Literatura.Církevní právo.Arturo Carlo Jemolo: La questione della proprietä ecclesiastica ml Regno di Sardegna e nel Regno ďItalia durante il quarantennio 1848 — 1888. Torino 1911, 8°, 191 str.Heslo ,, liber a chiesa in libero stato" vyšlo sice z Itálie (1861), ale není Itálii provedeno. Hinschius označuje poměr mezi státem italským a církví katolickou jako směsici z koordinace, rozluky a státní výsosti. Též Rothenbücher uznává, že nelze mluviti o rozluce státu a církve v Itálii, třeba, jak sám k tomu poukazuje, Scaduto mluví o ,,separatismo", ,,incompetenza del stato in materia religiosa" а о "giurisdizionalismo“. Otázka církevního majetku má v naznačeném směru veliký význam a může býti posouzena pouze v celkovém rámci církevně politických poměrů. Spis shora udaný jest věnován této otázce. Poněvadž majetek církevní v Itálii jest nyní upraven za zřejmého vlivu poměrů zavládších v dřívějším království sardinském, rozdělil si spisovatel látku na dva oddíly, z nichž prvý věnován království tomuto a druhý nynějšímu království italskému. Maje zření k duchu doby, vytýká spisovatel v každém oddílu dvě periody, čímž rozpadá se jeho líčení na léta 1848—1855, 1855 —i861, 1861 — 1867, 1867—1888. Jako výslednice hnutí v létech prvých jeví se zákony sardinské z 5. června 1850 a 29. května r. 1855; onen zákon stanoví obmezení mrtvé ruky v nabývání jmění, zákon tento stal se základem sekularisace tří čtvrtin tehdejšího majetku církevního za současného zřízení matice náboženské (cassa ecclesiastica). Stejné poměry zavedeny postupem provádění sjednocení italského až do r. 1861, kdy Viktor Emanuel přijal titul krále italského. V novém království vydány pak zákony ze 7. července 1866 a 15. srpna 1867, jimiž stanoveny v určitých mezích zrušení církevních ústavův a sekularisace církevního majetku za současného zřízení kultového fondu (Fondo pel culto). Zvláštní fond kultový zřízen pak pro město Řím, zákonem 19. června 1873. Garanční zákon z r. 1871 (čl. 18.) slíbil novou úpravu a správu církevního majetku, k níž však dodnes nedošlo. Práce autorova není dogmatická, nýbrž stopuje poměry církevního majetku po stránce vnitřní, odkrývá hybné síly, které vedly v Itálii k boji mezi státem a církví, podává tudíž obraz z novějších právních dějin italských. Henner.