Čís. 3816.


Odkázati věc na příslušný soud dle §u 261, odstavec šestý, c. ř. s., lze, ovšem šetříc ustanovení druhého odstavce §u 240 c. ř. s., i tehdy, vznesena-li námitka nepříslušnosti teprve při ústním líčení.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, R I 380/24.)
Zemský civilní soud v Praze vyhověl námitce místní nepříslušnosti a odkázal žalobu podle §u 261, odstavec šestý, c. ř. s. na okresní soud v B. Rekursní soud zrušil řízení o žalobě pro zmatečnost a odmítl žalobu. Důvody: Soud v napadeném usnesení praví, že vyhovuje námitce věcné nepříslušnosti soudu. To učinil neprávem, poněvadž námitka tato žalovanou stranou při prvém roku ohlášena nebyla, ač se tak státi musí (§ 240 odstavec prvý c. ř. s.). Žalovaní sice ohlásili tuto námitku při prvém ústním jednání, tedy opožděně a soud k ní přihlížeti měl jen proto, poněvadž jednalo se o nepříslušnost, která výslovným dohodnutím stran odstraněna býti nemohla. Soud prvý musil i bez námitky strany žalované nepříslušnost vysloviti a žalobu z úřední moci odmítnouti (§ 43 j. n.). Je-li tomu tak, pochybil prvý soud také v tom směru, že po rozumu ustanovení §u 261 c. ř. s. odstoupil žalobu příslušnému soudu v B. To státi se mohlo pouze tehdy, kdyby byla žalovaná strana vznesla v čas námitku nepříslušnosti, poněvadž § 261 c. ř. s. v odstavci šestém praví: »namítá-li žalovaný nepříslušnost«, ale dle §u 240 c. ř. s. musí námitka tato ohlášena býti při prvém roku. Nestalo-li se tak, nemá významu návrh žalobce na postoupení žaloby soudu příslušnému. Jak tento návrh žalobcův, tak i námitka věcné nepříslušnosti se strany žalovaných staly se opožděně a není tu předpokladů ustanovení §u 261 c. ř. s., aby žaloba příslušnému soudu mohla býti postoupena. Soud prvý, jednaje o žalobě, k jejímuž vyřízení výlučně příslušným byl soud okresní, přivodil zmatečnost řízení, k níž soud rekursní dle ustanovení §u 494 c. ř. s. přihlédati musí, a prohlásil proto řízení za zmatečné a zrušil je.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Prvý soud vyhověl námitce nepříslušnosti, odkázal žalobu podle
§u 261, odstavec šestý c. ř. s. na okresní soud v B. a přiřkl žalovaným proti žalobci náklady mezisporu o námitce. Odkázání žaloby na okresní soud v B. vyhovuje zákonnému předpisu šestého odstavce §u 261 c. ř. s., pročež bylo soudem druhé stolice neprávem změněno a tento soud neprávem odmítl žalobu a zrušil řízení o žalobě. V šestém odstavci §u 261 c. ř. s. není uvedeno, že žaloba může býti přikázána jinému soudu jen tenkráte, když námitka nepříslušnosti byla vznesena hned při prvém roku; ustanovení to platí podle svého všeobecného doslovu i podle svého účelu a podle zákonodárcova úmyslu i tenkráte, když námitka byla vznesena teprve při ústním jednání a nikoli již při prvním roku, neboť podle něho má býti, pokud možno, zabráněno podávání žalob nových a zjednodušeno i urychleno vedení sporu tím, že za podmínek, tam uvedených, jedná příslušný soud na základě žaloby, podané původně u soudu nepříslušného, a za použití procesních spisů, které u nepříslušného soudu byly již zřízeny. Ovšem může soud vyhověti námitce nepříslušnosti soudní jen s omezením, uvedeným v druhém odstavci §u 240 c. ř. s., ale to jest v šestém odstavci §u 261 zřejmě předpokládáno a soud nemůže žalobu postoupiti jinému soudu tenkrát, když námitku nepříslušnosti odmítne jako opožděnou. Bylo tedy vyhověno v tomto směru dovolacímu rekursu. Soud druhé stolice ovšem neměl o žalobcovu rekursu proti odkázání žaloby na okresní soud v B. vůbec věcně rozhodovati, poněvadž podle šestého odstavce §u 261 c. ř. s. byl rekurs v tomto směru vůbec nepřípustným a měl býti odmítnut podle druhého odstavce §u 526 c. ř. s.; ale tato vada není v dovolacím rekursu vytýkána a nečiní usnesení rekursního soudu zmatečným, pročež Nejvyšší soud nemůže z moci úřední na ni hleděti a nemůže usnesení soudu rekursního v uvedené části zrušiti, nýbrž vázán jest návrhem dovolacího rekursu, ve kterém sice žalovaní žádají výslovně zrušení usnesení rekursního soudu, ale podle obsahu dovolacího rekursu i jeho návrhu jest to jen nesprávný výraz místo správného výrazu, aby usnesení soudu rekursního bylo změněno a usnesení prvního soudu bylo obnoveno.
Citace:
č. 3816. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 703-704.