Č. 11599.

Samospráva obecní. — Řízení před nss-em: Ustanovení § 4 čes. obec. zř. neposkytuje obci žádající za změnu hranic připojením území obce jiné, která se změnou nesouhlasí, právního nároku na povolení změny.
(Nález ze dne 14. prosince 1934 č. 23546.)
Věc: Obec K. (adv. Dr. František Gremmer z Prahy) proti ministerstvu vnitra o změnu obecních hranic.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemský úřad v Praze, slyšev zv, povolil výměrem z 24. srpna 1929 k žádosti obce K. podle § 4 čes. obec. zříz. změnu hranic mezi obcemi K. a N. vyloučením části území z obvodu obce N. a připojením jejím k obvodu obce K., a to v mezích hranic v dotyčném výměru blíže popsaných. Na odvolání obce N. zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím výměr zemského úřadu a nevyhověl žádosti obcé K., jelikož pro povolení změny hranic, které se obec vůči obci N. dožaduje, není zvláště závažných důvodů, obec N. by pak utrpěla značný úbytek na své přirážkové základně a tím citelnou ztrátu hospodářskou.
Maje rozhodovati o stížnosti, musil se nss především zabývati otázkou, může-li stěžující si obec vůbec důvodně tvrditi, že bylo nař. rozhodnutím zasaženo do okruhu jejích subjektivních práv.
V té příčině bylo uváženo toto:
Stížnost vychází z názoru, že změna hranic obcí podle § 4 odst. 2 čes. ob. zř. není dána do volné úvahy úřadu, jenž o změně rozhoduje, nýbrž že ji lze povoliti jenom potud, pokud se tím obci změnou dotčené neznemožňuje plniti zákonné její úkoly v působnosti vlastní i přenesené. Z toho ovšem dovozuje pak dále, že — je-li tento předpoklad splněn — má druhá obec za změnu žádající právní nárok na to, aby změna sloužící jejímu hospodářskému posílení byla povolena aspoň tehdy, má-li toho zapotřebí k řádnému plnění svých úkolů.
V prvním směru základní názor stížnosti je ovšem ve shodě s ustanovením § 4 čes. ob. zř., jak je vyložil nss ve svých nál. Boh. A 8549/30 a podobně ohledně Moravy Boh. A 8575/30, dovodiv tam, že i při změně hranic má obec zachována býti v takové struktuře, aby byla s to, aby plnila úkoly, které zákon na obec vznáší, čili, že zmenšení obecního území změnou hranic obce je přípustno pouze potud, pokud se obci, jejíž území se zmenšuje, neznemožňuje plniti úkoly na ni vznesené.
Než dedukci, kterou stížnost z této zásady činí na druhou stranu v ten smysl, že i obec, která za účelem svého hospodářského posílení změny hranic se dožaduje, má za onoho předpokladu nárok na to, aby její území bylo na úkor jiné obce zvětšeno, nemohl soud uznati správnou. § 1 čes. ob. zř. stanoví jako zásadu, že nynější obce místní zůstanou i nadále obcemi místními, pokud se v nich způsobem v zákoně tomto předepsaným nějaké změny neučiní. Jaké změny to jsou a za jakých předpokladů jsou přípustny, určují následující §§ 2—4. Ze spojitosti těchto paragrafů s §em 1 je patrno, že tento předpis garantuje nejen další existenci dosavadních místních obcí jako samostatných samosprávných celků, nýbrž že zachovává i jejich dosavadní územní rozsah, pokud v něm nenastane změna způsobem stanoveným v § 4. Z § 4 lze pak ovšem — jak dovoženo v cit. prejudikátech — vyvoditi, že není přípustno proti vůli obce zmenšiti její území tak, že by jí bylo znemožněno plniti úkoly novým obecním zřízením na obec vznesené; naproti tomu není v něm sebe menší opory pro výklad, že by chtěl výjimkou ze zásady § 1 dáti obci nárok na to, aby její území, jak je obecní zřízení z r. 1864 zastihlo a §em 1 zachovalo, bylo rozšířeno. Z toho, že změna hranic po zákonu je jen za určitých předpokladů přípustná, neplyne ještě logicky, že — jsou-li tyto předpoklady splněny — povolena býti musí. Takovýto nárok musil by proto výslovným předpisem býti uznán. Bylo již podotknuto, že předpisu takového v § 4 ob. zř. není, a naopak z ustanovení § 94 čes. ob. zř., že obec nemající prostředků k plnění povinností, z působnosti samostatné a přenesené vzcházejících, má býti spojena s jinou, aby s ní měla společnou správu záležitostí svých, pokud nenabude potřebných prostředků, je patrno, že obecní zřízení pamatuje i na případy, kde obec nemá prostředků k plnění úkolů zákonných, nevidí však korrektiv v rozšíření jejího území na úkor jiné obce, nýbrž naopak ve spojení jejím s jinou obcí ke společné správě. Závěru tomuto svědčí posléze také úvaha, že, kdyby změny hranic bylo povoliti vždy, když obec, jejíž území se zmenší, není ohrožena, v plnění svých úkolů, a kdyby obci hospodářsky slabší přiznáván byl nárok na povolení změny hranic vůči obci hospodářsky silnější, byla by tím dána možnost, aby obec, zavinivší svou hospodářskou tíseň, rozšiřovala své území na úkor obce jiné, jejíž hospodářská zdatnost podmíněna byla pečlivým vedením obecního hospodářství. Takovým způsobem by obec finančně prosperující mohla býti zbavována postupně jednotlivých částí území a tím i zdrojů svých příjmů na prospěch okolních obcí méně pečlivě spravovaných, a na konec by zůstala omezena na minimum svého území, jen když by vzhledem k jejímu pečlivému hospodářství finančnímu se dalo ještě souditi, že stačí k plnění úkolů vlastní a přenesené působnosti.
Z těchto úvah dospěl nss k závěru, že ustanovení § 4 čes. obec. zříz. neposkytuje obci, žádající za změnu hranic připojením území obce jiné, která se změnou nesouhlasí, právního nároku na povolení změny.
Nemá-li však obec právního nároku na povolení změny hranic, nemůže důvodně tvrditi, že rozhodnutím správního úřadu změnu tu odpírajícím bylo porušeno její subjektivní právo (§ 2 zák. o ss.). S hlediska toho jeví se veškeré věcné námitky, které stížnost formuluje proti nař. rozhodnutí, bezdůvodnými, a nemohly by také ve stížnosti uplatňované vady řízení, ani kdyby se ukázaly pravdivými, přivoditi zrušení nař. rozhodnutí, jež obec pro nedostatek subjektivního práva s úspěchem nemůže bráti v odpor.

Citace:

Č. 11599.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 664-666.