Čís. 5528.

Právo původské (zákon čís. 218/1926 Sb. z. a n.). Za veřejné provozování hudebního díla jest považovati jeho reprodukci prostředky, které odpovídají jeho hudební formě, t. j. hudebními nástroji neb zpěvem, nestala-li se před individuálně pozvanými hosty aneb před uzavřeným kruhem osob na venek určitě ohraničeným, nýbrž byla provedena před individuálně neurčitým množstvím lidí. '94
Trestnost reprodukce chráněných děl radiovým přijímačem, umístěným v přímém sousedství s hostinskou místností. Subjektivní stránka skutkové podstaty.
(Rozh. ze dne 21. února 1936, Zm IV 806/35.)
Nejvyšší soud přezkoumav trestní věc proti G. L., obžalovanému z přečinu podle § 45 zák. čís. 218/1926 Sb. z. a n., vyhověl zmateční stížnosti hlavního soukromého žalobce »Ochranného sdružení autorského československých skladatelů, spisovatelů a nakladatelů«, uplatňované podle čís. 1 a) § 385 tr. ř., rozsudky obou soudů nižších stolic zrušil podle odst. 1 § 33 por. nov. a uznal obžalovaného vinným, že ve svém hostinském podniku v U. uspořádal přes zákaz bezprávná veřejná provozování hudebních děl, ke kterým výlučné právo provozovací náleží žalujícímu Ochrannému sdružení autorskému čsl. skladatelů, spisovatelů a nakladatelů, zaps. spol. s r. o. v Praze, čímž spáchal přečin vědomého zásahu do původského práva podle § 45 aut. zák. ze dne 24. listopadu 1926, čís. 218 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Nelze odepříti oprávnění zmateční stížnosti hlavního soukromého žalobce uplatňované podle čís. 1 a) § 385 tr. ř.
Vrchní soud zjistil, že obžalovaný umístil radiový přijímač opatřený amplionem v malém výklenku 1 m 92 cm dlouhém, který přímo sousedí s hostinskou místností, z níž vedou do výklenku dveře 2 m 15 cm vysoké opatřené skleněnými tabulkami, a že tímto radiovým přijímačem pomocí amplionu činil dne 19. a 22. října 1931 přístupnými hudební díla chráněná, jak ve výroku rozsudku jsou vypočtena, hostům v hostinské místnosti.
Vrchní soud měl tedy po objektivní stránce správně za to, že obžalovaný tímto způsobem veřejně provozoval chráněná hudební díla, neboť za veřejné provozování hudebního díla jest považovati reprodukci hudebního díla prostředky, které odpovídají jeho hudební formě, to jest hudebními nástroji neb zpěvem, když se nestala před individuálně pozvanými hosty anebo před uzavřeným kruhem osob na venek určitě ohraničeným, nýbrž když byla provedena před individuálně neurčitým množstvím lidí.
Přes to zprostil vrchní soud obžalovaného obžaloby z toho důvodu, že v souzeném případě nebyl po subjektivní stránce dokázán vědomý zásah, že totiž nebylo dokázáno, že obžalovaný jednal úmyslně, věda o existenci cizího práva původského.
Proti tomu uplatňovaná zmateční stížnost je základná. Obžalovaný věděl, že rádio hraje i chráněná hudební díla, neboť plyne už z jeho zodpovídání, že »Ochranné sdružení autorské« mu zakázalo provozovati, t. j. veřejně hráti v hostinské místnosti chráněná hudební díla. Obžalovaný podle toho musel počítati při hraní s porušeními cizích práv původských. Vědomí obžalovaného o existenci cizího práva původského není však vyvráceno výpověďmi svědků, jak má za to vrchní soud. Svědek A. B., který je obchodníkem radiovými přístroji, potvrdil a soud na základě jeho výpovědi zjistil, že řekl při prodeji radia obžalovanému na otázku, zda musí platit autorskému družení poplatky, že neví, zda nutno takové poplatky platiti, že o tom neslyšel, že už asi v padesáti hostincích namontoval radiové přístroje a že mu ani jeden z těchto zákazníků neoznámil, že by autorské sdružení od něho žádalo autorské poplatky. I když vrchní soud dále zjistil, že svědek L. E., který byl kdysi u svědka A. B. v učení, potvrdil, že A. B. za dva měsíce po instalaci radiového přijímače obžalovanému řekl, že má platiti měsíčně jen poplatek 10 Kč poštovnímu úřadu a že do autorského sdružení platiti nemusí, nelze na základě této výpovědi vyloučiti vědomí obžalovaného o existenci cizího práva původského, poněvadž obžalovaný byl podle toho svědkem A. B. různě a tedy nevěrohodně poučen, znění koncese na radiový aparát přijímací u obžalovaného rovněž opačný názor vyvolali anebo ho v opačném názoru utvrditi nemohlo a obžalovaný, který se v této věci obrátil o informaci též na poštovního úředníka F. K., byl jím odkázán na radiojounal anebo na autorské sdružení. Nelze tedy tvrdili, že obžalovaný byl věrohodhě a vhodně ujištěn a že si zjednal jistotu o tom, že nezasahuje do cizího práva původského a že nemusí autorské poplatky za chráněná díla platiti. Obrana obžalovaného neobstojí tedy ani po subjektivní stránce. Proto vyhověl nejvyšší soud zmateční stížnosti hlavního soukromého žalobce a postupoval podle odst. 1 § 33 por. nov.

Citace:

Čís. 5528. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 113-115.