Č. 2891.

Státní úředníci: Zápočet soukromé služby podle § 16 vl. nař. č. 666/1919 lze odepříti jenom pro nesplnění některé z podmínek v §u 16 uvedených.
(Nález ze dne 20. listopadu 1923 č. 19 742).
Věc: Otto L. v Praze proti ministerstvu financí (odb. rada Dr. Jan Martinec) stran započtení soukromé služby. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, jenž byl úředníkem potravní daně ve službách obce pražské, byl na základě zákona ze 14. dubna 1920 č. 264 Sb. převzat do státní služby a usnesením vlády z 24. července 1921 jmenován vrchním správcem v VII. hodnostní třídě a přiznány mu požitky 3. stupně této třídy. Před službou u potravní daně byl st-l, narozený roku 1869, jako magistr farmacie zaměstnán 3 roky, 5 měsíců a 2 dny v lékárnách.
Podáním z 15. dubna 1921 žádal podle zákona č. 222 ex 1920 a §u 16 nař. č. 666 ex 1920 o započtení doby soukromé služby proto, poněvadž tato soukromá služba byla při nejmenším rovnocenná službě u potravní daně a z této služby vzešel prospěch státu při nynějším povolání st-le odborným zboží znalstvím.
Zem. fin. ředitelství v Praze žádosti této nevyhovělo, poněvadž nejsou dány podmínky vl. nař. č. 666 ex 1920. Další žádostí domáhal se st-l započtení doby soukromé služby, poukazuje na to, že jako dříve u potravní daně městské, tak nyní ve službě státní často používá vědomostí získaných v lékárnictví.
Ředitelství dopravní daně žádost tu doporučilo, poněvadž možno míti za prokázáno, že k zvláštní způsobilosti st-le pro službu u potravní daně podstatně přispělo i jeho předběžné zaměstnání v praxi lékárnické, zejména když znalosti jeho z lékárnické praxe v nejednom případě pro potravní daň bylo použito. Zem. fin. ředitelství předložilo žádost jako rekurs min. financí uvádějíc, že dřívější zamítnutí se stalo proto, poněvadž jeho praktické, ve službě v lékárnictví nabyté zkušenosti nepřinesly státní správě žádného zvláštního prospěchu. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti st-le vzhledem k tomu, že st-l byl za svoji soukromou službu trvající poměrně krátkou dobu dostatečně odměněn mimořádným povýšením do VII. hodn. třídy.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Předmětem sporu jest otázka, zda st-li přísluší nárok na započtení jeho soukromé služby lékárnické čili nikoliv. Otázku tu nutno posouditi podle §u 16 vl. nař. č. 666 ex 1920. Podle tohoto předpisu započítává se služba soukromá nebo soukromé zaměstnání .... »je-li rovnocenná službě státní jak co do výkonu, tak i co do vzdělání předepsaného pro civilní státní službu,« a to jednak plně, je-li podmínkou pro přijetí do státní služby, jednak dvěma třetinami, »jestliže stát ze soukromé služby těží, t. j. v případech, ve kterých soukromá služba skýtala příležitost k nabytí praktických zkušeností v takové míře, že přichází pak ve státní službě správě státní k dobru.« Z těchto ustanovení jde, že státní zaměstnanec má nárok na započtení soukromé služební doby, jestliže podmínky tohoto zákona jsou splněny, a že odepříti lze započtení soukromé doby jenom tehdy, není-li některá z těchto podmínek po případě všecky tyto podmínky splněny. Za tohoto stavu věcí byl by tedy mohl žal. úřad žádost st-lovu zamítnouti, jestliže soukromá služba jeho buďto není rovnocenná službě státní co do výkonu nebo co do předepsaného vzdělání anebo jestliže za splnění těchto podmínek není podmínkou pro přijetí do státní služby a nepřichází státní službě k dobru. Nař. rozhodnutí však žádný z těchto důvodů neuvádí, naopak zamítá žádost st-lovu proto, poněvadž »st-l byl za svoji soukromou služ- bu již dostatečně odměněn mimořádným povýšením do VII. hodn. třídy.«
Nss za tohoto stavu věcí nezaměstnával se ani otázkou, zda oním povýšením st-lovým do VII. hodn. třídy s přiznáním požitků 3. stupně této třídy eventuelní nárok st-lův ze započtení soukromé služby byl splněn, po případě i překonán, neboť i kdyby tomu tak bylo, nastalo toto povýšení teprve 24. června 1921, takže pro dobu od účinnosti zákona 222 ex 1920 t. j. od 1. ledna 1921 až do 30. června 1921 nesporně eventuelní nárok st-lův ze započtení soukromé služby uspokojen nebyl.
Ze znění nař. rozhodnutí nelze posouditi, z jakého ze shora uvedených důvodů §u 16 nař. č. 666 ex 1920 ministerstvo žádost st-lovu zamítlo, a to tím méně, když zem. fin. ředitelství žádost zamítlo bez bližšího odůvodnění, když dále ředitelství potravní daně ve své zprávě uvedlo, že soukromá služba st-lova přispěla k jeho zvláštní způsobilosti pro službu u potravní daně, kdežto naproti tomu zase zem. fin. ředitelství prohlásilo, že jeho praktické zkušenosti lékárnické nepřinesly státní správě zvláštního prospěchu, a když ani odvodní spis v tomto směru jasnosti nepodává, tvrdě na jedné straně, že jmenováním st-lovým do VII. hodn. třídy 3. stupně a prominutím důchodkové zkoušky bylo implicite více než vyhověno žádosti st-lově, na druhé straně však zdůrazňuje, že pohnutkou k povýšení jmenovaného byla jeho celková zdatnost služební, nikoli však zřetel k jeho soukromé službě. Za tohoto stavu věcí neuvedl tedy žal. úřad zákonně přípustný důvod pro zamítnutí žádosti st-lovy. Důvod takový nelze ani ze spisů seznati, a jeví se proto nař. rozhodnutí, tak jak vydáno a odůvodněno bylo, jako nezákonné, pročež je bylo zrušiti podle §u 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2891. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1023-1025.