Čís. 6305.

Žaloba společníků společnosti s o. r. o nicotnost usnesení valné hromady nenáleží před samosoudce, nýbrž výlučně před (obchodní) senát.
Samosoudce není oprávněn rozhodovali ani o návrzích stran podle §u 42, odstavec třetí a čtvrtý, zákona o společnostech s r. o. ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák., nýbrž rozhodnutí o nich přísluší senátu.
§em 7, třetí odstavec, j. n. v doslovu novely ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. nebylo ničeho změněno na předpisu §u 388 ex. ř.
Otázka, zda věc náleží před samosoudce či před senát, není otázkou příslušnosti, nýbrž obsazení soudu (§ 477 čís. 2 c. ř. s.). Řízení před samosoudcem jest zmatečným pouze ohledně úkonů, jež samosoudce nemohl platně předsevzíti.
(Rozh. ze dne 22. září 1926, R I 822/26.) — Čís. 6305 —
1320
O žalobě společníků, by bylo prohlášeno bezúčinným usnesení valné hromady společnosti s r. o., jednal samosoudce sborového soudu (předmět sporu byl žalobci oceněn na 20000 Kč) potud, že uložil žalované lhůtu k podání žalobní odpovědi a rozhodl kromě toho o návrhu žalobců podle §u 42, odstavec čtvrtý, zákona o společnostech s r. o. (odklad výkonu napadeného usnesení) a žalované podle §u 42, odstavec třetí, téhož zák. (složení jistoty žalobcem). Rekursní soud napadené usnesení i s předchozím řízením zrušil, maje za to, že věc náležela před senát.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu a potvrdil napadené usnesení s dodatkem, že zrušení řízení platí jen co do řízení ohledně prozatímního opatření podle §u 42, odstavec čtvrtý, a ohledně jistoty podle §u 42, odstavec třetí, zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.
Důvody:
Jde o dvě otázky: 1. zdali k projednání a rozhodnutí tohoto sporu povolán jest obchodní senát, či samosoudce, 2. zda k rozhodnutí o návrzích podle §u 42 odstavec třetí a čtvrtý zákona o společnostech s r. o. ze dne 6. března 1906 čís. 58 ř. zák. povolán byl rovněž senát, či samosoudce. K čís. 1. Dva společníci společnosti s ručením obmezeným domáhají se žalobou proti společnosti rozsudku, že usnesení valné hromady ze dne 9. dubna 1926 k bodu 2. denního pořádku jest podle §u 41 zákona nicotné. Předmět sporu oceněn byl žalobcem na 20000 Kč. Pro takovou žalobu příslušným jest podle §u 42 druhý odstavec zák. o společnostech s r. o. výlučně sborový soud sídla společnosti, povolaný k vykonávání obchodního soudnictví. Jde o otázku, zda i takové spory jest projednávati a rozhodovati v tom případě samosoudci podle §u 7 a) j. n. v doslovu zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161, ze dne 8. června 1923, čís. 123 a ze dne 19. prosince 1924, čís. 292 sb. z. a n., když předmět sporu na penězích nebo peněžité hodnotě nečiní více než 20000 Kč. Otázku tu jest zodpověděti záporně, protože spor tohoto druhu nelze podřaditi žádnému z předpisů v §u 7 a) j. n. uvedených, z nichž pro tento případ mohl by přijíti v úvahu jen § 51 čís. 1—3 j. n. ve znění čl. II. čís. 3 zák. ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n., který však tu nedopadá, protože při něm záleží na hodnotě předmětu sporu, totiž na hodnotě přes 5000 Kč, kdežto v projednávaném případě na hodnotě vůbec nezáleží a spor náleží výlučně před sborový soud povolaný k výkonu obchodního soudnictví. Nehledě k tomu, nebylo by možno — jak tomu chtějí žalobci — vtěsnati tento spor ani pod ustanovení §u 51 čís. 2 j. n. a §u 39 uvoz. zák. k obchod. zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 1 ř. z. z roku 1863, protože § 39 čís. 3 cit. zák. — o němž dovolací rekurs tvrdí, že zde dopadá — vztahuje se jen na spory z právních poměrů obchodních společníků k sobě navzájem, kdežto zde běží o spor společníků proti společnosti. Nemá-li zde tedy místa výjimečný předpis §u 7 a) j. n., nastupuje pravidlo, že spor projednává a rozhoduje senát. Dovolací rekurs má pravdu, že při rozhodování otázky, zda — Čís. 6305 —
1321
spor náleží před samosoudce, či před senát, nejde o otázku příslušnosti, jakoby byl samosoudce nějakým novým druhem soudu v poměru k senátu, nýbrž že jde o otázku obsazení soudu, jak tomu zřejmě svědčí doslov §u 60 j. n., který rozeznává mezi příslušností sborového soudu a mezi obsazením soudu a který při tom odkazuje na § 7 a) j. n. Ale právě proto, že zde nejde o příslušnost, nýbrž o obsazení soudu a že předpisy o tom jsou rázu donucovacího a že jich nešetření zakládá zmatečnost podle §u 477 čís. 2 c. ř. s., právem rekursní soud dbal tohoto důvodu zmatečnosti z moci úřadu.
K čís. 2. Jakmile však jest jisto, že samosoudce není oprávněn, by tento spor projednal a rozhodl, jest také jisto, že nebyl oprávněn rozhodovati o návrzích stran podle §u 42 třetí a čtvrtý odstavec zákona o společnostech s r. o. Žalobci učinili totiž již v žalobě návrh na povolení prozatímního opatření odložením provedení napadeného usnesení po rozumu §u 42 čtvrtý odstavec cit. zák., pro kteréž prozatímní opatření platí předpisy §u 384 a další ex. ř. Již podle § 42 čtvrtý odstavec cit. zák. může odložiti provedení napadeného usnesení »soud«, t. j. soud v předcházejících odstavcích jmenovaný, totiž procesní soud. Ale k témuž výsledku dojde se i podle předpisů exekučního řádu o prozatímních opatřeních. Podle §u 387 exek. ř. má o návrhu na prozatímní opatření rozhodnouti soud, před kterým jest zahájena rozepře ve věci hlavní, a podle §u 388 ex. ř. — je-li příslušným sborový soud — může jen ve případech zvlášť naléhavých rozhodnouti o návrzích předseda senátu, jemuž jest věc přidělena. O návrhu měl tedy rozhodnouti senát a nikoli samosoudce a, rozhodl-li tento, nebyl rozhodující soud řádně obsazen. Marně poukazuje dovolací rekurs na předpis §u 50 ex. ř., podle kterého neplatí přibrání soudce-laika pro výkon soudnictví v řízení exekučním, neboť to má jen ten význam, že, byl-li u obchodního senátu podán návrh na prozatímní opatření, rozhoduje o něm senát, složený jen ze soudců z povolání. Mylně se také dovolací rekurs domnívá, že předpis §u 7 třetí odstavec j. n. ve znění novely ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák., podle něhož vyřízení návrhů na povolení exekuce náleží samosoudci, změnil něco na předpisu §u 388 ex. ř. o obsazení soudu pro rozhodnutí o návrhu na povolení prozatímního opatření. Ustanovení §u 7 třetí odstavec j. n. platí právě jen pro povolení exekuce a pro soudcovská jednání exekučního výkonu, ale jím zůstal nedotčen předpis §u 388 ex. ř. o tom, že zpravidla jen senát o návrhu na prozatímní opatření rozhoduje a že jen výjimečně, ve případech zvlášť naléhavých může tak učiniti předseda senátu. Takto jest dán pro prozatímní opatření zvláštní předpis, takže tu neplatí obdobně ustanovení o řízení exekučním (§ 402 ex. ř.). Tím jest také vyvrácen mylný poukaz dovolacího rekursu na § 516 c. ř. s. a § 78 ex. ř., neboť zde nerozhodoval předseda senátu, ani soudce z příkazu, nýbrž samosoudce, jehož rozhodnutí senát téhož soudu podle §u 516 c. ř. s. nepřezkoumává. Také žalovaná společnost podala podle §u 42 třetí odstavec zákona o společnostech s r. o. návrh, by soud žalobcům nařídil složení jistoty za újmy, které sporem společnosti hrozí. Tuto jistotu má určiti soud podle volného uvážení. Míní se tu zase procesní soud, který jest povolán, by o žalobě jednal a rozhodoval, tedy v tomto případě zase obchodní senát, nikoli samosoudce. Nelze tu snad poukazovati na předpis §u 239 třetí odstavec c. ř. s., podle něhož má býti hned při prvním roku jednáno a rozhodnuto o návrhu, by byla dána jistota za procesní náklady, tedy jednáno a rozhodnuto soudcem, který podle §u 239 prvý odstavec c. ř. s. první rok koná. Předpis §u 42 třetí odstavec zákona o společnostech s r. o. odvolává se sice na předpisy civilního řádu soudního o jistotě za procesní náklady, ale jen co do lhůty ke složení, co do přísežného stvrzení o nemožnosti složení a co do následků nesložení jistoty, nikoli také co do rozhodování o takovém návrhu. Ježto tedy i v tomto směru rozhodoval samosoudce neprávem, jsou jeho rozhodnutí i řízení jich se týkající zmatečná a proto právem rekursní soud dotyčné usnesení i řízení zrušil.
Jde nyní ještě jen o to, v jakém objemu má býti zrušeno řízení, provedené před samosoudcem. Podle výroku rekursního soudu bylo zrušeno »celé předchozí řízení«, což dovolací rekurs jako nesprávné vytýká. Je pochybno, zdali rekursní soud mínil opravdu zrušiti celé řízení, tedy také procesní úkony, které sice samosoudce předsevzal, ale které platně předsevzíti mohl, protože neobsahují ani jednání ve věci hlavní, ani jednání o návrzích stran shora uvedených. Jest nutno v tomto směru zjednati jasno. Řízení bylo zrušiti jen potud, pokud bylo zmatečné následkem nedostatečného obsazení soudu (§ 477 čís. 2 c. ř. s.). Zrušení nevztahuje se tedy na žalobu s návrhem na povolení prozatímního opatření, neboť tato žaloba byla podána u soudu věcně i místně příslušného a nad to ještě řízena byla správně na »krajský soud jako obchodní senát«, nevztahuje se dále na nařízení prvního roku, na konání prvního roku, pokud se tam nejednalo o jistotě, nevztahuje se na určení lhůty k podání odpovědi na žalobu, ani na žalobní odpověď samotnou, neboť všechny tyto procesní úkony jsou povahy přípravné, k nimž nebylo třeba usnesení senátu, takže zůstávají v platnosti, budou podkladem pro další řízení před senátem a útraty za ně budou sdíleti osud nákladů sporu podle jeho výsledku. Ale není také důvodu, by zrušován byl návrh žalované společnosti na složení jistoty, který rovněž byl řízen na příslušný »krajský jako obchodní soud«, ani aby bylo zrušováno vyjádření žalobců na tento návrh, neboť návrh bude podkladem pro rozhodování senátu, který také uváží, pokud bylo vyjádření druhé strany třeba a rozhodne i ve příčině útrat.

Citace:

č. 6305. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 283-286.