztahuje jen na případy ty, když zemřelý v době svého úmrtí byl příslušníkem některého ze států smluvních. Na konci osnovy žádá komisse po návrhu Missirově konferenci, aby tato zabývala se otázkou, zda nebylo by vhodno dáti ustanovení, že soudové posledního bydliště zůstavitelova jsou příslušnými učiniti preventivní opatření, pokud se týče pozůstalosti, a že náleží na ně, aby tuto likvidovali; že ony dále jsou příslušnými souditi až do skončeného rozdělení pozůstalosti mezi všemi, kdo činí nároky na jmění pozůstalostní.
Z debaty dlužno poznamenati:
Při zahájení debaty generální prohlásili delegáti němečtí ústy Dungsovými, že pokládají jistým, že nehledě k čl. 10. (čl. 9. konvence), konvence nedotkne se předpisů právních ustanovujících o příslušnosti a řízení ve věcech pozůstalostních, a že každý stát i na dále bude míti volnost podříditi svým předpisům nemovitosti v jeho území ležící, pokud nemovitosti ty jsou vyňaty z celkového jmění a tvoří massu zvláštní (zejména léna a fideikomissy rodinné). Meili dotázal se, zda-li články osnovy upravují také posloupnost smluvní (nač zpravodaj Cleemputte dal odpověď kladnou) a stěžoval si, že nebyly učiněny koncesse právnímu řádu bydliště zůstavitelova, jmenovitě v tom směru, že byl zůstavitel měl právo (formou testamentární) voliti mezi právem svého bydliště a právem své vlasti. Mortens opětoval stanovisko vlády ruské, pokud se týče práva, kterému podřízena býti má posloupnost v nemovitosti. Vláda ruská opříti se musí ustanovení, že posloupnost ve veškeré jmění (tedy i v nemovitosti) řídí se právem vlasti zůstavitelovy, ježto není tu pravé base všech styků mezinárodních — reciprocity. Jiní státové prostoupeni jsou sice elementy cizími, ale oni také v značné míře příslušníky své do ciziny vysílají. O Rusku platí jen skutečnost prvá. V Rusku žije mnoho milionů cizinců, a kdyby posloupnost jich všech říditi se měla právem vlasti, znamenalo by to dobytí říše ruské na základě cizího práva.
Debata speciální: Čl. 1. přijat byl tak, jak komissí byl formulován, když bylo hlasování rozděleno na hlasování o otázkách: 1. má-li posloupnost dědická jedinému právnímu řádu býti podřízena (unita posloupnosti); 2. dlužno-li učiniti koncesse právu domicilu zůstavitelova; 3. dlužno-li přijmouti všeobecnou formuli, jak ji navrhla komisse, či vypočísti problémy jednotlivé, které v čl. 1. zahrnuty jsou. Dále byla zamítnuta proposice, aby připojena byla zvláštní alinea toho smyslu, že instituce smluvní v čl. 1. jsou zahrnuty. Čl. 2., 3. a 4. byly přijaty bez pozoruhodné debaty. Cl. 5. (zápovědi obdařiti jisté osoby řídí se právem vlasti zůstavitelovy) vysvětlen po návrhu delegátů německých ustanovením, že právem vlasti rozumí se právo vlasti zůstavitelovy v době smrti jeho i v době pořizování. Čl. 6. a 7. přijaty bez debaty s výhradou redakce. Obšírná debata rozvinula se o čl. 8. Lainé a Cleemputte, upozorňovali na obtíže, které skytá al. 1., podle níž státové vypočísti mají předpisy imperativní a prohibitivní práva dědického, které cizinců se týkají a vytýkali, že ustanovení to přivodí nepružnost judikatury. Proto přimlouvali se za přijetí formule, jaká existuje v zákonníku italském (podle cizího práva nelze souditi, příčí-li se ono předpisům d'ordre public), a jejíž praktikování by náleželo soudům. Ale po výmluvných slovech Pierantoniho a Missira, z nichž prvý ukázal k tomu, že obavy vytčené nejsou odůvodněny, ježto zákonodárce každého státu může předpisy svého práva absolutními prohlásiti netoliko před uzavřením konvence, nýbrž i kdykoli později a že může prohlášení svoje kdykoli změniti, kdežto druhý oslavoval čl. 8. ve spojení s prvým jako důležitou etapu na cestě vedoucí od territoriality posloupnosti dědické k její jednotnosti, přijat byl článek velkou většinou. Čl. 9. přijat byl s odkazem k tomu, že míří na zákony takového obsahu, jako zákon francouzský z r. 1819, belgický z r. 1865, nizozemský z r. 1869. Čl. 10—12. přijaty s výhradou redakce bez hlasování jmenovitého. Na konec přijat byl svrchu zmíněný návrh Missirův, ve formě přání konferencí vysloveného. Meili a Roguin přimlouvali se sice za to, aby do konvence přijata byla ustanovení o příslušnosti soudní v řízení pozůstalostním (zejména také sporném), a prvý vyslovil dokonce pochybnosti, zda vláda švýcarská osnovu přijme, nebude-li ona ustanovení ta obsahovati. Od formulování předpisů takových bylo však upuštěno, ježto konference přidala se k názoru předsedově, že věc nebyla dostatečně připravena a není tudíž zralou k řešení.
Dne 13. června přijat byl text definitivní, redigovaný komitétem redakčním, při čemž čl. 5. byl vypuštěn. Komisse třetí předložila projekty tři:
1. projekt osnovy upravující poručenství nad nezletilými,
2. projekt osnovy upravující vydávání potvrzení o právu v jednotlivých státech platném,
3. projekt osnovy upravující opatrovnictví.
K č. 1. Komisse podrobila (referentem byl Thorn) revisi projekt přijatý konferencí z r. 1894. Beze změn vůbec aneb jen s nepatrnými změnami (povahy redakční) přijaty byly z projektu toho čl. 1., 5. (jenž stal se 6.) 7. a z části čl. 3. (v. vysvětlení při čl. 5). Článek 2. znova zredigován za tím účelem, aby jasnějším bylo vyjádření a přesnějším stanovení, za kterých podmínek poručenství zástupci diplomatickými neb konsulárními může býti organisováno. Zejmena vytčeno ve shodě s konvencí manželskou, že poručenství takto může býti zřízeno jen tehdy, jestliže stát, v jehož území tak státi se má, nečiní námitek. Čl. 4. rozšířen. Kdežto prvé vytčeno bylo, že poručenství úřady vlasti poručencovy později jen tehdy může býti organisováno, jestliže pominuly důvody, které počáteční organisaci jeho bránily, stanoveno bylo nyní všeobecně, že organisace poručenství dle čl. 3. nebrání nikterak tomu, aby poručenství nově bylo organisováno ve smyslu čl. 1. a 2., takže v nynějším textování zahrnuty jsou také případy, kdy poručenství podle čl. 1. a 2. prvé jen nedopatřením zřízeno nebylo. Mimo to vytčeno bylo přesně, kdy pomine poručenství zřízené podle čl. 3., bylo-li později poručenství organisováno dle čl. 1. a 2., a sice bylo tu stanoveno, že stane se tak, jakmile bylo dosavadnímu poručníku doručeno sdělení o organisaci poručenství nového. Za čl. 4. vloženo ustanovení nové (čl. 5.), které určeno je k tomu, aby nahradilo ustanovení dřívějšího čl. 3. lit. c). Ustanovení toto vzbudilo odpor u velké většiny států na konferenci zastoupených, a komissi samé zdálo se nepřípustným, aby na př. otec-poručník, jenž jest příslušníkem státu, kde platí právo francouzské, mohl designací poručníka sídlícího v cizině instaurovati režim poručenský zcela odchylný od onoho, kterému sám je podřízen. Proto ustanovení to bylo vypuštěno a přijato ustanovení, že na základě dohody mezi vládou vlasti poručencovy a vládou jeho obyčejného pobytu může výkon poručenství organisovaného podle práva vlasti poručencovy podřízen býti právu místa jeho obyčejného pobytu. Čl. 6. (jenž stal se 8.) rozšířen potud, že úřadům lokálním bylo dáno právo, aby intervenovaly a učinily opatření nezbytná ve všech případech, kdy zájmy poručence toho vyžadují a věc nestrpí odkladu; v čl. 8. (nyní 9.) připojeno ustanovení, že úřadové vlasti poručencovy, kterým sděleno bylo úřady místními, že v cizině vznikla potřeba zříditi příslušníku nějakému jejich státu poručníka, bez odkladu sdělí úřadům těmto, zda poručník byl zřízen čili nic. Komisse zabývala se mimo to proposicí Meiliho, aby dáno bylo ustanovení o příslušnosti soudní ve sporech z vedení poručenství vzešlých. Ale ustanovení takové formulováno nebylo, ježto komisse soudila, že postup ten vybočil by z úkolů jí svěřených.
Z debaty dlužno poznamenati: Při čl. 1. pokládal Töry vhodným, aby za článek 1. vloženo bylo ustanovení, že způsobilost býti poručníkem řídí se právem vlasti poručencovy, povinnost však býti poručníkem, právem vlasti poručníkovy. Prohlásil však, že vláda uherská sotva bude státi na tom, aby dodatek takový byl přijat. Z protokolů není jasno, jaké stanovisko konference k otázce té zaujala. Mimo to Pierantoni navrhoval znovu, aby řešeny byly v konvenci nesnáze, »které podávají se odtud, že státní občanství osob nezletilých v jednotlivých právních řádech jednotně uspořádáno není.« Předseda srovnával se s navrhovatelem potud, že nesnáze takové skutečně stávají, ale soudil, že obtíže spojené s uniformní úpravou státního občanství jsou tak značné, že konference do jejich rozboru pouštěti se nemůže. Čl. 1. byl na to přijat ve znění komissí navrženém. Při rozhovoru o čl. 2. rozcházela se mínění o vhodnosti dodatku připojeného komissí, že totiž zástupci diplomatičtí a konsulární mohou organisovati poručenství jen tehdy, neodpírá-li tomu stát, v jehož území organisace taková státi se má. Proti argumentu komisse, jež pokládala nutným konformování konvence poručenské konvenci manželské, bylo ukazováno k tomu (Renault, Roguin, Pierantoni a předseda), že je podstatný rozdíl mezi funkcí, jakou vykonává zástupce konsulární neb diplomatický, organisuje-li poručenství, a onou, kterou vykonává, celebruje-li , manželství. V případě tomto vykonává prý jakousi jurisdikci, v případě onom však nelze prý charakterisovati jeho činnost jako funkci ze suverenity vyplývající. Za podržení dodatku vyslovili se velmi rozhodně delegáti němečtí, uvádějíce zvláště, že consules electi nemají dostatečných vědomostí odborných, aby funkce úřadní spojené s organisací poručenství řádně mohli konati. Návrh Roguinův, aby dodatek zmíněný byl vypuštěn, přijat byl na konec 8 hlasy proti 7. Čl. 3. přijat byl bez debaty. Poslední alinea čl. 4. zavdala podnět k četným návrhům reformním: Dungs navrhovaly aby poručenství podle čl. 3. zřízené pominulo, jakmile příslušnému úřadu místnímu bude sděleno, že zřízeno bylo poručenství podle čl. 1. a 2., ježto často bude nemožno neb aspoň velmi obtížno zpraviti poručníka; baron Galvagna, aby příslušné notifikace dály se prostřednictvím úřadů diplomatických a konsulárních; Missir, aby alinea vůbec byla vypuštěna. Tento konformoval se pak návrhu předsedově, aby o tom, kdy úřad poručníkův v takových případech pomíjí, rozhodovaly předpisy státu, v jehož území dosavadní poručník bydlí. Proti proposici Dungsově bylo uvedeno (Beichmann), že bylo by nevhodno, aby úřad poručníka pominul prvé, než on sám o pominutí tom byl zpraven, a že by zejmena obchod velice tím trpěl, kdyby strany bezelstně jednaly s osobou, která sama poručníkem se pokládá, ač jím již není, a kdyby následkem toho jednání ta byla neplatná. Proti návrhu Missirově (doplněném předsedou) bylo namítáno (Pierantoni), že vzniknou nesnáze, když právo bydliště poručencova nemá ustanovení o tom, že poručenství úřady tamními zřízené pomíjí, bylo-li nové poručenství podle práva vlasti poručencovy úřady této organisováno. Na to odpověděl předseda jen tolik, že jednotlivé státy pravděpodobně přizpůsobí se ideám konvence a podobná ustanovení přijmou. Když pak baron Galvagna svůj amendement vzal zpět, byl přijat čl. 4. ve znění navrhovaném komissí. Čl. 5. byl vypuštěn po delší debatě, jak se zdá z důvodů analogických, jaké přiměly komissi ku škrtnutí čl. 3. lit. c) závěrečného protokolu z r. 1894. Zejména van den Bulcke upozornil na to, že článek ten dává výkonným orgánům právomoc, jaká podle práva platného v jednotlivých státech (na př. v Belgii) na ně nenáleží. Bylo-li totiž poručenství zřízeno a působí-li dle určitého právního řádu, nemůže náležeti na moc výkonnou, aby tento stav věcí modifikovala. Ostatně, jak z debaty na jevo vychází, nezdál se dosah ustanovení komissí formulovaného většině delegátů jasným. Čl. 6. přijat bez debaty, rovněž prvá alinea čl. 7. Naproti tomu narazila druhá alinea tohoto článku na tuhý odpor četných delegátů, kteří (jmenovitě Dungs, Renault, Roguin, Pierantoni) opírali se tomu, aby nemovitosti byly podřízeny pokud se týče poručenství legi rei sitae. Na konec přijato znění čl. 7. v té formě, jak bylo formulováno v závěrečném protokolu z r. 1894, podle něhož nemovitosti mají tvořiti v mezinárodních poměrech poručenských zvláštní massu jen tehdy, jestliže i s hlediska jednotlivých států, tedy v poměrech interních, rovněž massu takovou tvoří. Čl. 8. přijat bez debaty s výhradou redakce. Čl. 9. modifikován potud, že úřadové vlasti poručencovy povinni jsou sděliti úřadům místním, zda poručenství zřídili, aneb zda později je zřídí. Na konec připojena ustanovení o rozsahu působnosti konvence. Delegáti němečtí navrhli ustanovení takové, že konvence vztahuje se jen na případy ty, kdy nezletilec jest příslušníkem některého ze států smluvních, a jeho obyčejný pobyt je rovněž v některém ze států těchto. Po návrhu Rogmnove podmínka druhá byla škrtnuta (v sezení ze dne 13. června,) avšak v protokolu závěrečném opět se vyskytuje, ač nikde nelze se dočisti, jakým usnesením byla restituována.
Dne 13. června byla osnova konvence po revisi předsevzaté komitétem redakčním definitivně přijata, při čemž poznamenati sluší, že komitét redakční restituoval původní znění čl. 2. (připojena slova »et si l’État de la résidence habituelle du mineur ne s’oppose pas«.) Předseda vyslovil totiž obavu, že by vypuštění slov těch mohlo míti za následek zamítnutí osnovy se strany opponujících států, které při hlasování činily menšinu příliš silnou, (7 : 8, sr. svrchu.)
K č. 2. Otázka tato dostala se na pořad jednání konference k podnětu Pierantonim danému, jenž v druhé konferenci (1894) ukázal k nutnosti toho, aby nalezen byl modus »pour acquérir la preuve des lois étrangéres«. S míněním tím souhlasily zejména vláda dánská a norvéžská, jež prohlásily ve vyjádřeních svých programu třetí konference se týkajících, že dlužno pokud se týče látky upravené konvencemi vyšlými z konferencí haagských usnadniti seznání práva cizího. Myšlénky té uchopila se vláda předlitavská a dala vypracovati osnovu smlouvy v té příčině. Jenže rozsah smlouvy byl širší vztahuje se vůbec na vydávání potvrzení o právu platném a nejen v oborech, které konvencemi vypracovanými konferencemi haagskými budou upraveny. Komisse přijala osnovu tu za základ svého jednání a předložila ji beze změn takřka plenu. Osnova obsahuje ustanovení tato: Čl. 1. V oboru práva civilního a obchodního vláda každého státu může žádati na druhém státě officielní vysvědčení o existenci a znění zákonných předpisů tu platných. (Ve zprávě výslovně podotčeno jest, že povinnost ta vztahuje se jen na právo psané a jen na předpisy zákonné, nikoli však na nařízení vydaná mocí výkonnou. Otázka, které úřady státu dožádaného mají povinnost dožádání vyhověti, zůstavena nerozhodnutou, ježto pokládáno za to, že na každý stát náleží, aby podle svého uznání povinnost tu přikázal.) Čl. 2. Vláda takto dožádaná je povinna žádosti té dostiučiniti bez rozdílu, zda jedná se o předpisy dosud platné, anebo o předpisy, které platily prvé. (Ovšem má článek na mysli ne předpisy, které mají význam pouze historický, nýbrž takové, které mohou míti ještě význam praktický pro právní poměry vzniklé v době, kdy předpisy ony platily.) Povinnost tato existuje netoliko v případě, kdy předpisy, o kterých vysvědčení má se vyjádřiti, jsou výslovně označeny, nýbrž i tehdy, když žádá se za poučení o předpisech, které v dožádaném státě upravují jistou látku nebo jistý institut právní. Čl. 3. Závazek vydati vysvědčení o právu platném, omezuje se na reprodukci textu zákona, nehledě ovšem k případu tomu, kdy jedná se o potvrzení, že ve státě není ustanovení, podle kterého bylo by lze rozsouditi určitý případ právní. Čl. 4. Žádná vláda není povinna dávati výklady k zákonu nebo vyjadřovati se o poměru jeho ke konkrétní otázce sporné. Přes to bude vláda státu, žádá-li za to, zpravena o tom, zda-li a v jakém směru vytvořila se pokud se týče praktikování některého předpisu právního stálá judikatura. Čl. 5. Dožádání a odpovědi dějí se cestou diplomatickou, pokud přímý styk mezi úřady obou států není dopuštěn. Vysvědčení vyhotoviti dlužno v řeči úřadu dožádaného. Překlad v řeči jinaké připojiti netřeba, leč na výslovnou žádost a na náklad dožadatelův. Legalisace vysvědčení nutná není, předpokládajíc, že listina opatřena je podpisem a pečetí úřadu je vydávajícího. Čl. 6. Státy, které dohodnou se o smlouvách navržených konferencemi haagskými, zavazují se, že sdělí sobě navzájem texty ustanovení zákonných v oborech, které smlouvami budou upraveny.
Projekt narazil v plenu na tuhý odpor. Van den Bulcke prohlásil nepřijatelnými zejména čl. 3. (pokud se týče sdělení předpisů právních institut nějaký upravujících) a čl. 4., ač jinak pokládal nutným upraviti vydávání vysvědčení o právu, předseda pak připomínal obtíže, jaké vzejíti mohou, je-li sporno, zda starší zákon úplně neb částečně byl zrušen pozdějším. Prvému odpověděl zpravodaj Schumacher, že vysvědčení taková, proti jakým on se opírá, nejhustěji bývají žádána (soudové francouzští dotazují se předlitavského ministerstva spravedlnosti, jakými předpisy upraveno jest právní postavení ženy provdané); druhému pak, že ministerstvo předlitavské v případech těch počíná si tak, že sdělí dožadateli předpis starší i novější, aby sám učinil si úsudek o derogující moci předpisu pozdějšího. Předseda na to vyslovil mínění, že účelu, jehož osnova sleduje, přiměřenějším je zřízení komitétu mezinárodního, jehož certifikáty neměly by sice povahy officielní, ale mohly by za to vejíti in meritum causae. S náhledem tím souhlasili Martens a Selir, naproti tomu vřele osnovy se zastával Pierantoni. Na konec usneseno, aby do závěrečného protokolu přijato bylo přání, by vláda nizozemská pracujíc program pro konferenci příští, pojala doň také osnovu předpisů ustanovujících o vydávání vysvědčení o právu platném.
K č. 3. Komisse vytkla ve zprávě, že takřka úplně přidržela se usnesení Institutu de droit international vypracovavši projekt na základě tom, že v oboru opatrovnictví kompetence legislativní a soudní nemohou býti děleny. Obsah osnovy: čl. 1. Interdikce (slovo to zvoleno proto, aby všechna opatření příbuzná byla zahrnuta) v to čítajíc uvalení kurately neb připojení soudní rady, řídí se právem vlasti opatrovaném Čl. 2. Nehledíc k případům, které v dalších článcích zvláště jsou vyňaty, interdikce může býti vyslovena jen příslušnými úřady státu, kterému osoba, jíž opatrovnictví zřízeno býti má, jako příslušník náleží. Čl. 3. Interdikce vyslovená takto úřadem příslušným působí také v ostatních státech smluvních. Avšak předpisy o publicitě interdikce platící podle práva místního (t. je podle práva místa, kde účinky vzejíti mají) pro interdikci státních příslušníků musí býti splněny i tehdy, jedná-li se o cizince, pokud lex loci toho žádá. (Beichmann navrhoval sice restrikci potud, že předpisům publicity dlužno vyhověti jen ve státě, kde cizinec má svůj obyčejný pobyt a kde má nemovitosti, ale návrh komissí přijat nebyl.). Čl. 4. Bydlí-li ten, komu opatrovnictví má býti zřízeno, v cizině, jsou místní úřady oprávněny, učiniti opatření provisorní. Čl. 5. V případech, na které míří článek předchozí, jakož i vždy, když úřadů pobytu cizincova dojde žádost, aby jemu bylo zřízeno opatrovnictví, jest úřad ten povinen učiniti sdělení příslušnému úřadu vlasti cizincovy o učiněných opatřeních, aneb o došlé žádosti za zřízení opatrovnictví. Zároveň označí přiměřenou lhůtu, ve které očekávati bude rozhodnutí úřadů příslušných dle čl. 2. Čl. 6. Jestliže úřady vlasti cizincovy nezřídí opatrovnictví odůvodňujíce rozhod- nutí své nepříslušností svou neb jinými důvody než materielním právem své země, úřady pobytu cizincova stanou se příslušnými. Čl. 7. Jsou-li místní úřady ve smyslu čl. 6. příslušnými opatrovnictví zříditi, může žádost za zřízení to podána býti oněmi osobami neb úřady, které buď podle práva vlasti nebo podle práva pobytu cizincova mají právo zaň žádati. Opatrovnictví zřízeno býti může jen z důvodů stanovených právem vlasti jeho. O tom však, jaká opatření předsevzata budou (zda uvalena bude kuratela, zda osobě připojena bude rada soudní atd.), rozhoduje právo místní. Čl. 8. V případech článků 6. a 7. správa osoby a jmění opatrovancovy organisována bude podle předpisů práva místního a účinky opatrovnictví řídí se týmž právem Pokud se týče účinků, jaké opatrovnictví takto zřízené v jiných státech míti bude, platí zásada čl. 3. Čl. 9. Poručenství zřízené ve smyslu čl. 6. pomine z důvodů buď právem vlasti opatrovancovy nebo právem pobytu jeho vytčených. Žádost za zrušení opatrovnictví může podána býti od osob neb úřadů, kterým buď dle právního řádu vlasti opatrovancovy, nebo podle právního řádu mista pobytu jeho oprávnění to náleží. Čl. 10. Jesliže osoba, které zřízeno bylo opatrovnictví podle čl. 6.—8. zvolí pobyt ve vlasti své, nic nebrání tomu, aby nyní opatrovnictví ve smyslu čl. 1. bylo zřízeno. V případě takovém bude pokud možno nejdříve o této skutečnosti dána zpráva vládě státu, kde opatrovnictví prvé bylo zřízeno. Vláda učiní o tom sdělení úřadu, jenž opatrovnictví zřídil, a není-li takového, opatrovníku. Zákonodárství státu, kde opatrovnictví prvé bylo organisováno, rozhoduje o tom, kdy v případech těchto opatrovnictví to pomíjí. Čl. 11. Předpisy článků předchozích platí bez rozdílu, zda jedná se o movitosti neb nemovitosti, s výhradou případů těch, kdy některé nemovitosti osoby, které opatrovnictví zřízeno býti má, tvoří zvláštní massu majetkovou, zvláštním předpisům podrobenou. Čl. 12. konvence vztahuje se jen na zřízení opatrovnictví příslušníkům některého ze smluvních států, mají-li tito spolu obvyklý pobyt v území některého ze států těch.
Po předběžné výměně názorů o osnově té, při čemž Pieranioni a Martens uváděli na pamět možnost intervence zástupců diplomatických a konsulárních, usnesla se konference, aby vláda nizozemská předložila projekt k posouzení vládám států na konferenci zastoupeným.
Komisse čtvrtá předložila plenu projekt jediný a sice osnovu smlouvy, upravující právo konkursní.
Práce komisse spočívá na základech celkem odchylných, než jaké druhou konferencí byly vybudovány. Ve zprávě vypracované Roguinem uvedeno jest především, že mimo dokumenty již r. 1894 užité, všímala si komisse zejména smlouvy belgicko-francouzské z 8. července 1899 sur la compétence judiciaire et sur l’autorité et l’exécution desdécisions judiciaires, des sentences arbitrales et des actes authentiques. Dále vytčeno tu, že veškerá ustanovení komissí konferenci předložená, usnesena byla proti hlasu předsedy Pierantoniho, jenž zaujímal, pokud se týče vůdčích myšlének, stanovisko zcela kontradiktorní. Z všeobecných úvah ve zprávě uvedených dlužno pak vytknouti: komisse vypracovala projekt svůj na základě konsekventně provedeného principu unity konkursu. Doznává se sice, že jsou tu různé nesnáze a sice povahy netoliko právnické: Mais le moment setnble venu de subordonner des considérations en somme secondaires à des intérêts plus élévés et plus généraux. Dále konstatováno, že smlouva vztahovati se má na veškeré konkursy a tudíž ne pouze na konkursy kupců. A také na konkursy společností obchodních ony vyjímaje, které mají povahu podniků veřejných. Konečně vytčeno, že řešena v osnově také otázka nezpůsobilosti kridatářovy spravovati jmění, nikoliv však ztráta jeho práv oproti manželce a dětem, pak ztráta práv politických, jaké v některých legislacích se vyskytují.
Obsah osnovy: Čl. 1. Úřadem, který výlučně jest oprávněn uvaliti konkurs na jmění osob, majících hlavní závod v některém ze států smluvních, jest úřad státu, ve kterém tento hlavní závod jest; při společnostech rozhoduje hlavní sídlo operací sociálních. (Předpis vztahuje se tedy také na osoby, které nejsou příslušníky některého ze států smluvních, jen když hlavní závod jejich v území některého ze smluvních států se nalézá. Rozhodným jest sídlo činnosti, nikoli pouhé bydliště. Komisse nerozhodla výslovně, jak dlužno počínati si v případech těch, kdy effektivní sídlo společnosti nalézá se ve státě jiném, než její sídlo statutární. Ale podle názoru jejího rozhoduje sídlo na prvém místě jmenované.) Čl. 2. Osnova nevztahuje se na podniky veřejné a podniky koncedované státem neb jiným orgánem veřejným. Dále nevztahuje se na podniky, při kterých zvláštní opatření legislativní učiněna jsou na prospěch věřitelů. Čl. 3. Zřízení správce podstaty konkursní, formy řízení konkursního, likvidace pohledávek, uzavření smíru a rozdělení jmění děje se podle práva místa, kde konkurs byl prohlášen. Čl. 4. Prohlášení konkursu, vyslovené v jednom ze států smluvních, úřadem podle čl. 1. příslušným, platí a projevuje účinky ve všech ostatních státech smluvních s výhradou předpisů v dalších článcích daných. Čl. 5. Správce konkursní podstaty, řádně jmenovaný podle práva státu, kde konkurs byl prohlášen, má, aniž by bylo nutno žádati v jiném státu za vykonatelnost usnesení o prohlášení konkursu, právo předsevzíti veškeré akty, dotýkající se zachování a správy massy. Správce prohlášením konkursu jest zejména legitimován vystupovati před soudy ve sporech s řízením konkursním souvisejících. Vlastní akty exekuční může však předsevzíti jen tehdy, jestliže usnesení, kterým konkurs byl prohlášen, bylo prohlášeno vykonatelným ve státě, kde exekuce vykonána býti má. Čl. 6. Usnesení to vykonatelným prohlášeno bude: 1. bylo-li vydáno úřadem příslušným podle práva místa, kde vydáno bylo; 2. je-li podle práva tohoto místa vykonatelným. Čl. 7. Řízení, kterým rozhodnutí to prohlášeno býti má vykonatelným, jde před se ve formách vytčených právem státu dožádaného. Za vykonatelnost žádati může správce podstaty nebo kterýkoli jiný interessent. Čl. 8. Týká-li se konkurs v jednom ze států smluvních prohlášený závodu odštěpného v jiném státu smluvním existentního, musí býti správcem podstaty splněny předpisy o publicitě stanovené zákonodárstvím států toho, kde závod odštěpný jest. Třetím osobám může existence konkursu namítána býti teprve tehdy, bylo-li předpisům těm vyhověno. Čl. 9. Pořad věřitelů řídí se právem státu, kde konkurs byl vyhlášen, s těmito výhradami: Pořad práv věcných a privilegií k nemovitostem řídí se lege rei sitae. Pořad práv přednostních k movitostem založených na držení neb detenci, které vznikly před prohlášením konkursu, řídí se právem místa, kde movitosti se nalézají. Čl. 10. Oprávnění podrží stejné postavení proti masse konkursní, jaké měli proti dlužníku. V případných sporech o tato práva příslušným je soud rei sitae. Čl. 11. Soud konkursní je příslušným rozhodovati o všech žalobách, které jsou důsledkem prohlášení konkursu, s výhradou tou, že předpisů zvláštních o příslušnosti ustanovení to se netýká; (komisse vytýká, že v osnově této nemohla pomýšleti na vytčení těchto předpisů zvláštních, ježto ony uzákoněny býti mohou jen smlouvou ustanovující o mezinárodní úpravě práva obligačního. Za příklady kompetencí speciálních, jaké měla na mysli dávajíc ustanovení toto, uvádí forum rei sitae a forum reconventionis). Čl. 12. Narovnání uzavřené neb schválené úřadem příslušným platí ve všech státech smluvních. Čl. 13. Předpisy osnovy vztahují se na veškerou likvidaci jmění osob, které nedostály svým závazkům, nechť likvidace ta právem jakkoli je pojmenována.
Pierantoni učinil zvláštní prohlášení v notě konferenci předložené »pénétré de cette verité qu’on doit se contenter de ce qui est réalisable et craignant que la proposition de reformes plus radicales ne puisse retarder l’oeuvre d'un progres graduel et pratique«. Proto žádal, aby trvalo se na usneseních druhé konference a doporučoval, aby usnesení tato byla revidována a doplněna. Ostatně vytkl, že v práci započaté jen tehdy zdárně bude možno pokračovati, až konference bude míti po ruce material srovnávací (předpisy o právu konkursním ve smluvních státech platném), a až vlády vyjádří se o osnově vypracované, jako se to stalo při osnovách z práva manželského.
V plenu prohlásili delegáti Portugalska, Ruska a Německa, že nesúčastní se debaty, nemajíce instrukcí. Námitky meritální proti obsahu osnovy činil Pierantoni uváděje četné důvody bránící uzákonění jednotnosti konkursu, a námitky principielní proti osnově vůbec činil Renault, tvrdě, že v oboru vykonatelnosti cizích rozsudků a v oboru řízení konkursního Francie nikdy nepřistoupí na uniformní legislaci řešící konflikty mezi právními řády, ani na generální smlouvy, nýbrž že vždy omezí se na speciální smlouvy s jednotlivými státy, s jejichž zákonodárstvím zákonodárství její je zpřízněno. Za těchto poměrů k speciální debatě vůbec nedošlo. Na konec přijat návrh delegáta předlítavského, aby vláda nizozemská dala prozkoumati osnovu své stálé komissi pro mezinárodní právo soukromé, a aby projekt upravený rozeslala státům s vyzváním, aby své názory o věci projevili.
Dne 18. června 1900 konference byla skončena a závěrečný protokol podepsán delegáty dánským a norvéžským však jen s výhradou tou, že jejich vládám není možno přizpůsobiti se konvencím, pokud tam lex originis zaujala místo, které v Dánsku a v Norvéžsku zaujímá lex domicilii.
Protocole final.
Les soussignés etc.
À la suite des délibérations consignées dans les procès-verbaux des séances et sous les réserves qui у sont exprimées, ils sont convenus de soumettre à l’appréciation de leurs Gouvernements les projets de Conventions suivants:
I. Projet d'une Convention pour régler les conflits de lois en matère de mariage.
Art. 1.
Le droit de contracter mariage est réglé parla loi nationale de chacun des futurs époux, à moins qu’une disposition de cette loi ne se réfère expressément à une autre loi.
Art. 2.
La loi du lieu de la célébration peut interdire le mariage des étrangers qui serait contraire à ses dispositions concernant:
1. les degrés de parenté ou d'aliance pour lesquels il у a une prohibition absolue.
2. la prohibition absolue de semarier édictée contre les coupables de
Protokol závěrečný.
Podepsaní atd.
Po poradách seznamenaných v protokolech o sezeních a s výhradami tam učiněnými dohodli se předložiti úvaze svých vlád osnovy těchto smluv:
I. Osnovu smlouvy upravující konflikty právních řádů v oboru práva manželského.
Čl. 1.
Právo uzavříti manželství, řídí se právním řádem vlasti každého z manželů, leda že ustanovení tohoto právního řádu výslovně odkazuje k právnímu řádu jinému.
Čl. 2.
Právní řád místa, kde manželství má býti uzavřeno, může zakázati sňatky cizinců, které by se příčily jeho ustanovením
1. o překážkách příbuzenství neb švakrovství, pokud překážky ty mají povahu absolutní.
2. o absolutní překážce, která brání uzavříti sňatek osobám, které dopustily l’adultére á raison duquel le mariage de l’un d'eux a été dissous.
3. la prohibition absolue de se marier, édictée contre des personnes condamnées pour avoir de concert attenté à la vie du conjoint de l’une d'elles.
Le mariage célébré contrairement à une des prohibitions mentionnées ci-dessus ne sera pas frappé de nullité, pourvu qu’il soit valable d'après la loi indiquée par l’art. 1er.
Sous la réserve de l’application du premier alinéa de l’article 6 de la présqnte Convention, aucun État contractant ne s’oblige á faire célébrer un mariage qui, a raison d'un mariage antérieur ou d'un obstacle d'ordre religieux, serait contraire a ses lois. La violation d'un empéchement de cette nature ne pourrait pas entramer la nullité du mariage dans les pays autres que celui ou le mariage a été célébré.
Art. 3.
La loi du lieu de la célébration peut permettre le mariage des étrangers nonobstant les prohibitions de la loi indiquée par Particle ler lorsque ces prohibitions sont exclusivement fondées sur des motifs d'ordre religieux.
Les autres États ont le droit de ne pas reconnaître comme valable le mariage célébré dans ces circonstances.
Art. 4.
Les étrangers doivent, pour se marier, établir qu’ils remplissent les conditions nécessaires d'après la loi indiquée par l'article 1er.
Cette justification se fera, soit par un certificat des agents diplomatiques ou consulaires [du pays de contractants
se spolu cizoložství, zavdavšího podnět k rozloučení manželství některé z nich.
3. o absolutní překážce, která brání uzavříti sňatek osobám odsouzeným pro společné úklady životu manžela některé z nich.
Manželství vzdor překážkám těmto uzavřené není neplatným, je-li ono platným podle právního řádu označeného v čl. 1.
S výhradou, že možno jíti před se podle alinee první, čl. 6. této smlouvy, žádný stát nezavazuje se, že dá uzavříti sňatek, který z důvodu předchozího manželství nebo překážky povahy náboženské příčil by se jeho právnímu řádu. Bude-li sňatek vzdor tomu uzavřen, nemůže býti prohlášen neplatným mimo stát, kde uzavřen byl.
Čl. 3.
Právní řád místa, kde sňatek uzavřen býti má, může dovoliti uzavření sňatků, kterým podle právního řádu v čl. 1. vytčeného brání překážka založená výlučně na motivech náboženských.
Jiní státové mají právo sňatky takto uzavřené prohlásiti neplatnými.
Čl. 4.
Cizinci, chtějí-li sňatek uzavříti, musí prokázati, že splnili podmínky předepsané právním řádem v čl. 1. naznačeným.
Průkaz tento státi se může vysvědčením vydaným zástupci diplomatickými neb konsulárními státu, jejichž 7], soit par toute autre mode de preuve, pourvu que les conventions internationales ou les autorités du pays de la célébration reconnaissent la justification suffissante.
Art. 5.
Sera reconnu partout comme valable, quant á la forme, le mariage célébré suivant la loi du pays ou il a eu lieu.
II est toute fois entendu que les pays dont la législation exige une célébration religieuse, pourront ne pas reconnaitre comme valables les mariages contractés par leurs nationaux á l'etranger sans que cette prescription ait été observée.
Les dispositions de la loi nationale en matière de publications, devront étre respectées; mais le défaut de ces publications ne pourra pas entrainer la nullité du mariage dans les pays autres que celui dont la loi aurait été violée.
Une copie authentique de l’acte de mariage sera transmise aux autorités du pays de chacun des époux.
Art. 6.
Sera reconnu partout comme valable, quant á la forme, le mariage célébré devant un agent diplomatique ou consulaire, conformément à sa législation, si aucune des parties contractantes n’est ressortissante de l’État où le mariage a été célébré et si cet État ne s’y oppose pas. II ne peut pas s’y opposer quand il s’agit ďun mariage qui, á raison d'un mariage antérieur ou d'un obstacle religieux, serait contraire à ses lois.
příslušníky nupturienti jsou aneb jakýmkoli způsobem jiným, pokud smlouvy mezinárodní nebo úřadové místa, kde sňatek má býti uzavřen, pokládají jej dostatečným.
Čl. 5.
Platným jest všude, pokud se týče formy, sňatek uzavřený ve formách předepsaných právním řádem místa, kde on uzavřen byl.
Státové, kteří vyžadují uzavření sňatku církevního, nemusí uznati platnými sňatky svých příslušníků v cizině uzavřené, nebyla-li forma církevní zachována.
Předpisy práva vlasti nupturientů ustanovující o vyhláškách zachovány býti musí; avšak nedostatek vyhlášek nemůže míti za následek neplatnost sňatku ve státech jiných mimo ten, jehož předpis byl porušen.
Ověřený přepis listiny o uzavření sňatku dlužno zaslati úřadům vlasti obou nupturientů.
Čl. 6.
Platným jest všude, pokud se týče formy, manželství uzavřené před zástupcem diplomatickým neb konsulárním podle předpisů vydaných státem, který zastupuje, jestliže žádný z nupturientů není příslušníkem státu, kde manželství bylo uzavřeno, a jestliže tento stát sňatkům takovým nebrání. Brániti jim však nemůže, jedná-li se o sňatek, který by se z důvodu předchozího manželství nebo z důvodů povahy náboženské příčil jeho právnímu řádu. La réserve du second alinéa de l’article 5 est applicable aux mariages diplomatiques ou consulaires.
Art. 7.
Le mariage nul, quant á la forme dans le pays ou il a été célébré, pourra néanmoins être reconnu comme valable dans les autres pays, si la forme prescrite par la loi nationale de chacune des parties a été observée.
Art. 8.
La présente Convention ne s’applique qu’aux mariages célébrés sur le territoire des États contractants entre personnes dont une au moins est ressortissante d’un de ces Etats.
Aucun État ne s’oblige, par la présente Convention á appliquer une loi qui ne serait pas celle d’un État contractant.
Art. 9.
La présente Convention, qui ne s’applique qu’aux territoires européens des Etats contractants, sera ratifiée et les ratifications en seront deposées á la Haye dès que la majorité des Hautes Parties contractantes sera en mesure de le faire.
Il sera dressé de ce dépót un proces verbal, dont une copie, certifiée conforme, sera remise par la voie diplomatique á touš les États contractants.
Art. 10.
Les États non signataires qui ont été représentés à la troisieme Confé rence de Droit International Privé sont admis à adhérer purement et simplement á la présente Convention. L’Etat qui désire adhérer notifiera, au plus tard le... ,8), son intention
Výhrada druhé alinee čl. 6. může býti vztažena na sňatky diplomatické a konsulární.
Čl. 7.
Manželství neplatné, pokud se týče formy, ve státě, kde bylo uzavřeno, může býti nicméně pokládáno platným ve státech ostatních, byla-li zachována forma předepsaná právem vlasti obou nupturientů.
Čl. 8.
Přítomné konvence platí jen pro manželství uzavřená na území států smluvních, je-li aspoň jeden z nupturientů příslušníkem některého ze států těch.
Žádný stát přítomnou konvencí nezavazuje se, že říditi se bude právem jinakým, než právem některého ze států smluvních.
Čl. 9.
Přítomná konvence, jež platí jen pro evropská území států smluvních, bude ratifikována a ratifikace uloženy budou v Haagu, jakmile většina vysokých stran smluvních bude s to, aby tak učinila.
O uložení tom zřízen bude protokol, a kopie jeho, řádně ověřená bude cestou diplomatickou zaslána všem státům smluvním.
Čl. 10.
Státové zastoupení na třetí konferenci mezinárodního práva soukromého mají právo připojiti se bez dalších podmínek k přítomné konvenci.
Stát, který připojiti se chce, oznámí nejpozději do... 8 úmysl svůj listinou, jež par un acte qui sera déposé dans les archives du Gouvernement des Pays-Bas. Celui-ci en enverra des copies certifiées conformes par la voie diplomatique à chacun des États contractants.
Art. 11.
La présente Convention entrera en vigueur le 60ième jour à partir du dépôt des ratifications ou de la date de la notification des adhésions.
Art. 12.
La présente Convention aura une durée de cinq ans à partir de la date du dépót les ratifications.
Ce terme commencera à courir de cette date, même pour les États qui auront fait le dépot après cette date ou qui auraient adhéré plus tard.
La Convention sera renouvelée tacitement de cinq ans en cinq ans, sauf dénonciation.
La dénonciation devra étre notifiée, au moins six mois avant l’expiration du terme visé aux alinéas précédents, au Gouvernement des Pays-Bas, qui en donnera connaissance à tous les autres États contractants.
La dénonciation ne produira son effet qu’ à l’égard de l’État qui l’aura notifiée. La Convention restera exécutoire pour les autres États.
II. Projet d’une Convention pour régler les conflits de lois et de juridictions en matière de divorce et de séparation de corps.
Art. 1.
Les époux ne peuvent former une demande en divorce que si leur loi nationale et la lot du lieu où la demande est formée admettent le divorce l’une et l’autre.
uložena bude v archivu vlády nizozemské. Tato rozešle řádně ověřené opisy listiny té cestou diplomatickou všem státům smluvním.
Čl. 11.
Přítomná konvence vstoupí v život 60tého dne počítajíc od uložení ratifikací po případě od data zprávy o přistoupení.
Čl. 12.
Přítomná konvence platí na dobu pěti let, počínajíc od uložení ratifikací.
Lhůta počne se tímto okamžikem i pro státy, které později smlouvu ratifikovati budou, anebo později ke smlouvě přistoupí.
Konvence obnovovatisebude mlčky od pěti k pěti létům s výhradou výpovědi.
Výpověď jest oznámiti aspoň šest měsíců před uplynutím lhůty v předešlých odstavcích naznačené vládě nizozemské, jež o ní zpraví všechny ostatní státy smluvní.
Výpověď projeví účinky, jen pokud se týče státu, jenž konvenci vypověděl a tato zůstane v platnosti pro veškeré státy ostatní.
II. Osnovu konvence upravující konflikty právních řádů a právomocí úředních v oboru rozloučení manželství a rozvodu od stolu a lože.
Čl. 1.
Manželé mohou žádati za rozloučení manželství jen tehdy, když jak právo jejich vlasti, tak právo místa, kde rozloučení povoleno býti má, ústav rozloučení znají. Il en est de meme de la séparation de corps.
Art. 2.
Le divorce ne peut être demandé que si, dans le cas dont il s’agit, le divorce est admis á la fois par la loi nationale des époux et par la loi du lieu ou la demande est formée 9.
Il en est de meme de la séparation de corps.
Art. 3.
Nonobstant les dispositions des articles ler et 2., la loi nationale sera seule observée si la loi du lieu où la demande est formée le prescrit ou le permet.
Art. 4.
La loi nationale indiquée par les articles précédents ne peut être invoquée pour donner à un fait qui s’est passé alors que les époux ou l’un d'eux étaient d'une autre nationalité, le caractère d'une cause de divorce ou de séparation de corps.
Art. 5.
La demande en divorce ou en séparation de corps peut être formée:
1. devant la juridiction compétente d'aprés la loi nationale des époux;
2. devant la juridiction compétente du lieu où les époux sont domiciliés.
Si ďaprès leur législation nationale, les époux n’ont pas le méme domicile, la juridiction compétente est celle du domicile du défendeur. Dans le cas d'abandon et dans le cas d'un changement de domicile opéré après que la cause de divorce ou de séparation est intervenue, la demande peut aussi étre formée devant la juridiction compétente du dernier domicile
Totéž platí o rozvodu od stolu a lože.

Čl. 2.
Za rozloučení žádati lze jen v těch případech, ve kterých dopouští je právo vlasti manželů a právo místa, kde rozloučení povoleno býti má.
Totéž platí o rozvodu od stolu a lože.
Čl. 3.
Předchozí články nevadí však tomu, aby rozhodným bylo výlučně právo vlasti manželů, jestliže právo místa, kde za rozloučení neb rozvod bylo žádáno, tak předpisuje nebo dovoluje.
Čl. 4.
Práva vlasti naznačeného ve článcích předchozích nelze se dovolávati za tím účelem, aby skutečnosti, která stala se v době, kdy manželé nebjeden z nich byli příslušníky jiného státu, dána byla povaha důvodu rozloučení neb rozvodu.
Čl. 5.
Za rozloučení neb rozvod možno žádati:
1. u úřadu příslušného podle práva vlasti manželů.
2. u příslušného úřadu místa, kde manželé bydlí. Jestliže oni podle práva své vlasti nemají společného bydliště, jest příslušným soud bydliště žalovaného. V případech opuštění neb změny bydliště uskutečněné po události, která je příčinou rozloučení neb rozvodu, žádáno býti může za ně před příslušným úřadem posledního společného bydliště. Přes to zůstává právomoc úřadů vlasti manželů vyhrazena potud, pokud jim podle práva tam platného commun. Toutefois, la juridiction nationale est réservée dans la mesure où cette juridiction est. seule compétente pour la demande en divorce ou en séparation de corps. La juridiction étrangere reste compétente pour un mariage qui ne peut donner lieu à une demande en divorce ou en séparation de corps devant la juridiction nationale compétente.
Art. 6.
Dans le cas où des époux ne sont pas autorisés á former une demande en divorce ou en séparation de corps dans le pays où ils sont domiciliés, ils peuvent néanmoios l’un et l’autre s’adresser à la juridiction compétente de ce pays pour solliciter les mesures provisoires que prévoit sa législation en vue de la cessation de la vie en commun. Ces mesures seront maintenues, si, dans de délai d'un an, elles sont confirmées par la juridiction nationale; elles ne dureront pas plus longtemps que ne le permet la loi du domicile.
Art. 7.
Le divorce et la séparation de corps, prononcés par un tribunal compétent aux termes de l’article 5, seront reconnus partout, sous la condition que les clauses de la présente Convention aient été observées et que, dans le cas où la décision aurait été rendue par défaut, le défendeur ait été cité conformément aux dispositions spéciales exigées par sa loi nationale pour reconnaître les jugements étranpers.
Seront reconnus également partout le divorce et la séparation de corps prononcés par une juridiction administrative, si la loi de chacun des époux reconnait ce divorce et cette séparation.
výhradně přísluší rozhodovati o žádostech za rozloučení neb rozvod. Cizí úřadové jsou v těchto případech jen tehdy příslušnými, jedná-li se o manželství, jehož rozloučení neb rozvedení nelze žádati před příslušným úřadem vlasti.
Čl. 6.
Nejsou-li manželé oprávněni žádati za rozloučení neb rozvod v zemi, kde jest jich bydliště, mohou přes to obrátiti se na příslušný úřad této země se žádostí, aby učiněna byla opatření provisorní, stanovená tu pokud se týče zdvižení soužití. Opatření ta potrvají, budou-li do roka potvrzena úřadem vlasti manželů; ona však potrvají jen tak dlouho, jak dovoluje právní řád bydliště manželů.
Čl. 7.
Rozloučení a rozvod, které byly vysloveny soudem příslušným podle ustanovení čl. 5., uznány jsou všude, jestliže předpisy přítomné konvence byly zachovány, a jestliže v případě tom, kdy rozsudek pro zmeškání byl vynesen, žalovaný zván byl podle předpisů zvláštních, jejichž zachování vyžaduje právo jeho vlasti, má-li tu cizí rozsudek býti uznán.
Stejně uznány jsou všude rozloučení a rozvod vyslovené úřadem správním, pokud právo vlasti obou manželů takové rozloučení a takový rozvod uznává. Art. 8.
Si les époux n’ont pas la même nationalité, leur dernière législation commune devra pour l’application des articles précédents étre considérée comme leur loi nationale.
Art. 9.
La présente Convention ne s’applique q’aux demandes en divorce ou en séparation de corps formées dans fun des États contractants, si l’un des plaideurs au moins est le ressortissant d'un de ces États.
Aucun État ne s’oblige, par la présente Convention, à appliquer une loi qui ne serait pas celle d'un État contractant.
Art. 10—13.
Voir les Articles 9—12 du projet de la Convention pour régler les conflits de lois en matière de mariage.
III. Projet d'une Convention pour régler les conflits de lois et de juridictions relativement á la tutelle des mineurs.
Art. 1.
La tutelle d'un mineur est réglée par sa loi nationale.
Art. 2.
Si la loi nationale n’organise pas la tutelle dans le pays du mineur en vue du cas oú celui-ci aurait sa résidence habituelle á fétranger, l’agent diplomatique ou consulaire autorisé par la loi de l’État, auquel le mineur ressortit pourra у pourvoir, conformément à cette loi, si l’État de la résidence habituelle du mineur ne s’y oppose pas.
Čl. 8.
Nejsou-li manželé příslušníky jednoho státu, dlužno považovati poslední právní řád jim společný za právo jejich vlasti ve smyslu článků předchozích.
Čl. 9.
Přítomná konvence platí pro žádosti za rozloučení a rozvod podané v některém ze států smluvních, jestliže jedna ze stran aspoň je příslušníkem některého ze států těch.
Žádný stát nezavazuje se přítomnou konvencí, že říditi se bude právem jinakým, než právem některého ze států smluvních.
Čl. 10-13.
Srv. čl. 9 — 12. konvence upravující konflikty právních řádů v oboru práva manželského.
III. Osnovu smlouvy upravující konflikty právních řádů a právomocí úředních v oboru poručenství nad nezletilými.
Čl. 1.
Poručenství nad nezletilým řídí se právem jeho vlasti.
Čl. 2.
Jestliže právo vlasti nezřizuje poručenství nezletilému v tuzemsku tehdy, má-li on obvyklý pobyt v cizině, zástupce diplomatický neb konsulární vyslaný státem, jehož nezletilý jest příslušníkem, může poručenství zříditi v souhlasu s právním řádem tohoto státu, pokud stát obvyklého pobytu poručencova tomu nebrání. Art. 3.
Toutefois, la tutelle du mineur ayant sa résidence habituelle à l’étranger s’établit et s’exerce conformément à la loi du lieu, si elle n’est pas ou si elle ne peut pas être constitué conformément aux dispositions de l'article 1er ou de l’article 2.
Art. 4.
L’existence de la tutelle établie conformément à la disposition de l'article 3 n’empéche pas de constituer une nouvelle tutelle par application de farticle ler ou de l’article 2.
Il sera, le plus tôt possible, donné information de ce fait au Gouvernement de l'État où la tutelle a d'abord été organisée. Ce Gouvernement en informera, soit l’autorité qui aurait institué la tutelle, soit, si une telle autoritě n’existe pas, le tuteur lui meme. La législation de l’État ou l’ancienne tutelle était organisée décide a quel moment cette tutelle cesse dans le cas prévu par le présent article.
Art. 5.
Dans tous les cas, la tutelle s’ouvre et prend fin aux époques et pour les causes déterminées par la loi nationale du mineur.
Art. 6.
L’administration tuiélaire s’étend á la personne et á l’ensemble des biens du mineur, quel que soit le lieu de leur situation.
Cette règle peut recevoir exception quant aux immeubles placés par la loi de leur situation sous un régime foncier spécial.
Art. 7.
En attendant l’organisation de la tutelle, ainsi que dans tous les cas d'urgence,
Čl. 3.
Nebude-li neb nemůže-li býti poručenství nad nezletilým, který má obyčejný pobyt v cizině, zřízeno podle čl. 1. a 2., dlužno je zříditi a vykonávati podle práva místního.
Čl. 4.
Bylo-li zřízeno poručenství v souhlasu s čl. 3., není závady, aby zřízeno bylo poručenství nové ve smyslu čl. 1. neb 2.
O zřízení tom dlužno pokud možno nejdříve oznámení učiniti vládě státu, kde poručenství prvé bylo zřízeno. Vláda tato zpraví o tom buď úřad, který poručenství byl zřídil, anebo není-li takového, poručníka samého.
Právní řád státu, kde poručenství bylo prvé zřízeno, rozhoduje o tom, kdy poručenství v případě, jenž tímto článkem jest upraven, pomine.
Čl. 5.
Ve všech těchto případech poručenství počíná se a končí ve lhůtách a z důvodů stanovených právem vlasti nezletilého.
Čl. 6.
Správa poručenská vztahuje se na osobu a veškerý majetek nezletilého, nechť tento kdekoli jest.
Z pravidla toho vyňaty býti mohou nemovitosti, podřízené právem, které platí v místě, kde ony leží, předpisům zvláštním.
Čl. 7.
Očekávajíce zřízení poručenství a vůbec ve všech případech nutných les mesures nécessaires pour la protection de la personne et des intéréts d'un mineur étranger seront prises 10 par les autorités locales.
Art. 8.
Les autorités ďun État sur le territoire duquel se trouvera un mineur étranger dont il importéra ďétablir la tutelie informeront de cette situation, dès qu’elle leur sera connue, les autorités de l’État auquel le mineur ressortit.
Les autorités ainsi informées feront connaítre le plus tôt possible aux autorités qui auront donné l’avis si la tutelie a été ou sera établie.
Art. 9.
La présente Convention ne s’applique qu’ à la tutelie des mineurs ressortissants ďun des Etats contractants, qui ont leur résidence habituelle sur le territoire d'un de ces États.
Toutefois, les articles 7 et 8 de la présente Convention s’appliquent à tous les mineurs ressortissants des États contractants.
Art. 10—13.
Voir les articles 9—12. du projet de la Convention pour régler les conflits de lois en matière de mariage.
IV. Projet d’une Convention pour régler les conflits de lois relativement aux successions, aux testaments et aux donations á cause de mort.
Art. 1.
Les successions sont soumises à la loi nationale du défunt, quels que soient la nature des biens et le lieu
učiní úřadové místní opatření nutná k ochraně osoby i zájmu cizího nezletilce.
Čl. 8.
Úřadové státu, v jehož území vyskytne se nezletilý cizinec, kterému poručenství dlužno zříditi, učiní, jakmile o tom zvědí, oznámení úřadům vlasti nezletilcovy.
Úřadové tito sdělí pokud možno nejdříve úřadům oněm, zda-li poručenství bylo anebo bude zřízeno.
Čl. 9.
Přítomná konvence platí pro poručenství nezletilců, kteří jsou příslušníky některého ze států smluvních a mají obyčejný pobyt v území některého z těchto států.
Čl. 7. a 8. přítomné konvence platí však pro všechny nezletilce, kteří jsou příslušníky států smluvních.
Čl. 10-13.
Sr. čl. 9 — 12. osnovy konvence upravující konflikty právních řádů v oboru práva manželského.
IV. Osnovu konvence upravující konfiikty právních řádů v oboru posloupnosti dědické, posledních pořízení a darování na případ smrti.
Čl. 1.
Posloupnost dědická řídí se právem vlasti zůstavitelovy, a nečiní v té věci rozdílu ani povaha věcí pozůstalost- où ils se trouvent. La validité intrinsèque et les effets des dispositions testamentaires ou des donations à cause de mort sont régis par la loi nationale du disposant.
Art. 2.
Les testaments et les donations á cause de mort sont valables, en ce qui concerne la forme, s’ils satisfont aux prescriptions, soit de la loi du lieu оù ils sont faits, soit de la loi du pays auquel appartenait le disposant au moment ou il disposait.
Néanmoins, lorsque, pour les donations ou pour les testaments faits par une personne hors de son pays, la loi nationale de cette personne exige, comme condition substantielle, que l’acte ait une forme déterminée par cette loi nationale, le testament ou la donation ne peut etre fait dans une autre forme.
Sont valables en la forme les testaments des étrangers, s’ils ont été repus, conformément à leur loi nationale, par les agents diplomatiques ou consulaires de leur nation. La même regie s’applique aux donations à cause de mort.
Art. 3.
La capacité de disposer par testament ou par donation à cause de mort est régie par la loi nationale du disposant.
Art. 4.
La loi nationale du défunt ou du disposant est celle du pays auquel il appartenait au moment de son décès.
Néanmoins, la capacité du disposant est soumise aussi à la loi du pays auquel il appartient au moment où il dispose.
nich ani místo, kde ony se nalézají. Vnitřní platnost a účinky posledních pořízení a darování na případ smrti řídí se právem vlasti pořizovatelovy.
Čl. 2.
Poslední pořízení a darování na případ smrti jsou platna, pokud se týče formy, vyhovují-li buď předpisům práva místa, kde byla zřízena, anebo předpisům práva státu, jehož příslušníkem byl pořizovatel v době pořízení.

Jestliže však právo vlasti osoby nějaké činí podmínkou platnosti darování nebo posledního pořízení, aby zachována byla nějaká forma zvláštní tímto právem vlasti naznačená, jest poslední pořízení nebo darování jen tehdy platným, bylo-li v této formě zřízeno.
Platna jsou, pokud se týče formy, poslední pořízení cizinců zřízená ve shodě s právem jejich vlasti před zástupci diplomatickými neb konsulárními jejich vlasti. Totéž platí o darování na případ smrti.
Čl. 3.
Způsobilost pořizovati testamentem nebo darováním na případ smrti řídí se právem vlasti pořizujícího.
Čl. 4.
Právem vlasti zůstavitelovy neb pořizovatelovy dlužno rozuměti právo platné ve státě, jehož příslušníkem onen byl v době své smrti.
Způsobilost pořizovatelova řídí se však také právem státu, jehož příslušníkem jest pořizovatel v době pořízení. Toutefois, si le disposant avait dépassé l’âge de la capacité fixé par la loi du pays auquel il appartenait au moment de la disposition, le changement de nationalité ne lui fait pas perdre cette capacité á raison de l'âge.
Art. 5.
La capacité des successibles, des légataires et des donataires est régie par leur loi nationale.
Art. 6.
Les immeubles héréditaires etceux légués ou donnés sont soumis à la loi du pays de leur situation, en ce qui concerne les formalités et les conditions de publicité que cette loi exige pour la constitution, la consolidation, le transfert et l’extinction des droits réels, ainsi que pour la possession vis-á-vis des tiers.
Art. 7.
Nonobstant les articles qui précèdent, la loi nationale du défunt ne sera pas appliquée lorsqu’elle serait de nature á porter atteinte, dans le pays où l’application devrait en avoir lieu, soit aux lois impératives soit aux lois prohibitives consacrant ou garantissant un droit ou un intéret social déclarées par une disposition expresse applicables aux successions, aux donations á cause de mort et aux testaments des étrangers.
Est également réservée l’application des lois territoriales qui ont pour but ďempécher la division des propriétés rurales.
Les États contractants s’engagent á se communiquer les lois prohibitives ou impératives au sujet desquelles ils auraient fait usage de la faculté
Jestliže však pořizující překročil věk, který opravňuje k pořizování, stanovený právem státu, jehož on byl příslušníkem v době pořízení, nemá změna státního občanství za následek ztrátu způsobilosti založené na dosažení dostatečného věku.
Čl. 5.
Způsobilost dědiců, odkazovníků a obdarovaných řídí se právem jejich vlasti.
Čl. 6.
Nemovitosti do pozůstalosti náležité, odkázané a darované podřízeny jsou právu místa, kde se nalézají, pokud se týče formalit a publicity, jaké vyžaduje právo toto pro vznik, konsolidaci, převod a zánik práv věcných, jakož i pro držení oproti osobám třetím.
Čl. 7.
Vzdor ustanovením článků předchozích, nebude právo vlasti zůstavitelovy rozhodným, pokud by se v území, kde jím bylo by se říditi, příčilo předpisům velícím nebo zapovídacím, které zajišťují a zaručují právo neb zájem sociální, pokud výslovným prohlášením o nich bylo stanoveno, že platí pro posloupnost, darování na případ smrti a poslední pořízení cizinců.
Stejně možno vyhraditi výlučné rozhodování podle předpisů territoriálních, které mají za účel zabrániti drobení statků selských.
Státové smluvní zavazují se, že sdělí sobě předpisy velící a zapovídací, ve příčině kterých učiní výhradu v odst. 1. stanovenou, jakož i předpisy réservée par l’alinéa 1, ainsi que les lois territoriales dont il s’agit dans l’alinéa 2.
Art. 8.
Sans préjudice des dispositions faites dans les limites fixées par la loi nationale du défunt, il ne sera admis aucun prélèvement ni aucune inégalité au profit des nationaux des États contractants à raison de la nationalité des successibles, des légataires ou des donataires appartenant à ces Etats.
Art. 9.
Les autorités de l’État sur le territoire duquel la succession s’est ouverte prendront les mesures nécessaires pour assurer la conservation des biens héréditaires, à moins qu’il n’y soit pourvu en vertu de conventions spéciales, par les agents diplomatiques ou consulaires de la nation à laquelle le défunt appartenait.
Art. 10.
Les États contractants conservent leur liberté de régler ce qui concerne la séparation des patrimoines, l'ассерtation sous bénéfice d’inventaire, la renonciation et la responsabilité des héritiers vis-à-vis des tiers.
Art. 11.
La présente Convention ne s’applique que dans le cas où le défunt, au moment de son décés, appartenait á un des États contractants. Chaque État contractant a la faculté d'exclure l’application de la présente Convention en ce qui concerne les successions de ses nationaux qui, lors de leur décés auraient leur domicile dans un État non contractant.
territoriální, o kterých jedná odst. 2.
Čl. 8.
Bez újmy pořízení učiněných v mezích stanovených právem vlasti zůstavitelovy, není dovolenou přednost neb nerovnost na prospěch příslušníků států smluvních z důvodu příslušnosti státní dědiců, odkazovníků a obdarovaných.
Čl. 9.
Úřadové státu, v jehož území posloupnost zahájena byla, učiní opatření nezbytná k zachování pozůstalosti, pokud na základě zvláštních smluv nenáleží péče o to na zástupce diplomatické a konsulární státu, jehož příslušníkem zesnulý byl.
Čl. 10.
Státové smluvní mají plnou svobodu, pokud se týče vydání ustanovení, upravujících oddělení pozůstalosti od jmění dědicova, přijetí s výhradou inventáře, vzdání se dědictví a ručení dědicovo oproti osobám třetím.
Čl. 11.
Přítomná konvence platí jen potud, pokud zemřelý v době své smrti byl příslušníkem některého ze států smluvních.
Každý ze států smluvních je oprávněn vyloučiti působnost přítomné konvence pro posloupnost po svých příslušnících, kteří v době svého úmití bydlili mimo území států smluvních. Art. 12-15.
Voir les articles 9—12 du projet de la Convention pour régler les conflits de lois en matière de mariage.
La Conférence, en outre, a émis le voeu:
1. Que le Gouvernement des Pays-Bas transmette, quand il le jugera opportun, les rapports et les avant-projets concernant les Effets du mariage sur l'état de la femme et des enfants, les Effets du divorce et delaséparation de corps, la Tutelle des majeurs, la Faillite et la Délivrance de certificats de lois (certificats de coutumes), aux États représentés á la troisième Conference de Droit International Privé, en у ajoutant un projet de programme et en invitant les dits États á communiquer leurs observations sur ce projet, suivant le procédé qui a été heureusement suivi pour la préparation de la Conférence actuelle, afin que ce projet de programme puisse faire l'objet des délibérations ďune quatrième Conférence de Droit International Privé;
2. Que la compétence des tribunaux en matiere de successions, de testaments et de donations á cause de mort fasse l’objet ďune entente ultérieure.
Čl. 12-15.
Sr. čl. 9—12 osnovy konvence upravující konflikty právních řádů v oboru práva manželského.
Konference mimo to vyslovila přání:
1. aby vláda nizozemská rozeslala, jakmile to shledá příhodným, zprávy a osnovy upravující účinky manželství na stav ženy a dětí, účinky rozloučení manželství a rozvodu od stolu a lože, poručenství nad zletilými, konkurs a vydávání potvrzení o předpisech právních (potvrzení o obyčejích) státům zastoupeným na třetí konferenci mezinárodního práva soukromého, připojíc osnovu programu a zvouc tyto státy, aby sdělily své připomínky k osnově, přičemž doporučuje se, aby řídila se postupem, který tak šťastně byl sledován při přípravě konference třetí, tak aby tato osnova programu mohla býti předmětem čtvrté konference mezinárodního práva soukromého;
2. aby příslušnost soudů v oboru posloupnosti dědické, posledních pořízení a darování na případ smrti učiněna byla předmětem další dohody.
Práce třetí konference se může honositi výsledkem velmi čestným. Dne 12. června 1902 byly podepsány v Haagu tři konvence na závěrečném protokolu z r. 1900 založené a upravující
a) konflikty právních řádů v oboru manželství (convention pour régler les conflits de lois en matiere de mariage),
b) konflikty právních řádů a pravomocí soudních v oboru rozloučeni manželství a rozvodu od stolu a lože (convention pour régler les conflits de lois et de juridictions en matiere de divorce et de séparation de corps);
c) poručenství nad nezletilými (convention pour régler la
tutelle des mineurs)
těmito státy: Německem, Rakousko-Uherskem, Belgií, Španělskem, Francií, Itálií, Lucemburskem, Nizozemskem, Portugalskem, Rumunskem, Švédském a Švýcarskem.
Konvence ty až na několik nepatrných změn stylistických shodují se úplně se závěrečným protokolem zmíněným. Jen to by slušelo poznamenati, že na konci prvé alinee čl. 2. konvence ustanovující o rozloučení manželství a rozvodu manželů od stolu a lože připojena slova »encore que ce soit pour des causes différentes«, za tím účelem, aby jasněji vyniklo, že rozloučení, po případě rozvod od stolu a lože, mohou býti povoleny v těch případech, kdy ten který z manželů může uvésti více důvodů rozloučení neb rozvodu, z nichž některý považován je za důvod takový jen právem vlasti jeho, jiný jen právem místa, kde za rozloučení neb rozvod se žádá.
Dne 1. června 1904 za trvání čtvrté konference haagské 11 byly listiny o ratifikaci všech těchto smluv deponovány v Haagu zmocněnci sedmi států: Německa, Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemí, Rumunska, Švédska. O něco později ratifikovalo Španělsko smlouvu upravující právo poručenské. Smlouvy ty pak podle ustanovení v nich obsažených ve státech právě jmenovaných vstoupily v život dnem 31. července 1904.

Kapitoly programu byly: I. Principes généraux: 1. État et Capacité des Personnes; 2. Biens. Droits réels; 3. Formes des Actes; 4. Matiěre des Actes. A) Obligations Conventionneles; B) Obligations ex lege. II. Droit de Famille: 1. Mariage. A) Conditions de Forme; B) Conditions deFond; C) Effets du Mariage entre Époux; D) Contrats de Mariage; E) Séparation de Corps et Divorce. II. Paternité et Filiation légitime et illégitime. Ill Adoption. IV. Puissance Paternelle. V. Tutelle. VI. Interdiction. VII. Successions et Testaments.
Osnova i zpráva patrně naveskrz pracovány jsou na základě knihy Laurentovy, Droit civil international; sr. zejména sv. 2., str. 418 sl.
Usnesení zní: La forme des actes est réglée par la loi du lieu οu ils sont faits ou passés. Néanmoins les actes sous seing privé peuvent etre faits dans les formes admises par les lois nationales identiques de toutes les parties. Lorsque la Ioi qui régit une disposition exige comme condition substantielle que l’acte ait une forme solennelle, les parties ne peuvent se servir d’une autre forme.
Vláda švýcarská žádala, aby výhody čl. toho poskytnuty byly jen osobám v některém ze státu smluvních bydlícím.
Srov. níže.
Doslov návrhu Roguinova i s motivy byl tento :Avant de célébrer l’union de deux époux dont le futur serait étranger, l’officier de l’état civil les interpellerait sur la question de leur regime matrimonial. Les époux repondraient:1. Ou qu’ils auraient fait un contrat de mariage, auquel cas cette convention serait soumise à la loi nationale du mari; et la mention abrégée en serait fait dans l’acte de mariage;2. Ou qu’ils adopteraient le régime légal du pays de la célébration du mariage et du domicile desépoux, anquel cas mention dans ce sens serait faite dans l’acte de mariage;3. Ou, enfin, qu’ils préféreraient demeurer soumis à la loi nationale du mari, ce dont mention serait également faite.De cette maniere, deux rěsultats seraient atteints:a) Le régime matrimonial des époux étrangers serait toujours fixé avec une entière certitude et connu d’eux mêmes.b) Le régime pourrait assez facilement être connudestiers, qui ont toujours le droit de consulter les actes de l’état civil.Il serait entendu que, dans l’hypothese de la soumission volontaire desépoux à la loi du domicile, cette législation ferait seule règle, même dansle cas de dispositions impératives de la loi nationale. La déclaration desépoux dans le même sens serait une sorte de contrat de mariage simplifié,ne coûtant rien.Si la Commission et la Conférence adoptaient ce systéme, des avantages pratiques considérables seraient atteints. Une foule d’hésitations et de difficultés disparaîtraient. Eventuellement, ce systême pourrait se combiner avec celui du registre des régimes matrimoniaux.)
7) V konvenci nahražena byla slova tato slovy: Autorisés par l’État dont contractants sont les ressortissants.
V konvenci doloženo datum 31. prosince 1904.
V konvenci připojena byla slova: encore que ce soit par des causes différentes.
V konvenci: pourront être prises.
Dne 16. května 1904 byla zahájena konference čtvrtá, jejíž akta však pisateli dosud přístupnými nejsou. Předmětem této konference bylo jednání o osnovách smluv připravených péčí vlády nizozemské a sice: smlouvy upravující znovu látku upravenou již ve smlouvě ze dne 14. listopadu 1896, smlouvy upravující posloupnost dědickou a poslední pořízení, smlouvy upravující účinky manželství na postavení a jmění manželů, smlouvy upravující opatrovnictví a konečné smlouvy upravující konkurs. Konferenci obeslalo mimo státy, které při prvých třech konferencích súčastněny byly, ještě Japonsko. Konference zasedala až do 7. června 1904.

Citace:

KRČMÁŘ, Jan. O konferencích haagských. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1905, svazek/ročník 5, číslo/sešit 3, s. 286-309, 466-522.