Č. 11540.
Stavební právo (Slovensko). — Řízení správní: Předpisuje-li stavební statut (stavební řád) minimální šířku ulic a stanoví-li určitý rozsah stavebních parcel, chrání tím nezadatelný veřejný zájem, jehož je oprávněn odvolací úřad dbáti ve smyslu § 81 odst. 2 nař. č. 8/1928 Sb. i v neprospěch odvolatele.
(Nález ze dne 10. listopadu 1934 č. 21054.)
Prejudikatura: srv. CCCCXXXIII/1932, Boh. A 10340/33.
Věc: Bedřich B. a spol. v K. proti zemskému úřadu v Bratislavě o parcelační povolení. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Na žádost dnešních st-lů jakožto majitelů pozemků mezi třídou P.-ou a ulicí B.-ou v K. udělil městský notářský úřad povolení k rozdělení pozemků st-lů za určitých podmínek. K odvolání st-lů, jež směřovalo pouze proti některým podmínkám k povolení parcelačnímu připojeným, a k odvolání souseda, který si stěžoval, že nebyla současně s parcelačním povolením vyřešena otázka plotu na straně jeho pozemků, sousedících s pozemky st-lů, zrušil zem. úřad v Bratislavě výměrem z 11. ledna 1932 podle § 81 nař. č. 8/1928 napadené rozhodnutí a zároveň žádost o povolení parcelace i odvolání souseda zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podána jest stížnost majitelů pozemků, o jejichž rozdělení bylo žádáno.
Na prvém místě slušelo nss-u zabývati se námitkou, jež se snaží dovoditi ze zastaralosti stav. statutu města Košic a z dlouholeté praxe, jež prý v mnohém směru podnikání stavebnímu ulehčila, že stavební statut není již ve svém původním znění platným právním předpisem, ježto doznal obyčejovým právem změny. Než stížnost neuvádí, které jednotlivé předpisy stav. statutu města K. jsou obyčejovým právem pozměněny a co z domnělé změny plyne pro st-le, takže soudu není možno tuto námitku řádně přezkoumati (§ 18 zák. o ss). Že pak právní norma (v daném případě stav. statut města K., schválený min. vnitra dne 2. června 1885 č. 55802/11/1880) nepozbývá platnosti již tím, že od jejího vzniku uplynula delší doba, je nepochybné.
Nejzávažnější námitka stížnosti obrací se proti tomu, že žal. úřad zrušil výměr nižší správní stolice ve směru, ve kterém nikým nebyl brán v odpor, ježto odvolání st-lů domáhala se jen změny určitých podmínek parcelačního povolení a odvolání souseda se týkalo jen jeho soukromoprávních nároků a bylo ostatně nař. rozhodnutím výslovně zamítnuto. V tomto překročení žádosti interesovaných stran vidí stížnost nezákonnost.
Výrok žal. úřadu je opřen o § 81 nař. č. 8/1928, který ve svém odst. 2 ustanovuje, že ve věci, na jejímž konečném vyřízení není veřejný zájem zúčastněn, jest odvolací úřad, pokud není jinak stanoveno, vázán návrhem odvolání a může změniti rozhodnutí v neprospěch odvolatele jen k odvolání odpůrcem souběžně projednávanému.
Ze správních spisů vychází najevo, že proti parcelačnímu povolení odvolali se jednak dnešní st-lé, kteří se bránili výhradně proti určitým podmínkám tohoto povolení, jednak soused, který navrhoval zrušení parcelačního povolení proto, že bylo vydáno na základě neplatného stav. statutu a že nebyla vyřešena otázka plotu mezi pozemky st-lů a jeho vlastními. Odvolání sousedovo bylo nař. rozhodnutím v obojím směru zamítnuto, takže zřejmě nemohlo býti žal. úřadu podnětem k tomu, aby výměr nižší správní stolice, pokud se týkal st-lů, změnil. Dlužno tudíž míti za to, že žal. úřad cítil se jako odvolací úřad oprávněným při příležitosti vyřizování odvolání st-lů podle předpisu odst. 2 § 81 nař. č. 8/1928 v této věci reformovati rozhodnutí první stolice, nehledě k odvolacímu petitu, v neprospěch odvolatelů proto, že na konečném vyřízení věci je zúčastněn také veřejný zájem. Otázkou, kdy a do jaké míry může odvolací stolice podle cit. ustanovení změniti in pejus rozhodnutí nižší instance, zabýval se nss ve svém odborném plenu z 19. prosince 1932 a v nál. Boh. A 10340/33. V tomto nálezu, na jehož bližší odůvodnění se podle § 44 j. ř. pro ss odkazuje, vyslovil soud, že odvolací úřad, rozhoduje o odvolání podle § 81 nař. č. 8/1928, je oprávněn změniti z úřední moci výrok prvé stolice v neprospěch odvolatele jen v těch případech a potud, kdy a pokud podle předpisů neb intencí specielního zákona správního jde o veřejný zájem nezadatelný.
Vycházeje z téže zásady, musel soud zkoumati, zda v daném případě šlo o takový nezadatelný zájem. St-lé ucházeli se v řízení správním o povolení k rozdělení svých pozemků. O této věci jedná částka 2. stav. statutu města Košic (§§ 12 až 16). Podle důvodů nař. rozhodnutí opírá žal. úřad své oprávnění změniti rozhodnutí nižší správní stolice v neprospěch odvolatele jednak o § 13, jednak o § 14. V § 13 statutu je předepsána šířka ulice nejméně 12 m, je-li ulice nejvýše 100 m dlouhá, při ulici delší a s čilejší dopravou nejméně 15 m. Paragraf 14 pak stanoví, že prostor určený k rozdělení, má býti rozdělen na staveniště tak, aby průčelí každého staveniště bylo nejméně 14 m, hloubka pak nejméně 20 m dlouhá. Nižší správní úřad však těchto předpisů nedbal a povolil parcelaci při ponechání ulice jen 10 m široké. Rovněž šířka a hloubka nových parcel neodpovídá citovanému předpisu § 14.
Otázka, kterou nutno řešiti, je tedy, zda §§ 13 a 14 stavebního statutu chrání nezadatelné zájmy veřejné. Soud musel na tuto otázku odpověděti kladně. Citovaná ustanovení stav. statutu, která nepochybně jsou dána v zájmu veřejném, předepisují minimální šířku ulic a minimální rozsah stavebních parcel. Hranici takto pro svou činnost stanovenou musí příslušný úřad zachovati, nemaje možnosti podle konkrétního případu činiti odchylky ve prospěch stran. Úvaha úřadu o tom, zda je vhodné a účelné, resp. zda vyhovuje veřejnému zájmu, aby ulice byla alespoň tak široká a rozsah stavebních parcel alespoň takový, jak je to v §§ 13 a 14 stav. statutu určeno, je vyloučena, ježto míra ochrany veřejných zájmů je všeobecně závaznou normou pevně fixována. Takovýmto konkrétním předpisem stav. statutu vyznačený rozsah ochrany veřejných zájmů tvoří nezadatelný veřejný zájem, k němuž je vyšší správní úřad oprávněn podle § 81 odst. 2 nař. č. 8/1928 Sb. přihlíželi i v neprospěch odvolatele. Zda lze spatřovati veřejný zájem nezadatelný ve smyslu § 81 odst. 2 cit. nař. č. 8/1928 Sb. i v těch předpisech stavebního statutu, jež dávají úřadu možnost v určitých případech voliti řešení nejvhodnější v rámci hranic, předpisem stanovených, o tom netřeba v případě dnešním uvažovati, ježto stačí zjistiti, že při předpisu, který ukládá úřadu povinnost zachovati se určitým způsobem bez možnosti jinakého řešení, jako je tomu právě při ustanovení §§ 13 a 14 stav. statutu, je nezadatelný zájem veřejný dán. Se stejného hlediska vychází i žal. úřad v nař. rozhodnutí. Ježto pak toto hledisko odpovídá zákonu, je příslušná námitka stížnosti, založená na opačném právním názoru, neopodstatněná.
Stížnost obrací se kromě toho i proti názoru žal. úřadu, že město při širokých ulicích obdrží větší výhody, tvrdíc, že naopak přinášejí široké ulice pro město větší náklady, spojené s jejich udržováním. Soud nemohl však shledati, že by tato námitka byla způsobilá prokázati nezákonnost nař. rozhodnutí. Byl-li totiž žal. úřad podle toho, co bylo uvedeno, oprávněn ke změně rozhodnutí prvé stolice z toho důvodu, že toto rozhodnutí bylo v rozporu s výslovným předpisem stav. statutu o šířce ulic, pak je zcela nerozhodné, zda široká ulice je pro město výhodnější či nikoli, nehledíc ani k tomu, že ujímati se práv obce není věcí st-lů. Postrádá tedy i tato námitka důvodnosti a proto bylo stížnost zamítnouti.