Čís. 7750.

Je-li směnka v majetku remitenta, je vykázána jeho legitimace již zněním směnky a tím, že má směnku u sebe.
Směnečný dluh jest zpravidla dluhem odběrným. Prodlení směnečného dlužníka nastává teprve presentací v místě placení. Je-li však směnka domicilována u směnečného věřitele, který ji má v držbě, není věřitel povinen odebrati se v místě platebním ku směnečnému dlužníku k vůli presentaci, nýbrž dlužník (příjemce) jest povinen postarati se o to, by domiciliát měl úhradu. Neobstará-li příjemce úhradu, stačí, že věřitel v době splatnosti měl směnku pohotově jako její vlastník a očekával úhradu od dlužníka (příjemce) bez výsledku. Presentace odpadá a dlužník se ocitá v prodlení, když opomene uhraditi včas domiciliátu a zároveň věřiteli směnku.
(Rozh. ze dne 3. února 1928, Rv I 2154/27.)
Směnečný platební příkaz na 20000 Kč se 6% úroky od 7. listopadu 1926 (den splatnosti směnky) ponechal procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaných v platnosti se 6% úroky od 2. září 1927 (v den doručení žaloby). Odvolací soud nevyhověl — Čís. 7750 —
170
odvolání žalovaných, vyhověl však odvolání žalobcovu a ponechal směnečný platební příkaz v platnosti i co do úroků od 7. listopadu 1926. V tomto směru uvedl v důvodech: Pokud se týče zamítnutí úrokového příslušenství, nesrovnává se soud odvolací s názorem prvého soudu, že prodlení dlužníků nastalo teprve doručením žaloby, ana směnka nebyla k placení presentována. Jde o směnku, která byla vydána záložnou S-skou na řád její vlastní a u vydatelky byla domicilována. Nebylo tudíž třeba ani protestu ani presentace. Dnem splatnosti byl den 6. listopadu 1926, byl žalovaným znám a bylo žalovaným též známo, že mají platiti v záložně. Tím, že žalovaní opomenuli v den splatnosti platební povinnost ze směnky v den splatnosti splniti, octli se v prodlení a jest proto žalobkyně podle § 1334 obč. zák. oprávněna, požadovati úrok již ode dne splatnosti. Na tom nemění nic ustanovení čl. 39 směn. ř., poněvadž žalovaní byli povinni platiti v záložně, ovšem proti vydání směnky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé vytýkají nesprávné právní posouzení (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) jednak proto, že podpis vydatelky (S-ské záložny) neodpovídá zápisu rejstříkovému a směnka prý nevyhovuje předpisu čl. 4 čís. 5 sm. ř. Předpokládá-li odvolací soud, že žalovaní přijali směnku přes to, že ve firmě scházelo křestní jméno náměstka předsedy, odporuje to prý spisům. Další nesprávné právní posouzení shledávají dovolatelé v tom, že odvolací soud obnovil platební rozkaz ohledně 6%nich úroků ode dne splatnosti směnky do podání žaloby, přes to, že směnka žalovaným nebyla předložena k placení. Ale výtky dovolatelovy nejsou opodstatněny. Žalovaní vzali zpět nejen námitku nepravosti podpisu, nýbrž i námitku nedostatečnosti podpisu záložny jako vydatelky, takže se soud neměl obírati neplatností směnky pro nedostatek podpisu vydatelky, nýbrž měl rozhodnouti jenom o námitce nedostávajícího se oprávněni žalující záložny k žalobě. Tuto odůvodňovali žalovaní tím, že vydateli jsou Jan H. a Norbert B. a nikoli žalující záložna, protože podpis záložny neodpovídá rejstříkovému zápisu. Dále bylo se soudu zabývati ještě jen námitkou nedostatku presentace. Ale tím, že žalovaní vzali zpět námitku nedostatečnosti podpisu firmantů záložny, ulomili hrot námitce nedostatku jejího oprávnění к žalobě. Ze směnky jest zřejmo, že Jan H. a Norbert B. podepsali směnku pod razítkem záložny, tedy za ni. K žalobě směnečné jest oprávněn jakožto vlastník směnky podle čl. 36 směnečného řádu její majitel nepřetržitou řadou rubopisů. Je-li směnka v majetku remitentově, je vykázána jeho legitimace již zněním směnky, a tím, že směnku má ve vlastnictví. Žalující záložna předložila směnku, směnka jest vystavena na její řád a proto je k žalobě oprávněna, když se ani vadnost podpisů jejích zástupců na směnce nepopírá. Proto jest nerozhodno, zda odvolací soud předpokládá, že v době přijetí směnky byla tato vydatelkou již podepsána a nemá-li tento předpoklad ve spisech opory. Rovněž není opodstatněna námitka, že žalobkyně žádá neprávem úrok od splatnosti směnky proto, že směnku tehdy nepresentovala. Podle čl. 44 sm. ř. není ovšem k zachování směnečného nároku proti příjemci potřebí ani presentace ani protestu. Tím však není řečeno, že prodlení příjemcovo a v důsledku toho placení 6%ního směnečného úroku nastává vždy i bez presentace. Směnečný dluh jest zpravidla dluhem odběrným a prodlení dlužníka směnečného nastává teprve presentací v místě placení. Je-li však směnka domicilována u směnečného věřitele, který ji také má v držbě jako ve sporném případě u remitentky, není takový věřitel povinen odebrati se v místě platebním ke směnečnému dlužníku za účelem presentace, nýbrž dlužník (akceptant) je povinen postarati se o to, by domiciliát měl úhradu. Když příjemce úhrady neobstará, stačí, že věřitel v době splatnosti měl směnku pohotově v držbě, jsa jejím vlastníkem a očekával úhradu od dlužníka (příjemce) bez výsledku. Presentace odpadá. Dlužník (příjemce) se ocitá v prodlení, když opomene uhraditi včas domiciliátu a zároveň věřiteli směnku. Požadovati v takovém případě formálně presentaci a případný důkaz na příklad protestem, bylo by čirým a bezvýznamným formalismem. Ostatně bylo v žalobě tvrzeno, že strana žalující byla v čase splatnosti i protestu držitelkou směnky a žalovaná strana v zákonné třídenní lhůtě nenamítala, že byl domicil připojen teprve dodatečně po přijetí směnky. Proto odvolací soud právem přiznal žalobkyni úrok z prodlení ode dne splatnosti směnky, třebaže formálně neprovedla presentaci u sebe.

Citace:

č. 7750. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 197-199.