Č. 2912.

Stavební ruch. — Stavební právo. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: I. * Na plochách podle platného plánu polohy ze zastavění vyloučených nelze — nehledíc k předpisu § 47 zák. o stav. ruchu č. 100/1921 — povoliti ani staveb provisorních, leč by je sám plán polohy připouštěl. — II. * Okolnost, že proti rozhodnutím zemské správy polit. dle § 53 zák. č. 35/1923 přípustná je mimořádná stížnost na ministerstvo veř. prací, nebéře rozhodnutím oněm povahu rozhodnutí konečných ve smyslu § 5 zák. o ss.
(Nález ze dne 26. listopadu !923 č. 11 840).
Prejudikatura: Boh. 1492 a 1700 adm.
Věc: Obec hl. města Prahy proti zemské správě politické v Praze stran stavby domku. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem magistrátu hl. města Prahy ze 23. srpna 1922 zamítnuta byla žádost akciové společnosti N. na Žižkově za povolení k postavení domku pro vojenskou hlídku, hlídače a úředníky na pozemku č. kat. — na Žižkově z důvodu, že pozemek ten spadá do území, jež dle platného plánu polohy určeno je pro veřejný sad.
Zsp rozhodujíc podle zákona o stavebním ruchu o odvolání, jež jmenovaná společnost z výměru toho podala, rozhodnutím z 28. února 1923 výměr zrušila a udělila společnosti, přihlížejíc k výsledkům stavební komise z 3. srpna 1922, žádané povolení m. j. s výhradou, že stavba povoluje se jako provisorium na dobu 20 let, po jejímž projití má stavební úřad právo žádati odstranění stavby, pokud by staveniště potřeboval pro účely regulační. Rozhodnutí konstatuje, že pozemek č. kat. —, na němž stavba je projektována, je dle schváleného plánu polohy určen na veřejný sad, takže definitivní stavba na něm povolena býti nemůže. Naproti tomu vyplývá z protokolu o stavební komisi, že dle polohy a povahy onoho území v dohledné době ke zřízení projektovaného sadu nedojde, že projektovaná stavba je technicky možná a že se tudíž jako provisorium doporučuje. Zsp, přihlížejíc k těmto okolnostem, a k návrhu komise jakož i k mimořádné bytové tísni, dává povolení k této stavbě na dobu 20 let, do které dle úsudku komise ke zřízení sadu nedojde.
Obec hl. města Prahy cítíc se rozhodnutím tím dotčena ve svých majetkových zájmech v případě event. výkupu staveniště pro veř. sad napadá rozhodnutí jako nezákonné, poněvadž pozemek č. kat. - - podle platného plánu polohy, jsa určen pro veřejný sad, je nezastavitelný, a také zřízení provisorních staveb na veř. prostranstvích ani stavební řád ani zákon o stavebním ruchu z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. nepřipouští.
Nss uvážil o stížnosti takto:
Zúčastněná strana ve svém odvodním spisu namítá, že stížnost podle § 5 zák. o ss není přípustná, poněvadž stavební povolení odepřeno bylo z důvodů veřejných, v takovém případě je však dle § 53 odst. 3. zák. o stavebním ruchu z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. možno stěžovati si k min. veřejných prací. Nss nemohl námitce této dáti za pravdu.
Otázku, podléhá-li rozhodnutí zsp-é z 28. února 1923 dalšímu rekursu v pořadí administrativním či je-li konečné, dlužno řešiti podle zákona platného v době vydání nař. rozhodnutí, tedy podle zákona z 25. ledna 1923 č. 35 Sb., který dle svého § 66 nabyl účinnosti 1. ledna 1923, kterýmžto dnem dle § 65 pozbyla také platnosti ustanovení VIII. hlavy zákona z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. § 53 zák. z 25. ledna 1923 ustanovuje — ostatně shodně s obdobným předpisem zák. z 27. ledna 1922 — že o stavbách, stížnostech a stavebních záležitostech dle tohoto zákona vůbec prováděných a posuzovaných rozhoduje jako konečná a výlučná instance odvolací oddělení pro stavební ruch při zsp-é. Jde-li o porušení ustanovení VIII. hlavy zákona neb ohrožený veřejný nebo státní zájem, jest přípustná mimořádná stížnost na min. veř. prací. Zákon mluví tu o »mimořádné stížnosti« a dává tak na jevo, že tuto stížnost nepokládá za řádný opravný prostředek, kterým by se v případech tu uvedených pořad instanční, končící dle předchozí věty u zsp-é, prodlužoval o jednu instanci. Tomu svědčí také, že stížnost připouští se nejen pro porušení předpisů VIII. hlavy — které by ovšem mohlo se dotýkati zájmů individuelních — nýbrž stejně v jedné řadě také k zachování ohroženého zájmu veřejného nebo státního, tedy interesů, které se vymykají z disposice stran na stavební věci zúčastněných a nehodí se tedy za předmět opravných prostředků, daných jim na ochranu jejich zájmů individuelních. Onu «mimořádnou stížnost« dlužno proto pojímati jen jako stížnost dozorčí, která min. veř. prací opravňuje, aby výjimkou z pravidla o nedotknutelnosti konečných rozhodnutí instančních zakročilo z moci dozorčí i proti konečným rozhodnutím zsp-é, jde-li o zachování předpisů VIII. hlavy zákona neb o uplatnění zájmů veřejných nebo státních. Takováto stížnost dozorčí neprodlužuje však pořadu instančního, stanoveného v 1. větě odst. 3.; rozhodnutím oddělení pro stavební ruch při zsp-é je tedy instanční cesta administrativní ve všech případech vyčerpána, a je tudíž proti rozhodnutím těm dle § 5 zák. o ss přípustná přímo stížnost na nss.
Vytýká-li odvodní spis zúčastněné strany dále, že obec neuplatňovala ohrožení svých majetkových zájmů povolením sporné stavby již v řízení administrativním, stačí podotknouti, že tím obec neformuluje žádné námitky proti nař. rozhodnutí, nýbrž odůvodňuje jen svoji legitimaci k stížnosti na nss, takže zůstává ovšem lhostejno, že porušení svých majetkových zájmů neuplatňovala již v řízení správním.
Ve věci samé dlužno vzhledem k vývodům odvodního spisu zúčastněné strany předem zdůrazniti, že vlastnictví k pozemku nedává o sobě vlastníku ještě žádného subjektivního práva na není stavěti. Výkon práva vlastnického jest dle § 364 o. z. o. přípustným jenom potud, pokud se tím nepřekročují meze stanovené v zákonech k zachování a podpoře obecného blaha, tedy — pokud se týče oprávnění stavěti — meze stanovené stavebním řádem. Stavební řád pro Prahu však sám v § 2 nařizuje, aby zhotoveny byly plány regulační o zamýšlených regulacích, při čemž jest hleděti k místním poměrům a vyhověti dokonale potřebám zdravotnictví, bezpečné a snadné chůze a vozby a jiným veřejným zájmům tak uvedeným. Účelem těchto plánů jest regulovati v mezích stavebním řádem povšechně nastíněných budoucí stavební rozvoj místa a s jednotných hledisk generelně předem formulovati a vytyčiti veřejné ohledy, jichž při vyřizování jednotlivých stavebních případů jest na příště dbáti. Mají tedy povahu jakýchsi prováděcích předpisů, jimiž se veřejné ohledy stavebním řádem povšechně uznané a chráněné pro určité území obsahově determinují. Bylo již opětně, tak na př. v nálezu Boh. 1492 a 1700 vysloveno, že regul. plán neobmezuje se jen na opatření uvedená v § 5 stav. řádu, nýbrž že může obsahovati i jiné generelní disposice, týkající se způsobu budoucího stavebního vybudování města, jimiž v mezích daných ustanoveními stavebního řádu uplatňují se požadavky v § 2 vytčené, dle něhož určité pozemky z důvodů veřejných nemají býti zastavěny (srv. § 19, odst. 5 stav. ř.). V citovaném zd. nálezu Boh. 1492 bylo také vysloveno, že všeliké tyto disposice plánu polohy ohledně budoucího zastavění regulovaného území nabývají proti účastníkům ihned účinnosti a jsou pro ně závazný, takže mohou pozemků svých využiti stavebně jenom potud, pokud to schválený plán polohy připouští. Žal. úřad stojí na tomto stanovisku uznávaje, že, když pozemek č. kat. — prohlášen byl plánem polohy jako budoucí veřejný sad za nezastavitelný, nesmí na něm žádná definitivní stavba býti zřízena. Na sporu je tedy jediné otázka, vadí-li takové ustanovení plánu polohy také tomu, aby na pozemku povolena byla stavba jenom provisorní na určitou řadu let, pokud se týče není-li v daném případě povolení stavby, tak jak uděleno, se schváleným plánem polohy v rozporu.
Zákon o stavebním ruchu z 11. března 1921 č. 100 Sb. připouštěl v § 47, aby veřejná prostranství polohovými plány navržená byla za určitých modalit zastavěna provisorními budovami. Zákony o stavebním ruchu z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. a z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. tohoto ustanovení již nepřejaly a neobsahují ani žádného nového předpisu v tom směru. Dlužno tedy otázku posuzovati podle předpisů stavebního řádu z r. 1886.
Stavební řád z r. 1886 připouští — jak bylo již shora naznačeno — aby z důvodů zdravotních nebo jiných ohledů veřejných stanovena byla plánem polohy nezastavitelnost určitých ploch. Stalo-li se tak, je předpis takový, pokud nebyl způsobem stanoveným pro zrněnu plánu polohy změněn, závazným, a stavební úřad není oprávněn při rozhodování o konkrétních projektech stavebních se od něho odchýliti. Nemůže se tak státi ani provisorně, pokud zákon nebo plán polohy sám toho nedovoluje. Avšak stavební řád takového ustanovení ve prospěch staveb pouze provisorních nemá, a také plán polohy v daném případě podle zjištění správních spisů nečiní ze zákazu zastavitelnosti sporného pozemku pro stavby provisorní žádné výjimky.
Žal. úřad pokládá povolení sporné stavby jako provisorní na dobu 20 let přípustným se zřetelem k tomu, že pozemek č. kat. — prohlášen byl v plánu polohy za nezastavitelný vzhledem k svému určeni jako budoucí veřejný sad, podle výsledků místního šetření však k zřízení tohoto sadu v dohledné době nedojde. Shledává tedy úřad patrně stavbu za přípustnou vzhledem k tomu, že se jí účel onoho ustanoveni plánu polohy o nezastavitelnosti pozemku č. kat. zachovati tuto plochu pro veřejný sad — nemaří. Ale ani tento důvod nemůže rozhodnutí podepříti.
Zajisté bylo by bývalo možno, aby plán polohy vzhledem k pravděpodobnému postupu regulace území jím dotčeného byl sám na přechodnou dobu připustil zřizování staveb provisorních v reservovaném území. Když však toto neučinil a uznal tím za zájem veřejný, aby území to již nyní zůstalo nezastavěno, není stavební úřad v jednotlivých případech oprávněn onen veřejný zájem plánem polohy determinovaný samostatně posuzovati, a hodnotiti jej jinak nežli učinil plán polohy.
Ježto tedy nař. rozhodnutí s pravoplatným plánem polohy je v rozporu, bylo je jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 2912. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1068-1071.