čís. 2396.

Kromě výjimečných případů §u 492 tr. zák. lze stíhati urážky proti souboru osob (příslušníkům určitého stavu, vedoucím osobám podniku) jako urážky na cti jen potud, pokud byly míněny jako urážka jednotlivých k tomuto souboru náležejících osob a pokud jim tak bylo rozuměno. Uražený jednotlivec nemusí býti označen jménem; stačí také jiná na něho se hodící znamení, třebas se výlučně nehodila jen na jeho osobu.
(Rozh. ze dne 31. května 1926, Zm 1 657/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 15. července 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti cti podle §u 1 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. a §u 491 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti jest přiznati oprávnění, pokud s hlediska důvodu zmatečnosti §u 281 čís. 9 a) tr. ř. vytýká, že nalézací soud po právní stránce mylně posoudil otázku aktivní legitimace soukromých obžalobců. Nalézací soud přiznal soukromým obžalobcům oprávnění k obžalobě proti obžalovanému, o němž zjišťuje, že jako vydavatel neperiodického tiskopisu »B.« uveřejnil v masopustním čísle tohoto tiskopisu z roku 1925 článek (s illustracemi) »die Pfäfferei im Sprichwort und Volkswitz«, jímž se cítí obžalobci uraženi na cti, s odůvodněním, že článek »míří na duchovní stav katolické církve, pročež také soukromý obžalobce P. Peter B. a soudruzi jsou oprávněni k soukromé obžalobě, poněvadž se jako příslušníci (duchovního stavu) pro tento svůj stav cítí uraženi«. V dalších důvodech pak vyslovuje soud náhled, že obžalovaný, uveřejniv dotyčné průpovídky (o kněžích a řeholnících), a doprovodiv je nejvýše urážlivými obrázky, daleko překročil meze věcné kritiky, takže se jeho článek jeví »jako Špinavý pamflet a nepřípustný útok na duchovní stav, který se tím špiní, v opovržlivém světle líčí a uvádí ve veřejný posměch«. Nalézací soud jest přesvědčen, že článek vychází ze zřejmého úmyslu uraziti, na cti ublížiti, čís. 2396 —
341
zlehčiti stavovskou čest duchovních a ji sesměšniti. Právem zdůrazňuje zmateční stížnost obžalovaného proti tomoto odůvodnění, že předmětem urážky jest podle platného trestního práva zásadně a všeobecně jen lidské individuum, tedy jednotlivec, nikoliv větší počet nebo veškerenstvo lidí jako takové. Positivní právo připouští v tom směru výjimku pouze ohledně urážek směřujících proti rodinám, veřejným úřadům nebo zákonem uznaným korporacím (§ 492 tr. zák. a prakse nejvyššího soudu zrušovacího). Nehledě k těmto výjimkám, lze stíhati výtky proti souboru osob (příslušníkům určitého stavu, vedoucím osobám podniku atd.) jako urážku na cti jen potud, pokud byly míněny jako urážka jednotlivých к tomuto souboru náležejících osob a pokud jim tak bylo rozuměno. Nutno ovšem hned dodati, že uražený jednotlivec nemusí býti samozřejmě označen svým jménem; stačí také jiná na něho se hodící znamení (§§y 488 a 491), třebas se výlučně nehodila jen na jeho osobu (rozh. vid. sb. čís. 480, srov. Laminaseli, Grundriss 3 vyd. str. 66 a Glaser, Kleine Schriften, 2. vyd. str. 333, 334). O sporné otázce, do jaké míry mohou býti uraženi jednotlivci hromadným označením, soudi Liszt »Lehrbuch des deutschen Strafrechtes« 19 vyd. str. 343 takto: Označení, jako »berlínské duchovenstvo« nebo »brunšvičtí poručíci« nutno pokládati za dostatečné, jakmile znatelným způsobem označují jednotlivé osoby, i kdyby zůstávalo pochybno, který jednotlivec jest míněn. Naproti tomu všeobecná označení jako »židé«, »bursiáni«, »profesoři« by nebyla způsobilá odůvodniti urážku (a také ne legitimaci k obžalobě).
Z oněch úvah plyne pro souzený případ, že obsah závadného Článku, který podle přesvědčení prvého soudu zlehčuje celý duchovní stav katolické církve, by mohl po případě tvořiti skutkovou podstatu přečinu podle §u 303 tr. zák. (jako zlehčování církevního zařízení, kněžské instituce); soukromožalobní přečin urážky na cti podle §u 491 a §u 1 zák. čís. 124/24 (s veřejnožalobním deliktem po případe souběžný) však jen tenkráte, kdyby bylo zjištěno, že obžalovaný svým hanlivým článkem mířil na určitý, buď místně nebo jinak ohraničený kruh příslušníků kněžského stavu, ať je již výslovně jmenoval nebo jen znameními na ně se hodícími oním způsobem naznačil, a, že důsledkem toho bylo by lze soukromým obžalobcům přiznati obžalobní právo jen v případě, kdyby bylo zjištěno, že náležejí do kruhu oněch příslušníků kněžského stavu, proti nimž článek čelil. Tomu by mohlo tak býti v případě, kdyby soud na základe skutkových okolností souzeného případu — na př. z okolnosti, že masopustní číslo tiskopisu B. vyšlo ve V. a obsahovalo· buď vesměs nebo z převážné většiny příspěvky týkající se osob a poměrů z kraje, v němž soukromí obžalobci žijí a jako duchovní působí (město V., Š., R. a jejich okolí) — dospěl k přesvědčení, že obžalovaný uveřejněním článku, který obsahuje pouze všeobecné hanlivé výroky o kněžích a mniších, mířil na místní katolické kněze, tedy také na soukromé obžalobce a že tudíž měl na mysli určitý okruh duchovních. Takovéhoto zjištění však následkem mylného právního posouzení otázky v rozsudku není a na neúplném podkladě skutkových zjištění v něm obsažených nelze však spornou otázku legitimace obžalobců i2
— čís. 2397 —
rozřesiti. Proto byio vyhověti důvodné zmateční stížnosti, aniž bylo třeba zabývati se i dalšími vývody zmateční stížnosti s hlediska §u 281 čís. 4, 5, 8 a 10 tr. ř., zrušiti napadený rozsudek jako zmatečný a vrátí ti věc nalézacímu soudu к novému projednání a rozhodnutí, při čemž bude na soudu prvé stolice, by také zjistil, zda všichni soukromí obžalobci přináležejí k duchovnímu stavu římsko-katolické církve a, by v případě, kdyby dospěl znovu k přesvědčení o vině obžalovaného, toto své přesvědčení řádně odůvodnil jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní — přihlížeje k jednotlivým zažalovaným výrokům a obsahu jednotlivých obrazů.

Citace:

č. 2396. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 356-358.