Čís. 1375.

Zákon ze dne 3. února 1920, čís. 83 sb. z. a n. o prozatimní úpravě advokacie nepozbyl platnosti uplynutím jednoroční lhůty, v něm stanovené.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1921, R II 441/21.)
Usnesením ze dne 4. listopadu 1921 valná hromada moravské advokátní komory v souhlasu s usnesením jejího výboru ze dne 26. srpna 1921 nevzala na vědomí oznámení advokáta o přesídlení z Bratislavy do Brna a nepovolila zápis jeho do seznamu advokátů s bydlištěm v Brně, opírajíc se o doslov § 4 zákona ze dne 3. února 1920, čís. 83 sb. z. a n.
Nejvyšší soud vyhověl odvolání advokáta, zrušil napadené usnesení a uložil výboru advokátní komory, by o žádosti advokáta znovu rozhodl, nepřihlížeje k použitému důvodu zamítacímu.
Důvody:
Zamítací usnesení valné hromady moravské advokátní komory opírá se patrně právě tak, jako usnesení výboru téže komory ze dne 26. srpna 1921 o doslov § 4 zákona ze dne 3. února 1920, čís. 83 sb. z. a n., dle něhož zákon ten, připouštějící v § 1 přesídlení advokátů z území, v němž platí advokátní řád ze dne 6. července 1868 čís. 96 ř. zák. do území, v němž platí uherský advokátní řád, zák. čl. 34. z r. 1874, a naopak, pozbyl platnosti dnem 17. února 1921. Dlužno připustiti, že napadené usnesení hoví slovnému znění uvedeného zákona, než jest zkoumati, zdali vyhovuje také úmyslu zákonodárce, který měl na očích, obmezuje platnost uvedeného zákona na dobu jednoho roku od jeho vydání; a tu jest uvážiti toto: Vládní návrh uvedeného zákona (tisk 2096 z r. 1919), zdůrazňuje prozatímnost opatření, jež umožňuje přesídlení advokátů z ostatního území státního na Slovensko a naopak, pro tu dobu, než dojde k sjednocení práva advokátního, nestanoví pevné lhůty, kdy provizorium to má se končiti. Teprve zpráva právního výboru o vládním návrhu (tisk 2299 z r. 1920) pojala do § 4 dodatek, že zákon pozbude platnosti uplynutím jednoho roku po svém vyhlášení, a doprovází změnu tu úvahou: »že důvodně lze se nadíti, že nový advokátní řád během jednoroční doby může se státi zákonem, čímž pak důvod prozatímního; zákona, sledujícího sblížení nejednotného dosud práva advokátského, sám sebou odpadne«. Také zpravodaj prohlásil ve 114. schůzi Národního shromáždění ze dne 3. února 1920 toto: »Posléze, aby zdůrazněna byla prozatímní a přechodní povaha nového zákona, vymezil právní výbor dobu platnosti nového zákona na dobu jednoho roku. Předpokládá — a doufám, že právem — právní výbor že v době jednoho roku může dojíti k definitivní úpravě právních poměrů advokacie, že může býti během jednoho roku advokátní řád přijat, může se státi zákonem, čímž pak odpadne důvod prozatímního zákona.« Z toho všeho jde na jevo, že úmyslem zákona bylo utvořiti provisorium až do té doby, kdy sjednocení advokátního práva se stane skutkem, a že, byla-li do zákona pojata určitá lhůta jednoho roku, stalo se tak jedině a pouze v pevném očekávání, že během tohoto roku dojde k vydání nového advokátního řádu, jímž se provisorní ustanovení citovaného zákona stane bezpředmětným. Když však mimo vše nadání nový advokátní řád do uvedené lhůty a také až dosud v platnost nevešel, znamenal by názor projevený v napadeném usnesení příliš úzkostné lpění na liteře zákona, jež úmyslu a intencím zákonodárce se přímo příčí. Nelze se také uzavírati úvaze, že by slovný výklad zákona, jejž napadené usnesení zastává, vedl ve svých důsledcích k retorsním opatřením advokátních komor Slovenských, což by mělo v zápětí přímé zmaření účelu, za jakým zákon byl vydán, totiž vyhověti naléhavě potřebě rozmnožení počtu advokátů na Slovensku, jak toho zájem státu a zájem obyvatelstva nutně vyžadují. Budiž konečně podotknuto, že i přes to, že platnost zákona čís. 83 z r. 1920 pominula, z platného práva v obou územích lze dovoditi, že volnost stěhovací advokátů na celém státním území není nijak obmezena a nedoporučuje se tedy z důvodů zájmů celostátních na krátkou dobu, nežli dojde k vyhlášení zákona o změně advokátního řádu, advokátům z území Slovenska brániti v přesídlení do ostatního území a naopak, zvláště když nesporně jsou advokáti oprávněni zastupovati strany před všemi soudy v celém státním území.

Citace:

Čís. 1375. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 928-930.