Čís. 2161.

Záložna, poskytující členům úvěr (zákon ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.), provozuje obchody ve smyslu IV. hlavy obch. zák.
Jest povinností věřitele, nikoliv soudu, postarati se o to, by byl dlužník o povolení a výkonu dražby (čl. 310 obch. zák.) vyrozuměn. Zda potřebné osvědčení bylo prokázáno, posuzuje soud dle volného uvážení (§ 273 c. ř. s.). Pro věcnou příslušnost soudu ku povolení prodeje ruční zástavy jsou rozhodna ustanovení §§51 a 52 j. n.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, R I 1332 22.).
Záložna, zapsané společenstvo s. r. o., poskytla majiteli cihelny zápůjčkou 150 000 Kč, začež jí dal dlužník do zástavy věci v cihelně. Žádosti o prodej zastavených předmětu dle čl. 310 obch. zák. dovolaný sborový soud prvé stolice vyhověl. Dlužník podal do povolujícího usnesení rozklad, jemuž soud prvé stolice nevyhověl. Důvody:
Námitka nepříslušnosti tohoto soudu není odůvodněna. čl. 310 obch. zák. stanoví místní příslušnost soudu k povolení prodeje ruční zástavy, pro věcnou příslušnost jsou však směrodatná ustanovení §§51 a 52 j. n. Jest tedy věcně příslušným soud okresní, jde-li o pohledávku do 5 000 Kč, naproti tomu však soud sborový, jde-li o pohledávku vyšší. V tomto případě činí věřitelova pohledávka 150 000 Kč a jest proto místní i věcná příslušnost tohoto soudu zákonem odůvodněna. Ustanovení §u 385 jedn. řádu tomu neodporuje, poněvadž jím upraveno jest toliko provedení, nikoliv povolení prodeje. Ve věci samé shledal soud předloženými listinami prokázány všecky předpoklady pro povolení prodeje, článkem 310 obch. zák. požadované a žádosti proto vyhověl. Doručiti usnesení, prodej povolující, nebylo třeba, poněvadž dle čl. 310 odstavec třetí obch. zák. jest na věřiteli, na jehož nebezpečí se prodej děje (čl. 310 odstavec druhý obch. zák.), by dlužníka o povolení a provedení prodeje sám zpravil. Vzhledem k tomu nelze vyhověti žádosti o dodatečné doručení tohoto usnesení dlužníku. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Stěžovatel má se za zkrácena tím, že mu usnesení, prodej povolující, nebylo vůbec doručeno. K tomu dlužno uvésti, že dle čl. 310 obch. zák. jest povinností věřitele, by o povolení a výkonu dražby dluž- níka vyrozuměl. Nebylo proto povinností soudu, doručení usnesení toho předsevzíti. Neučinil-li tak věřitel, jest povinen náhradou škody. Nedostatek ten nemá však vlivu na povolení a výkon dražby. Jest tedy tato výtka bezpodstatná. Námitka nepříslušnosti soudu jest neodůvodněna. V tom směru stačí poukázati ku správnému, zákonu odpovídajícímu odůvodnění prvého soudu. Na příslušnosti tohoto soudu nemůže ničeho změniti okolnost, že v tomto případě jde o řízení nesporné, vždyť i sborové soudy jsou ku vyřizování nesporných věcí příslušnými. Ve věci samé dlužno zkoumati, zda ku povolení dražby jsou zde všechny předpoklady čl. 310 obch. zák.. čl. 310 obch. zák. stanoví, že věřitel může, byla-li mu písemně poskytnuta ruční zástava pro pohledávku z oboustranného obchodu, ze zástavy se ihned uspokojiti, je-li dlužník v prodlení, aniž by bylo třeba na něho žaloby. Věřitel pak má u předložení osvědčujících prostředků o povolení u místně příslušného obchodního soudu zažádati, který bez slyšení dlužníka a na nebezpečí věřitele prodej věcí povolí. Dle toho musí se v první řadě jednati o pohledávku mezi obchodníky z oboustranného obchodu. Žadatelkou jest občanská záložna, zapsané společenstvo s ručením obmezeným. Jako taková poskytuje svým členům úvěr a provozuje tudíž obchody. Platí o ní dle §u 13 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. předpisy obchodního zákona. Není proto pochyby, že jest obchodníkem ve smyslu obchodního zákona. Taktéž nemůže býti sporu o tom, že dlužník jako vyrabitel cihel jest obchodníkem ve smyslu čl. 4 obch. zák.. Poskytnutí zápůjčky 150 000 Kč mezi obchodníky jest obchodem dle čl. 272 odstavec druhý obch. zák.. Lhostejno jest, k jakému účelu dlužník zápůjčky té užil. Taktéž nelze tvrditi, že ruční zástava nebyla dána písemně. Notářským spisem ze dne 18. srpna 1921 dal stěžovatel do zástavy za směnečný úvěr veškeré své jmění movité i nemovité. O tom sepsán byl inventář, který je podepsán nejen žadatelkou, nýbrž i stěžovatelem. Tím projevil stěžovatel vůli, věci ty do zástavy dáti a věci ty také skutečně do zástavy dal. Tomu nasvědčuje zejména dodatek na inventáři: »Výše uvedené předměty přijímá podepsaná záložna v zástavu. Přijetí stalo se starostou výboru na místě v cihelně.« Tím založeno bylo také věcné právo na zástavu (§ 452 obč. zák.). Ku žádosti za povolení dražby byla občanská záložna oprávněna, poněvadž dlužník jest s placením v prodlení. Vyrovnávací řízení nemá na prodej vlivu, ježto jedná se zde o právo nabyté dle §u 11 vyr. ř., které vyrovnávacím řízením není nikterak dotčeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Jelikož jde o souhlasná usnesení nižších soudu, jest dovolací stížnost přípustnou jen za podmínek §u 16 nesp. pat. Stěžovatel vytýká, že mu nebylo usnesení o povolení prodeje doručeno, že první soud byl k povolení prodeje nepříslušným, a že žadatelka není obchodníkem ve smyslu obch. zák. V těchto směrech posoudil však rekursní soud věc způsobem zcela správným a zákonu odpovídajícím, a poukazuje se k jeho odůvodnění. Porušení zákona spatřuje stěžovatel též v tom, že nižší soudy mají za to, že byla dána ruční zástava písemně a odvolává se na to, že notářským spisem ze dne 18. srpna 1921 byla pouze projevena vůle dlužníka, zástavu zříditi, že však ani tímto spisem, ani inventářem zástava zřízena nebyla. Dle čl. 310 obch. zák. má věřitel předložiti k žádosti za prodej potřebná osvědčení. Tomuto požadavku vyhověla věřitelka předložením výše uvedeného notářského spisu a inventáře, opatřeného doložkou, že byly věci, v inventáři sepsané, zástupcem záložny převzaty na místě samém v zástavu. Vzaly-li nižší soudy na základě těchto dokladu z celkového jejich obsahu za osvědčeno, že byla dlužníkem skutečně ruční zástava zřízena, týká se tato okolnost volného uvažování předložených osvědčovacích prostředků, které těmto dokladům neodporuje. Neprávem vytýká stěžovatel, že nebyl zjištěn stav věci stěžovatelem tvrzený a že nebyly provedeny o tom důkazy. Soud povoluje podle čl. 310 obch. zák. prodej bez slyšení dlužníka a beze všeho šetření
na základě předloženého osvědčení. Když tedy nižší soudy pokládaly
tato osvědčení za dostatečná k povolení prodeje ve smyslu čl. 310 obch. zák., nelze v tom spatřovati zřejmé porušení zákona.

Citace:

Rozhodnutí č. 2161. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 64-66.