Žalobě o zmatečnost dle § 529 č. 2 c. ř. s. nepřekáží co do včasnosti její okolnost, že žalovaná strana v původním sporu namítala nedostatek volného, vážného a určitého svoleni ke smlouvě.

Vrchní zemský soud zamítl žalobu o obnovu a zmatecnost proto, že žalobce nově uplatňovanou skutečnost o své domnělé nepríčetnosti již v původním sporu mohl uplatňovati a částečně již uplatňoval.
Nejvyšší soud zrušil oba nižší rozsudky a nařídil doplnění. Důvody: Žaloba je podle konečného svého návrhu pouze žalobou pro zmatečnost po rozumu § 529 odst. 2 c. ř. s., poněvadž o povolení obnovy vůbec nežádá, nýbrž jen o zrušení rozsudků tří stolic a prohlášení řízení za zmatečné. Napadený rozsudek pokládá však žalobu za žalobu o obnovu i za žalobu pro zmatečnost a zamítá ji jako opožděnou v obou směrech. Podle § 534 č. 2 c. ř. s. jest nepřekročitelnou lhůtu jednoho měsíce к podání žaloby pro zmatečnost ve smyslu § 529 č. 2 c. ř. s., o jakou tu jde, odlišně od předpisů § 529 č. 1 c. ř. s., stanovícího počátek lhůty okamžikem, kdy strana o důvodu zmatečnosti zvěděla, počítati ode dne, kterého bylo rozhodnutí, jemuž je odporováno, straně nebo nemá-li procesní způsobilosti, jejímu zákonnému zástupci doručeno. Doručení rozsudků všech tří stolic ve sporu původním nestalo se do rukou zákonného zástupce žalobcova, poněvadž tehdy ještě žádného neměl, nýbrž do rukou jeho právního zástupce. Byl-li žalobce, jak tvrdí žaloba, tehdy skutečně nepříčetným, bylo celé řízení, ježto bylo provedeno s osobou nemající procesní způsobilosti bez jejího zákonného zástupce, zmatečným podle § 1, 6 a 7 c. ř. s., a bylo jím i doručení rozhodnutí ve sporu tom do rukou právního zástupce, poněvadž zřízení jeho osobou nepříčetnou bylo dle § 865 obč. z. neplatným. To, že rozhodnutí ve zmíněném sporu nabylo formální právoplatnosti proto, že žalobce v době, kdy bylo vydáno, nebyl ještě zbaven svéprávnosti, nepadá na váhu, poněvadž je celému řízení ve sporu tom odporováno, tedy i rozhodnutí o doručení, které ostatně bylo by, jak už uvedeno, neplatným proto, že se stalo do rukou právního zástupce neplatně zřízeného. Zákonný zástupce byl žalobci zřízen teprve dne 19. března 1921, když byl tento usnesením okresního soudu v Chrudimi z 19. března 1921 L I 4/21 zbaven svéprávnosti. Tímto okamžikem nabyl opatrovník žalobcův možnosti a práva, nepříčetnost žalobcovu jako nedostatek procesní způsobilosti v původním sporu uplatňovati a je proto žaloba pro zmatečnost podaná dne 21. března 1921 podána včas. Neprávem se dovozuje v dovolacím sdělení, že žaloba, pokud je založena na domnělé zmatečnosti, je podle § 529 odst. 2 c. ř. s. nepřípustnou proto, že žalobce již v odvolání, pak při odvolacím líčení a v dovolání v původním sporu uplatňoval, že byl v době uzavření smlouvy, o niž jde, nepříčetným. V odvolání tvrdil pouze, že byl ve stavu velice vzrušeném a nemohl chápati dosahu svého jednání, v líčení odvolacím pak, že v r. 1919 trpěl poruchami mysli, a v dovolání uváděl, že od března 1916 byl stále na úseku fronty, kde se bez ustání bojovalo, že si proto nebyl plně vědom svého jednání, ježto byl nepříčetným. Těmito okolnostmi ukazoval pouze na tvrzený nedostatek volného, vážného a určitého svolení ke smlouvě, z něhož odvozoval její neplatnost dle § 869 obč. z., netvrdil však, že je trvale k právním jednáním а k vedení sporu nezpůsobilým. Následkem toho se ani soud odvolací, ani soud dovolací otázkou procesní způsobilosti jeho nezabýval a o ní nerozhodl, dokonce nerozhodl žádný z nich pro žalobce způsobem nepříznivým. Proto se ustanovení § 529 odst. 2 c. ř. s. dovolávati nelze.
Vzhledem k dolíčenému právnímu stanovisku, že žaloba ve sporu tomto je pouze žalobou pro zmatečnost a že je podána včas, odpadá potřeba, by se Soud dovolací obíral vývody dovolání, pokud se vztahují na žalobu jako žalobu o obnovu, nehledíc ani k tomu, že by osud žaloby pro zmatečnost byl praejudicielním i pro žalobu o obnovu.
Poněvadž však soud odvolací neřešil otázky, zda žalobce byl v kritické době úplně nepříčetným a neměl proto procesní způsobilosti, nýbrž jen vyslovil domněnku, že u něho nastalo pravděpodobně zlepšení paranoie žárlivců, jež byla soudními lékaři u něho v roce 1914 zjištěna, a z toho pak jen odvozoval, že okolnost, že žalobce byl v roce 1918 a po celou další dobu úplně nepříčetným, nebyla takovou novou okolností, by ji nemohl včas uplatňovali, zůstalo proto řízení odvolací kusým. Kusým zůstalo i řízení prvé stolice proto, že soud stolice prvé povoliv obnovu řízení, o níž žádáno nebylo, nechal nevyřízenou žádost žalobní, domáhající se prohlášení řízení ve sporu původním za zmatečné.
Bylo proto zrušiti rozsudky obou stolic (§ 510 c. ř. s.)
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 10. října 1923 Rv 1 785/22.
—er.

Citace:

č. 5659. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 895-896.