Posudek o vědecké ceně Saturníkova spisu »O právu soukromém u Slovanů v dobách starších« hledě k uveřejněným kritikám.1

Prof. Dr. A. Hobza.
Když se jednalo o povolení podpory na tisk práce Saturníkovy, prohlásil vydavatel Slovanských starožitností prof. Niederle v České Akademii (dne 23. 4. 1934):
»Předložená práce prof. Th. Saturníka O právu soukromém u Slovanů vznikla na můj popud na místě knihy, kterou mi slíbil zesnulý prof. Kadlec doplniti kulturní oddíl mých Slov. starožitností.
Předložená práce obírá se pouze soukromým právem starých Slovanů, jedná zejména o právu rodinném a věcném a opírá se nejen o prameny nejstarší, nýbrž i o pozdní, pokud v nich jsou stopy původního práva zachovány. Autor zhostil se svého úkolu způsobem vynikajícím, ovládaje starý materiál i novou o něm literaturu, a tak se nerozpakuji projeviti souhlas s každou podporou, kterou Česká akademie vytištění díla umožní.«
Prof. Kapras podal profesorskému sboru právnické fakulty odborný posudek, v němž uvedl celou řadu výtek, většinou oprávněných, ale také neopominul konstatovati kladné stránky spisu. Celkový úsudek Kaprasův byl kladný, jak vyplývá z konečného odstavce posudku:
»Přes tyto námitky metodické i věcné komise v uvážení celkové dosavadní vědecké práce profesora Saturníka a kladných částí spisu navrhuje, aby profesor Saturník byl navržen řádným profesorem dějin práva slovanského, a aby rozsah jeho pravidelné učební povinnosti byl vyměřen stejným způsobem, jako se to stalo při jeho jmenování profesorem mimořádným.«
Tento odstavec nebyl pojat do opisu posudku, jenž byl předložen ministerstvu, a nebyl – snad náhodou – pojat ani do referátu, jímž uveřejnil Kapras svůj posudek ve Sborníku věd právních a státních 1934. Z toho mohl vzniknouti na různých stranách nesprávný dojem, jako by posudek Kaprasův byl negativní, což by samozřejmě nemohlo odůvodniti návrh referentův, aby Saturník byl vůbec jmenován řádným profesorem.
Posudek Kaprasův neoceňuje dostatečně obtížnosti úkolu, jejž na sebe vzal Saturník, hledě k nedostatku pramenů, rozsáhlosti právní oblasti, o niž se jedná, a potřebě znalosti všech slovanských jazyků. Saturník byl po úmrtí prof. Kadlece svou erudicí právnickou jakož i znalostí slovanské literatury odborné k tomuto úkolu plně kvalifikován – správněji řečeno: byl u nás pro tuto práci vlastně jediným znalcem, jenž přicházel v úvahu. Je zajímavo, že žádná z českých kritik neposuzuje díla Saturníkova v celém rozsahu, nýbrž hlavně jen části týkající se práva českého. Kapras loyálně prohlašuje ve svém posudku, že jsou mu »části práce (Saturníkovy) pojednávající o právu ruském a jihoslovanském zcela a o polském dosti vzdáleny«, takže si všímá »pouze statí, jednajících o českém právu« (Sborník 1935 str. 353). Rauscher dotýká se sice právnickohistorické literatury i jiných slovanských národů, ale i on posuzuje spis Saturníkův hlavně s hlediska dějin práva československého.
Lze jen obdivovati píli, s jakou Saturník snesl bohatý materiál pro vědecké probadání soukromoprávních institucí u Slovanů v době starší, a nutno s uznáním uvítati pokus, vnésti do látky tak různorodé a dosud monograficky téměř vůbec neprobadané jistý systém. Tato zásluha Saturníkova měla by býti vyzvednuta u nás tím spíše, když německá kritika jí autorovi neupírá. Prof. Pfitzner z filosofické fakulty německé university v Praze mluví [Historische Zeitschrift Bd 151 (1934, str. 372)] o tom, že se široce založený pokus (großangelegter Versuch) Saturníkovi v hlavní věci zdařil a že práce dělá »dobrý dojem«. Pfitzner také neshledává žádné závady v tom, že Saturník buduje dále na práci Kadlecově, a souhlasí s tím, že jde Saturník ve svých výkladech nad 10. století; podtrhuje, že Saturník ukazuje k vůli srovnání i na germánské právní instituce a vytýká pouze, že omezení v uvádění literatury »jde trochu daleko«.2
Z českých autorů obírali se spisem Saturníkovým podrobněji Čáda (v Českém časopisu historickém 1934) a Rauscher (ve spisu »Několik úvah o programu a cílech slovanských právních dějin« 1934). Bohužel nejde tu o kritiky vědecké. Místo klidného a objektivního rozboru práce Saturníkovy vystupuje u obou autorů, zejména u Rauschera, na každé stránce do popředí tendence: úmysl prokázati, že spis Saturníkův je vědecky bezcenný a znemožniti tím jmenování Saturníkovo pro obor dějin práva středoevropského. Byla proti Saturníkovi zorganisována pravá literární štvanice, jíž se účastnil také prof. Sommer svým, universitního profesora nedůstojným, útokem na Saturníka v Lidových novinách ze dne 3. 11. 1934.
Saturník nebyl povinen odpovídati na kritiky toho druhu. Učinil tak přece, a to důkladným článkem »Poznámky k dějinám práva soukromého u Slovanů v dobách starších« ve Sborníku věd právních a státních 1935, str. 84 až 148. Saturník reaguje tu na výtky Rauscherovy, Čádovy a Sommrovy způsobem, který svědčí o jeho právnické soudnosti a znalosti odborné literatury, jejíž neznalost mu zmínění kritikové vytýkali. Uznává některé své omyly, ale hájí hlavní své these důvody věcnými i tam, kde se jeho interpretace pramenů zdá odpůrcům neudržitelnou. »Poznámky« jsou cennou literární prací a stačí samy o sobě úplně na doklad o Saturníkově schopnosti a jeho zapracovanosti v oboru dějin práva slovanského.
Všichni tři kritikové vytáhli do pole proti »Poznámkám«: Sommer svým, již smutně proslulým pamfletem »Od Bohuše Riegra k Theodoru Saturníkovi« (Praha 1935), Rauscher brožurou »O vědecké metody při zkoumání soukromého práva u Slovanů v dobách starších« (Bratislava 1935) a Čáda článkem v Českém časopisu historickém (1935, str. 414 sl.). Útočnost proti Saturníkovi se v těchto polemikách ještě stupňuje, takže tu již není ani stopy po úsilí o vědeckou pravdu. Výklady těchto kritiků hemží se generalisujícími odsudky, jako: Saturník nezná literatury, uvádí pravý opak toho, co je v pramenech, cituje z druhé ruky, kdyby měl špetky juristického důvtipu, musil na věc přijít, prameny podávají právě opačný obraz (!) než jak věc líčí Saturník, v jeho knize není ani místa pro právní problémy a pod.
O Sommrově brožuře napsal Dr. Jan Slavík v Národním osvobození ze dne 26. 6. 1935: »Trapná po té stránce je zejména brožura profesora Siommra … Profesor Sommer chce v čtenáři vzbuditi dojem, že kritikům Saturníkova díla šlo jen a jen o vědu, ale způsob, jak píše, svědčí o pravém opaku. Sommer si neuvědomuje, že žaluje sám na sebe.«
Sommer je ve své brožuře tak rozčilen, že na př. řekne »nelze nesmlčeti«, ač chce říci »nelze smlčeti« (str. 24) – nebo si plete útok a obranu (počítá se mezi tři »napadené« kritiky), ačkoliv jde u Saturníka nesporně o obranu proti útokům těchto kritiků. Rauscher, Čáda a Sommer tvoří mezi kritiky Saturníkova spisu zvláštní zájmovou skupinu, což každý čtenář pozná podle toho, jak jeden druhého cituje a podporuje.
Saturníkovi se Čádou a Rauscherem opět a opět vytýká nesprávná metoda při zpracování látky s poukazem na pokroky vědeckého badání na poli dějin práva slovanského v poslední době. Ale to, co napsal Rauscher v časopisu Bratislava r. 1929 (K diskusi o úkolech právních dějin slovanských), a to, co napsal Čáda r. 1930 v Kaprasově sborníku (Právní dějiny české, československé, slovanské, středoevropské) , nesvědčilo by o pokroku, nýbrž o pravém opaku ve srovnání s dobou Kadlecovou. Saturník klidně a správně na to reaguje (Poznámky str. 107): »Podávám metodou srovnávací soukromé právo, jak se nám ve starších památkách slovanských zračí, úmyslně se vyhýbaje i v nadpisu nějakém »slovanskému« jednotnému právu. Je to úkol mnohem skromnější, ale za to neopírá se o samé hypotézy. Že pak používám metody srovnávací, je ze spisu jasně viděti, takže učených výkladů o tom třeba není.«
Jak dovedou tito kritikové vyráběti argumenty proti Saturníkovi, o tom stačí jen několik ukázek.
Rauscher vytýká, že Saturnikův spis nezapadá ani přesně do rámce slovanských právních dějin, protože vybočuje z jich metody a nesleduje cíl, »k němuž slovanské právní dějiny spějí«. Před tím však široce vykládá, že téměř každý z badatelů má o tomto cíli jiný názor. Kam tedy spějí ony dějiny? Je to divná výtka a divná logika. Saturník naproti tomu prostě zdůrazňuje (Poznámky str. 106): »Nebylo úkolem pojednávati o cíli a úkolu slovanských právních dějin.«
Saturník uvádí na str. 26 a 27 svého spisu doklady o tom, že otrok byl u Slovanů v jistých směrech (většinou) považován za osobu, v jiných za věc. Doklad o prvním pojetí spatřuje také v tom, že nebylo dovoleno otroky beztrestně zabíjeti neb zraňovati a cituje v poznámce Dąbkowskiho, jenž praví: Jakkoliv byli (otroci) považováni za věc, přece právo uznávalo jich osobní charakter, nedovolovalo jích beztrestně zabíjeti nebo raniti (přeloženo z polštiny). Je vidno, že ani Saturník ani Dąbkowski nepovažují otroka výlučně za věc, nebo výlučně za osobu. Rozdíl je toliko v tom, že u Saturníka patrně převalují momenty svědčící pro osobnost, u Dąbkowskiho (patrně, ale ne zcela jistě, protože naproti pouhému »mínění« v protivu se staví »právo«) momenty svědčící pro věc. Rauscher však má smělost uměle tu zkonstruovati úplný rozpor mezi oběma spisovateli. Praviť: »Nahlédneme-li do tohoto místa (totiž u Dąbkowskiho), setkáme se tu se zcela (!) jiným tvrzením (tištěno proloženě). A z toho činí obecně platný závěr: »Ale pokud je literatura použita (Saturníkem), není vždy reprodukování správné, smysl citátu je úplně (!) překroucen« (tištěno proloženě). K tomu já dodávám: Snad měl pravdu Kadlec, když mi opětně vyprávěl o způsobu, jak Rauscher dovede vykládat prameny.
Mnoho hluku natropila »zájmová« kritika s pojmem bigamie. Při výkladu usnesení kapitoly města Kotoru (že bigami nemají býti připuštěni k hodnosti duchovní, ježto věc ta působí pohoršení), pojímá Saturník bigamii ve smyslu obyčejném, myslí tím tedy na případy, kdy muž má dvě manželky. Rauscher, podobně jako Kapras, soudí, že zde jde o t. zv. bigamii sukcesivní (secundae uxoris vir) a cituje (vedle Sägmüllera) také Hinschia na doklad správnosti svého výkladu. Ale Hinschius uvádí celou řadu případů zahrnovaných názvem bigamie, mezi nimiž je samozřejmě i případ dvou manželek, vedle případu opětného manželství. Obojí výklad je tedy možný a Saturník uvádí v »Poznámkách« věcné důvody pro svůj výklad. Objektivní kritik by uvedl pouze možnost jiného výkladu, ale Rauscher (Několik úvah, s. 32) z toho dedukuje opět nesprávný výklad pramenů a neznalost literatury u Saturníka, jemuž dokonce vytýká (opět proloženým tiskem), že »zde z irregularity svěcení z t. zv. bigamia successiva nebo (!) interpretativa vytvořil existenci mnohoženství….« O stránku dále mluví Rauscher o »bigamia successiva a (!) interpretativa, z čehož je patrno, že neměl při svém útoku o bigamii ve smyslu církevního práva ani ponětí – a přece ten postoj odborníka, znalce literatury a výborného interpreta – proti Saturníkovi, jenž nezná literatury, nerozumí pramenům a jich smysl úplně překrucuje! V polemice Rauscherově se hemží slova »zcela«, »úplně«, »naprosto«, »pravý opak«. Dobře tuto polemiku charakterisoval již bělehradský profesor Taranovsky slovy: (v recensi Rauscherově) »je tento ráz úplně potlačen a místo toho nastupuje válečný útok na spis i spisovatele, což nejméně sluší formě fakultní publikace, v níž je recense otištěna« (sr. Právník 1935, str. 428). Stejně posuzuje způsob polemiky Rauscherovy prof. Bidlo. Ve svém rozboru kritik prof. Rauschera a Čády, jejž přednesl v 1. třídě České Akademie dne 26. 1. 1935 při jednám o Kadlecově glosáři, pravil prof. Bidlo: Jestliže Rauscher (na str. 19), klada vedle sebe originální text Kadlecovy stati a Saturníkův překlad jeho, vytýká, že Saturník do svého překladu vložil jednu větu převzatou prý ze spisu Sergěevičeva za tím účelem, aby prý dotyčné místo vypadalo jako »vlastní vědecký výplod Saturníkův«, byl bych nucen užíti velmi ostrých slov, abych případně charakterisoval způsob Rauscherovy kritiky (příloha K protokolu 1. třídy z 26. 1. 1935).
Že i Čáda dovede zkroutiti to, co čte, v neprospěch Saturníkův, o tom svědčí tato jeho výtka (Český Časopis Historický 1935, str. 415): Žontar ve svém posudku (Slovenski Pravnik 1935, str. 51 sl.) uvádí množství literatury (o jihoslovanském právu), které Saturník nepoužil, a vyslovuje »přání«, aby bylo uspořádáno nové opravené vydání Saturníkovy knihy«. Čtenář má dojem, že Žontar spis Saturníkův úplně odsuzuje. Zatím Žontar tónem sympatickým praví: »Ze všech poznámek je vidno, jak těžký je úkol spisovatele, který hledí vytvořiti kritický přehled nejstaršího slovanského soukromého práva. Přeji, aby se to podařilo profesoru Saturníkovi v 2. vydám jeho díla lépe než v tomto.« A Rauscher prohlašuje dokonce (O vědecké metody, str. 34): »Ne nadarmo i Žontar se dožaduje (!) nového vydáni této knihy« (!).
Jedná-li § 19 statut Konráda Otty o »odcizení čeledína«3 nebo o tom, že čeledín odcizil včely – značí-li v týchž statutech »venditio debitoris« prodej dlužníka do otroctví nebo pokutu,4 značí-li »iubbatum« tolik co iussum (Saturník, spis str. 24 a Sommer, brožura str. 16)5 – to jsou otázky sporné jako mnohé jiné. Rozhodnuty mohou býti jen převahou věcných argumentů a nikoli paušálním obviňováním stoupence jiného názoru z neznalosti pramenů, literatury a p.
Saturník prohlašuje v předmluvě ke svému spisu, že v něm přepracoval a dalším materiálem rozhojnil stať Kadlecovu, uveřejněnou v polské encyklopedii krakovské akademie věd, v níž se jedná o soukromém právu toliko Slovanů západních do 10. století. Pro objektivního kritika je tím řečeno, že všechno, co se uvádí ve spisu Saturníkově, není jeho duševním majetkem. Přes to bylo se strany zájmových kritiků na Saturníka útočeno proto, že necituje zvláště každého místa, které z Kadlecova článku přejal.6
Prohlašuji výslovně, že leccos bylo Saturníkovi vytknuto právem (Kapras to učinil způsobem klidným) – ale nelze zajisté již v tom spatřovati vědeckou bezcennost spisu při pramenném materiálu tak odlehlém, mezerovitém a specielními studiemi dosud dostatečně nezbadaném. Přes různé vady je to literární podnik široce založený, vědecky cenný, a neobyčejně zajímavý – podnik, jenž bude na dlouho základem studia soukromého práva u Slovanů v dobách starších.

Na základě tohoto posudku usnesl se profesorský sbor právnické fakulty Karlovy university 14. 11. 1935 po třetí na tom, aby prof. Saturník byl navržen za řádného profesora dějin práva středoevropského i slovanského.
Jisté užitečnosti Saturníkově knize »jako pomůcce přehledné a schopné prozatím ukázati cestu« neupírá ani Weizsäcker (Germanoslavica 1935, str. 414 sl.), jenž je zřejmě ovlivněn českými kritikami zájmovými, jenž bagatelisuje práci Kadlecovu z Polské encyklopedie a jenž by si hlavně přál podrobnějších výkladů o vztazích mezi právem slovanským a německým (!). U Němce je to pochopitelné.
Saturník uvádí pro svůj výklad vážné důvody.
Tato otázka není definitivně vyřešena ani (jinak dobrým) článkem Markovým (časopis Bratislava 1934, str. 459 sl.). Je nápadno, že na několika místech statut se ustanovuje, kolik denárů má ta která strana zaplatiti (solvere, persolvere, reddere iudici nebo curiae); kdyby se v § 33 jednalo o skutečnou pokutu v nynějším smyslu, byla by asi zvolena podobná dikce.
Pochybnosti vzbuzuje ve slově iubbatum dvojí »b«.
Budiž tu poznamenáno, že stať Kadlecova o soukromém právu obsahuje pouhých 23 stránek, kdežto spis Saturníkův plných 211 stránek.

Citace:

Čís. 4893. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 616-617.