Čís. 3924.

Cenný papír obíhá ve smyslu §u 11 (1) nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n. tam, kde jde obchodem z ruky do ruky, neb odkud jedině může býti uveden do obchodu, poněvadž je tam uložen.
(Rozh. ze dne 30. května 1924, Rv I 42/24.)
V roce 1912 zakoupila žalobkyně od tehdejší banky Z. se sídlem v Praze komunální obligace v nominální ceně 70 000 K a, ponechavši je v úschově této banky, později r. 1916 převedla je do úschovy banky U., kdež od té doby nepřetržitě se nacházely. Na základě koncesní listiny ministerstva financí ze dne 21. prosince 1921 byla zřízena žalovaná banka Z. se sídlem v Praze, ježto shora zmíněná banka Z. se sídlem původně v Praze ještě před 28. říjnem 1918 svoje sídlo byla přeložila do Vídně, ponechavši v Praze svoji filiálku. Když pak byla zřízena banka Z., tu s povolením ministerstva financí postoupila banka Z. se sídlem ve Vídni své hypotekární a komunální pohledávky na území republiky Československé, na základě kterých vydala zástavní listy a komunální obligace, této nově zřízené bance Z. v Praze. Tato banka Z. se sídlem v Praze se zavázala při převzetí těchto pohledávek závazky, plynoucí ze zástavních listů a komunálních obligací, vydaných bankou Z. ve Vídni, v Československé republice v oběhu se nalézajících, počínaje od toho dne, kdy v Československé republice přestala možnost, zaplatiti pohledávky v nekolkovaných bankovkách Rakousko-Uherské banky, v československé měně plniti a do 6 měsíců ode dne, kdy povolení k postoupení a převzetí pohledávek byla dána, ony od banky Z. ve Vídni, tedy cizozemské společnosti vydané a v tuzemsku v oběhu se nalézající cenné papíry za vlastní, na československou měnu znějící vyměniti. Žalobkyně, bydlící v nynější Italii, domáhala se na žalované bance Z. výměny komunálních obligací za nové komunální obligace v československé měně. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Ve věci samé dlužno řešiti otázku, zda jest pokládati komunální dluhopisy, o něž jde a jež, jak zjištěno, žalobkyně v roce 1912 zakoupila od banky Z., tehdy ještě se sídlem v Praze a které ponechala v její úschově až do roku 1916, kdy je převedla do úschovy banky U. v Praze, kdež se až do jich odevzdání žalované za účelem výměny nepřetržitě nacházely, — za obíhající v tuzemsku a tudíž účastny nostrifikace po rozumu §u 11 odstavec c) nařízení vlády republiky Československé ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n., pokud se týče vyhlášky ministerstva financí ze dne 4. února 1922, čís. 4001/161-11/3, dle tohoto nařízení vydané. Dovolací soud sdílí právní názor soudu druhé stolice, že cenný papír obíhá tam, kde jde obchodem z ruky do ruky, neb odkud jediné může býti uveden do obchodu, poněvadž je tam uložen. Jest sice pravda, že převod cenných papírů může se státi také pouhým připsáním k dobru nebo k tíži, pokud se týče připsáním protihodnoty, aniž by musilo dojíti k efektivnímu předání papíru. Leč pokud i v takovém případě cenný papír zůstane nadále v úschově tuzemského ústavu, nepřestane býti v oběhu zde, ať již jeho nový nabyvatel jest tuzemcem nebo cizozemcem. Dovolatelka zaměňuje pojem »oběh papíru« s nárokem na jeho vydání. Nařízení vlády republiky Československé ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n., vydané na základě zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n., má za účel, by upravilo poměry cizozemských akciových společností peněžních, které dne 28. října 1918 na území republiky Československé měly a posud mají pobočné ústavy u příslušného tuzemského soudu v obchodní rejstřík zapsané. Tedy možnost dalšího obchodování těchto společností v tuzemsku jest v popředí, nikoli úprava valuty, která jen nepřímo byla nostrifikačním nařízením dotčena. Pro způsob úpravy tohoto obchodování byly proto rozhodnými zájmy jak oněch společností, tak i osob, které s nimi byly v úzkém obchodním styku buď jako věřitelé, nebo dlužníci. A jen s tohoto hlediska lze vykládati jednotlivá ustanovení onoho nařízení a nelze z různých zvláštních předpisů, týkajících se jiných oborů (na př. zákon ze dne 18. března 1921, čís. 142 sb. z. а n., nařízení ze dne 7. dubna 1921, čís. 151 sb. z. a n.), usuzovati, jak činí
dovolatelka, na tendenci nostrifikačního nařízení a jeho dosah. Kdyby se tedy ani nepřihlíželo ku přípisu ministerstva financí ze dne 30. dubna 1923, čís. 45.3391/2189/23—II A 3, dle něhož toto ministerstvo, podávajíc osnovu vládního nařízení ze dne 13. září 1920, čís. 532 sb. z. a n., rozumělo výrazem, uvedeným v §u 11 nař. »dílčí dlužní úpisy (titry) v tuzemsku obíhající« takové cenné papíry, které se v tuzemsku v den vyhlášení tohoto nařízení nalézaly a nebyly z nějakého důvodu, zejména podle §u 15 vládního nařízení ze dne 12. března 1919, čís. 126 sb. z. a n., z oběhu v tuzemsku vyloučeny - a jímž vlastně dán jest autentický výklad onoho obratu »dílčí dlužní úpisy v tuzemsku obíhající«, plyne správnost názoru soudu druhé stolice v tomto směru nejen ze slovného výkladu onoho rčení, ale také z účelu a tendence nostrifikačního nařízení samého. Není proto ani třeba utíkati se k výjimečnému ustanovení §u 11 odstavec f) nař., poněvadž dle stavu věci, tak, jak byl zjištěn, nemůže býti pochybnosti o tom, že sporné papíry v den vyhlášení tohoto nařízení, t. j. dne 24. září 1920, byly v tuzemsku v oběhu.

Citace:

č. 3924. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit Civilní rozhodnutí VI., s. 869-871.